Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Vincenz Priessnitz: Zázračný vodní doktor

pries1Představte si, že jdete k lékaři, třeba kvůli bolesti v krku, zažívacím problémům nebo vymknutému kotníku. Doktor nepředepíše léky, ani nepošle na rentgen, ale vezme vás na procházku. A cestou po mostě vás jen tak mezi řečí shodí do vody. Pokud přežijete úlek a přesto nemáte pocit, že jste uzdraven, léčba pokračuje: celý den máte kolem břicha a zad ručník nasáklý ledovou vodou, hodiny stojíte v dešti, mezitím několikrát denně absolvujete studené koupele. Aby té vody nebylo málo, tak jí denně musíte vypít něco okolo osmi litrů...

 

Ne, to není středověké mučení ani výslech na Gestapu. Tak nějak svého času opravdu vypadala vodoléčba. A - věřte nebo ne - tímhle způsobem se léčily i zlomeniny a další úrazy, infekční nemoci nebo zdravotní problémy hospodářských zvířat, vzteklinu nevyjímaje. Prý velmi úspěšně. Zakladatelem značně neortodoxní terapie byl Vincenz Priessnitz z Gräfenbergu.

V Gräfenbergu je sice - na rozdíl od Karlových Varů - voda úplně obyčejná, přesto lokalita možná hraje v příběhu vodoléčby větší úlohu, než se může na první pohled zdát. V časech Priessnitzova narození tady doslova končil svět: pár domků se krčilo pod svahy Hrubého Jeseníku, a výš už se táhly jen lesy a horské pustiny.

Obyvatelé osady, která vznikla někdy okolo roku 1750, museli v zapadlém kraji spoléhat především sami na sebe. Tradice přírodního léčitelství tu proto byla velmi stará - ale nejspíš nešlo jen o léčitelství. Šumperk smutně proslulý svými čarodějnickými procesy ležel nedaleko a od upálení pátera Lautnera a jeho "spoluvinic", jak je popisuje román a film Kladivo na čarodějnice, tehdy uběhlo pouhé jedno století.

Lidové čarodějnictví spočívá hlavně na psychice - a ta zřejmě hraje při vodoléčbě stěžejní roli...

 

Živá voda

Malý Vincenz se narodil Johannu a Marii Theresii Priessnitzovým 4. října 1799 jako poslední ze 6 dětí. Přestože rodina nebyla na tehdejší poměry chudá, dětství v našem smyslu si moc neužil. Existuje několik verzí historky, jak chudý, nevzdělaný ale bystrý chlapec při pasení dobytka v horských lesích pozoroval zvěř léčící své rány koupelí v chladné vodě potoků. Všiml si také, že rostliny po zalití ožijí a že nejvíc zeleně je kolem vody.

Voda vrací život, vše špatné odplavuje, a právě proto nejspíš uzdravuje... Tak se měl v jeho mysli zrodit nápad léčit obyčejnou vodou.

pries2

 

 

obr: Vincenz Priessnitz

 

 

Priessnitz byl zdatný podnikatel, který si uměl dělat reklamu, a tak téhle historce věřit můžeme nebo nemusíme. Stejně jako celé řadě dalších, kterých jsou dobové publikace o něm plné. Jedna obzvlášť působivá (byť trochu připomínající rétoriku pouťových vyvolávačů) pochází z pera Priessnitzova součastníka Theodora Branda, který působil jako státní úředník a o vodoléčbu se živě zajímal. Ve svém spise "Die Wassercuren des Vincenz Priessnitz zu Gräfenberg in Österreich, Schleisen" z roku 1833 zaznamenal Priessnitzovo vyprávění:

"Roku 1816 jsem si těžce pohmoždil prst a hned jsem jej ponořil do vody, abych jej nechal vykrvácet. Ochlazení dělalo mi v prstu dobře a shledal jsem, když jsem jej denně vícekrát nořil do vody, že prst, aniž by se sebeméně zanítil nebo hnisal, se v krátké době uzdravil. Tím jsem se přesvědčil o léčebné síle studené pramenité vody, a když jsem se o tom zmínil zkušeným starým lidem, řekli, že je to správné.

Vyprávěli o mnoha případech, kdy studená voda pomohla více než každý jiný prostředek. Brzy jsem to znovu poznal na svém vlastním těle. V roce 1819 mi naloženým vozem byla zlomena žebra na levé straně a vyraženy zuby. Lékař z blízkého městečka, prohlásil moje zranění za nevyléčitelné, protože se prý na každé zlomenině vytvoří výrůstky, které mi při sebemenší námaze budou způsobovat bolesti po celý život.

Pak mi předepsal léčivé byliny, které jsem musel svařit ve víně a přikládat na ránu. Tyto obklady mi brzy způsobily největší bolesti, takže jsem nemohl vydržet a strhl jsem je. Vzpomněl jsem si na svůj vyléčený prst a dal jsem si obklad se studenou vodou, načež se strašné bolesti zmírnily a já upadl do dlouhého a hlubokého spánku.

Bylo mi známo, že jeden člověk, který si zlomil žebra, si je vyrovnal a uvedl do původní polohy tím, že se položil břichem na hranu židle, takže horní část trupu zůstala volná a žebra se opět při zadržení dechu vyrovnala. Za největších bolestí jsem udělal vícekrát tentýž pokus a shledal jsem ke své největší radosti, že se žebra vyklenula navenek.

Pokračováním v obkladech se lněnými ručníky, ponořenými do studené vody, zlepšil se můj zdravotní stav v několika týdnech tak, že jsem mohl chodit. Do roka jsem neměl nejmenších bolestí, mohl jsem lehce konat všechny tělesné pohyby a nezůstaly mi žádné nepříznivé následky."

Z rovnání žeber o židli asi musí dnešním chirurgům naskakovat husí kůže, nicméně Priessnitz to se značnou dávkou štěstí ve zdraví přežil, což mu v kraji vyneslo pověst úspěšného léčitele. Diplomovaný doktor nebo zvěrolékař byli daleko a stáli moc peněz, zatímco tady se nabízela levná náhražka přímo u chalupy - a při tehdejším stavu medicíny nemohl být ve výsledcích zas takový rozdíl.

Ale nejen to: Priessnitz měl nečekané úspěchy. Pacientů tak rychle přibývalo a chodili za ním z čím dál větší dálky. A byli ochotní platit čím dál víc. Doktoři z města začali žárlit, takže problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.

 

Vyléčí se ten, kdo věří

Priessnitz věřil, že všechny choroby i následky úrazů mají jedinou příčinu, kterou je nahromadění škodlivých látek v těle. Pokud se je podaří vypudit, bude zase dobře. Když tedy léčitel zaplaví tělo vodou, zlé věci se vyplaví. Neduh dostal na vybranou: buď se vzdálit, nebo se utopit. Logicky většinou zvolil první možnost a opustil tělo cestou k tomu od přírody určenou.

V praxi to znamenalo především pití obrovského množství vody - dobové záznamy mluví o 18 až 20 žejdlících, přičemž žejdlík je buď 0,48 litru nebo (v případě vídeňského žejdlíku) 0,35 litru. V nejlepším případě tedy do sebe musel pacient nalít přes 6 litrů vody, v nejhorším téměř 10 litrů.

pries4

 

 

obr: "Samá voda" - tak by se asi daly ve stručnosti charakterizovat Priessnitzovy léčebné metody 

 

 

Na tomto místě by asi bylo vhodné pana Priessnitze na chvíli opustit, protože podobné názory straší v lidovém léčitelství dodnes a autor by nerad měl některého z čtenářů na svědomí. Určitě to nezkoušejte, protože tohle už jsou dávky, které ohrožují nejen zdraví, ale i život. Obyčejnou vodou se kupodivu lze upít k smrti stejně jako alkoholem - takové případy byly skutečně zaznamenány.

Moderní výzkum prokázal, že denní příjem tekutin mezi 1,5 až 2 l je tak akorát, pokud nejste sklář, tavič u vysoké pece nebo přespolní běžec na Sahaře. Nadměrný příjem vody nejenže nevyplavuje škodlivé látky, jak mnozí lidé stále věří, ale zhoršuje funkci ledvin a vede k mnoha dalším problémům.

Priessnitzovi ovšem nestačilo ani těch 6 až 10 litrů - soudil, že voda musí pacienta obklopovat v množství více než malém také z vnějšku. Známé "priznicové obklady" byly tím nejmenším, co na nebožáky v Gräfenbergu čekalo. Několikrát denně byli také omýváni ledovou vodou, mezitím se museli do vany na dvě desítky minut položit celí, jednou za den si zašli do hor postát pod vodopád a pokud zrovna pršelo, dostalo se jim bonusu v podobě stání na dešti.

Brzy se dostavily nevyhnutelné následky: střeva prolitá vodou nedržela obsah, kůže praskala a loupala se - jenže Priessnitz to uměl pacientům správně vysvětlit. Dověděli se, že voda konečně začíná pracovat pro jejich uzdravení.

Kdo neuvěřil, byl sám proti sobě. Síla léčitelů spočívá v tom, že na rozdíl od moderní medicíny nevnímají pacienta jako pokažený stroj, ale umí pracovat s jeho psychikou. Ne náhodou všichni, kdo Priessnitze poznali osobně, ho popisují, jako mimořádně charismatického člověka. "Klid v očích, obličeji i pohybech, pevnost v jednání s lidmi," tak jej vylíčil německý lékař Eduard Schnitzlein (1810-1864).

Léčbu doplňoval pohyb na čerstvém vzduchu, horské túry a náročná fyzická práce, například štípání dříví - to všechno bez ohledu na společenské postavení pacienta. Proti jídlu Priessnitz celkem nic neměl, oběd mohl být i vydatný, pokrmy ale nesměly být kořeněné, takže přejídání nehrozilo. K večeři bylo jen pečivo a ovoce. Také ubytování mělo do luxusu hodně daleko, zejména v prvních letech, kdy ho "zázračný doktor" nemohl nabídnout, ani kdyby chtěl.

"Všecko se mi tam líbilo, jen jídlo ne - ach, to je veliká bída. To mlíko s marcipánem, ta nechutně připravená jídla a zas mlíko a voda. Byty jsou z většího dílu cikánské skrýše - ale on divotvorec a knížata a hrabata jedí mlíko s marcipánem, ostávají v hnízdech pod střechou přepažených a stanou se zdravými..." Tak popsal pobyt v Gräfenbergu obrozenecký hudební skladatel, literát a kritik Josef Krasoslav Chmelenský.

0osobnosti-sm

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
TIP:
Text je zkrácenou ukázkou z knihy Utajené osobnosti českých dějin, kterou si můžete se slevou objednat zde
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Priessnitzovy léčebné metody dnes asi vypadají poněkud šíleně, na jeho pacienty ale zabíraly. Zajímavé proto mohou být i další zásady, které doporučoval pro zachování zdraví. Kromě takových, s nimž souhlasí i dnešní medicína (pohyb na čerstvém vzduchu, žádné sladkosti, spánek při otevřeném okně) radil také být při pobytu v místnosti co nejméně oblečený, nechodit v ponožkách a nejíst teplé polévky.

Studené měly být bez výjimky snídaně a večeře. Vůbec nejíst při únavě a vyčerpání - nejdřív odpočinek, pak teprve talíř. V dnešní uspěchané době se může hodit i jeho rada, jak zatočit se stresem, únavou a úzkostnými stavy: omýt si obličej a nohy v ledové vodě a třít, dokud se nedostaví pocit tepla.

Priessnitz díky starostem s provozem lázní takové stavy důvěrně znal. Údajně trpěl častými depresemi, po sňatku jedné ze svých dcer, s nímž nesouhlasil, dokonce upadl na několik dní do bezvědomí. Voda, která tak pomáhala druhým, měla pomoci i jemu - ale přece jen zřejmě nestačila na všechno.

 

Boj se závistí

Léčba u Priessnitze sice připomínala spíš Gulag než lázně, přesto se k němu movití pacienti jen hrnuli a nechyběla mezi nimi ani nejvyšší šlechta, včetně příslušníků panovnických rodů. Lichteinsteinský kníže na Priessnitzův blahopřejný dopis odpověděl listem, v němž jej označuje za svého drahého přítele. Vodní doktor byl zván i do Vídně k léčbě příslušníků císařovy rodiny.

Příliv pacientů si postupně vynutil řešit jejich ubytování i poněkud důstojnějším způsobem než na půdách a v kůlnách u sousedů. Peníze naštěstí nechyběly, a tak roku 1822 Priessnitz přestavěl rodnou chalupu na kamenný "vodoléčebný dům", což je považováno za oficiální letopočet vzniku lázní.

pries3

 

 

obr: Pro mnohé pacienty z vyšších vrstev byla šokem i léčba fyzickou prací 

 

 

I potom si ale musel pronajímat prostory u okolních sedláků, takže už o 4 roky později vybudoval úplně nový samostatný lázeňský dům s léčebnou, jídelnou a ubytovacími kapacitami. Roku 1836 došlo při stavbě dalšího lázeňského domu ke katastrofě: špatně navržený a příliš kvapně budovaný objekt se při dešti zřítil a ve svých troskách pohřbil 5 dělníků.

Ani jeho dokončení roku 1838 ale ubytovací problémy nevyřešilo. Mnozí pacienti (včetně těch nejurozenějších) dál bydleli ve skromných podnájmech v Gräfenbergu, i v řadě vzdálenějších obcí. Nechyběly ani snahy tyto hosty odloudit napodobováním Priessnitzových metod.

Vincenz dokázal díky své neumdlévající pracovitosti a mohutnému přílivu peněz od movitých pacientů problémy řešit za pochodu. Nebezpečnější se ukázala být řevnivost studovaných lékařů, kteří v něm viděli šarlatána a nekalou konkurenci.

Obzvlášť houževnatý byl v tomto směru doktor Anton Schnorfeil, který v oblasti vykonával funkci zemského fyzika, což byla jakási obdoba dnešního krajského hygienika. Toho popuzovalo, že "nevzdělaný Priessnitz předstírá, že houbou namočenou ve vodě lze léčit", což vedlo k úřednímu zabavení doličné houby. Vodní doktor tedy omýval pacienty rukou - a hlavně zapojil do hry své vysoce postavené pacienty a příznivce.

I tak se ale spory táhly dlouhou řadu let, zasedaly odborné komise, sepisovaly se zprávy a padaly rozsudky, mezi nimiž nechyběly ani zákazy činnosti a tresty žaláře. Ty sice nikdy nenabyly právní moci, definitivně ale rozhodla až komise, která vedla vyšetřování přímo v Gräfenbergu a okolí. Její předseda dr. Ludwig von Türkheim nakonec napsal: "Priessnitz... není šarlatán, nýbrž muž naplněný nejčistší snahou pomoci a je k tomu nadán skvělými vlastnostmi. Šarlatánem jej nazývají místní ranhojiči a lékaři, kteří vedou proti němu spory ze závisti a z obavy o svůj chléb..."

Brzy po té Priessnitz konečně získal povolení k neomezenému provozování lázeňské činnosti.

Navzdory extrémně zdravému životnímu stylu zemřel Vincenz Priessnitz poměrně mlád: když 28. listopadu 1851 opustil tento svět, bylo mu pouhých 52 let. Zdá se, že nic se nemá přehánět, otužilost a pracovitost nevyjímaje. Obzvlášť pikantní je, že jako příčina úmrtí zakladatele vodoléčby se udává voda na plicích. Prozřetelnost občas mívá zvláštní smysl pro humor.

Hodnota Pressnitzovy pozůstalosti byla odhadována na čtvrt miliónu až tři milióny zlatých, což tehdy byla astronomická částka. Lázně pak dlouho trpěly spory mezi dědici, přesto dál rostly a vzkvétaly. Mimo jiné i proto, že Priessnitzovi následníci postupně opouštěli nejdrsnější léčebné metody, do vedení lázní přicházeli skuteční lékaři a zaměření se zúžilo především na nervové, oběhové a dýchací neduhy.

Po druhé světové válce už po někdejším mučení vodou nebylo ani památky; profesor Vondráček naopak píše: "...režim byl ohleduplný, vždyť ráno se zvonilo, aby někdo, trávil-li snad noc na lůžku s někým v jiném pokoji, mohl se bez rozčilení vrátit do pokoje svého."

 

Jan A. Novák

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack.com