Novákoviny

Datum 24. dubna si většina lidí spojuje se svátkem svatého Jiří, kdy "vylézají hadi a štíři". Má ale i smutnější symboliku: právě na toto datum připadá výročí úmrtí prvního člověka během výpravy do vesmíru. Dne 24. dubna 1967 při nezdařeném pokusu o nouzové přistání kosmické lodi Sojuz 1 zahynul sovětský kosmonaut Vladimír Komarov.

"Zemřeme-li, chceme, aby se s tím lidé smířili. Dobývání vesmíru stojí za riskování života," řekl americký astronaut Virgil Grissom, který 21. července 1961 letěl do vesmíru v kabině Mercury - Liberty Bell 7. Grissom si tak svůj osud předpověděl: společně s Edwardem Whitem a Rogerem Chafeem uhořel 27. ledna 1967 v kosmické lodi Apollo 1 při pozemní přípravě.

Když Virgil Grissom umíral, Vladimír Komarov ještě žil. Zbývaly mu necelé tři měsíce života.

Vesmír jako třídní boj

Po vypuštění Sputniku 1 v roce 1957 měl SSSR zdánlivě všechny kosmické trumfy v rukou. Disponoval silnou nosnou raketou, silnou vůdčí osobností v podobě hlavního konstruktéra Sergeje Koroljeva a v neposlední řadě i politickým systémem, kde se o zadaných cílech moc nediskutuje. Když už jednou vedení rozhodlo, že kosmický program má zelenou, tak ji také měl. Teprve mnohem později se ukázalo, že všechny tyto "přednosti" vystačí jen při běhu na krátké tratě. Nemalou měrou k tomu přispělo i to, že první tajemník strany a nejvyšší osoba ve státě Nikita Chruščov objevil význam, jaký svět kosmonautice přikládá a začal své odborníky sám úkolovat bez ohledu na reálné možnosti.

obr: Vladimir Komarov ve skafandru

Zatím ale Sovětský svaz získával jedno prvenství za druhým, včetně toho nejdůležitějšího - měl prvního člověka ve vesmíru. Už tehdy byly také první oběti na životech při pozemní přípravě, svět se však o nich nesměl dozvědět: jeden zkušební pilot zahynul při testování katapultovacího zařízení pro Vostok, Valentin Bondarenko z oddílu kosmonautů uhořel při nácviku v přetlakové komoře.

Už tehdy se také začaly tiše projevovat odvrácené stránky totalitního systému. Neprůhledné intrikování politiků a prominentních šéfů konstrukčních kanceláří vedlo k nesmyslným zvratům a nekoncepčním rozhodnutím, při nichž mizely v nenávratnu obrovské prostředky ze státního rozpočtu. Systém několika konkurujících konstrukčních kanceláří zavedl do zbrojního průmyslu již Stalin a v jeho době se osvědčil - tím spíše, že trestem za neúspěch byla kulka či Gulag. Jenže kosmická technika není stíhačka a souběžný vývoj několika projektů (z nichž často nebyl realizován žádný) vedl k nepředstavitelnému plýtvání. Další miliardy měl na svědomí tlak na rychlé a propagandisticky využitelné výsledky. Místo pozemních testů se prováděly pokusné starty s neprověřenými stroji - když to dobře dopadlo, socialismus měl další argument o své převaze nad kapitalismem, když ne, tak se nic nezveřejnilo.

V prvních letech tento systém fungoval, jak ale náročnost kosmických letů stoupala, ukázalo se, že první vítězství byla vítězstvími Pyrrhovými. Pro nevýkonnou sovětskou ekonomiku se překotné a chaotické dobývání vesmíru stávalo stále méně stravitelným soustem.

V druhé polovině 60. let 20. století už patřila sovětská převaha v kosmu minulosti. Američané úspěšně ukončili program jednomístných kabin Mercury a na dvojmístných lodích Gemini získávali ve vesmíru stále větší jistotu. Tou dobou už byla třímístná sovětská loď Voschod jen nebezpečnou improvizací: z jednomístného Vostoku odstranili katapultovací křeslo a lidé na palubě dostali místo skafandrů teplákové soupravy. Přesto Sovětský svaz přijal výzvu prezidenta Kennedyho k závodům o dosažení Měsíce. Nic jiného jeho politikům ostatně ani nezbývalo. Když z nesporných vědeckých a technických úspěchů Sputniku, Jurije Gagarina a dalších pozoruhodných kosmických misí udělali nástroj ideologického boje a nadvlády nad světem, netušili, že připravují past sami na sebe.

Z dnešního pohledu, který už nemusí mít růžové brýle třídní ideologie, cenzury a falšování skutečnosti, vypadá sovětský boj o Měsíc jako předem prohraný. O to větší uznání patří vědcům, konstruktérům, organizátorům i obyčejným dělníkům - a koneckonců všem sovětským lidem, kteří také díky tomuto projektu museli žít tak jak žili - za to, že prohra byla alespoň důstojná. Vladimír Komarov ale za toto "těsné druhé místo" zaplatil životem.

"Proboha, kdo s tím poletí?"

Vladimír Michajlovič Komarov se narodil roku 1927 a do prvního oddílu sovětských kosmonautů ho přijali v roce 1960. Krátce poté jej však úraz vyřadil z výcviku a nějaký čas dokonce nebylo jasné, zda se vůbec vrátí. Ani potom ale nebyla jeho kosmická kariéra bez problémů - občas trpíval nepravidelnostmi srdečního rytmu, což je u kosmonauta závažný problém.

obr: Noská raketa s kosmickou lodí Sojuz na startovací rammpě v Bajkonuru

V případě Komarova však nakonec rozhodly jeho mimořádné schopnosti, vysoká motivace a v neposlední řadě i kvalifikace: měl diplom leteckého inženýra, zatímco většina členů prvního oddílu nedisponovala žádným vysokoškolským vzděláním.

Už v roce 1962 se Komarov stal náhradníkem Pavla Popoviče při letu kosmické lodi Vostok 4, tehdy se ale do vesmíru ještě nepodíval. Svou orbitální premiéru absolvoval až o dva roky později na již zmíněném Voschodu 1. Společně s konstruktérem Konstantinem Feoktistovem a lékařem Borisem Jegorovem podnikl let, který byl později označován jako téměř sebevražedný: trojice mužů napěchovaných v kouli o průměru 2,3 metru testovala novou nevyzkoušenou loď bez skafandrů a katapultovacích křesel. Jediným důvodem tohoto šíleného podniku bylo přání Sergeje Chruščova předstihnout počtem kosmonautů dvoumístnou americkou kabinu Gemini...

Vypráví se, že když hlavní konstruktér sovětského programu přišel od Chruščova s tímto kategorickým příkazem, dlouho neměl sebemenší představu, jak jej uskutečnit. Jediné, ale současně značně riskantní řešení "odstrojení" Vostoku navrhl konstruktér Feoktistov. Koroljev prý reagoval otázkou: "Proboha, kdo s tím poletí?"

"Já," odpověděl suše Feoktistov. Velitelem výpravy byl určen Komarov, třetím členem se stal Jegorov, který měl z letu přinést alespoň nějaké vědecké poznatky - byl prvním lékařem, který dostal příležitost sledovat vliv stavu beztíže na lidský organismus z první ruky. Pro kosmonauty nakonec tento šílený podnik dopadl překvapivě dobře. Hůře skončil Sergej Chruščev, kterého jeho soudruzi v téže době z vedení sovětského státu sesadili.

Úspěšný let Voschodu 1 udělal z Komarova (společně s jeho chladnokrevností, vysokým vzděláním, konstruktérskými znalostmi a leteckými zkušenostmi) vedle Jurije Gagarina skutečné eso sovětského kosmonautického oddílu. Na rozdíl od Gagarina také nemusel nést břemeno slávy, a tak neměl ani osobní problémy, jakými trápil sebe i okolí první kosmonaut světa v poslední fázi svého života.

Když se naskytl další podobně šílený úkol, téměř zákonitě byl svěřen Vladimíru Komarovovi. Jeho náhradníkem pro tento let nebyl nikdo menší než Jurij Gagarin. Zadání znělo: vyzkoušet novou loď Sojuz 1.

Podle publicisty Karla Pacnera, autora knihy Kolumbové vesmíru, řekl v roce 1966 konstruktér kosmických lodí Konstantin Feoktistov, že "usilujeme o dosažení tzv. inženýrské spolehlivosti, která je dnes 0,996, tedy asi čtyři havárie na tisíc letů. Jestli opravdu dosáhneme takové úrovně bezpečnosti, zatím nevíme."

"Na co sáhnu, to nefunguje"

O rok později už měl Vladimír Komarov o bezpečnosti lodi Sojuz-1 podstatně konkrétnější představu. Z její paluby během tragického letu sdělil: "Je to ďábelský stroj. Na co sáhnu, to nefunguje."

obr: Vladimir Komarov byl považován za eso mezi sovětskými kosmonauty - počítalo se s ním zřejmě i pro první let na Měsíc. Pro své schopnosti byl také vybrán k osudné misi Sojuzu 1

Dodnes používané kosmické lodi Sojuz (po havárii americké Columbie toho času jediné provozované vsmírné dopravní prostředky s lidskou posádkou) se původně zrodily jako stroj pro dobytí Měsíce. První studie vznikly už v roce 1963, definitivní podoba dozrála ale až o několik let později. Daleko větším problémem ruského lunárního programu se ostatně staly nosné rakety - a především mocenský boj mezi několika konstrukčními kancelářemi o to, čí rakety a kosmické lodě k Měsíci poletí a jaká koncepce bude zvolena. V době, kdy Američané poučeni svými prvními nezdary už cílevědomě a poměrně jistě kráčeli k cíli, se sovětský program ocital ve stále větším rozkladu a pod stále větším politickým tlakem.

Po politickém pádu Nikity Chruščova se "hlavnímu konstruktéru" Sergeji Koroljevovi podařilo nakrátko získat kontrolu nad celým lunárním programem a z té doby také pochází definitivní koncepce sovětského plánu dobytí Měsíce. I když nebyla tak sebevražedná, jako tomu bylo u Voschodu 1, přesto je z něj patrná snaha urvat prvenství za cenu hazardu na samé hranici možností - a dost možná, že i velký kus za ní.

Za nosič byla zvolena Koroljevova "superraketa" N-1 svými parametry podobná americkému Saturnu 5 určenému pro program Apollo. V důsledku hádek mezi konstruktéry však nebyly k dispozici dostatečně silné motory, a tak Koroljev vymyslel neobvyklé a riskantní řešení: v prvním stupni společně pracovalo celkem 30 motorů (u Saturnu jich bylo 5). Stroj vysoký 105 metrů a vážící na startu 2788 tun měl díky tomu neobvyklý kuželovitý tvar. Na rozdíl od Saturnu 5 také N-1 prodělala podstatně méně pozemních testů a začala se zkoušet rovnou za letu.

Vzniklo také několik exemplářů výsadkového lunárního modulu. Na rozdíl od amerického byl pouze jednomístný a kosmonaut měl na výběr místa přistání vražedně málo času - pouhou jednu minutu mohl osobně zasahovat do řízení (astronauti z Apolla 11 hledali v přistávacím modulu vhodné místo k dosednutí několik minut). Na povrchu by si musel před výstupem ven nasadit na skafandr zvláštní obruč, která by jej uchránila od pádu. Nebyl tu totiž nikdo, kdo by mu pomohl vstát...

Členem (a jeden čas i velitelem) kosmonautů připravujících sovětské dobytí Měsíce se samozřejmě stal Vladimír Komarov. Už první start v budoucí lunární lodi Sojuz se mu stal osudným.

Kráter ve stepi

Kosmickou loď Sojuz začali v bezpilotním režimu zkoušet roku 1966. Žádný z těchto testů prováděných pod označením Kosmos se neobešel bez závažných poruch, přesto politické vedení tlačilo na uskutečnění pilotovaného letu. Přispěl k tomu i tragický požár Apolla 1 - stranické špičky SSSR se domnívaly, že kdyby nyní využily amerického zdržení a přišly s něčím novým, alespoň částečně by před světovou veřejností získali ztracenou tvář předních dobyvatelů kosmu. Program letu nedostatečně odzkoušeného Sojuzu 1 proto byl velmi ambiciózní. Loď se měla po několika obletech Země setkat se Sojuzem 2 a kosmonauté měli ve skafandrech přejít volným prostorem mezi svými plavidly. Po prostřídání posádek by pak Sojuzy přistály.

obr: Kosmická loď Sojuz 1

Sojuz 1 s Vladimírem Komarovem na palubě odstartoval 23. dubna 1967. Brzy po dosažení oběžné dráhy se na zkušeného kosmonauta začal valit jeden problém za druhým. Nevyklopil se panel slunečních článků, systémy měly nedostatek energie, špatně fungovala klimatizace. Ještě horší však byly poruchy sytému orientace lodi, která se občas dostávala do rotace. Několikrát Komarov nad Sojuzem 1 zcela ztratil kontrolu, vždy se mu však podařilo situaci s vypětím sil zvládnout.

Když nebezpečné situace nebraly konce, vedení zrušilo start Sojuzu 2 a Komarov dostal příkaz ukončit let. Ani to se ale dlouho nedařilo. Pak se brzdící motory konečně zažehly, loď ale stále ještě pomalu rotovala. Při průchodu atmosférou rozžhavené plyny přerušily spojení, v řídícím středisku však věřili, že zakrátko se jim kosmonaut ozve již z povrchu země. Reproduktory ale zůstaly němé. Na místě přistání záchranné týmy našli kráter a v něm roztříštěnou a dohořívající loď. Rotace při sestupu způsobila stočení padákových šňůr, po hlavním padáku se zamotal i záložní a Sojuz 1 se zřítil volným pádem do ruské stepi. Tak zahynul patrně nejschopnější a nezkušenější kosmonaut někdejšího Sovětského svazu. Podle některých zdrojů byly jeho tělesné ostatky v takovém stavu, že nespočívají jen oficiálním hrobě v kremelské zdi, ale také pod skromným pomníkem na místě tragédie...

Později se ukázalo, že vyslání Vladimíra Komarova na sebevražednou misi v nevyzkoušené lodi bylo zbytečné. Pilotované lety vylepšených Sojuzů se sice po bezmála dvou letech obnovily, z pokusných startů lunární superrakety N-1 ale všechny skončily katastrofou. Když pak na Měsíci stanuli Američané, byl sovětský lunární program pilotovaných výprav v tichosti odtrouben a oficiální propaganda začala tvrdit, že takový cíl ve skutečnosti nikdy ani neexistoval. Sovětský svaz se pak ve vesmíru soustředil na orbitální stanice a bezpilotní sondy k planetám. Mnohokrát inovované Sojuzy dodnes létají k Mezinárodní kosmické stanici a zůstávají živým pomníkem odvahy kosmonautů, nezměrného vypětí konstruktérů i tragické mocichtivosti vládnoucí vrstvy někdejšího SSSR.

Jan A. Novák

Psáno pro Mladý svět, duben 2003

obr: Na startu

obr: Kosmické loď Sojuz 1. Vpravo kulovitá orbitální sekce, uporstřed zvonovitý přistávací modul, vlevo servisní modul

obr: To je vše, co zbylo ze Sojuzu 1...

You have no rights to post comments