Novákoviny

Málokdo si už umí představit časy, kdy hudba nebyla všudypřítomná, neobešla se bez muzikantů a její poslech představoval svátek. K tomu, že ji dnes máme všude, přispěl i Thomas Edison. Ve čtvrtek 29. listopadu uplynulo 135 let, kdy veřejně představil svůj fonograf.

 

"Není pravda, že se mi deset tisíc věcí nepovedlo. Objevil jsem deset tisíc způsobů, které nefungují."

Tenhle výrok se přičítá Thomasu Alva Edisonovi (1847-1931), majiteli více než tisícovky patentů a asi nejslavnějšímu vynálezci všech dob. Chlubil se také tím, že žárovku vynalezl i přesto, že neznal Ohmův zákon o elektrickém odporu vodičů. "Jen by mě to zdržovalo," odpověděl prý na otázku, jak je to možné."

Ať už to řekl nebo ne, jeho metodu to vystihuje přesně: pohrdal teorií, pracoval metodou pokusů a omylů - a vynahrazoval to tím, že uměl pragmaticky využívat tvůrčí energie jiných. Také dobře věděl, co znamená reklama. Přestože většina jeho vynálezů byla rychle překonána, dodnes je slavný, zatímco autory úspěšnějších řešení už znají nanejvýš odborníci.

Platí to i o fonografu - vedle žárovky jeho nejznámějším patentu.

 

 

O Marii a malém jehňátku

"Mary had a little lamb... Marie měla malé jehňátko s vlnou bílou jako sníh, ať šla kam šla věděla, že vždy půjde s ní..." Populární dětská říkánka od spisovatelky Sarah Hale se ve Spojených státech od jejího publikování roku 1830 ozývala často - ale někdy roku 1877 se poprvé zazněla ze stroje. Právě tehdy se zrodil fonograf.

 

obr: Edison se svým fonografem. Přístroj obsahuje mnoho prvků staršího francouzského vynálezu Édouarda-Leóna Scota nazvaného Phonoautograph

 

 

Tou dobou se Edison zabýval myšlenkou zaznamenávat telegramy tak, aby je bylo možné uchovávat a potom tento záznam zase automaticky odvysílat. Napadlo ho přitom, že totéž by šlo dělat i se zvukem - jen by se místo pohybu zapisovacího pera telegrafu zaznamenával pohyb jehly kmitající v rytmu zvukových vln. Spojil ji tedy s membránou z rybího měchýře nataženou přes užší konec trychtýře, který zvukové vlnění zesiloval.

Kmity hrotu jehly se vrývaly na povrch otáčejícího se válečku. Proto byla u prvního modelu na jeho povrchu hliníková folie, později Edison válečky potahoval voskem. Při reprodukci byl postup obrácený: jehla pohybující se ve vyryté drážce rozkmitala membránu - a přístroj mluvil nebo zpíval.

Prototyp zhotovil podle vynálezcova náčrtu jeho mechanik John Kruesi za pouhých 30 hodin. Říkánku do něj zarecitoval sám Edison.

"Nikdy předtím mě nic tak nevyvedlo z míry, jako když jsem poprvé uslyšel svůj vlastní hlas," vzpomínal později vynálezce.

 

obr: Jeden z výrobků Edisonovy společnosti

 

 

Historikové se dodnes přou, zda k tomu došlo 12. srpna (jak věří většina z nich) nebo až o nějaký ten týden nebo měsíc později. Jisté je, že veřejně Edison přístroj poprvé předvedl 29. listopadu a patentovou přihlášku podal následující měsíc. Tehdy také přinesl fonograf ukázat do redakce časopisu Scientific American, který o tom přinesl zprávu:

"Pan Edison položil na náš stůl malý strojek a zatočil klikou. Ta věc se nás pak zeptala na naše zdraví, jak se nám líbí fonograf a popřála nám dobrou noc."

Společnost Edison Speaking Phonograph Company pro využití patentu vynálezce založil 24. ledna 1878.

 

 

Nejstarší lidský hlas

Edisonův fonograf se nezrodil z ničeho, naopak měl nejméně jednoho předchůdce, který se mu nápadně podobal. Už v březnu 1857 si francouzský tiskař Édouard-Léon Scot (1817-1879) nechal patentovat zařízení pojmenované Phonoautograph, které je od fonografu na pohled skoro k nerozeznání. I tady zvuk zachycuje trouba (v tomto případě poněkud sudovitého tvaru), na jejímž konci je membrána s jehlou. Zvukové vlny jehlu rozkmitávají a její pohyb se zaznamenává na otáčející se válec. Jeden podstatný rozdíl tu ale je. Na skleněném válci se nacházela jen vrstva sazí, do níž jehla kreslila akustické kmity - a nic víc. Phonoautograph zvuk pouze zviditelňoval, ale neuměl ho reprodukovat.

 

obr: Charles Cros - básník a vynálezce, který vymyslel metodu, jak zvukový záznam kopírovat

 

 

Přesto záznamy ze Scotova přístroje nakonec posloužily jako časová konzerva přinášející hlasy minulosti. V dubnu 1860 vynálezce na válec zaznamenal píseň Au clair de la Lune. Roku 2008 byla reprodukce desetivteřinového záznamu nalezena v pařížském archivu. Američtí vědci z Lawrence Berkeley National Laboratory ji naskenovali ve vysokém rozlišení, zdigitalizovali a převedli do zvukové podoby. Po 148 letech tak znovu zazněla slova staré písně: "Au clair de la Lune, mon ami Pierrot..." (Při světle Luny, příteli Pierrote...). Je to vůbec nejstarší dochovaný záznam lidského hlasu - ještě o 17 let starší než Edisonovo povídání o Maruščině jehňátku.

Vědci z Berkeley přitom nebyli ani jediní, ani první, kdo zkušeli Scotův Phonoautograf využít k reprodukci zvuku. Francouzský básník Charles Cros (1842-1888) vymyslel metodu, jak záznam z přístroje fotochemickou cestou přenést na kovový povrch do podoby drážky, jejíž hloubka by kolísala podle zaznamenané křivky. Kdyby se pak touto drážkou stejnou rychlostí jako při nahrávce pohybovala jehla připojená na troubu, záznam by se změnil v akustické vlny - tedy zpět v nahraný zvuk.

Cros své zařízení nazval Paleophone (zvuk minulosti), jako chudý básník ale neměl prostředky potřebné k realizaci myšlenky. Popsal proto metodu v dopise francouzské Akademii, která jeho obsah zveřejnila 3. prosince 1877. Tedy ještě před patentováním fonografu.

Cros předběhl svou dobu i jinak: zabýval se teorií barevné fotografie (v časech, kdy ani černobílá ještě nestála za moc) a už roku 1869 napsal knihu o spojení s mimozemskými civilizacemi. Mimo jiné v ní navrhl stavbu obrovského zrcadla, jehož pomocí by bylo možné komunikovat s obyvateli Marsu a Venuše.

 

 

Od válečků k diskům

Charles Cros zemřel předčasně, jak se na básníka sluší a patří: bylo mu pouhých 45 let. Ještě zažil Edisonovu slávu, nedočkal se ale toho, jak se právě jeho metodou kopírují gramofonové desky. Muž na dobových snímcích nápadně podobný mladému Bobu Dylanovi, byl jedním z těch skutečných géniů, kteří nemají šanci na uznání: svým současníkům se příliš vzdálili, a proto potomkům jejich myšlenky nikdo nepředá...

 

obr: Obrovská popularita fonografu odstartovala vznik nahrávacího průmyslu. Přístroj byl ale brzy překonán  gramofonem Emile Berlinera

 

 

Edison měl svůj vynález patentově dokonale ošetřený, takže na něm nějaký čas velmi dobře vydělával. Současně tím ale provokoval vynálezce k hledání cest, jak zaznamenávat zvuk jinými způsoby. Byl mezi nimi i neméně slavný vynálezce telefonu Graham Bell nakonec ale uspěl do té doby zcela neznámý židovsko-německý přistěhovalec Emile Berliner (1851-1929).

Berliner do USA připlul z Hamburku roku 1870. Zpočátku se živil vším možným, brzy ho ale zaujala zvuková technika a získal práci u společnosti Bell Telephone v Bostonu. Roku 1886 začal experimentovat s fonografem a o dva roky později přišel se svým nejúspěšnějším nápadem: nebude zaznamenávat zvuk na válečky, ale na ploché desky, u nichž šlo z originálu Crosovou metodou snadno vyrobit libovolný počet kopií. Založil úspěšnou Berliner Gramophone Company, ale dráhu vynálezce přesto neopustil. V pozdějších letech se zabýval především rotačními motory a vrtulníky.

Další revoluci v záznamu zvuku přinesla až digitalizace a počítačové technologie od cédéček až po paměťové karty. To všechno - s internetem navrch - také zřejmě představuje konec nahrávacího průmyslu v podobě, jakou přivedl k životu Edisonův a Berlinerův vynález. Co bude dál, si dnes jen málokdo odváží předpovídat.

Jan A. Novák

 

 

 

You have no rights to post comments