Novákoviny

Na vyprahlé pláni peruánských And poblíž Carancasu je ospalé líné poledne jako každé jiné. Na rozdíl od nedalekého jezera Tititaca tohle místo kousek od hranic s Bolivií turisté nevyhledávají - nic zajímavého tu není. Zatím. Místní venkované, převážně zemědělci, touto dobou obvykle odpočívají, tentokrát jim však siesta nebyla dopřána. Na kalendáři je 15. září 2007, schyluje se k události, kolem níž dodnes panuje řada nejasností...

 

Na obloze nad horami na severovýchodě se objevilo světlo jasné jako slunce, proťalo nebe zářivou čarou a s hromovým třeskem zasáhlo zemi. Don Gregorio Iruri stál jen tři sta metrů od místa dopadu. Před jeho očima explodovala hlína a otevřel se velký kráter, zatímco další menší úlomky kosmického tělesa dopadaly kolem.

Zasáhly i boudu majitelky pozemků Justiny Limanche vzdálenou 100 metrů od kráteru a poškodily její střechu z vlnitého plechu. Venkovanka později tvrdila, že meteorit jí také zabil lamy a ovce.

Vzápětí vyrazila tlaková vlna okna místního zdravotnického centra vzdáleného přes kilometr. Seizmografy zaznamenaly atypické zemětřesení o síle 1,5 stupňů Richterovy stupnice. Tedy nic moc, ale...

 

obr: Kráter v místě dopadu meteoritu Carancas. Voda v něm vřela ještě dlouho po jeho vzniku

 

 

Obyvatelé Carancasu běželi k místu exploze. Několik stovek svědků tam našlo třicetimetrový kráter, který se zvolna plnil špinavou vodou. V jeho středu hladina bublala a vřela, jako by dole někdo zapnul topnou spirálu.

Nad hladinou se tvořil zřetelný sloup páry. Ani půldruhé hodiny po explozi ještě nebyla voda klidná. Vítr z kráteru přinášel odporný zápach a mnoha lidem se udělalo nevolno. Dostavily se závratě, zrakové problémy, bolesti hlavy, potíže s dýcháním, mnozí zvraceli.

"Příznaky se objevily asi u dvou stovek osob," konstatoval později ředitel oblastní zdravotní služby Lopez Tejeda.

Onemocněla i hospodářská zvířata nacházející se v blízkosti impaktu. Po několika hodinách však zmizel puch i příznaky záhadné choroby. Úřady se obávaly, že kosmické těleso kontaminovalo podzemní vodu a zakázaly její užívání.

Pro jev jako vystřižený z fantastického románu skeptikové rychle našli vysvětlení: domordci na planině si s ekologií hlavu moc nelámou a podzemní voda je plná výkalů zvířat i lidí.

Osten pochybnosti však zůstal: opravdu nijak zvlášť útlocitní zemědělci navyklí těsnému soužití se svými zvířaty nepoznají, jak páchne žumpa? A dokonce z toho onemocní až tak, že se poblinkají?

Není to ostatně jediná záhada, která se kolem případu Carancas objevila.

 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  - - - - - - - -

TIP:

Text je ukázkou z knihy Tunguzský meteorit - záhada na víc než jedno století. V knihkupectvích se už nevyskytuje, můžete ji ale objednat na mailové adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Podrobnější informace najdete tady

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

 

 

Zprávy o pádu meteoritu, bublajícím kráteru a záhadné nemoci okažitě obletěly svět. Pokud moc často koukáte na fantastické filmy, pak je vám jistě jasné, co musí následovat: na nebezpečí kosmické infekce bleskurychle reagují NASA, CIA, FBI, KGB a bůhví kdo ještě, muži s ostře řezanými tvářemi vytahují z laboratoří a přednáškových sálů přední odborníky a cpou je do černých limuzín, aby jim během šílené jízdy na letiště vysvětlili, že lidstvu hrozí smrtelné nebezpečí. Vrtulníky s VIP všeho druhu přistávají u Carancasu, za kordonem po zuby ozbrojených vojáků v plynových maskách vyrůstá improvizované vědecké pracoviště. Novináři podlézají zátarasy a v převlečení za uklízečky pronikají do laboratoří, aby informovali čtenáře a zabránili možnému zneužití kosmických mikrobů...

Nic takového.

 

obr: Pravděpodobná dráha letu meteoritu Carancas v posledních okamžicích před dopadem

 

 

Vědcům připadaly zprávy agentur natolik fatastické, že je prostě pokládali za další projev pokleslého žurnalismu nehodný jejich odborné pozornosti. Když už je novináři občas donutili k vyjádření, byli s celou věcí rychle hotoví.

Caroline Smithová, která má meteority na starosti v londýnském Muzeu přírodní historie, reportérům z BBC například řekla: "Myslíme si že vesničané viděli kulový blesk, což je jev poměrně běžný. Když pak na místě dopadu našli jámu, omylem ji pokládali za meteorický kráter. A protože je v tamních usazeninách hodně organických látek, nadýchali se metanu až se jim udělalo zle."

Inu, ne každý vědec je nadán vědeckou zvídavostí...

Nějaký čas převládalo přesvědčení, že pokud se v Peru vůbec něco stalo, pak to spíš zapříčinila tektonická nebo sopečná činnost než vesmír. Nechyběly ale ani názory, že jde o nějaký útok související s tradičními půtkami temperamentních republik Jižní Ameriky - nedaleko exploze se stýkají hranice Peru, Bolivie a Chile.

Teprve 20. září, když peuránské úřady oficiálně oznámili, že jejich vědci u Carancasu opravdu našli úlomky meteoritu, začal zájem pomalu ožívat. Mnoho příležitostí však už bylo ztraceno - včetně vzácné možnosti konečně získat vzorek kosmického materiálu ihned po dopadu. Zmizela také šance na odhadnutí, jak velká část meteoritu přežila průlet atmosférou.

Sběratelé přírodnin totiž byli mnohem pohotovější. Zatímco peruánská vláda váhala, které zahraniční expedici dá povolení místo prozkoumat, domorodí agenti obchodníků s minerály prošmejdili oblast, "zdokumentovali" zlomky meteoritu fotograficky, tak aby sběratelé nepochybovali o autenticitě, a společně se snímky je odeslali na aukce.

Převážná část kosmického materiálu se tak během několika málo týdnů přestěhovala z náhorní planiny do soukromých sbírek. Ceny jsou dobré, bratru sto až dvě stě dolarů za gram. Pro srovnání: cena ryzího zlata se ve stejné době pohybovala okolo třiceti dolarů za gram.

"Pravou cenu meteoritu poznáme teprve tehdy, najdeme-li klíč k rozluštění jeho tajemství," napsal kdysi český geolog Petr Jakeš. Bohužel ne každý ale toto přesvědčení sdílí - někomu úplně stačí ke štěstí, když má vzácný kámen zamčený v trezoru.

Většina exemplářů meteoritu Carancas zvící nehtu nemá víc než dva gramy, větší až třicetidekové kusy se vyskytují jen vzácně. Odhaduje se, že celkem pád přečkalo asi 1,8 kilogramu kosmického materiálu.

Ve stejné době se objevily také první analýzy posbíraných úlomků tělesa. Jenže zatímco laboratoř univerzity v bolivijském La Pazu detekovala železo, nikl, kobalt, iridium a další prvky typické pro kovové meteority, peruánští vědci konstatovali, že jde o kamenný meteorit, tzv. chondrit. Je to jeden z nejběžnějších typů, konkrétně takzvaný H chondrit. Tento výsledek později potvrdily i americké laboratoře.

 

obr: Jeden z úlomků meteoritu Carancas. Většina kosmického materiálu se objevila na sběratelských aukcích dřív, než mohly být důkladně prozkoumán

 

 

V těchto meteoritech sice převládá nekovový materiál, ale mají ještě i poměrně vysoký obsah železa a niklu. Oddechnout si mohli všichni, kdo trnuli, že u Carancasu věda promeškala příležitost studovat neporušené organické látky z vesmíru - ty se totiž vyskytují v jiných typech meteoritů. Odhaduje se, že před vstupem do atmosféry Země bylo těleso půl metru až dva metry velké.

Záhady však zůstaly: kráter, bublající voda a podivná nemoc. Až dosud odborníci na meteority věřili, že krátery vytvářejí pouze kovové meteority. Chondrity jsou totiž tak křehké, že se rozpadnou už při průletu atmosférou.

V případě impaktu Carancas mohla hrát určitou určitou roli výška planiny, která se nachází 3800 metrů nad úrovní mořské hladiny. Kosmický projektil tak byl při svém pádu ušetřen od průletu bezmála čtyři kilometry silnou vrstvou té nejhustší atmosféry. Ani to však nevysvětluje kráter široký až 30 metrů a hluboký 6 metrů - tím spíš, na planině v místě dopadu se našly úlomky velké sotva pár centimetrů.

Někteří odborníci věří, že odpověď na tuto otázku dosud leží pod dnem zvolna se sesouvajícího kráteru. Jenže komu by se chtělo do špinavé břečky kontaminované bůhví čím, když specialisté na meteority tvrdí, že to, co kráter vytvořilo, se při nárazu bezezbytku vypařilo.

Situace tak je paradoxně právě opačná než u tunguzské události: tentokrát sice máme kráter, ale chybí k němu vhodný meteorit. "Asi budeme muset přehodnotit naše představy o tom, jak snadno pronikají křehká tělesa atmosférou," komentoval rozpor Peter Schultz z Brown University na Rhode Islandu.

Stejně tak nejasný je i důvod, proč voda v jámě na jednom místě vřela ještě více než půldruhé hodiny po pádu. Meteorit předpokládaného rozměru totiž tolik tepla nemohl obsahovat - už proto, že třením o atmosféru se na vysokou teplotu obvykle zahřejí jen jeho povrchové vrstvy. Někteří vědci proto soudí, že náraz buď utevřel nějaké zdroje plynu uzavřeného ve vrstvách půdy, nebo naopak "napěchoval" do hlíny vzduch, který při vysoké rychlosti stlačil před sebou.

Takže meteorit Carancas se nakonec vědeckého uznání dočkal - i když tak trochu pět minut po dvanácté. Jenže je tu ještě ta zpropadená nemoc. To by v tom ale byl čert, aby si vědečtí skeptikové neporadili i s ní. Geologové z Peru tvrdí, že podzemní vody na planině bývají často kontaminovány arzénem. Jedovatý prvek se při styku s rozžhaveným meteoritem vypařoval a lidé i zvířata se těchto par nadýchali.

Jak prosté, milý Watsone, chtělo by se říci společně s Sherlockem Holmesem. Jenže v tomto případě se nikdo nenamáhal to přesvědčivě doložit. Peruánská vláda naopak vynaložila dost velké úsilí, aby případ zamlžila a bagatelizovala.

Dnes už si na meteorit Carancas vzpomene jen málokdo, přestože otázky kolem něj nikdo uspokojivě nevysvětlil. V každém případě tenhle kus kosmického smetí naznačil, že se asi můžeme rozloučit s představou, jak by v případě skutečně nebezpečné infekce (nebo jiného neobvyklého nebezpečí) z kosmu dokázala naše civilizace rychle, účinně a racionálně zareagovat.

 

Jan A. Novák

You have no rights to post comments