Novákoviny

K velmi starým praktikám věštění patří takzvané čtení z ruky nebo také chiromancie, chiromantie, či palmistrie. Je to také jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších způsobů předpovídání budoucnosti U nás bývá spojována především s cikánskými věštkyněmi, jak to pěkně líčí třeba Jaroslav Seifert ve sbírce Morový sloup:

- -

Na juliánovských lukách

lehávali jsme někdy k večeru,

když město už zapadalo do tmy

a v slepém rameni Svitavy

daly se žáby do pláče

(...)

Jednou si přisedla mladá cikánka

blůzu měla jen zpola zapjatou

a hádala z ruky

Halasovi řekla: nedožiješ se 50 let

Artuši Černíkovi: krátce je přežiješ

Nechtěl jsem si dát hádat,

měl jsem strach

- -

Vzala mi ruku násilím

a rozhněvaně křikla: Budeš dlouho živ!

a znělo to jako hrozba...

- -

Nejpodivuhodnější na tom je, že Morový sloup začal vznikl koncem 60. let a na veřejnost se poprvé dostal jako samizdat v roce 1973 - cikánčina věštba se ale plnila i potom. Seifert byl opravdu dlouho živ: zemřel až roku 1986 ve věku pětaosmdesáti let, krátce poté co obdržel Nobelovu cenu za literaturu. A jeho stáří skutečně nebylo moc radostné.

Znamená to, že hádání z ruky funguje?

Nejstarší zmínky o chiromancii se nacházejí v čínských spisech pocházejících z 3. tisíciletí před naším letopočtem. Přibližně stejně staré je také indické věštění z ruky, o něž mluví už v nejstarší védská literatura. Z 3. století našeho letopočtu pochází zákazu provozování chiromancie týkající se budhistických mnichů.

Základní princip chiromancie je shodný s moderní kriminalistickou daktyloskopií: vychází z poznání, že rýhy na dlani a na prstech jsou u každého člověka naprosto jedinečné. Zatímco se ale kriminalisté spokojují s tím, že tyto linie představují dokonalý prostředek pro identifikaci jedince, chiromantové myšlenku rozvinuli dál: pokud jsou čáry na ruce s osobností člověka tak bytostně spjaté, nebude to jen tak pro nic za nic. Stvořitelské principy, bohové, Bůh, či Matka příroda (vyberte si, co vám vyhovuje nejvíc) přece vždy sledují nějaký záměr. Obrazce na dlani tedy jistě mají o svém majiteli něco vypovídat - v slabším pojetí této myšlenky popisují povahu a sklony dotyčného, v silnějším pojetí je v dlani vepsán celý jeho budoucí osud.

Chiromancii zřejmě provozovaly všechny významné starověké kultury Euroasie, od Číny až po antický Řím. Do Evropy se zjevně dostala mnohem dřív než až s Cikány, protože o vztahu mezi rýhami na rukou a osudem člověka se zmiňuje už starořecký filosof a přírodovědec Aristoteles (384-322 př. n. l.). Ve svém spise Problemat se dokonce snaží tento vztah svérázným logickým postupem dokázat.

Tvrdí zde, že délka čar na dlani opravdu určuje délku života, protože zvířata mají "dlaně" menší a skutečně se vyznačují kratším věkem než člověk. Trochu se přitom zamotal do problému, jak je to s vodními tvory, kteří většinou nemají dlaně žádné - ale odpusťme mu to; Řekové byli první, kdo provozovali skutečnou vědu v dnešním slova smyslu, tj. kdo se pokoušel pochopit svět pomocí logiky. A každý začátek je těžký.

Hádání z ruky bylo zřejmě rozšířené a oblíbené také ve starém Římě. Stejně jako Aristoteles, i jeho římský následovník Plinius se ve svém spise Naturalis historia zamýšlí nad vztahem mezi délkou čar a délkou života. Tvrdí se také, že zkušeným hadačem z ruky byl sám Julius Caesar. O podobě antické chiromancie však víme velmi málo, protože se zachovaly pouze stručné narážky v nemnoha spisech.

Podobně je tomu s Biblí: nacházíme tu nepříliš konkrétní zmínky, které si můžeme vykládat i jako indicie svědčící o existenci chiromancie v oněch časech - ale nic víc. A často ani to ne, protože umožňují různé interpretace. V Exodu, který patří k nejstarším částem Bible, se napříkad říká: "A buďtež tobě to jako nějaké znamení na ruce tvé, a jako památka před očima tvýma, aby zákon Hospodinův byl v ústech tvých."

Za nejvýznamnější považují příznivci chiromancie kapitolu 37 v biblické knize Job. Říká se tu: "(Bůh) zavírá ruku všelikého člověka, aby nemohl konat díla svého." Jeden z možných výkladů je opravdu ten, že Hospodin do dlaně každému předem zapsal, co má za života dělat, aniž by to člověk mohl změnit.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Okno do budoucnosti, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Leckoho přitom ale asi napadne i podstatně jednodušší vysvětlení: Bůh může prostě jen kdykoliv zabránit provádění věcí, které se mu nezamlouvají. Vypadá to mnohem pravděpodobněji, přesto kniha Job byla a dodnes je používána jako argument souladu chiromancie s křesťanskou vírou.

Metod vykládání z ruky se v průběhu věků a v různých oblastech vyvinulo velké množství. Renesanční lékař a alchymista Theophrastus Bombastus von Hohenheim známější jako Paracelsus (1492-1541) dokonce zmiňuje, že některé z nich se obešly bez rukou. Věštit šlo podobným způsobem také z rýh na listech rostlin, z vrásnění kůry na kmenech stromů, z letokruhů dřeva, z textury hornin a minerálů, dokonce i z utváření krajiny a říční sítě. Současně konstatuje, že jde o metody falešné, s čímž nelze než souhlasit.

Dnešní představa o chiromancii podporovaná některými populárními publikacemi vypadá tak, že stačí znát význam jednotlivých čar a jejich tvarování a víte o své budoucnosti všechno. Tak třeba s dlouhou nepřerušovanou a hlubokou čarou života (která je mezi liniemi dlaně pochopitelně nejoblíbenější) můžete klidně řídit v podnapilém stavu, pít vodu z kanálů, provozovat povolání pyrotechnika nebo se v noci procházet pochybnými čtvrtěmi a přesto se v plném zdraví dožít stovky - ale tak to není. Ve skutečnosti je vyjádření významu utváření jednotlivých čar a dalších útvarů (včetně tvaru celé ruky i jednotlivých prstů) poměrně neurčité a vychází ze stejné symboliky, s jakou pracuje i astrologie.

Když to hodně zjednoduším, tak si to lze představit asi tak, že máme čtyři hlavní čáry (života, srdce, hlavy a osudu) a větší množství vedlejších (zdraví, slunce, manželství atd.). Máme také různé oblasti ruky přiřazené k různým planetárním symbolům (Slunce, Měsíce, Venuše, Saturnu, Marsu, Jupitera) s určitými hermetickými charakteristikami.

Své planetární znamení má i každý prst: palec - Venuše, ukazováček - Jupiter, prostředníček - Saturn, prsteníček - Slunce, malíček - Merkur. Charakteristiky planet jsou přitom opět podobné jako v evropské astrologii a alchymii. Kromě toho se na kůži dlaně vyskytují i další útvary (rýhy v podobě kruhu, čtverce, křížku, hvězdy, mřížek atd.), kterým je rovněž přisuzován určitý význam. Utváření čar, způsob, jakým různými oblastmi procházejí, či v jaké jsou k nim poloze, a umístění dalších útvarů pak chiromantovi umožňuje věštit.

Ve skutečnosti se způsob výkladů v různých chiropraktických příručkách navzájem dost liší (pokud nejsou opsány jedna od druhé) a praxe cikánských věštkyň pochopitelně není písemně zachycená vůbec (i když některé publikace z komerčních důvodů tvrdí opak). Úspěch věštby proto z velké části závisí na osobnosti a umění vykladače. Jaký podíl v tom hraje psychologie a profesní triky a jaký parapsychologie a skutečná magie, je na diskusi, při níž je málokdo schopen zůstat nezaujatý.

Skeptikové většinou úspěchy hadaček přisuzují takzvanému chladnému čtení (cool reading), které používají také iluzionisté, podvodní léčitelé, podomní obchodníci, ale i skuteční kriminálníci. Jde o soubor vzorců chování, které umožňují z "cílové osoby" vytáhnout víc informací, než je ochotná si připustit, a pak je použít tak, že to vypadá jako výsledek čiré magie. Patří mezi ně schopnost analyzovat i zdánlivé detaily, říkat dotyčnému to, co nejspíš chce slyšet, navození správné atmosféry atd.

Chiromancie ale občas byla i součástí skutečného výzkumu - i když spíš na pomezí přírodních věd a humanitních oborů. K významným badatelům na tomto poli patřila například německá lékařka a psychoanalytička židovského původu Charlotte Wolff (1897-1986). Věštění z dlaně ji zaujalo roku 1931 a od té doby se snažila zjistit, jestli metodu nejde použít i v seriózní psychiatrii a psychologii. Navzdory válečné době, díky níž byla stále na útěku, dokázala zveřejnit několik vědeckých prací, které se setkaly s kladným přijetím ve vědeckých kruzích: Studie o čtení z ruky (1936), Lidská ruka (1942), Psychologie gest (1945) a Ruka v psychologické diagnóze (1951). Zabývala se mimo jiné zkoumáním čar na ruce u mentálně postižených osob, vztahem mezi útvary na dlani a psychikou, nebo utvářením rýh na rukou primátů. To už ovšem není chiromancie, ale skutečná věda, které se říká chirologie.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments