Náhoda možná vůbec není náhoda
- Kategorie: Věda
- Vytvořeno 18. 9. 2011 7:38
Náhoda je nevyzpytatelná - a nebo snad ne? Ten, kdo by ji zkrotil, má naději na bohatství a moc, od astronomických výher v loteriích až po možnost předvídat budoucnost. A tak snaha vypočítat nevypočitatelné rozhodně nechybí.
Roku 1899 pohřbili v texaském Galvestonu jakéhosi Charlese Cogleye - zřejmě v hodně bytelné rakvi, protože, když o rok později město poctil svou návštěvou silný hurikán, rakev vyplula na několikaletou pouť Atlantikem. Našli ji až roku 1908 v kanadském Zálivu svatého Vavřince, zvláštní shodou okolností na břehu před domem, v němž se záhrobní mořeplavec Cogley kdysi narodil. Tvrdí se to alespoň v historce, která koluje internetem - a kdo chce, může jí i věřit. Důležité na ní ale je něco jiného: má všechny znaky události, která plným právem nese hrdý titul "náhoda". Alespoň pokud nevěříme na vyšší moc, prozřetelnost, posmrtné aktivity a podobné věci.
Ale co to vlastně náhoda je?
"Náhoda je květ poezie na stromě všedního života," napsal slavný pohádkář Hans Christian Andersen. Je to sice velmi poetické, ale hazardním hráčům ani dobrodruhům spoléhajícím na náhodu to moc nepomůže. Důležitější pro ně je, jak vědci odpovídají na otázku, jestli je možné si náhodu ochočit.
Lovci štěstěny
Když hodíte mincí, padne buď panna nebo orel - a neexistuje žádná možnost, jak výsledek hodu předpovědět. Je to prostě náhoda. Jenže pokud budete tento úkon opakovat dostatečně dlouho, začne se z chaosu vynořovat zákonitost: v padesáti procentech padne panna, v padesáti orel. Totéž platí o hodech hrací kostkou, při nichž dříve nebo později (ale spíše hodně pozdě) zjistíte, že všechna čísla od 1 do 6 se objevují v jedné šestině výsledků téměř zcela rovnoměrně. Čím víc vrhů, tím bude rozdělení na šestiny přesnější. Od určitého množství pokusů tedy končí nahodilost a začíná fungovat pravděpodobnost. Problém spočívá v množství pokusů, kterých musí být tolik, že je to v praktickém životě (třeba při sázení) naprosto nepoužitelné. Přesto to zdánlivě dává jakousi naději: i na pohled nezkrotná náhoda podléhá nějakým zákonům.
obr: Obyčejná hrací kostka prozradí neobyčejnou zákonitost - od určitého množství případů končí vláda náhody a začíná fungovat pravděpodobnost
Celé generace lovců štěstěny se proto pokoušejí najít pravidla, která by se dala uplatnit i pro malý počet nahodilých událostí. Hazardní hráči tomu obvykle říkají "systém". Najít "systém" pro ruletu, karty, sportku, nebo hrací automaty je dávný sen. Patrně nesplnitelný, protože provozovat hazard se stále vyplácí podstatně víc, než se jej účastnit jako hráč.
Někteří přesto věří, že určité zákonitosti platí i v malých číslech. Nejčastěji přitom poukazují na sklon náhod k řetězení. Lidová moudrost to vystihla pomocí rčení, jehož doslovné znění je zde nereprodukovatelné - a přeložené do spisovné mluvy zní přibližně takto: "Ďábel odkládá své exkrementy vždy na jednom místě". Ne vždy je ale řetězení náhod neblahé; pověstné jsou například série výher v ruletě či kartách.
Nechybí proto snaha řetězení podchytit a zapřáhnout do služeb "systému". Obvykle spočívá (zjednodušeně řečeno) v tom, že hráč má rozehráno mnoho her a čeká na příznaky řetězení v některé z nich. Pak zvýší sázky. Opět ale v podstatě nejde o nic jiného než o využití velkých čísel, kdy náhoda přechází v pravděpodobnost. Prý se tak dá na hraní mírně vydělávat, na zbohatnutí to ale není. Otázka ostatně je, jestli řetězení opravdu vzniká na základě nějaké skryté zákonitosti, nebo jestli představuje jen další náhodu.
