Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Svatý Václav - legendy a skutečnost

vaclav1Věrohodných historických údajů o svatém Václavovi není mnoho - přesněji řečeno téměř žádné, takže je těžké oddělit skutečnost od později přidaných výmyslů. Nevěděli bychom o něm nejspíš vůbec nic konkrétního, kdyby saský kronikář Widukind (925 - 975) nenapsal, že se roku 929 podrobil východofranskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi (876 - 936) a že ho zabil vlastní bratr. A ještě k tomu poctivě dodává: "Vypráví o něm jakési zázraky, ale protože jsme je nezkoumali, pomlčíme o nich."

 

Widukindova kronika Tři knihy o činech Sasů) vznikla okolo roku 967. Někdy v té době, ale v českém prostředí sice zřejmě byla sepsána takzvaná první staroslověnská legenda o svatém Václavu, a Kristiánova legenda, které ovšem nejspíš byly reakcemi na Václavovu mučednickou smrt a zjevně měly ambice stát se víc náboženským textem než kronikářským zápisem.

To platí i o dalších starých zprávách týkajících se svatováclavské legendy: jejich posláním není informovat, ale uctít a propagovat světce. Historikové z nich sice sestavili pravděpodobný obraz Václavova života, vydedukovali i některá data, ale většinou sami upozorňují na to, že jeho vztah ke skutečnosti je poněkud nejistý.

 

Mnich na knížecím stolci

Václav se s největší pravděpodobností narodil roku 907. Byl synem knížete Vratislava (888 - 921) a vnukem už zmiňovaného prvního známého českého panovníka Bořivoje I. Vratislav zemřel, když byl Václav ještě dítě, takže vlády se místo něj ujala jeho matka Drahomíra (890 - 935).

vaclav6

 

 

obr: Svatý Václav se v průběhu věků proměnil z živého člověka v téměř nadpřirozenou bytost často zneužívanou i propagandisticky. V legendách je tak těžké oddělit pravdu od mýtů 

 

 

 

Měla to být pohanka z polabskéhho slovanského kmene Stodoranů a víc než syn jí zřejmě zajímala moc, takže ho dala na vychování tchýni Ludmile (860 - 921). Ta naopak byla vzorná křesťanka a malého Václava v tomto duchu vedla. A nejen to: na svém sídle Budeč mu poskytla na tehdejší dobu neobvykle důkladné vzdělání, o jakém se většině panovníků mohlo jen zdát. Vztahy mezi snachami a tchýněmi tradičně bývají komplikované a tenhle dopadl obzvlášť špatně: Drahomíra nechala Ludmilu uškrtit.

Václav prý uměl číst a psát latinsky, řecky i ve slovanském jazyce, znal základní díla antických filosofů, v podstatě tedy na úrovni vyššího kléru, což bylo mezi světskými osobami naprosto výjimečné. Takzvaná První staroslověnská legenda o sv. Václavu, která podle všeho vznikla krátce po jeho smrti, to ale říká jednoznačně: "A Bůh dal knížeti Václavovi milost velikou. A tak počal rozuměti latinským knihám jako dobrý biskup nebo kněz. A kdykoliv je vzal, i řecké nebo slovanské, četl zřetelně bez chyby."

Další líčení Václavových osobních vlastností a činů ale vypadají ještě méně uvěřitelně. Nechme opět promluvit První staroslověnskou legendu: "Víru naplňuje všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval,... nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny chudé i bohaté miloval." Což vypadá působivě - dokud neprolistujeme pár starých kronik, abychom zjistili, že téměř stejnými větami je v nich popsán každý kladný hrdina. Je to jen trochu květnatější způsob, jak středověcí autoři čtenářům naznačovali, že dotyčný je každým coulem sympaťák.

Podobný text známý jako Druhá staroslověnská legenda z přelomu 10. a 11. století ale jde mnohem dál: "Pěší se ubíral na své pole, vlastníma rukama požínal pšenici a vázal ji do snopů, sám vkládal na ramena svá i svého panoše a skryl je v tajném koutku svého domu. Tam je vytřel a na žernově semlel a svatýma rukama čistě je semlel..." Zkraťmě to trochu: prostě sám pekl. Ale ne aby se nacpal houskami vlastní výrobu - kterým se, jak známo, výrobky většiny pekáren nemohou rovnat; vyráběl hostie pro kostely.

 

0-Karel-sm

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihyKarel IV., mystik a čaroděj, kterou vydalo nakladatelství Alpress. Můžete si ji objednat přímo u vydavatele se slevou zde

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - 

 

 

 

Ze stejného důvodu se vlastnoručně věnoval také vinařství, aby věřící v kostelech nemuseli jako krev Páně konzumovat nějaké patoky. V jiných částech textu zase čteme, jak po nocích místo spánku pobíhal po kraji bos a "...od hradu k hradu přes příkré vrcholky hor a propastné doliny a hluboké strže po stezkách kamenných a srázných ledových balvanech a za pění žalmů navštěvoval jednotlivé kostely. Vpravdě snášel až takovou trýzeň tělesnou, že kapky krve řinoucí se z rozdrásaných nohou jeho pat značili jeho stopy."

Dnes bychom řekli "blázen", ale neznámý autor spisu to myslel úplně jinak. Václava líčí jako obzvlášť horlivého mnicha se sebemrskačskými sklony na knížecím stolci, což byl pro tehdejší církev jistě ideál panovníka. Historikové proto soudí, že mnich nebo mnichové do své představy svatého Václava promítali ideály života klášterního společenství - a jak se zvětšoval časový odstup od smrti skutečného Václava, těchto vsuvek se v jeho životopisech objevovalo stále víc.

 

Alchymista a homosexuál?

Existuje ale i jiný výklad. Někteří esoterici tvrdí, že Václavova manuální práce a odříkání jsou ve skutečnosti alegorií alchymického Velkého díla - komplexu postupů, jejichž cílem není hmotná materie (u alchymistů Kámen mudrců, u Václava chléb a víno, tedy vlastně tělo a krev Páně, což je s Kamenem mudrců často ztotožňováno), ale duchovní přeměna adepta. Svatý Václav - alchymista a zasvěcenec ale je trochu silná káva - už proto, že alchymie nejspíš přišla do Evropy až později spolu s arabskou vzdělaností.

vaclav3

 

 

obr: Mezi snahami interpretovat jeho osobnost nechybí ani tvrzení, že svatý Václav byl gay

 

 

 

Časový odstup nejspíš umocňoval i jiné pasáže těchto textů, které naznačují věci ještě kontroverznější: dají se vyložit dokonce i tak, že svatý Václav byl gay. Což ještě vůbec nemusí znamenat, že opravdu byl, protože už jsme viděli, že svatováclavské hagiografie mnohem víc vypovídají o klášterním prostředí, v němž vznikaly, než o samotném Václavovi.


"Byl urostlé postavy a těla tak cudného, že si vroucně přál prožít život neženat," tvrdí spis známý jako Crescente fide Christiana ze 70. let 10. století. Ve Druhé staroslověnské legendě o svatém Václavu zase stojí: "Byl totiž kdysi od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů donucen obcovat s ženou."

A nejen to; o pár odstavců dál je neznámý autor ještě konkrétnější, když se vrací k panošovi, s nímž jsme se tu už setkali jak Václavovi pomáhá při polních pracích: "Ten byl ze všech jeho společníků nejspolehlivější při tajných skutcích a světec sám jej velmi miloval. Ten pak když pozbyv svého milovaného pána, zarmoucen den co den naříkal s pláčem a zvěstoval všem mnohé jeho skutky, jichž byl sám přítomen."

Panoš ovšem nedopadl dobře. Hodně lidem tím šel zřejmě na nervy (zejména pak těm, kteří jeho lásku k Václavovi nesdíleli), takže ho v jakémsi lese oběsili. Něco z knížecí svatosti ale přešlo i na něj, takže jeho mrtvola se několik let nerozkládala, dál rostly její vlasy, vousy a nehty (raděj si to ani nezkoušejte představovat) a neustále nad ní hlídkoval "orel poslaný od Boha". Tak ho taky blahořečili a později pohřbili ve svatovítské katedrále. Někteří autoři svatováclavských legend dokonce znají jeho jméno: Podiven.

