Novákoviny

Pokud se ukáže že zpráva o smrti Usámy bin Ladina je pravdivá (a ledacos nasvědčuje, že ano), pak nabývá na významu i jiná informace z nedávné doby: výhrůžka, že v takovém případě Al Kajda v Evropě odpálí jadernou bombu. Není proto bez zajímavosti si připomenout podhoubí evropského terorismu - domácího i importovaného. Teroristické skupiny v Evropě sice nikdy nedosáhly děsivé výkonnosti svých arabských a jihoamerických kolegů, přesto i ony mají na svých kontech dlouhou řadu nevinných obětí. A co je ještě důležitější: skutečné příčiny terorismu jsou vždy stejné, ať už se jeho nositelé hlásí k jakékoliv ideologii. Jejich vraždící ruku vždy vede především frustrace, nenaplněná ctižádost a často i poruchy osobnosti. Teprve pak si vybírají ideologii v jejímž jménu budou zabíjet. A v Evropě "kádrový materiál" pro takovou práci rozhodně nechybí.

 

Existuje i další důvod proč si evropské teroristické skupiny připomenout - a možná mnohem pádnější než oba předešlé: extrémismus všeho druhu žije především z krizí. A sotvakdo přemýšlející necítí, že naše civilizace krizí prochází. Zdaleka ne jen ekonomickou.

 

Nová krev: muslimové Evropské unie

"V minulosti se frustrovaní a vykořenění nepřátelé Západu (žijící na Západě) přimykali k radikální levici," píše politolog, odborník na zahraniční vztahy a náměstek ministra zahraničních věcí Tomáš Pojar ve sborníku Islám v Evropě. "Dnes se hlásí k antiglobalizačnímu hnutí, nebo k radikálnímu islámu."

Ale zatímco antiglobalisté ke krvavému teroru sahají jen výjimečně, džihádisté narození v EU jsou naopak považováni za jednu z největších světových hrozeb.

 

obr: Evropští muslimové jsou se svým novým domovem nespokojení: "Evropa je rakovina, islám je odpověď"...

 

Oproti svým předchůdcům jsou až děsivě výkonní. Individuálním terorem se téměř nezdržují, své oběti si vybírají podle jediného kritéria: zabít co nejvíc lidí najednou. S radostí při tom také zemřou, protože jejich cíle nejsou z tohoto světa.

Štědří zahraniční sponzoři jim sice nechybí, při nejhorším se ale objedou i bez nich. "Nejsou napojeni na žádnou blízkovýchodní zemi, bezpečnostní službu ani radikální hnutí vázané na konkrétní území, jako tomu bylo v minulosti," říká Tomáš Pojar. "Nepřítelem číslo jedna jsou pro ně Spojené státy a Západ jako takový."

A nelze je uspokojit žádnými ústupky kromě jediného: vytvořením státu, jehož zákonem bude Korán.

"Islamista je v tomto světě vyhnancem," napsal britský filosof a politolog Roger Scruton. "Když se mu podaří získat moc nad svými bližními, užije ji k tomu, aby je trestal za to, že jsou lidé."

Zvláštností islamistů je, že na rozdíl od běžných představ mají vlažný až nepřátelský vztah k historické kultuře islámských zemí.

"Minimum stoupenců islamismu prošlo tradičními islámskými školami, madrasami," upozorňuje Tomáš Pojar. "Mnozí naopak předtím, než se v londýnských, hamburských nebo marseilleských mešitách znovu stali muslimy, naplno poznali západní život."

Evropští muslimští fundamentalisté nyní postupně přebírají globální práci původní Al Kajdy, která je plně zaměstnaná v Iráku a Afghánistánu.

