Novákoviny

Už od ledna chrlí lávu a dým italská sopka Etna a v posledních týdnech její erupce nabývají na síle. U nejaktivnějšího evropského vulkánu by to nemělo překvapit – ale současně ani uklidnit. Dlouhá historie ohnivé hory majestátně se tyčící nad Sicílií do výšky 3329 metrů ukazuje, že umí být pořádně záludná. Někteří geologové dokonce tvrdí, že to nejhorší si Etna teprve schovává pro budoucnost.

 

Širší okolí Etny letos už několikrát pokryl prach, v březnu agentury informovaly, že kouř z kráteru dosahuje výšky až sedmi kilometrů. Pro turisty jistě zajímavý pohled, tím spíš, že provoz místního letiště nerušeně pokračuje. A pro místní obyvatele nejde o nic nového, protože láva se zatím pohybuje v neobydlených oblastech. Dobře ale vědí, že může být i hůř.

 

Ohnivé pasti

Etna  problémy dělat umí. Její kariéra začala před přibližně půl milionem let na dně moře. Pomalu rostla vzhůru, někdy před sto tisíci lety se však rozsáhlé území nové hory propadlo do podzemního rezervoáru žhavého magmatu a vznikla kruhová propadlina se strmými srázy - kaldera.

 

obr: Tak vypadá nitro ohnivé hory na Sicilii podle italských vulkanologů

Kresba: www.etna.tv

 

To se pak opakovalo ještě jednou před pětadvaceti tisíci lety. Etna se tedy do své majestátné podoby zformovala za posledních asi 18 tisíc let. Dnes ji tvoří čtyři aktivní sopečná centra s řadou menších kráterů a tři kaldery.

Na rozdíl od Vesuvu smutně proslaveného Pompejemi, nebo od řecké Théry, mající na svědomí vůbec nejsilnější výbuch v historii lidstva, je aktivita Etny klidnější. Zato soptí častěji, jde totiž nejen o nejvyšší, ale také o nejaktivnější evropskou sopku. A tak - podobně jako Stromboli na Liparských ostrovech - láká k návštěvám, při nichž může být pěkně horko a přitom mrazí v zádech. Většina obětí sopky proto patří do stejné kategorie jako Empedokles - šlo o zvědavce a turisty, kteří chtěli nahlédnout do dílny podzemních bohů příliš zblízka.

Tak například roku 1843 zahynulo 36 lidí při náhlé erupci. Jen o 29 let později přitáhly pozornost zvědavců dva nové krátery ne boku hory, z nichž zdánlivě klidně vytékaly potoky žhavého magmatu. Bylo to velmi efektní a na první pohled nic nehrozilo, takže se sem lidé hrnuli jak mouchy k mucholapce. Skutečně to byla past - 25. dubna se náhle zahřmělo a zablesklo, mezi oběma trhlinami se protavila země a vše zachvátily plameny. Později se podařilo nalézt 87 zuhelnatělých těl, kolik jich ale v ohni zmizelo navždy, to nikdo spočítat nedokázal.

 

- - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

 Více o Etně a dalších sopkách, i vulkanických katastrofách, které způsobily, najdete v knize Smrtící sopky. Pokud ji nenajdete ve svém knihkupectví, můžete ji objednat zde:

http://www.kosmas.cz/knihy/155601/smrtici-sopky/

- - - - - - - - - - - -

 

Výčet takových tragédií způsobených zdánlivě klidnou horou by mohl pokračovat ještě dlouho. Jen namátkou: v září roku 1979 se v okolí jednoho z kráterů nacházelo 150 turistů, když jícen náhle začal chrlit lávu a sopečné pumy. Po 30 vteřinách kráter umlkl - a v jeho okolí leželo 9 mrtvých a 23 těžce zraněných zvědavců. Roku 1987 zabily sopečné pumy dva turisty a 7 dalších zranily.

 

Hráze proti lávě

Pro širší okolí ohnivé hory představují největší nebezpečí lávové proudy, místní lidé se však naučili měnit jejich směr pomocí zemních valů. Už z roku 1667 pochází písemná stížnost, v níž si občané Paterna stěžují na katánské, že jimi postavená hráz odklonila lávu na jejich osadu. Problém je, že Etna má celou řadu kráterů a během aktivity vytváří nové. Nikdy proto nelze předem odhadnout, odkud se žhavá hmota přivalí.

 

obr: Roku 2002 bojovali obyvatelé Sicílie proto záplavám žhavé lávy pomocí stavebních strojů.

Foto: AP

 

Skutečně ničivé erupce jsou u Etny (alespoň v historické době) vzácné. Patří k nim pohroma, která se ohlásila zemětřesením 25. února 1669. Tehdy byla zpustošena osada Nicolosi a velká část města Catania. Následovala exploze a výlevy lávy, která překonala všechny bariéry a v dubnu se dostala do ulic Catanie. Ohnivá řeka se valila do moře a za sebou zanechala pustinu. Aktivita ustala až 15. července a odhady počtu obětí se pohybují od 20 000 do 100 000.

Pak byl několik století relativní klid. Roku 1910 se ale při velké erupci téměř naráz vytvořilo 23 nových kráterů a sedm let později láva tryskala do výše 800 metrů. Roku 1981 hora zaskočila geografy, když svou výšku při jedné z explozí zredukovala o celých 21 metrů. I tak ale zůstává se svými 3329 metry nadmořské výšky a základnou pokrývající 1780 čtverečních kilometrů nejvyšší sopkou Evropy. A stále roste - geologové zjistili, že zemská kůra se tu i s horou zdvihá rychlostí jednoho milimetru za rok. Paradoxně přitom ale Etna není nejvyšší aktivní sopkou Evropské unie, kterou je Pico del Teide na španělském ostrově Tenerife - i navzdory tomu, že Tenerife geograficky patří k Africe.

 

Druhý dech sopky

Etna má za sebou nejen zajímavou minulost, ale podle některých geologů možná ještě zajímavější budoucnost. Tým francouzských vulkanologů vedený Pierrem Schianem z Univerzity Blaise Pascala zjistil, že přestože je Etna jednou z nejlépe prostudovaných sopek na světě, má před vědci ještě mnoho tajemství. V některých ohledech se totiž podobá havajským vulkánům, které vznikají nad tzv. horkými body (místy, kde z hlubin proti zemské kůře vystupuje žhavé magma), v jiných zase sopkám v místech, kde se jedna pevninská kra podsouvá pod druhou (tzv. subdukční zóny). Etna skutečně leží poblíž styku evropské kry s africkou.

Schianův tým proto zkoumal staré i současné lávy, aby zjistil z jakých hloubek pochází a určil tak povahu sopky. Vědci na základě analýz vzorků starých až půl milionu let s překvapením zjistili, že povaha Etny se v poslední době začíná měnit. Zatímco kdysi to opravdu byla typická sopka nad "horkým bodem", nyní začíná vykazovat charakteristiky blízké vulkánům, které se nacházejí nad subdukčními zónami.

"Naše studie příměsí v roztavených horninách ukazují, že povaha primárního magmatu Etny se během času mění," uvedl profesor Schiano."Složení mgmatu současně ukazuje na místo jeho vzniku - takže se mění i zdroj lávy této sopky."

 

obr: Složení magmatu naznačuje, že hluboko pod sopkou dochází ke znepokojujícícm změnám

 

To může mít dalekosáhlé následky. Sopky nad "horkými body" jsou totiž poměrně klidné, jejich hlavní aktivita spočívá v produkci lávy. Naproti tomu vulkány lemující styk pevninských ker mají podstatně výbušnější povahu. Patří mezi ně třeba vulkány karibské oblasti Mt. Pelée, sopky v Indonésii včetně zlopověstné Krakatoi a na Filipínách, odkud v roce 1991 sopka Mt. Pinatubo dokonce vyhnala americkou armádu z letecké základny Clark Field.

"V budoucnosti můžeme očekávat, že exploze Etny budou stále ničivější," tvrdí francouzský vulkanolog. "Je to poprvé, kdy máme možnost přímo pozorovat přeměnu sopky jednoho typu na druhý, " dodává nadšeně. Obyvatelé Sicilie však s ním tuto radost příliš nesdílejí.

Nové období zvýšené aktivity, které začala Etna vykazovat od roku 1991, s přestávkami trvá do současnosti a opravdu kombinuje projevy několika typů sopek. Čátečně tak potvrzuje varování odborníků, že tentokrát se sopka nevybouří tak snadno, ale že může přijít opravdu nepříjemná erupce, která by potvrzovala měnící se charakter zdejšího vulkanismu. Ke skutečně ničivé explozi ale zatím nedošlo. Nebezpečí pro místní obyvatele by měl redukovat systém včasné výstrahy umístěný na svazích hory. Senzory a pozorovací stanice přitom ještě doplňuje i sledování z vesmíru.

Jan A. Novák

 

You have no rights to post comments