Kníže, který ve dne místo řízení země peče oplatky a v noci místo sbírání sil k dalšímu panování běhá po kopcích a zpívá žalmy, se mnoha poddaným nejevil jako kompetentní hlava státu. Na prvním místě pak jeho bratru Boleslavovi (915 - 972), který na něj nejspíš tak trochu i žárlil, hlavně ale prý neschvaloval jeho zavádění křesťanské víry. Jednoho dne (podle legend 29. září 935) došlo mezi bratry k nějaké strkanici, tekla krev, zamotali se do toho Boleslavovi sluhové a na konci byl mrtvý Václav.

Boleslav tak sice získal knížecí stolec, ale i přízvisko Ukrutný. Dobrý kronikář Kosmas se při líčení jeho hrozné povahy pěkně odvázal (a jaksi mimochodem opět prozradil antické zdroje své literární inspirace): "Bylť tento kníže Boleslav - smí-li se knížetem nazvati ten člověk bezbožný a násilný, krutější než Herodes, surovější než Nero, převyšující Decia nelidskostí zločinů, Diokleciána krevelačností, čímž získal příjmení Boleslav Ukrutný - tak urputný, že se v ničem neřídil ani rozvahou ani rozumem, nýbrž všechno činil podle libovůle své a nálady."

Mezitím se ale kolem mrtvého Václava začaly dít divné věci. Přicházela svědectví o světlech nad jeho tělem, o zázračných uzdraveních a viděních, takže Boleslav se raději dal na pokání (nebo pochopil, že rozumně pojaté křesťanství může být pro panovníka docela užitečná pomůcka k vládnutí) a obrátil o 180 stupňů. Václavovy smrti pak litoval natolik, že nechal jeho ostatky převést do Prahy a pohřbít na Hradčanech. Od té doby všemožně podporoval jeho kult i šíření křesťanství a dokonce se postaral o zřízení biskupství v Praze.

Tolik legendy. Jenže ve skutečnosti je kolem jejich obsahu mnoho nejasností - vztah Ludmily a Drohomíry, Václavovo kněžské vzdělání, Boleslavovo obrácení a řada dalších věcí vypadá nelogicky a dost nepravděpodobně.

A podezření vzbuzuje ještě něco: stejně jako v případě dvojice mýtických knížat Přemysla a Nezamysla, i u bratrů Václava a Boleslava s tak nápadně odlišnými vlastnostmi je možné vidět indicie podivné dvojjedinosti protikladů. Naznačují to nejen jejich povahy, ale i jejich jména. Jméno Václav vzniklo ze staroslovanských slov znamenajících "více slávy" - ale jméno Boleslav (bole, bolje, bolše) znamená prakticky totéž.

Některé badatele to přivádí až k extrémnímu závěru, že ani jeden ve skutečnosti neexistoval, i když pravda asi bude méně vyhraněná. Svatováclavská legenda nepochybně pravdivé jádro má, a jistě i odráží čas zápasů o orientaci českého knížectví. Ale kde konkrétně končí historie a kde začíná práce církevních i světských ideologů, to se asi hned tak nedovíme. Pokud vůbec někdy.

Z hlediska vyprávění o Karlu IV. nás to ostatně ani nemusí moc zajímat, protože důležité je, proč si panovník k adoraci vybral právě svatého Václava. Některé důvody jsou zjevné: světec měl vlastnosti, jakých si Karel nad jiné cenil a jaké chtěl dávat za vzor poddaným i svým následovníkům: mírnost, uvážlivost, vzdělanost. Svou roli jistě sehrálo také to, že svatováclavský kult byl v zemi už dřív živý - a Karel si jen všiml jeho státotvorného potenciálu a rozhodl se ho do krajnosti využít. To je také důvod, proč svatováclavský kult stále žije a proč sílí zejména v časech pro národ přelomových.

Byl tu ale ještě jeden důvod; takový, který je svým způsobem také stále živý a proto buď zamlčovaný nebo různě ideologicky překrucovaný. Je to Václavův vztah k římské říši. Právě ten ostatně byl mnohem pravděpodobnější příčinou jeho vraždy (pokud vůbec o vraždu šlo) než legendami podtrhovaná křesťanská horlivost. A právě ten je také z mnoha stran dodnes napadaný.

 

Spor o sto dvacet volů


Už jsme viděli, že kronikář Widukind píše o Václavově podrobení králi Jindřichu Ptáčníkovi. V obecném povědomí ovšem stále straší - a mnozí autoři i někteří politikové a demagogové při každé příležitosti opakují - údaj o tom, že spočívalo v závazku odvádět německému císaři potupný roční poplatek ve výši 120 volů a 500 hřiven stříbra.

Dobové prameny o tom ale mlčí a není divu. Údaj si totiž v podstatě vymyslel obrozenecký historik František Palacký, který se při tom odvolával na Kosmovu kroniku. Ale ani po důkladném hledání jsem v ní nic takového nenašel. Zato je v ní něco jiného: poplatek tu je vyčíslen jako tradiční odvod, který byl placen už dávno před Václavem.

vaclav4

 

 

obr: Lebka svatého Václava

 

 

 

Jde o tu část Kosmovy kroniky, kde zástupci Čechů vyslancům císaře Jindřicha II. říkají: "Neboť takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého, abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet volů a pět set hřiven - hřivnu naší mince počítáme po dvou stech penězích - to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení. To ti každého roku platíme bez odporu a chceme platiti tvým nástupcům."

Pipin Krátký žil v letech 714 až 768, Václava tedy předcházel v čase o půldruhé století. A ještě ke všemu nebyl Němec, nejen proto, že žádné Německo tehdy (a ještě dlouho potom) neexistovalo, ale i proto, že byl císařem franské říše, jejíž těžiště leželo na území Galie, dnešní Francie. Historikové sice soudí, že Kosmas si spletl Pipina Krátkého s Ludvíkem Pobožným, ale i ten žil dlouho před Václavem; zemřel roku 840.

Sečteno a podtrženo: svatý Václav, žádné odvádění volů ani stříbra nezavedl. "Otec národa" František Palacký prostě jen Kosmův údaj týkající se něčeho jiného (a ještě ke všemu nejspíš chybný) dosadil do zmínky ve Widukindově kronice. Takto zfabrikovaná informace se v 19. a 20. století stala nástrojem propagandy a samotný Václav, patron a věčný král Čechů symbolem kolaborace - podle okolností buď vyzdvihovaný (v časech Protektorátu Čechy a Morava) nebo zatracovaný (v časech komunistické vlády i jiných).

O tom, jaký byl skutečný vztah Václava k říši, se pro nedostatek věrohodných informací můžeme jen dohadovat - tím spíš, že autory svatováclavských legend, kteří žili jeho době nejblíže, tenhle aspekt světcova života vůbec nezajímal. Jenže současní badatelé mají k dispozici jen narážky a dedukce vycházející z těchto ne moc spolehlivých zdrojů.

Tak vznikla představa o skutečné podobě panování a smrti svatého Václava - k níž je ovšem poctivé vždy připojovat konstatování, že je to obraz jen velmi pravděpodobný, nikoliv ale zcela podložený.

V letech 921 až 935, do níž nejspíš spadá čas Václavova panování, měla franská říše své nejlepší časy za sebou. Už téměř o sto let dřív se rozdělila na několik částí a okolo roku 920 (tedy zrovna okolo počátku Václavovy vlády) postupně ovládl její východní část saský vévoda Jindřich I. Ptáčník (ano, ten, o kterém píše Widukind).

Teď trochu předběhneme: teprve jeho syn Ota I. Veliký (912 - 973) oficiálně obnovil římskou říši a až roku 962 se nechal během tažení do Itálie od papeže korunovat na římského císaře. Václav tedy nemohl voly ani stříbro římské říši posílat ani kdyby chtěl - z toho prostého důvodu, že ještě neexistovala.

Přesto kníže nějaké poplatky nejspíš platil. S největší pravděpodobností šlo o povinnost zděděnou po předchozích vladařích, jak jsme ji viděli v Kosmově kronice. Její skutečnou podstatu neznáme, skoro jistě to ale nebyl potupný trest nebo důsledek nějaké zdrcující vojenské porážky, jako spíš určitá forma feudální podřízenosti. Menší a slabší stát v těsném sousedství východofranckého panství tím uznával, že se nachází ve sféře jeho vlivu a současně se mu za to dostávalo i některých výhod.

Ostatně i dnes členství státu v jakékoliv mezinárodní organizaci spočívá v tom, že na její provoz přispívá (někdy nejen finančně, ale dokonce i formou dodávek volů do nadnárodních orgánů) a současně má z členství výhody. V případě Václavova knížectví ta nejdůležitější spočívala v zajištění míru a v minimálním zasahování do jeho vnitřních záležitostí. Ale zdaleka nejen to: rostla tím i prestiž knížete, protože se tak stával jedním z hráčů ve hře, při níž se rodila Svatá říše římská na dlouho určující podobu Evropy.

 

Tajemství přilbice


Na počátku vlády se svatý Václav - stejně jako předchozí česká knížata - orientoval především na Bavorsko, kde ostatně v Regensburgu sídlil i arcibiskup, pod něhož spadala česká dieceze. Dá se proto předpokládat, že voli a stříbro z české země v té době proudili tímto směrem. Jenže jak sílil vliv saského vládce Jindřicha Ptáčníka, přestávala orientace na Bavorsko fungovat. Jeho panovník Arnuf se roku 927 s Jindřichem domluvil (přesněji řečeno bylo mu Jindřichem domluveno) a Václav se ocitl v izolaci.

Možná bylo ve hře i další směřování tradičního poplatku, každopádně Jindřich vytáhl na Prahu - a dál už to asi bylo nějak tak, jak líčí Widukind. Poplatek pak místo na jih začal směřovat na sever.

vaclav5

 

 

obr: Přílbice svatého Václava

 

 

 

Některé prameny uvádějí, že Jindřich se při té příležitosti s Václavem spřátelil a velmi si ho vážil. Jedním z důkazů této úcty bylo věnování svaté relikvie, ruky svatého Víta. 

Ta se už za života svatého Václava stala prvním exemplářem svatovítského pokladu v Praze. Tehdy ovšem gotická katedrála samozřejmě ještě nestála, ale právě Václav se postaral o jejího předchůdce - rotundu svatého Víta. Když zemřel, Boleslav ho do ní pohřbil. K Vítově ruce uložené ve schránce z drahých kovů a ozdobené drahokamy přibyly památky na Václava: zbraně, brnění a přílbice.

Přílbice je jedním z typických atributů svatého Václava. Vypadá přesně jako helma, kterou má jezdecká socha na Václavském náměstí, včetně charakteristického chrániče nosu - právě ten ale představuje tak trochu záhadu a vyvolává pochybnosti o skutečném původu zbroje. Má podobu kříže s jakousi rozpaženou postavou, takže se logicky nabízí domněnka, že jde o ukřižovaného Ježíše. Pravděpodobně tedy nějak souvisí s pověstmi, podle kterých se na Václavově čele objevoval zářící kříž.

Ale má to háček: chránič směřuje dolů v takovém úhlu, že by majiteli helmy při nejbližší příležitosti přerazil nos. Navíc moderní historikové umění zjistili, že postava na něm není Ježíš, ale s největší pravděpodobností starogermánský bůh Odin. Není přibitý na kříži, ale přivázaný na posvátném stromu Yggdrasil.

Přítomnost prominentního pohanského božstva na hlavě křesťanského světce je tak trochu trapas - ještě umocněný tím, že světec je Slovan a Odin patří germánskému světu. Když si navíc připomeneme osočování Václava ze strany některých národovců, že je symbolem proněmeckého kolaborantství, pak je severské božstvo sedící Václavovi na nose obzvlášť pikantní.

Jak k tomu došlo, se přesně neví. Chránič nejspíš pocházel z výzbroje nějakého Vikinga a na přilbu jej někdo přidělal dodatečně. Kdy a proč, to je možné se jen dohadovat - nejspíš se někomu zdála prostá slovanská zbroj moc obyčejná a figurka vyhlížející jako Kristus se stala vítaným vylepšením.

Nebylo by to poprvé ani naposled, kdy se dobrý úmysl změnil v pravý opak. Ale konec konců proč ne: Odin na helmě svatého Václava je jen další symbolickou připomínkou toho, že český svět je výsledkem trvalého prolínání světa germánského se světem západních Slovanů i s mnoha jinými kulturami. V centru kontinentu to ani jinak nejde, i když si to mnozí odmítají připustit.

 

Jan A. Novák

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla 1.5 Template: by JoomlaShack