"Teroristé se cílevědomě zaměřují na lidi s platnými pasy Evropské unie, kteří zatím nejsou vedení v seznamech podezřelých osob," uvedl odcházející ministr vnitra Bushovy administrativy Michael Chertoff. "Věřím, že jsme schopní je odhalit, ale záruku nemáme. A oni tvrdě pracují na tom, aby nás přelstili." Chertoff při té příležitosti uvedl, jaké je jejich pravděpodobná taktika: "V malých lodích a letadlech do země pašují radioaktivní materiál. Chtějí ho použít při výrobě špinavé atomové bomby."

Mimoděk se při tom vybaví závěrečný monolog Smrtky ze známé cimrmanovské divadelní hry: "Pane, to bude jinej sekáč. Ten už se nezakecá."

Ale než k tomu dojde, máme ještě chvíli času se podívat na minulost a kořeny terorismu v Evropě...

 

Padouch nebo hrdina?

Zajímavý je už jen vývoj obrazu evropského terorismu v kultuře. Když režisér Uli Edel začal v polovině roku 2007 natáčet svůj film Der Baader Meinhof Komplex o teroristech z německé organizace RAF (Rote Armee Fraction), řekl: "Je to příběh naší generace a zajímal mě osobně. Myslím, že to byla největší tragédie v poválečných dějinách Německa." A další lidé z produkce filmu dodávají: "Je to definitivní konec mýtů o RAF. Chceme teroristy ukázat takové, jací doopravdy byli."

Na rozdíl od jiných prací věnovaných krvavému příběhu "Frakce Rudé armády" film nehodnotil a nikomu nestraní. Možná i tím si vysloužil kritiky, podle nichž ožehavé téma zneužil k vytvoření obyčejného thrilleru. V tomto duchu se nesly také reakce některých obětí teroristů.

Ale zdaleka ne všechny. "Bylo pro mne bolestné se na to dívat, " komentoval film Jörg Schleyer, syn průmyslníka zavražděného levičáckou tlupou. "Je to ale jediná cesta, jak ukázat mladým lidem, jak brutální a kvežízniví členové RAF doopravdy byli."

Zahraniční kritikové většinou změnu pohledu na RAF přivítali. "Předchozí díla většinou pohlížela na příslušníky teroristické organizace s určitou mírou sympatií," říká například Tony Parterson z The Independent. "Tak třeba Christoph Rot, režisér televizního zpracování stejného tématu, líčí Andrease Baadera jako cool chlapíka, který dbá na módu a věnuje pozornost svým džínám. Der Baader Meinhof Komplex s touto tradicí nemilosrdně zúčtoval."

 

RAF: zrození z neklidné doby

Mnozí levicoví autoři dodnes představují RAF jako idealistické intelektuály, kteří to se svým bojem za lepší zítřky trochu přehnali. Skutečnost je ale zřetelně odlišná. Přinejmenším obě vůdčí postavy, které tlupě daly jméno, byly zabijáckými psychopaty. Navíc Andreas Baader měl do intelektuála hodně daleko: nedotáhl to ani k maturitě.

Také vznik skupiny nebyl tak spontánní reakcí na kapitalismus, jak se často tvrdí. Hned na počátku dostali její členové profesionálně vedený výcvik u palestinských teroristů - a ti, kteří pak unikli německé policii, našli azyl pod novou identitou v zemích východního bloku. Ne náhodou také RAF ukončila svou činnost po rozpadu sovětského impéria. "Frakce Rudé armády" ve skutečnosti ze všeho nejvíc byla komunistickým experimentem s přesazením jihoamerické městské guerilly do evropského prostředí.

Oficiální historie skupiny začala studentskými bouřemi, které v druhé polovině 60. let zachvátily celou západní Evropu. První poválečná generace vybudovala na troskách blahobyt, druhá se v něm ale necítila dobře. Ve Vietnamu zuřila válka, v Paříži studenti okupovali školy a drancovali ulice. Z Východu s marxistickou propagandou proudil i veletok peněz pro aktivisty všeho druhu. Mnozí věřili, že doba je těhotná revolucí a buržoazie to má spočítané.

Andreas Baader se narodil roku 1943. Jeho otec zmizel na východní fronty, matka na syna neměla čas a jeho výchovu vedla babička. Škola mu nešla, chtěl se stát umělcem, ale neuspěl ani na soukromé akademii (což nápadně připomíná Adolfa Hitlera).

 

obr: Andreas Baader

 

Vydával se za novináře, ve skutečnosti však byl pouhý redakční elév v Berliner Zeitung. Notoricky neúspěšný a zamindrákovaný pozér se našel v revoltě studentů - a pochopil ji po svém.

V červnu 1967 neklid v Německu zesílil, když policie na demonstraci proti příjezdu íránského šáha zastřelila studenta Benno Ohnesorga. Radikální aktivisté usoudili, že nastal čas k činu, který se stane rozbuškou revoluce. V dubnu 1968 Baader společně se svou o tři roky starší přítelkyní Gudrun Ensslinovou a dvěma dalšími mladými lidmi na protest proti válce ve Vietnamu zapálil frankfurtské obchodní domy Kaufhof a Schneider.

Policie je dopadla brzy a soud se snažil být shovívavý: tři roky. Málokdo tehdy tušil, že to nejhorší teprve přijde. Na procesu se žháři byla i úspěšná novinářka Ulrike Meinhofová, toho času šéfredaktorka časopisu Konkret. Právě tam se zřejmě v její hlavě odehrálo něco, co si mnozí dodnes nedovedou vysvětlit.

 

Velké vraždění

Ulrike Marie Meinhofová byla o dost starší než většina členů její teroristické skupiny; narodila se už roku 1934. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že se stane postrachem bank, obchodních domů a sériovou vraždkyní. Její rodiče byli historici umění, ona úspěšně studovala a pak zahájila kariéru novinářky. Roku 1960 se vdala za vydavatele časopisu Konkret Klause Rainera Röhla. Fotografie z té doby ukazují celkem pohlednou, sebevědomou ženu - v ostrém kontrastu se snímky pořízenými během teroristické dráhy.

První zlom zřejmě přišel už krátce po sňatku, kdy těhotné Meinhofové lékaři objevili nádor na mozku. Následoval císařský řez a složitá operace hlavy.

 

obr: Ulrike Meinhof v časech své novinářské kariéry

 

Proces s Baaderem ji oslovil zvláštním způsobem: opustila dítě i rodinu a ztratila se ze světa - aby se krátce na to vynořila v čele ozbrojené tlupy, která žháře osvobodila z vězení. Vzápětí skupina zmizela v Jordánsku, kde absolvovala výcvik u profesionálních arabských teroristů.

Roku 1971 se v Německu objevil její text nazvaný Koncepce městské guerilly. Zde se poprvé objevil název skupiny Frakce Rudé armády. Poněkud zmatený spis přirovnává západoevropský systém k fašismu, vůči němuž je třeba vystoupit brutálním terorem a strhnout tak masy k otevřenému boji.

Skupina se to toho hned pustila. Organizovali pumové atentáty proti policejním orgánům, objektům americké armády i velkým koncernům, nechyběla ani přepadení bank, krádeže automobilů a další kriminální činy. Mrtvých a zraněných rychle přibývalo a policie spolkové republiky se vzepjala k pátrací akci nevídaného rozsahu. Už roku 1974 byli hlavní teroristé za mřížemi, kde 9. května 1975 spáchala Ulrike Meinhofová sebevraždu. Ve věznici Stammheim se oběsila na oprátce z rozcupovaného ručníku.

Dlouhý a komplikovaný proces v dubnu 1977 sice vynesl nad zbývajícími třemi teroristickými vůdci doživotní tresty, venku však mezitím ze zbytků tlupy vznikla takzvaná druhá generace RAF. Hlavním cílem bylo osvobození šéfů - a současně ještě přitvrdili. Začali brát rukojmí, vraždit přední průmyslníky a státní úředníky. Kdo se jim připletl do cesty, měl smůlu.

 

Zabijáci - internacionalisté

Řádění druhé generace vyvrcholilo v říjnu 1977 akcí koordinovanou společně s palestinskými teroristy. Zatímco německá RAF držela v zajetí průmyslníka Hanse-Martina Schleyera, Arabové na trase Frankfurt - Malorca unesli letadlo Lufthansy s turisty. Obě skupiny požadovaly propuštění šéfů první generace RAF. Místo toho ale 18. října letadlo v Mogadišu osvobodilo speciální německé komando. RAF tedy zavraždila Schleyera a ve stejné době tři zbývající uvěznění členové skupiny spáchali sebevraždu. Byl mezi nimi i Andreas Baader.

Ani tím teror neskončil - takzvaná třetí generace pokračovala ve vraždění podnikatelů a úředníků a v útocích na státní orgány. Začala také spolupracovat s podobnými levicovými bojůvkami v zahraničí, především s francouzskou Action Directe (Přímá akce). Společně zavraždili francouzského generála René Audrana a německého průmyslníka Ernesta Zimmermanna a podnikli pumový útok na americkou leteckou základnu ve Frankfurtu nad Mohanem, při němž zabili dva lidi.

Úspěchy ale slavila i policie. Část teroristů pochytala už v 80. letech, zbytek dopadla na území bývalého NDR po sloučení Německa. Dne 29. dubna 1998 dostala agentura Reuters fax, v němž Rote Armee Fraktion oznamuje své rozpuštění. Celkem její příslušníci zabili 37 lidí. "Boj šesti proti šedesáti milionům", jak jejich zběsilé vraždění romanticky a nadsazeně nazval spisovatel Heinrich Böll, nepřežilo ani 27 příslušníků RAF. Uvěznění členové pak byli postupně propouštění na základě milostí a amnestií. Jako poslední vyšel na svobodu loni v prosinci Christian Klar odsouzený za účast na devíti vraždách.

Smutné dílo po sobě zanechaly i další komunistické skupiny, které v západní Evropě operovaly od 70. do 90. let. Zatímco Action Directe neměla dlouhého trvání (1979 až 1987), italská Brigade Rose přímo podporovaná československou StB se může pochlubit výsledky překonávajícími RAF.

 

obr: Vyděračská fotografie uneseného Alda Mora pořízená před jeho vraždou některým z bojovníků Brigade Rose

 

 

Ve stínu jejího nejznámějšího činu, kterým byl únos a zavraždění bývalého italského premiéra Alda Mora, se zapomíná na další nejméně dvě stovky mrtvých, řadu únosů a přepadení.

Stejně jako RAF i Brigade Rose se odmlčela na přelomu 80. a 90. let - zjevně pro nedostatek prostředků i jiné podpory z Východu. Na rozdíl od svých německých soudruhů ale žádné rozpuštění oficiálně neoznámila. O místě pobytu a aktivitách mnoha jejích členů dodnes neexistují žádné veřejné informace...

 

Násilí na Zeleném ostrově

Zatímco německá Rudá armáda má svá nejlepší léta za sebou, irský terorismus žije - jak ukázaly i poměrně nedávné atentáty v Belfastu. K odolnosti je ostatně vyšlechtěný tradicí dlouhou nejméně půldruhého století. Jeho současná podoba má jméno Real IRA a Continuity IRA.

Od levicových tlup 70. a 80. let se irští teroristé liší i jinak: patří mezi ty skupiny, jejichž oficiálním cílem je nacionální separatismus. Což ovšem neznamená, že se některé z nich občas nezaklínají marxismem, ostatně z něčeho se boj financovat musí. Liší se ale především kořeny, které sahají do mnohem hlubší minulosti.

Soužití katolických Irů s protestantskými Angličany nabývalo během staletí značně drsných podob, mezi nimiž nechyběly ani vojenské invaze, masové vraždy civilistů a vyprovokované hladomory. Svérázní obyvatelé Zeleného ostrova zato vyvolávali rebélie při každé příležitosti.

 

obr: Bojovník IRA 

 

Občas svým sousedům vráželi kudlu do zad ve chvílích nejméně vhodných: vzpourami během válek se Španělskem v 17. století, povstáním během první světové války a koketováním s Hitlerem. A hlavně terorismem, který se opíral o peníze všech nepřátel, co Velká Británie kdy měla a od od početné irské komunity v USA navrch.

Původní Irská republikánská armáda se zrodila roku 1913 před začátkem světové války. Spíš než teroristická organizace to dlouho byla dobrovolnická povstalecká armáda, která se poprvé naplno projevila během Němci podporovaného neúspěšného Velikonočního povstání v roce 1916. I pak IRA vedla guerrilovou válku proti Britům až do získání autonomie Irska v roce 1922. Pak se dlouho držela v pozadí.

V 60. letech minulého století ani IRA neunikla marxistickým vlivům. Na počátku 70. letna vyprovokovala teroristické násilí v Severním Irsku i v samotné Anglii. Teprve na konci 90. let upustila od ozbrojeného boje - formálně byl ukončen roku 2005. Nepočetné tvrdé jádro ale založilo Continuous IRA a konkurenční Real IRA. Zatímco první letos v březnu zaútočila samopaly na severoirská kasárna Massereene a zabila při tom dva Brity, druhá na sebe vzápětí upozornila zákeřným zastřelením policisty. Masový odpor, který vraždy vyvolaly u protestantů i katolíků všech politických odstínů, naznačuje, že v Severním Irsku má terorismus svá nejlepší léta za sebou.

 

Vlastenci a mafiáni

Podobný vývoj jako IRA má za sebou i baskické ETA (Euskadi ta askatasuna - Baskicko a svoboda). Baskové žijící na území dnešního Španělska a Francie sice nikdy neměli vlastní stát, to ale neznamená, že by po něm netoužili. Navíc v dávnější minulosti měli určitá nadstandardní práva, o která postupně přišli. Od 19. století tak na jejich území vznikaly vzpoury zejména proti španělské královské moci.

Koncem 19. století dal místní intelektuál Sabino Goiri (1865 až 1903) do té doby spíše politickému hnutí šovinistický až rasistický charakter - členem jeho Baskické národní strany se mohl například stát jen ten, kdo prokázal, že všichni čtyři prarodiče byli Baskové.

Situaci v Baskicku pak dál silně zradikalizovala občanská válka ve 30. letech 20. století. Levicová vláda oblasti udělila autonomii až těsně před svou porážkou, i to ale stačilo vítězícímu Frankovi, aby v Bascích viděl nepřátele. Represe byly kruté, přesto teroristická organizace ETA vznikla až v roce 1959, tedy v době kdy marxisté zakládali nebo ovlivňovali podobné skupiny po celé západní Evropě. Marxismus-leninismus paradoxně představoval základní ideologii také této jinak nacionalistické organizace.

Další historie je stejná jako u ostatních teroristických skupin: atentáty, vraždy, kriminální činnost a násilí. Za 40 let "boje" ETA zavraždila přes 800 lidí - a hodlá v tom pokračovat.

 

obr: Revoluční boj v praxi 

 

Útoky obnovila roku 2007, když se nedohodla s vládou o dalším prodloužení příměří. Od té doby baskičtí teroristé zavraždili už šest lidí. Podobně jako v Irsku se ale od nich veřejnost stále silněji distancuje.

Své separatistické teroristy má také Korsika - při pověstném temperamentu místních lidí ostatně není divu. "Postavil si obchod příliš blízko konkurenci," vysvětlí vám původ nejedněch ohořelých ruin některý místní obyvatel. Rozstřílené dopravní značky a směrovky patří k místnímu folklóru a sem tam se u toho najde i na rychlo načmáraná turistovi nic neříkající zkratka. Nejčastěji jde o FNLC (Front de Libération Nationale de la Corsa), separatistickou organizaci založenou roku 1976, nebo některou z jejích četných frakcí.

Oficiálně je cílem hnutí samostatnost ostrova, při důvěrnějším seznámení s domorodci se ale třeba dozvíte i ten neoficiální: centrální vláda v Paříži zlobí vlastence pronásledováním pašeráků drog, zbraní i lečehos jiného. Poloha ostrova je pro staletou živnost jako stvořená ale úředníci dosazovaní z kontinentu mají pro tradice málo pochopení. Ti obzvlášť natvrdlí pak občas sdílejí osud "obchodu, který byl příliš blízko". Navzdory plamenným revolučním prohlášením je na Korsice hranice mezi politickým terorismem a mafiánskými praktikami velmi neostrá.

 

 

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

Přílohové texty:

Evropa proti teroristům

Atentáty islámských fundamentalistů v Madridu 11. března 2004 vedly k prohloubení boje proti terorismu v Evropské unii. Už 25. března Evropská rada rozhodla o vytvoření funkce protiteroristického koordinátora EU. Byl jím zvolen Gijs de Vries. Současně vydala Deklaraci o boji proti terorismu obsahující priority tohoto úsilí. Od té doby je každých šest měsíců aktualizován akční plán boje proti terorismu. V listopadu 2004 byl přijat tzv. Haagský program obsahující zavádění konkrétních opatření.

Dalším impulsem se staly atentáty islamistů v Londýně 7. července 2005. Protiteroristický koordinátor 30. listopadu zveřejnil dokument Strategie EU pro boj s terorismem. Má spočívat v odhalování kořenů terorismu, zabránění jeho financování, zdokonalení evidence zbraní a výbušnin, posílení ochrany jedinců i infrastruktury a prohloubení spolupráce mezi organizace mi a státy při stíhání teroristů.

 

Letopisy terorismu

1. stol. - Zelóti (římská provincie Judea), židovští odpůrci římské okupace vraždící zástupce státní moci a domnělé kolaboranty s ní na veřejných prostranstvích

9. až 11. století - Asasíni (Blízký východ), tajná náboženská sekta vzešlá ze šiítského muslimství proslulá organizováním politických a náboženských vražd

17. stol. - "Spiknutí střelného prachu" (Velká Británie), spiknutí britských katolíků proti králi Jakubovi I., jehož zástupci připravovali pumové atentáty a vraždy příslušníků protestantské aristokracie

19. století - Ku Klux Klan (USA), stoupenci jižní Konfederace poražené v občanské válce bojující terorem proti zastáncům práv černochů a jejich osvobozování

19. století - Fenianské bratrstvo (Irsko), irští nacionalisté usilující o svržení britské nadvlády štědře podporovaní Iry ze Spojených států. Přímý předchůdce IRA.

19. a počátek 20. století - Anarchisté (Evropa), hnutí usilující o zničení státu a jeho institucí mimo jiné i cestou individuálního teroru

 

Osobní portrét teroristy

Přestože podle obecného mínění je líhní terorismu bída, útlak a sociální beznaděj, psychologické portréty pachatelů mluví o něčem jiném. Většina teroristů pochází ze střední nebo vyšší třídy, z fungujících rodin a má nadstandardní vzdělání, často univerzitní. V době zahájení činnosti měli minimální teoretické znalosti o ideologii hnutí, v jehož jménu násilí páchají. Osobnostní testy je většinou vykreslují jako agresívní jedince vyhledávájící vzrušení.

Stejně tak není pravda, že největší úspěch mají teroristé mezi chudinou v zemích s utlačovatelským režimem - Ernesta Che Guevaru vojákům bolivijské armády vydali nevzdělaní vesničané. Skutečný terorismus se může plně rozvinout jen v prostředí se svobodným tiskem, který o jejich akcích široce informuje: teror nemůže být úspěšný bez publika. Dalším předpokladem úspěchu je zřízení, které musí při potírání terorismu brát ohledy na občanská práva a názory občanů.

You have no rights to post comments