Novákoviny

K létu patří cesta k moři, pokud možno co nejvzdálenějšímu a nejexotičtějímu. Vědci z California Institute of Technology (Caltech) nyní potvrdili, že podmínky dokonale splňuje Mars. Případní zájemci o tuto destinaci sice mají zpoždění nějakou tu miliardu let, zato tím ale zesílila naděje na nalezení života na Rudé planetě.

 

 

"Odhalujeme stopy dávné tváře Marsu: deště, tekoucí voda, řeky, jejich deltovitá ústí a oceán," prohlásil Mike Lamb z California Institute of Technology. "Byl to svět, který se překvapivě podobal naší Zemi."

Jde sice o stopy staré několik miliard let, přesto ale mimořádně důležité. Ukazují, že i na jiných planetách bylo kdysi prostředí vhodné pro vznik a vývoj života. A že by na Marsu bylo možné nalézt přinejmenším jeho stopy.

 

Zbraň s kouřící hlavní

Současné podmínky Marsu neumožňují dlouhodobou existenci kapalné vody na povrchu - jenže tak tomu nemuselo být vždy. Hypotéza, podle níž tu byly kdysi oceány, hustá atmosféra a teplejší podnebí, je poměrně stará, mnoho vědců k ní ale dosud bylo skeptických. Pro indicie, které se daly považovat za důkazy dávné existenci vody na Marsu, raději hledali jiná vysvětlení, nebo je odbývali jako známky dočasné přítomnosti malého množství, které se sem dostalo náhodně (třeba po pádu komet).

obr: Tak nějak by nejspíš vypadala mapa Ma rsu, kdyby k němu astronauti přiletěli v časexh, kdy měl hustou atmosféru a na jeho povrchu se rozléval oceán

Kresba: NASA/JPL

 

Nyní ale tým vědců z Caltech vedený Romanem diBiasem analyzoval fotografie pořízené sondou Mars Reconnaissance Orbiter a dospěl k závěru, že má v ruce důkaz o existenci skutečného oceánu. A nejen to: podle studie zveřejněné v odborném časopisu Journal of Geophysical Research našli i řeku, která jej zásobovaly vodou a deltu, jíž do oceánu ústila.

"Někteří vědci měli už nějaký čas podezření že nížina na severní polokouli Marsu je dno vyschlého oceánu," uvedl Michael Lamb, jeden ze spoluautorů studie pro časopis Christian Science Monitor. "Až dosud to byly jen hypotézy bez důkazů. My ale - řečeno kriminalistickým slangem - našli zbraň, jíž se ještě kouří z hlavně."

Umožnily to snímky pořízené sondou Mars Reconnaissance Orbiter, která odstartovala ze Země v srpnu 2005 a na oběžnou dráhu Marsu se dostala v březnu následujícího roku. Jejím hlavním vědeckým nástrojem je kamera s vysokým rozlišením HiRISE, která dokáže z výšky 320 kilometrů na povrchu rozpoznat detaily o velikosti 25 centimetrů. Její záběry použili vědci Caltech k důkladnému prozkoumání míst, kde by se mohly stopy po dávných oceánech nacházet.

Na prvním místě šlo o oblast Aeolis Dorsa o rozloze asi 100 čtverečních kilometrů nacházející se na pomezí mezi severní nížinou a vysočinou na jihu. Dalo se předpokládat, že pokud byla severní nížina kdysi opravdu oceánem, tak právě tady by mohly být zbytky útvarů typických pro oceánské pobřeží: útesy erodované mořským příbojem, ústí řek, říční delty.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Víc o hledání života na Marsu a podivuhodné minulosti této planety najdete v knize Život ve vesmíru. Pokud ji nenajdete u svého knihkupce, můžete si ji objednat zde. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Takové útvary badatelé nakonec opravdu našli. Obrázky zřetelně ukazují zbytky říčního koryta, které se větví do deltovitého ústí. Tvoří jej nánosy štěrku, které sem před dávnými časy přinesla voda proudící říčním korytem. To se v závěru větví do typické delty. Poněkud nezvyklé je, že někdejší říční tok má dnes podobu vystupujících hřebenů.

"Je to proto, že štěrk a písek lépe odolával erozi než říční břehy tvořené jemným prachem z naplaveného bahna," vysvětluje Roman DiBiase.

 

Ztracený vodní svět

Rýhy ve tvaru říčních koryt a delt byly na snímcích Marsu nalezeny už dřív, vždy však ústily pouze do malých prohlubní, nebo kráterů. Nebyly to tedy důkazy o existenci oceánu - a nechyběly ani hlasy, že je nevytvořila voda, ale jiná kapalina, například velmi jemná láva.

"To, co jsme našli my, je ale nepochybně důkaz globálního oceánu," tvrdí vědci z Caltech.

Badatelé zatím nemají moc přesnou představu, jak velký mohl tento oceán být. Podle některých názorů mohl pokrývat až třetinu povrchu planety, zatímco opatrnější hlasy mluví o přibližně 100 tisících čtverečních kilometrů.

 

obr: Ústí řeky vlévající se do Moře na Marsu

Kresba: NASA

 

 

Ani skeptikové nemlčí: soudí, že i tato delta ústila jen do meteorického kráteru, který později z povrchu Marsu dokonale vygumovaly geologické pochody. Badatelé z Caltech jsou jiného názoru: "To by znamenalo, že planeta je geologicky mnohem aktivnější, než jsme dosud zjistili."

Oceán na Marsu zřejmě existoval v éře zvané noachiánská, která skončila už před 3,5 miliardami let. Tehdy byla planeta po všech stránkách sestrou Země - a není tedy důvod si nemyslet, že tu stejným způsobem probíhal i vznik a vývoj života. Pak se ale něco zvrtlo a podmínky se začaly zhoršovat. Této éře se říká hesperianská a skončila před 1,8 miliardami let. Na jejím konci už Rudá planeta vypadala podobně jako dnes. Důležité ale je, že mezitím bylo dost času na vývoj přinejmenším jednobuněčného života: na Zemi před 2 miliardami let už nejspíš existovaly poměrně složité (tzv. eukariotické) mikroorganismy.

Další výzkum se zaměří na detailní analýzu fotografií míst, kde by předpokládané oceánské pobřeží mohlo pokračovat. Bude také možné porovnat jeho výsledky s údaji roveru Curiosity, který se přistál jen asi 1000 kilometrů od Aeolis Dorsa.

 

Voda tryskající z kráterů

Voda se na Marsu nachází stále, převážně však v podobě ledu. Poměrně velké množství jí je v polárních čepičkách a pravděpodobně v ledovcích zavátých pískem pouští, Nedávno se ale překvapivě ukázalo, že občas teče i po povrchu.

obr: Útvar známý jako Hourglass (Přesýpací hodiny). Tady se kdysi voda přelila z jednoho kráteru do druhého.

Foto: ESA/DLR//FU Berlin

 

 

Sonda Mars Global Surveyor obíhá Rudou planetu už od září 1997, o to jsou však její snímky cennější, protože umožňují sledovat změny na povrchu. Na několika stovkách záběrů se objevily rýhy vymleté tekoucí vodou, které nejspíš byly velmi mladé. Konečným důkazem se však staly série fotografií týchž lokalit pořízené s určitým časovým odstupem: na starších stopy po vodě nebyly, na mladších ano.

Většina míst se známkami nedávné činnosti vody má velmi podobnou polohu. Obvykle se jedná o stěny hlubších kráterů (častěji na jižní polokouli Marsu než na severní). Zdá se, že tu v malé hloubce pod povrchem leží vrstvy porézní horniny, která je nasycená tekoucí vodou. V tomto stavu jí možná udržuje tlak nadložních hornin, nebo blízkost hlubinných sopečných ohnisek.

Z neznámých důvodů čas od času tato voda vyrazí ze stěn kráterů, kde jsou vrstvy přerušené a vycházejí na povrch. Výron patrně netrvá dlouho, protože mráz a extrémně nízký atmosférický tlak vede k tomu, že voda se rychle odpaří nebo zmrzne. Hluboké erozní rýhy na mnoha místech planety však naznačují, že rozhodně nejde o zanedbatelné množství.

Pravděpodobná přítomnost velkého množství tekuté vody v relativně nevelkých hloubkách naznačuje, že mikroorganismy mohou na planetě žít stále. Je také dobrou zprávou pro astronauty, kteří budou Mars zkoumat a jednou snad i osidlovat.

 

Život pod ledem?

 A tak Mars není jediné místo, kde se nacházela nebo nachází v množství, které vydá na slušné moře. Zatímco ještě před několika desetiletími se zdálo, že voda je ve vesmíru je vzácná, dnes už víme, že je pravděpodobně nejrozšířenější sloučeninou. Obrovskou zásobárnou kosmického ledu jsou komety - a ty vodu dříve nebo později dopraví na jakékoliv těleso. Oceány tak vzniknou všude, kde jsou podmínky příhodné k tomu, aby se voda udržela. Dnes víme přinejmenším o jednom na Jupiterově měsíci Europa, další ale zřejmě jsou i na jiných měsících velkých planet.

obr: Nejvíc povrchové vody je dnes na Marsu v polárních čepičkách

Foto: NASA

 

 

Europa vypadá jako hladká kulečníková koule z ledu, přibývá však důkazů, že pod bělostnou ledovou slupkou je oceán slané vody. V tekutém stavu jej udržuje vnitřní teplo měsíce, které je zřejmě důsledkem jeho pohybu v mohutném gravitačním poli Jupitera.

Jedním z dokladů existence tohoto oceánu jsou čerstvé zacelené trhliny obvykle oranžové, hnědé nebo červenavé barvy. Snímky ze sondy Galileo také odhalily stopy jevů, které vědci nazvali vodní vulkanismus. Tak jako na zemi sopky z vulkanických hornin chrlí lávu, na Europě patrně čas od času z ledových hor tryská voda.

Někteří badatelé soudí, že barva trhlin v ledu prozrazuje existenci života v oceánu Europy, který se při pukání ker dostane až na povrch. Americký astrofyzik Bred Dalton například upozorňuje, že spektrum světla odraženého těmito trhlinami se nápadně podobá spektru, jaké by vytvářely kolonie některých pozemských bakterií.

Europa je v současnosti jedním z nejnadějnějších míst pro hledání života. Všechny plánované mise k ní však zatím ztroskotaly na nedostatku financí. Nejbližší nadějí na získání nových informací je sonda Jupiter Icy Moon Explorer, kterou chce Evropská kosmická agentura vypustit roku 2022.

Jan A Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

obr:  Povrch Rudé planety brázdí dlouhé kaňony. Některými z nich kdysi proudily řeky.

Foto: ESA/DLR//FU Berlin

 

You have no rights to post comments