Novákoviny

Prototyp českého vlastence musel být chudý, utiskovaný, zneuznaný a jeho zájmem měl být na prvním místě rodný jazyk, písemnictví - a pak dlouho nic. Tak to tu aspoň bylo vtloukáno do hlavy celým generacím Čechů. A přece národu přinejmenším stejně prospěli i muži bohatí, kteří byli mezinárodně uznávanými osobnostmi a odborníky na poli vědy, techniky nebo podnikání. Jedním z nejvýznamnějších byl Kašpar Maria hrabě ze Šternberku.  Nebo možná spíš Gaspar Maria von Sternberg - ale strážce vlastenecké legendy je lepší nedráždit, byť ani jim by se asi nelíbilo, kdyby například jméno Jan Novák nějaký Němec přepisoval jako Johann Nouackh.

 "Nejvíce zisku, kterého se mi tu dostalo, bylo osobní seznámení s hrabětem Sternbergem," psal ze svého pobytu v Mariánských lázních Johann Wolfgang Goethe. I sympatie tohoto geniálního spisovatele a přírodovědce dosvědčují, že Kašpar Maria Šternberk byl mimořádnou osobností. Ostatně, stejně jako sám Goethe, s nímž jej spojoval zájem o geologii. "Kameny z okolí, jež zaplňovaly jeho pokoj naskytly příležitost, abychom se sblížili," poznamenal si o slavném básníkovi hrabě Šternberk.

Církevním hodnostářem v Řezně

Jan Nepomuk Šternberk (1713 až 1798) měl za manželku vzdělanou Annu Kolowratovou, která v jeho rodině vytvářela prostředí svědčící touze po poznání. Není patrně náhodou, že tři z jejich osmi dětí (jinak řečeno: všichni tři synové) se věnovali vědě. Nejvíc se ale do historie české vědy (a moderního českého státu vůbec) zapsal nejmladší z nich, Kašpar Maria hrabě ze Šternberku (Kaspar Maria Graf von Sternberg).

Během svého poměrně dlouhého života se Kašpar Šternberk zabýval celou řadou věd, z nichž nejvíc vynikl v botanice a paleontologii, kde dosáhl značného mezinárodního ohlasu. Kromě toho byl také všestranným podnikatelem usilujícím o zvelebení mnoha odvětví od zemědělství přes dopravu až po hornictví. Zanechal po sobě nesmazatelnou památku v podobě Národního muzea pojatého nejen jako přehlídka přírodnin, ale především jako vědecké a vzdělávací instituce.

Kašpar Maria hrabě ze Šternberku se narodil 6. ledna 1761. Pozice nejmladšího syna ho už v mládí postavila na dráhu církevního vzdělání a kariéry, přestože v dětství údajně toužil po povolání vojáka. Po studiu filosofie na pražské univerzitě absolvoval bohosloveckou školu v Římě a byl vysvěcen na kněze.

Pak krátce pobýval na rodovém majetku v Čechách, aby roku 1782 nastoupil do významných církevních i politických funkcí v Řezně, které tehdy bylo samostatným malým církevním státem. Zpočátku se tu věnoval pouze církevní kariéře a hospodářským funkcím. Když ale byla roku 1790 v Řezně založená botanická společnost, začal se o její práci zajímat a o deset let později do ní vstoupil. Botaniku pěstoval nejdřív jen při výletech do okolí, později v Řezně založil a vedl i malou botanickou zahradu.

Postupně se z něj stal badatel s vlastní výzkumnou a publikační činností, která měla velký mezinárodní ohlas. Zaměřil se především na studium lomikamenů. Monografie, kterou o nich vydal, jej zařadila mezi přední evropské botaniky té doby. K jeho přátelům patřil i slavný přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt, zakladatel paleontologie Georges Cuvier a mnoho dalších.

Spor o Národní muzeum

Roku 1809 padla za oběť napoleonským válkám jeho botanická zahrada v Řezně a současně u něj patrně i vyvrcholila dlouho doutnající nechuť k politice. Především ale postupně zemřeli jeho bratři, takže se musel postarat o rodový majetek v Čechách. A protože do něj patřily i uhelné doly, přidal k botanice logicky další zájem: studium zkamenělých rostlin. Jeho rozsáhlá monografie o pravěké flóře "Pokus o zeměpisně botanické popsání pravěkého rostlinstva", které vydal společně s Augustine Cordou a Karlem Bořivojem Preslem se stala základem moderní paleobotaniky: roku 1954 prohlásil mezinárodní botanický kongres v Paříži vydání prvního sešitu tohoto díla (1820) za vznik vědeckého názvosloví pravěkých rostlin.

Méně známé je, že Šternberk se ještě před Barrandem věnoval také českým trilobitům. Později byl jedním ze zakladatelů Pražské železniční společnosti, která získala licenci ke stavbě koněspřežné dráhy, jejíž trasu Barrande vyměřoval. Právě odtud pochází mnoho zkamenělin, které se staly základem sbírek Národního muzea.

Český vědecký život byl ve srovnání s Řeznem chudý, Kašpara Šternberka to ale neodradilo od snahy změnit to. Aktivně se podílel na činnosti Královské učené společnosti nauk, která zde již dříve vznikla ze soukromého spolku přátel vědy a i v neklidných dobách se snažil udržovat kontakty s významnými zahraničními vědci.

Brzy došel k závěru, že v Čechách chybí vědecká instituce, která by se stala základnou pro pěstování přírodních věd, vydávání odborných publikací a setkávání učenců. Už roku 1810 tuto myšlenku nazval "Národním muzeem", přestože bylo nakonec 18. května 1818 založeno pod názvem "Vlastenecké muzeum". Kašpar Šternberk mu věnoval rozsáhlou knihovnu, sbírky přírodnin i nemalé hmotné prostředky. Zpočátku muzeum sídlilo ve Šternberském paláci na Hradčanech. Šternberk se také až do své smrti podílel na jeho řízení a činnosti.

Přibližně v téže době chtěli čeští obrozenci v čele s Josefem Jungmannem rovněž založit vlasteneckou muzejní instituci - ta však měla být orientovaná na národní písemnictví. Přírodovědné zaměření Vlasteneckého/Národního muzea pak bylo některými vnímáno téměř jako vlastizrada. Především díky koncepci prosazované Kašparem Šternberkem Muzeum dodnes neztratilo vědecký význam.

Kašpar Maria hrabě ze Šternberku zemřel 20. prosince 1838 na svém panství v Březině. Odešel v něm jeden z nejvýznamnějších českých vědců přelomu 18. a 19. století a mimořádně vzdělaný vlastenec, kterému byl cizí  národovecký šovinismus. Nejspíš i proto si ho pozdější jiráskovská propaganda všímala mnohem méně, než "osobností" druhé a třetí kategorie.

Šternberkové v českých dějinách

Bohatě větvený rod Šternberků (Sternbergů) se připomíná už ve 12. století. Jeho početní příslušníci se od té doby zapisovali do českých dějin v mnoha oblastech a aktivitách. A také na všech stranách historických konfliktů: najdeme je mezi husity i katolíky, vzbouřenými českými stavy i přívrženci Habsburků a někteří (například Zdeněk Šternberk nebo Štěpán Jiří Šternberk) za svůj život postupně vystřídali příslušnost k oběma znepřáteleným táborům.

Bylo mezi nimi také mnoho příznivců umění a vědy. Nezanedbatelně se do historie české vědy zapsal už 17. století Ignác Karel ze Šternberku jako autor česky psaného cestopisu. Výraznou zálibu ve vědách měl František Josef Sternberg-Manderscheid (1763 až 1830), který později také přispěl na vznikající Vlastenecké (dnes Národní) muzeum. Starší bratr Kašpara Šternberka Jan Nepomuk (1753 až 1789) byl členem Královské učené společnosti a napsal několik vědeckých prací. Zahynul během vojenské služby v Sedmihradsku dřív než stačil svůj talent rozvinout. Druhý bratr Jáchym (1755 až 1808) se nesmazatelně zapsal do dějin českého letectví: 31. října 1790 podnikl společně se slavným francouzským vzduchoplavcem Jeanem Pierrem Blanchardem dobrodružný let v horkovzdušném balónu z pražské Stromovky do Bubenče. Šlo o vůbec první letecký podnik v Čechách - a také na dlouho poslední. Kromě toho se Jáchym intenzívně věnoval chemii, metalurgii geografii a dalším oborům.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments