Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Katastrofa, která zahubila Pompeje, stále hrozí

POM1Koncem léta už na jihu Itálie ve dne nejsou tak vražedná vedra a noci jsou pořád teplé. Lázeňská sezóna vrcholí a na jih odjíždí řada prominentů. Nejinak tomu bylo i v srpnu roku 79 našeho letopočtu. Skvělou sezónu tehdy právě prožívala nejvyhlášenější letoviska římské říše na svazích Vesuvu. Pak se ale sopečné jícny otevřely a zakonzervovaly několik měst pro archeology příštích věků. Římská říše je dnes pryč, ale Vesuv tu stojí dál. A stále hrozí.

 

 

 

Zatímco pro Římany, kteří znali jen malou část planety, byla ničivá aktivita Vesuvu překvapením, dnes nemine měsíc, aby nedošly zprávy o řádění nejméně jednoho vulkánu. Ani zdánlivě klidná Evropa není "za vodou". Jednu z největších hrozeb tu představuje právě Vesuv, který už starým Římanům ukázal, že ho nikdo nesmí podceňovat.

"Přibližně dva miliony lidí žijí v oblasti neapolského zálivu - jde o jedno z nejhustěji osídlených míst naší planety, " konstatují vulkanologové z italské Vesuvius Observatory. "Současně jde také o jeden z nejohroženějších areálů, protože tuto krajinu vytvořily a stále ovládají tři aktivní vulkány (kromě Vesuvu ještě krajina Campi Phlegrei a ostrov Ischia). V současnosti zdejší sopky spí - ale čím déle toto období klidu potrvá, o to ničivější katastrofa přijde."

 

Nero sopku špatně pochopil

Důkazy o tom, že podzemí se může v této hustě osídlené a turisty oblíbené oblasti kdykoliv probudit, nacházejí geologové stále. Jejich pozornost se nesoustřeďuje jen na poměrně často soptící krátery Vesuvu, ale možná ještě víc na místa v jeho vzdálenějším okolí, která jsou celé věky zdánlivě bezpečná. Přesně tak se totiž projevoval také Vesuv po dlouhá čtyři staletí, než zahubil Pompeje: tichá hora porostlá lesy s úrodnými údolími pod sebou, takže Římané, kteří sem přišli teprve okolo roku 80 př. n. l. jej považovali za dávno vyhaslý.

POM2

 

 

obr: Tak nějak to 24. srpna roku 79 v Pompejích vypadalo: Vesuv naplno otevřel své běsnící jícny. Pompejím a dalším městům v okolí vulkánu zbývaly už jen hodiny života

 

 

Ale i Vesuv před katastrofou varoval - jen tehdy nebyl nikdo, kdo by mu porozuměl. V roce 62 našeho letopočtu propuklo zemětřesení, po němž následovalo ještě několik dalších. Živlu v Pompejích padlo za oběť mnoho budov a při jednom z otřesů se v zemi otevřela puklina, která rázem pohltila stádo šesti set ovcí. Ani to však Římany příliš nezneklidnilo.

O dva roky později se země dokonce zatřásla přímo během návštěvy císaře Nera, který do zdejšího divadla přijel přednášet své verše. Výstřední vládce si otřesy vyložil jako důkaz obdivu bohů. Poslední rok před katastrofou drobné záchvěvy otřásaly horou se stále větší frekvencí a na jejím úpatí vyschly prameny - neklamný příznak toho, že žhavé magma už nemá k povrchu daleko.

Tak důrazná varování by dnes nikdo nepřehlédl, vulkanologové ale dobře vědí, že ne vždy sopka promlouvá tak jasnou řečí. Pečlivě proto sledují i decentnější projevy. Nyní je v oblasti Neapolského zálivu považován za podezřelý zejména vulkanický ostrov Ischia - shodou okolností stejně jako Pompeje proslavený prominentními lázeňskými hosty. Intenzívní sopečná aktivita na něm ustala už ve třetím století př. n. l. a od té doby (až na jedinou výjimku ve 14. století) tu panuje zlověstný klid. Někteří odborníci se proto domnívají, že Ischii navštěvují ničivé erupce cyklicky v jakýchsi rojích, přičemž každé klidné století mezi sérií pohrom zvyšuje pravděpodobnost toho, že příští exploze podzemní síly bude ještě silnější.

Možnost, že se pod Ischií něco chystá, potvrzují i další indicie. Na mnoha místech Neapolského zálivu se každý turista může přesvědčit o poklesu terénu - názorně o něm vypovídají třeba stará přístavní zařízení a stavby trčící z vody u pobřeží. Jen na Ischii tomu je právě naopak: některé části nejvyšší hory ostrova Monte Epomeo vytrvale stoupají. Podle některých vulkanologů je to projev tlaku žhavého magmatu, které se z poměrně nehluboko uložených podzemních rezervoárů začalo drát k povrchu.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - 

UPOZORNĚNÍ:

Víc o zkáze Pompejí a dalších velkých vulkanických katastrofách najdete v knize Smrtící sopky, kterou vydalo nakladatelství XYZ/Albatros Media

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Většina expertů soudí, že katastrofa na Ischii sice nehrozí bezprostředně, přesto by si však podle nich ostrov zasloužil mnohem podrobnější sledování. Borise Behncke z Instituto Nazionale di Geofisica e Vulcanologia se domnívá, že pohroma bude o to zákeřnější, že nepřijde z již existujících kráterů, ale otevřou se nové v hustě osídlených nížinách, pravděpodobně na severovýchodě ostrova. Podle něj tu příští sopečná činnost bude mít mimořádně ničivý charakter a doprovázela by ji intenzívní zemětřesení.

"O vnitřní struktuře a procesech, které se odehrávají pod Ischií, bychom potřebovali vědět mnohem víc, než víme dnes," konstatuje Behncke.

 

Konec Pompejí

Obyvatelé Pompejí a dalších kvetoucích měst v okolí Vesuvu nevěděli o podzemních procesech vůbec nic - stejně jako většina jejich současníků v antické době, protože vulkanologie jako věda ještě neexistovala. Jedinou známou výjimkou je filosof Empedokles (493-433 př. n. l.), který se usadil v kráteru Etny, aby ji mohl vědecky studovat, ovšem s neradostným výsledkem: vulkán ho nakonec pohltil. A tak roku 79 probíhala lázeňská sezóna pod Vesuvem i navzdory varovným příznakům zcela bezstarostně. Ještě v červenci dokonce nakrátko navštívil Pompeje také čerstvě jmenovaný císař Titus. Sotva kdo tušil, že život prominentního města už se počítá jen na týdny.

POM3

 

 

obr: Posmrtné otisky obyvatel Pompejí. Jemný popel dokonale kopíroval obrysy mrtvých těl, zatímco tkáň za staletí zmizela. Archeologové už  jen dutiny vylili sádrou

 

 

Sopka explodovala odpoledne 24. srpna. Krátery se otevřely téměř náhle a k nebi z nich rychle stoupal mohutný sloup kouře a par, mezi kterými se klikatily blesky. Když dosáhl výše několika desítek kilometrů, začal se hřibovitě rozrůstat do šířky a padat zpět k zemi. Z jeho spodního okraje pršely sopečné pumy a obrovské množství žhavého popela. Ten se začal vršit v ulicích Pompejí rychlostí několika desítek centimetrů za hodinu.

Prozřetelnější obyvatelé pochopili, že je zle, pobrali nejcennější majetek a dali se na ústup. Jiní však doufali, že jde o další přechodnou epizodu a zavřeli se ve svých domech.

Večer síla erupce ještě vzrostla a ve městě nastala neprostupná tma. Bombardování žhavými střelami zesílilo a ploché střechy domů začaly povolovat pod vahou sopečného materiálu.

V noci katastrofa vstoupila do druhé fáze. Spustil se déšť a na úbočích hory vytvořil bahnotoky, jejičhž hmota měla teplotu přes 700 stupňů. Jako první se převalily přes Herculaneum, které od kráteru dělilo jen 7 kilometrů, a zcela ho pohřbily. Ráno pak dovršily zkázu v Pompejích kde zahynulo asi 2000 lidí. Do seznamu měst doslova vymazaných z povrchu země současně přibyly Stabie, Oplontis, Sora, Tora, Tauranie, Cossa a Leucopetra. Smrt dostihla také mnohé z těch, kdo již byli na útěku. Teprve potom se živel začal pomalu uklidňovat a 26. srpna nad mrtvou krajinou zavládlo ticho.

Exploze Vesuvu také proslavila druhého muže, který bývá počítán mezi předchůdce moderních vulkanologů a dokonce dal jméno jednomu z nejděsivějších sopečných jevů - takzvaným pliniovským erupcím. Plinius zvaný Maior neboli Starší, historik a přírodovědec, zastával post velitele flotily válečných lodí, která kotvila v Misenu na severozápadním okraji neapolské zátoky asi 20 kilometrů od Vesuvu. Když uviděl podivný oblak stoupající nad horou, rozhodl se, že jev prozkoumá z blízka.

"Můj strýc, jako správný muž vědy, pochopil, že oblak si zaslouží důkladného zkoumání a nechal připravit jednu loď k vyplutí, " napsal později Plinius mladší, jeho synovec a rovněž významný představitel starořímské vědy. Mezitím ale dorazily první zprávy o rozsahu katastrofy. Rozkaz k vyplutí tedy dostala větší část flotily a z výzkumné výpravy se stala záchranná akce.

"Prach padal na paluby lodí stále hustěji a den se změnil v noc, " pokračuje v líčení Plinius mladší. "Bál se můj strýc? Vypadalo to, že ne. Stále pozoroval různé momenty exploze a měnící se tvary děsivých mračen a své postřehy diktoval písařům."

Flotile se nepodařilo přistát u Pompejí, Plinius se proto vylodil ve Stabiích na jihovýchodním okraji Neapolského zálivu. Katastrofa ale dosáhla i tam.

"O dva dni později bylo jeho tělo nalezeno netknuté. Vypadal spíš jako když spí," napsal jeho synovec. Císař Titus pak vyslal do trosek Pompejí ještě jednu záchrannou výpravu, která odvezla do Říma některé sochy, relikvie a umělecká díla.

 

Hora hromadného ničení

Od té doby Vesuv soptil mnohokrát a nejednou už přitom i bořil a zabíjel, ale druhá erupce s rozsahem té pliniovské už nepřišla. To ale neznamená, že se už nedostaví - naopak, vulkanologové zjistili, že také tato hora se pořádně rozběsňuje teprve po dlouhých periodách trvajících celá tisíciletí. Ve vrstvách vulkanického materiálu totiž zaznamenali stopy několika explozí podobného rozsahu, která se odehrály ve vzdálenější minulosti a dělí je od sebe nejčastěji tři až čtyři tisíciletí. Obzvlášť znepokojující přitom je, že vrstvy sopečného materiálu z těchto výbuchů leží přímo na území Neapole, velkoměsto tedy nejspíš bude postiženo také při další "supererupci".

Pom4

 

 

obr: Zkaza Pompejí inspirovala řadu slavných malířů, romanopisců i filmařů. Vulkanologové varují, že katastrofa se může v blízké budoucnosti opakovat - s nesrovnatelně horšími následky

 

 

Nebezpečné pro hustě zalidněnou oblast ale jsou i výbuchy s nižší intenzitou - vulkanologové u této hory rozeznávají celkem čtyři stupně nebezpečnosti jejích projevů. Zejména třetí stupeň, tzv. subpliniovská erupce, je rovněž účinky srovnatelná se zbraněmi hromadného ničení.

