Novákoviny

V srpnu 1968 mi bylo šestnáct, měl jsem za sebou první rok průmyslovky, pracoval na brigádě v pražském podniku ZPA - a psal jsem si deník. Literární i myšlenková úroveň odpovídá věku, takže od čtenáře vyžaduje jistou shovívavost, přesto ale má svou cenu: jde o svědectví zcela bezprostřední a nezkreslené více než čtyřmi desetiletími, které od té doby uplynuly.

"V práci jsme seděli kolem několika tranzistorů, všichni obdivovali činnost reportérů a dalších pracovníků rozhlasu a když po dramatickém posledním vysílání z Vinohradské přišla hymna, měly ženské v očích slzy, někdo se třásl, někdo klel, nad hlavou nám létala jejich letadla a z ulic bylo slyšet výstřely. Znovu se obnovilo vysílání rozhlasu a pak i televize, ale už improvizovaně a tajně. Po odhalení jednoho studia se začalo vysílat z jiného a to se mnohokrát opakovalo.

V poledně zazněly sirény, pak jsem šel k Rozhlasu odkud se valil vysoký sloup kouře, zdaleka viditelný. Cestou jsem poprvé viděl Rusy, vypadali negramotně a křečovitě svírali zbraně. Lidé na ně pískali a pokřikovali, někteří mávali našimi vlajkami, na zdech visela hesla proti okupantům, dlažba byla rozježděná tanky a omítka rozstřílená.

To všechno se stupňovalo, jak jsem se blížil k Václavskému náměstí. Bezdůvodně rozstřílená fasáda a okna Národního muzea budila vztek. U staveniště Národního shromáždění stály dva tanky, kolem něco hořelo. Rusové stříleli výstražně do vzduchu, potom odjeli. Viděl jsem vyvrácené sloupy a stromy, stržené troleje, auta rozježděná tanky.

Blížil jsem se Vinohradskou třídou k Rozhlasu. Ulicmi se táhl těžký kouř, hořel autobus, tramvaj a nějaká další auta, zbytek ranní barikády. Nahoře manévroval ruský tank. Běželi jsem tam, oni pak ale začali střílet, běželi jsme zase dolů a pak se pomalu vraceli. To už jejich tank hořel, prý na něj někdo vyskočil, prorazil barel s palivem a zapálil. Vedle hořelo nákladní auto, údajně s municí.

Obešel jsem blok domů a ocitl se přímo u Rusů. Našich lidí tam rychle přibývalo a na tvářích vojáků byla vidět divoká bezradnost. Křičeli jsme na ně, oni nad nás stříleli do vzduchu, ale nás přibývalo o bojová nálada davu stoupala. Vedle hořel jejich tank.

Najednou zahřměla strašlivá rána, sypalo se sklo z oken, vzduchem létaly kusy nějakého materiálu, lidi křičeli a utíkali pryč, Rusové stříleli. Přede mne dopadla velká střepina z granátu, chtěl jsem ji sebrat na památku, ale byla moc horká. Útěk se zastavil, všude kolem bylo plno krve, auta nakládala raněné a možná i mrtvé. Většina byla zasažená do hlavy, někteří i do nohou. Viděl jsem, jak nesli dívku, měla ve tváři výraz hrozné bolesti, ale nejspíš už byla v bezvědomí. Nikdy na to nezapomenu.

Pak se rozezvučela střelba, tentokrát stálá, soustředěná, lidi začali panicky utíkat, pochopitelně jsem nezůstal pozadu. Střelba za zády je hrozná věc, člověk přede mnou měl ruce nad hlavou, kryli jsme se, kde to šlo. Ani nevím, jestli za námi ještě byli, stačila ta střelba. Po delším běhu se nám podařilo zmizet.

Vzal jsem doma fotoaparát a vrátil se k rozhlasu. Hořely tam domy, auta, tank, byli tam hasiči. Střílelo se už málo, na hořící tank lidé namalovali hákový kříž, ležely tam naše vlajky celé od krve, na nich kytky...

V dalších dnech jsme kreslili a vyvěšovali plakáty proti okupantům, před dům nám přijely dva obrněné transportéry (asi proto, že tu bydleli ministři Kadlec a Valeš), ale jinak nic nepodnikali. A pak se situace začala pomalu "normalizovat".

Faktografická poznámka po 44 letech:

Ten film, co jsem po svém návratu k Rozhlasu nafotil, jsem ještě téhož dne doma v rozrušení zkazil při vyvolávání, což mě dodnes mrzí.

Našel jsem tam tehdy taky vybuchlý dělostřelecký projektil, snad čtvrt metru dlouhý a vlekl ho pěšky domu přes celé Vinohrady. Pořezal jsem se o něj a tekla mi krev, což zaujalo nějaké zahraniční fotografy, kteří mě někde u hotelu Flóra přiměli k pózování a ten snímek pak prý opravdu vyšel v nějakém německém časopise. Nevím, neviděl jsem ho. Což neříkám pro radost zarputilých soudruhů tvrdících, že oběti byly výplodem buržoazní propagandy, ale jen jako perličku – dopoledne tam opravdu šlo o život a někteří životem i zaplatili.

Projektil pak pár let sloužil v mém pokoji jako dekorace, dokud jsem ho v jednom z častých období studentské finanční tísně nevyměnil za několik papírových bankovek a ty vzápětí směnil za pivo. Tou dobou už byly vzpomínky na to krátké vzepětí v roce 1968 docela zhořklé.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments