Novákoviny

Supervulkán Yellowstone chystající se zničit civilizaci je tak známý, že se stal i tématem popkultury a do širšího povědomí pomalu proniká také stejně nebezpečná obří sopka Campi Flegeri u Neapole, o níž se dokonce soudí, že kdysi pomohla vyhubit neandrtálce. Někteří vulkanologové ale poslední dobou upozorňují, že tím výčet hrozeb ohnivé apokalypsy ještě nekončí. Mají podezření, že další supervulkán se ukrývá pod mořskou hladinou poblíž turisty oblíbeného řeckého ostrova Kós.

Pod letadlem se pomalu posouvá okrouhlý ostrov vyrůstající do vysokého kužele, kterému ale chybí špice. Místo toho tu prstenec hor obkružuje rozsáhlou prohlubeň, která vznikla, když se po obrovské sopečné erupci propadl střed ostrova do žhavých hlubin země. Vulkanologové takovým útvarům říkají kaldera - jde o jizvy po explozích, jejichž následky odpovídají menší jaderné válce. Ale ani to ještě není všechno. Uprostřed zdejší kaldery je další kráter, jehož ostré okraje prozrazují geologické mládí; sopečná aktivita tu pořád trvá.

Neviditelná spící bestie

To, co pod sebou vidíme, je řecký ostrov Nisyros, zatímco nápadný kráter v nitru jeho několikakilometrové kaldery nese jméno Stephanos - ale není tu jediný a dokonce ani nejmladší. Na dně sopečné propadliny jsou další, z nichž zatím naposledy na sebe upozornil kráter Micros Polyvotis výbuchy v letech 1871 až 1888. Nepřetržitě tu z hlubin země unikají sirnaté plyny (fumaroly), tryská horká voda a každou chvíli se zatřese zem...

Přestože Nisyros u Kósu je na rozdíl od jiných řeckých ostrovů téměř neznámý, jde o jednou z největších a nejaktivnějších řeckých sopek. Konkuruje i slavné a turisticky poněkud profláknuté Théře (Santorini), jejíž zničující exploze okolo roku 1600 před naším letopočtem podrazila nohy minójské civilizaci a možná dala vznik báji o Atlantidě. Théra je zdánlivě větší, protože zatímco její kaldera má průměr okolo 11 kilometrů, kaldera na Nisyru není ani poloviční (i když prstenec hor, který jí lemuje, je místy až dvakrát vyšší).

Zdálo by se tedy, že vítěz v ničivém potenciálu je jasný – ale znepokojující indicie naznačují, že Nisyros není radno podceňovat. Sousední ostrůvek Giali (Yali) pokrývají vulkanické vyvrženiny, jejichž mocnost dosahuje několika stovek metrů. Pravděpodobně je má na svědomí něco mnohem většího než Nisyros. Někteří vulkanologové se domnívají, že pachatel se ukrývá na dně moře mezi Nisyrem a Kósem. Skoro nic se o něm neví - kromě toho, že musí být obrovský. Vědci odhadují, že průměr podmořské kaldery je okolo 20 kilometrů. Pro srovnání: podobně velká je třeba Praha. Přitom podzemní aktivity na Nisyru a Kósu prozrazují, že bestie stále žije, i když momentálně jen oddechuje ze spánku.

Ohnivý netvor má podobu obrovského jezera roztaveného magmatu ukrytého hluboko pod mořským dnem. Mohlo by mít průměr okolo 40 kilometrů a zatím neznámou hloubku. Odtud stoupá magma do několika menších magmatických krbů blíže k povrchu. Ty dávají život zdejším sopkám, z nichž největší je právě Nisyros. Při současném stavu zkoumání zdejšího vulkanického systému ale nelze vyloučit ani vyprázdnění magmatického jezera při jediné supererupci – a takovém případě by nastalo peklo. Vše naznačuje, že v minulosti se to už nejméně jednou stalo. Z geologického hlediska to nebylo moc dávno, protože pod mocnými vrstvami sopečných vyvrženin z této supererupce se našly stopy po přítomnosti lidí našeho typu.

Ještě jedno srovnání: pod obávaným Yellowstone se nachází stejné jezero žhavé hmoty. Je široké 20 kilometrů, dlouhé 80 kilometrů a směrem do hloubky má komplikovanou stupňovitou strukturu. K poslední supererupci tu došlo před 640 000 lety, tedy v době mnohem vzdálenější dnešku než v systému Kós - Nisyros. Ovšem Yellowstone je pod neustálým vědeckým dozorem a v jeho výzkumu se střídají zástupy odborníků vybavených nejmodernější technikou. Naproti tomu znalosti o vulkanickém systému u Kósu se z velké části pohybují v říši hypotéz.

Indicie žhavé minulosti

Vulkán jsme v nevelké výšce přeletěli a přistáli na Kósu, ale jednou z mých prvních starostí bylo, jak se na Nisyros dostat zpátky. Zdánlivě nic složitého, protože místní cestovní kanceláře tam pořádají jednodenní lodní výlety - jenže nějak nepočítají s lidmi, kteří nebydlí v hotelu. Jednání se zadrhlo vždy, když jsme nemohli jméno žádného uvést, ale nakonec byl problém přece jen šťastně překonán (myslím, že neexistuje komplikace, kterou by Řek nedokázal s úsměvem na rtech vyřešit). A tak jsme konečně seděli na palubě lodi směřující k malému přístavu Mandraki na Nisyrosu.

Šťastnou shodou okolností vedla lodní trasa právě nad místy, kde by se mohl ukrývat záhadný supervulkán. Míjeli jsme neobydlený ostrůvek Strongyli, což v řečtině znamená Okrouhlý a skutečně má půdorys kruhu (nezaměňovat s jinými lokalitami téhož jména; Řekové si s vymýšlením zeměpisných pojmenování moc hlavu nelámou). Tvar není náhodný; mělký kráter na vrcholku prozrazuje, že i v tomto případě jde o sopku. Strmé skalnaté břehy prudce se zdvihající až do půlkilometrové výše nelákají k přistání, natož pak k systematičtějšímu geologickému průzkumu, a tak se toho o vulkanických aktivitách na ostrůvku moc neví. Nepochybně ale i on patří do ohnivého bratrstva dřímajícího supervulkánu.

Krátce na to jsme v těsné blízkosti obeplouvali také již zmiňovaný ostrov Gyali. Jde vlastně o dva ostrovy propojené úzkou a nízkou šíjí, z nichž každý je jiný. Severovýchodní tvoří lávový dóm, zatímco jihozápadní se skládá ze sopeční pemzy. Jde o vynikající stavební materiál (součást betonu), takže tu pracuje obrovský lom, který se do ostrova zakousl 130 metrů vysokou stupňovitou stěnou. Právě neskutečná mocnost zdejších vulkanických uloženin přivedla vědce na stopu skrytého supervulkánu. Další srovnání: ničivá erupce, při níž Théra okolo roku 1600 př. n. l. pohřbila mykénské město a těžce postihla kultury v celém východním Středomoří, vytvořila vrstvy o síle "jen" okolo 60 metrů, zatímco ty zdejší jsou třikrát mocnější.

Na dně kráteru

Prstenec hor obklopující kalderu vulkánu Nisyros dosahuje nadmořské výšky 698 metrů, což sice ve srovnání s českými kopci nevypadá jako nic moc, protože podobně vysoký je třeba Lovoš v Českém středohoří - jenže tady je to rovnou od hladiny moře. I nejnižší průsmyky do kaldery jsou okolo 300 metrů vysoko, takže nejpohodlnější a nejrychlejší způsob jak se tam dostat, představují turistické autobusy. Pěšky bych to asi jít nechtěl, ale i v autě by serpentiny úzké silničky nad strmými srázy nejspíš představovaly silný zážitek. Ani nemluvě o vyhýbání se autobusům, jejichž boky od skály na jedné straně nebo od propasti často na straně druhé chvílemi dělí jen centimetry.

Dno kaldery tvoří zvlněná pláň občas přerušená vysokými lávovými dómy, což jsou útvary vzniklé vytlačováním tuhnoucí lávy z podzemí (představte si třeba vymačkávání zubní pasty z tuby). Převládající barvou tu je žlutá, což neomylně prozrazuje síru, stejně jako všudypřítomný zápach, vyvolávající ve mě vzpomínky na chemická cvičení ve školních laboratořích. Největší atrakcí na dně sopky je kráter Stephanos, který se při průměru více než čtvrt kilometru propadá do hloubky několika desítek metrů. Má se za to, že vznikl při erupci v 15. století. Kruhový tvar, ostré okraje, strmé stěny a další znaky jsou jak vystřižené z nějaké učebnice vulkanologie. Dolů vede strmá cestička ohrazená lanovým zábradlím, ale ještě před sestupem je turista varován, že to není nic pro lazary, hlavně kvůli vysoké koncentraci vulkanických plynů ve vzduchu. Ty se vznášejí v podobě obláčků "kouře" nad četnými fumarolami, zejména pod srázem na okraji dna. Opět jsem se nevyhnul srovnání s Thérou, kde jsem musel na záběr nějakého pěkného čmoudu dlouho čekat.

Na některých místech dna Stephanosu je půda tak horká, že dříve tu prý průvodci turistům dělali vaječné omelety, ale teď jsou nebezpečná místa ohrazená lany. Možná i proto, že v lednu 2003 se na dně kráteru vytvořila řada nových trhlin a teplota fumarol překročila 300 stupňů.

Některé zdroje uvádějí, že počet drobných otřesů vulkánu poslední dobou stoupá, což by mohlo naznačovat rostoucí aktivitu. Loni tu došlo k zemětřesení s magnitudo 5,3, což už za drobné otřesy pokládat nejde. Hlavně to ale prozrazuje pohyby magmatu v podzemí.

Horší než asteroid

Horko je i na druhé straně předpokládaného podmořského supervulkánu, na ostrově Kós. Tady mají vulkanické projevy podobu vývěrů horkých vod, sirnatých plynů a sem tam nějakého toho zemětřesení. O pramenech věděli už antičtí Řekové, kteří tu postavili největší "lázně" starověku, slavný Asklepion. Bydleli jsme jen asi kilometr od něj a často chodili kolem, a tak mohu na
vlastní nos potvrdit, že léčivé prameny sice už vyschly, ale sopečné plyny tu ze země unikají pořád. Mimochodem, přirovnání Asklépia k moderním lázním trochu kulhá: na rozdíl od dnešního poněkud mechanistického pojetí léčby v antické době nezanedbávali ani její duchovní složku.

Jinde horké prameny nevyschly; majitelka domu, kde jsme bydleli, mi popsala, kde najdu stále aktivní. Na jihovýchodním pobřeží ostrova jsou dvě takové lokality, jedna je sice z pevniny obtížně přístupná, k druhé ale vede pohodlná silnice. Za války tu měli italští vojáci ozdravné zařízení, z něhož zbyly jen betonové trosky, ale pod kulisou majestátních skal horká voda vyvěrá pořád. Dokonce zadarmo. Na mělčině částečně ohrazené nahrnutými balvany si můžete užívat horké sirné koupele, nebo vám tu za pár eur udělají pleťovou masku z vulkanického bahna. A za mořem přitom vidíte poněkud zlověstnou siluetu Nisyrosu...

Zajímalo mě, jestli se zdejší aktivita projevuje i pod hladinou. Ani k tomu nebyla potřeba žádná speciální potápěčské technika, stačila maska, ploutve a šnorchl. Nedaleko od horkých pramenů jsem v moři skutečně uviděl bubliny unikající ze dna. O kus dál už tvořily souvislé šňůry, až jsem narazil na scénu jak z jiné planety. Plochá pánev na dně vřela bublinami, které odtud stoupaly k hladině v mohutném sloupu. Pozadí tvořily desítky tenčích stříbrných stuh směřujících modrou vodou ke slunci. Když jsem se vynořil, zase jsem viděl na obzoru Nisyros. Co se děje na desítkách kilometrů mořského dna, které mě od něj dělily, si můžeme jen představovat...

Systém Kos - Nisyros je po italském Campi Flegrei už druhý známý evropský supervulkán podobný zlopověstnému Yellowstone. Někteří odborníci varují, že o těchto útvarech pořád víme trestuhodně málo a přitom představují pro naši planetu až desetkrát větší hrozbu, než asteroidy. Ještě v živé paměti je nevelká aktivita islandské sopky Eyjafjallajökull, která na jaře 2010 uzemnila letecký provoz v téměř celé Evropě - ale u Kósu se nejspíš schovává něco mnohem hrozivějšího. Bezprostřední nebezpečí sice patrně nehrozí, protože supererupce nespíš nepřicházejí jako blesk z čistého nebe, ale jistota není, protože sopky mívají poněkud zvrácený smysl pro humor. Roku 1993 uspořádali vulkanologové ve městě Pasto v Columbii kongres, při kterém mimo jiné konstatovali, že tamní vulkán Galeras je momentálně bezpečný. Udělali si na něj výlet, při kterém zahynulo 9 expertů, protože ohnivá hora se rozhodla jim názorně předvést, jak málo toho ještě o podzemním ohni víme.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments