Novákoviny

Jasné mrazivé počasí má jednu výhodu: krásný pohled na noční oblohu, dokonce i v Praze. A tak jsem se pustil do fotografování Měsíce. V digitálním foťáku není potřeba snímky šetřit, takže jsem při tom poslední dvě noci (nebo spíš rána) i trochu experimentoval a výsledky si zaznamenával. Dávám je sem s tím, že třeba mohou nějakého dalšího fotografa inspirovat. Měsíc je na focení poměrně vděčný a patří k těm objektům noční oblohy, na které není potřeba žádné zvláštní astronomické vybavení.

Začalo to tím, že mě včera Měsíc probudil, když mi svítil po ránu do okna. Pomalu už svítalo, takže na nějaké přípravy nebyl čas - prostě jsem vzal foťák (Nikon D7000) a s objektivem, který na něm zrovna byl (Nikkor 18-200 mm), jsem se vrhl k oknu. Nastavil jsem maximální ohniskovou vzdálenost, citlivost ISO 1000, expoziční režim P, a z ruky udělal několik prvních snímků. Okno jsem neotevíral - jednak byl venku strašný mráz (asi -15 C), jednak jsem si říkal, že míchání vzduchu zevnitř, který byl asi o 40 stupňů teplejší, s tím mrazivým vyvolá ještě horší efekty než celkem čisté sklo.

Ty obrázky nestály za nic; z Měsíce na nich byla jen bílá přeexponovaná placka. Nastavil jsem proto shift na hodnotu +3 při ponechání automatického režimu P a celkem se to osvědčilo. Výsledek vidíte tady:

Všechno nasvědčovalo tomu, že i další noc bude jasná a mrazivá, tak jsem se tentokrát na Měsíc trochu připravil. Nasadil jsem nejdelší objektiv, co mám (Nikkor 80-300 mm), na foťák připojil drátěnou spoušť a to celé našrouboval na malý stolní stativ. Citlivost jsem snížil na ISO 500. Automatickou expozici P jsem nechal, místo shiftu jsem ale nastavil bracketing od -1,7 do +1, 7 nebo tak nějak.

Počasí nezklamalo, Měsíc zas svítil jako blázen, i když teď samozřejmě o kousek menší a trochu výš na obloze. Tentokrát jsem fotil při otevřeném okně a už dopředu vypnul radiátor topení, který je přesně pod ním. Zaostřování jsem tentokrát nechal na automatu.

Ukázalo se, že nejlepší snímky jsou ty nejtemnější, tedy s nejkratší expozicí nebo nejzavřenější clonou (teď z hlavy nevím, jak to režim P vlastně při bracketingu dělá). Tady je výsledek - jde o mírně zmenšený výřez z mnohem většího snímku, na kterém kromě Měsíce už samozřejmě je jen černá tma:

Na snímku jsou dobře patrné krátery poblíž terminátoru (rozhraní světla a stínu), zatímco měsíční moře a pevniny na zbytku ozářené části jsou poměrně nevýrazné. Napadlo mě, že kdyby počasí vydrželo, šlo by postupně nasnímat všechny měsíční fáze - a z nich pak buď složit jeden snímek s pěkně viditelným plastickým reiéfem celého povrchu, nebo sestavit video.

S objektivem 300 mm už toho o moc víc udělat nejde, ze starých časů mi ale zůstal sovětský zrcadlový objektiv Mir s úctyhodnou ohniskovou vzdáleností 1000 mm. Že by nešel nějak upravit pro Nikon?

(pokračování)

Jan A. Novák

You have no rights to post comments