Novákoviny

Byl asi to nejdramatičtější závod všech dob a hrálo se při něm o cenu nejvyšší: poražení zaplatili svými životy. Dnes (14. prosince 2011) uplynulo přesně 100 let od chvíle, kdy se norský polárník Roald Amundsen stal prvním člověkem na jižním pólu. Konkurenční britská skupina vedená Robertem Scottem do cíle dorazila o měsíc později - a zpět se nikdy nevrátila.

 

Dnes na jižním pólu stojí celoročně osídlená výzkumná stanice nesoucí jméno Amundsen-Scott. Během polárního léta tu žije až několik stovek polárníků, v zimě se posádka zredukuje na pár desítek osob. Zdejší podmínky v mnoha ohledech připomínají Mars: ultrafialové záření, extrémně suchý vzduch, v zimě teploty klesají až k -70 stupňům Celsia... Není tu nic jiného než led, protože stanice v nadmořské výšce 2835 metrů leží na obrovském ledovci, který je v neustálém pohybu.

 

Neosamělejší lidská osada

Tomu odpovídají i zdejší stavby podobající se spíš základně na jiné planetě. Nejnápadnější budovou dlouho byla kopule takzvaného geodetického dómu, který kryl obytné objekty. Roku 2008 se většina aktivit přesunula do nové dvoupatrové budovy zvané Elevated Station s úctyhodnou obytnou plochou 7400 čtverečních metrů. Nechybí tu ani velká tělocvična, hudební studio a skleník. Se světem (přesněji s velkou americkou pobřežní stanicí McMurdo, která je jakýmsi hlavním městem Antarktidy) stanici spojuje 1600 kilometrů dlouhá ledová "dálnice" a přistávací dráha pro těžká letadla Hercules. Během polární noci je ale stanice zcela odříznutá od civilizace. Když koncem letošního srpna postihl těžký záchvat mrtvice osmapadesátiletou členku posádky Renee-Nicole Douceur, trvalo bezmála dva měsíce, než se ji podařilo evakuovat.

Mnohem hůř dopadl astrofyzik Rodney Marks, který tu roku 2000 zemřel po krátké záhadné nemoci, v níž pozdější pitva rozpoznala otravu metanolem. Příčinu se nikdy nepodařilo zjistit a některá média pak mluvila o první vraždě na jižním pólu.

 

obr: Vítězný Roald Amundsen na jižním pólu. 14. prosince 2011 uplynulo od tohoto okamžiku přesně sto let. 

 

 

Stanice se využívá především pro výzkum atmosféry, magnetosféry a ledovce, své přístroje na ní mají také astrofyzikové. Je tu nejmodernější technika a nejpokročilejší vědecké přístroje, jméno základny ale odkazuje na události staré jedno století. Na drama, které má rozměry antického eposu - snad jen s tím rozdílem, že se opravdu odehrálo. Právě 14. prosince 1911 vznikla na pólu první "stanice", kterou tehdy tvořil jeden Amundsenův stan. O pár týdnů později u něj začalo poslední dějství tragédie konkurenční výpravy Roberta Scotta.

 

 

Ledová výzva

Začátkem 20. století představovala Antarktida stejnou výzvu, jako o 60 let později Měsíc - a jižní pól byl metou pro vítěze. Velká Británie sem vysílala jednu expedici za druhou a už roku 1909 jí pól unikl jen o vlas: výprava Ernesta Shackletona musela pro vyčerpání a nedostatek zásob obrátit jen 190 kilometrů od něj.

Roku 1910 to měla napravit velkoryse založená expedice lodi Terra Nova, kterou vedl zkušený námořní důstojník a polárník Robert Falcon Scott. Její program rozvržený na několik let měl především vědecké cíle, přesto se od ní očekávalo, že pro Británii vyhraje také závod o pól.

 

obr.: Velitel britské výpravy Robert Falcon Scott

 

Byl tu ale soupeř, kterého nešlo podceňovat. Tvrdý a ctižádostivý norský polárník Roald Amundsen už měl za sebou dlouhou řadu úspěchů v Arktidě, kde ho však na severním pólu předešli Američané. Rozhodl se tedy, že ten jižní mu neunikne. Potají vypravil expedici lodi Fram a teprve po vyplutí zaslal Scottovi  z Madeiry telegram: "Dovoluji si Vám oznámit, že Fram míří k Antarktidě". Britové znervózněli.

Amundsen vsadil na lehké sáně a psy, které současně využíval jako živé konzervy. Po přezimování se čtyřmi druhy a dvaapadesáti psy vyrazil na jih a 14. prosince 1911 stanul na pólu. Scottovi tam zanechal norskou vlajku, stan a stručný dopis oznamující vítězství.

 

Půjdu ven a trochu se tam zdržím

Britové dali přednost motorovým saním a sibiřským poníkům - a obojí se ukázalo být špatně. Nakonec se museli do saní zapřáhnout sami a jejich pochod k pólu se změnil v nekonečné utrpení. Dorazili tam až 17. ledna 1912 a našli Amundsenův vzkaz. O Scottově  hluboké depresi vypovídá záznam z jeho deníku: "Nejhorší, co se mohlo stát. Velký Bože! Tohle je strašné místo!"

 

obr. Britové dorazili na pól měsíc po Amunsenovi (Scott stojící uprostřed). Výrazy jejich tváří vypovídají o vyčerpání, zklamání a beznaději.

 

Na krušné zpáteční cestě pak začali umírat. Edgar Evans podlehl zranění hlavy, které si způsobil při pádu. Lawrence Oates rychle ztrácel síly a když pochopil, že ostatní brzdí, odešel do bouře se slovy: "Půjdu ven a trochu se tam zdržím". Přírodovědec Edward Wilson a Robert Scott zmrzli ve stanu jen pár kilometrů od bohatě zásobeného skladu, když jim mimořádně silná vichřice 9 dní neumožnila pokračovat v cestě. Poslední zápis ve Scottově deníku zněl:  „Je to zlé, nemohu už dál psát… Proboha, postarejte se o naše rodiny!“ Jejich těla našli až na jaře - společně s deníky a bednou plnou geologických vzorků, od níž se neodloučili ani v nejhorších chvílích.

I proto mnozí považují za morální vítěze závodu o jižní pól nešťastné Brity. Amundsenova bezohledná ctižádost a nelidské zacházení s tažnými psy odpuzovaly už jeho současníky. Scott naproti tomu krutost vůči zvířatům odmítal a badatelské cíle expedice považoval za stejně důležité jako dobytí pólu. Bohaté vědecké výsledy expedice Terra Nova vysoce převýšily norskou výpravu, která byla v podstatě jen sportovním podnikem. I proto dnes nese stanice na jižním pólu jména obou velitelů.

 

Kontinent budoucnosti

Britské expedice z počátku století poprvé naznačily další osudy Antarktidy. Našly mocné uhelné sloje vystupující až na povrch, ale také zkameněliny dokazující, že kdysi tu panovalo mnohem přívětivější klima. Dnešní klimatické poměry rentabilní těžbu surovin neumožňují a tak roku 1959 - navzdory studené válce - nedalo takovou práci uzavřít mezinárodní dohodu, která z ledového kontinentu udělala místo bez vojenských posádek a podnikatelských aktivit. Spojené státy navíc roku 1978 přijaly Antarctic Conservation Act, který v tomto smyslu přesně vymezuje jejich působení v této oblasti.

Z Antarktidy se tak stal kontinent vědy - a ta tu má bohaté žně. Právě tady se našly důkazy pro teorii o pohybu kontinentů, o klimatických změnách v dávné minulosti, meteority z Marsu a extrémně odolné mikroorganismy, které by mohly být ukázkou toho, jak vypadá život ve vesmíru. Robert Scott a dr. Edward Wilson do poslední chvíle střežící svou bednu kamenů by jistě byli spokojení.

 

obr: Robert Scott kladl důraz na to, aby výprava měla vědecké zaměření. Na snímku před poslední cestou k pólu

 

Letos také proběhlo přesné radarové mapování tvaru kontinentu pohřbeného pod ledovcem. Ukázalo se, že jeho podstatnou část tvoří velké ostrovy, souostroví a hluboké zálivy. Do této podoby však Antarktidu zatlačila obrovská hmotnost kilometry silného kontinentálního ledovce. Až jednou  roztaje – a to se dříve nebo později stane, protože kontinenty cestují a klima se stále mění -  začne se pevnina z moře zase zdvihat, tak jak od doby ledové až po dnešek stále ještě roste třeba Skandinávie. Pak se postupně vynoří nová Antarktida, jediný kontinent nedotčený činností lidí.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

 

obr: Stanice Amundsen-Scott na jižním pólu

You have no rights to post comments