Odhaduje se, že už v první čtvrthodině takového výbuchu bude zasažena oblast o poloměru sedmi kilometrů, na níž dnes žije okolo milionu lidí. Takové katastrofy Vesuv inscenuje v přibližně třísetletých cyklech. Poslední se odehrála roku 1631 a vyžádala si 3 až 6 tisíc obětí.

V 90. letech minulého století proto vznikl plán zvaný Vesuv 2000, který počítá s evakuací až 600 tisíc lidí během jednoho týdne. Z neapolských nádraží by denně odjíždělo 40 vlaků, svou roli by sehrály také autobusy.

Plán ale má kritiky jak mezi odborníky, tak mezi politiky. První upozorňují na to, že stále ještě nejsou schopni předpovídat erupce s dostatečným předstihem a ještě při tom odhadnout jejich sílu. Druhým se nelíbí, že tak rozsáhlou evakuaci v civilních podmínkách ještě nikdo nevyzkoušel a že by mohla mít stejně nedozírné ekonomické a sociální následky jako sám výbuch.

Přitom Vesuv není jediná hora, která na jihu Evropy hrozí velkou katastrofou. Odborníky stále častěji znepokojuje i sicilská Etna. Poslední dobou totiž zaznamenali změny ve složení její lávy, které nasvědčují, že se z tzv. sopky nad horkým bodem zemské kůry začíná proměňovat na sopku ostrovních oblouků.

Což přeloženo do laické řeči znamená, že místo poklidných výlevů lávy budou stále častěji přicházet dramatické erupce. Nejhorší sopečné pohromy s desítkami nebo stovkami tisíc obětí mají téměř vždy na svědomí právě sopky ostrovních oblouků.

Je tedy zřejmé, že povolání vulkanologa má i v Evropě svou budoucnost. A ovšem také svá rizika.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

 

Přílohové texty:

Plinovské supererupce Vesuvu

asi 15 000 př. n. l. - na místě dnešního Vesuvu explodovala Monte Somma

asi 11 400 př. n. l. - erupce zvaná Lagno Amendolare

asi 8000 př. n. l. - erupce Mercato

asi 3750 př. n. l. - erupce Avellino

79 n. l. - zničení Pompejí

 

Katastrofa Pompejí v číslech

Před výbuchem měřil okolo Vesuv asi 1830 metrů, za exploze tedy zmizelo nejvyšších 700 metrů jeho kužele. Podle dnešních odhadů tehdy hora rozprášila do atmosféry 8 krychlových kilometrů hornin, které pokryly krajinu o rozloze 300 čtverečních kilometrů. Sopečný materiál dopadal až ve vzdálenosti 74 km. Celkový počet obětí se odhaduje na 3600 osob.

 

Proč soptí Vesuv

Pod Neapolským zálivem se Evropská pevninská kra naráží na africkou a jedna se podsouvá pod druhou. Africká kra se pohybuje na sever rychlostí 2 až 3 centimetry ročně, přičemž vzniká nejen napětí, které se čas od času uvolňuje v podobě zemětřesení, ale také teplo proměňující horniny v žhavé magma. Roztavená hmota je lehčí než pevné skály, tlačí se proto trhlinami v zemské kůře vzhůru. Cesta magmatu z hlubin Země do kráteru Vesuvu má několik pater. Nejhlubší rezervoáry lávy (magmatické krby) se nacházejí v hloubkách mezi 10 až 20 kilometry, nejmělčí 1 až 3 kilometry pod povrchem. Navzájem je propojuje síť kanálů. Právě složité děje v nejvyšším patře vedou k tomu, že povaha hory je záludná a proměnlivá.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

 
Joomla Templates: by JoomlaShack