Náhoda přeje připraveným
Hledání zákonitosti v říši náhod bylo dlouho zálibou jen intelektuálněji založených hazardérů, filosofů a nepraktických matematiků. V 17. století se jím zabýval významný matematik a fyzik Blaise Pascal (1623-1662), který byl v mládí vášnivý hráč. Jeho zájem o teorii náhody dokládá obsáhlá korespondence se starším kolegou a přítelem Pierre de Fermatem. Právě Pascalovi je přičítáno autorství výroku "Náhoda přeje připraveným". Pascalův rozmařilý život (včetně zájmu o předvídání nepředvídatelného) však ukončili splašení koně: poté, co se vážně zranil při nehodě kočáru, měl náboženské vidění, uchýlil se do kláštera a tam se zabýval už jen filosofií a teologií.
obr: Na počátku vědeckého zájmu o náhodu a pravděpodobnost byl matematik a fyzik Plaise Pascal. Možná i proto, že záliba v hazardu mu nebyla cizí.
Za skutečný zakladatelský počin tohoto oboru je považován spis Ars conjectandi (Umění domněnky) od švýcarského matematika, astronoma a fyzika Jacoba Bernoulliho (1655-1705), strýce známějšího Daniela Bernoulliho. Dílo obsahuje základy teorie pravděpodobnosti, na kterých tento obor staví dodnes.
Matematické bádání o náhodách dlouho mělo punc okrajové až trochu neseriózní záležitosti - možná i díky spojitosti s hazardními hrami. To se však rychle změnilo v 19. století, kdy došlo k prudkému rozvoji pojišťovnictví. Podnikatelé slibující ochranu proti rizikům všeho druhu rychle přišli na to, že zákon velkých čísel hraje v jejich prospěch: když získají dostatečně početný zástup klientů, mohou obvykle poměrně přesně vypočítat pravděpodobnost pojistné události. A podle toho stanovit výši pojistného tak, aby měli zisk. Matematikové znalí teorie pravděpodobnosti se stali hýčkaným druhem.
Dalšího rozvoje se teorie pravděpodobnosti dočkala v souvislosti s fyzikou, především díky nástupu kvantové mechaniky v první polovině 20. století. Ta totiž (zjednodušeně řečeno) tvrdí, že vlastnosti subatomových částic nelze poznat přesně, ale jen stanovit s určitou pravděpodobností.
Stále ještě ale neznáme odpověď na otázku, jestli lze předvídat náhodu i v malých souborech událostí. Ledacos nasvědčuje tomu, že teoreticky to možné je - jenže to není v našich silách. Mnozí odborníci totiž soudí, že náhoda ve skutečnosti vůbec neexistuje.
Řád v chaosu
Problém předpovídání náhod spočívá už v tom, že vlastně ani nevíme, co náhoda je a co není. Už Aristoteles tvrdil, že náhoda je něco co může být něčím současně i něčím jiným - a novější definice říkají jinými slovy něco podobného: náhoda je jev, který za stejných podmínek alespoň jednou nastane a alespoň jednou nenastane. Hod mincí nebo hrací kostky je tedy náhodný jen z hlediska člověka, který není schopný zajistit stejné podmínky. Pokud by ale mincí nebo kostkou z přesně stejné polohy za absolutně stejných podmínek hodil nějaký přesný stroj stejnou silou a stejnou rychlostí, výsledek by byl vždy stejný.
obr: Kde končí chaos a začíná řád? Někteří věří, že náhoda neexistuje - je to jen výraz našeho nepochopení zdánlivého chaosu
Z toho vyplývá, že náhoda je relativní. Člověku, který nemá jízdní řád, budou připadat příjezdy a odjezdy vlaků jako zcela nahodilé, zatímco informovaný cestující se mu musí jevit jako čaroděj, který zkrotil náhodu a proto vidí do budoucnosti.
To, co považujeme za náhodu je ve skutečnosti zákonitý výsledek tak složité souhry jevů a okolností, že jej nejsme schopní předpovědět - to ale ještě neznamená, že jde o náhodu.
Klasickou ukázkou je počasí: čím dokonalejší jsou metody jeho modelování a čím víc vstupních údajů meteorologové do nich vloží, tím jsou předpovědi přesnější. Přitom ještě poměrně nedávno bylo považováno za naprosto nevyzpytatelný a chaotický jev. Kdyby se podařilo poznat všechny zákonitosti a okolnosti, které tvoru počasí ovlivňují, byly by předpovědi absolutně přesné - jenže jde o tak složitý jev, že to na současné úrovni poznání není možné. Totéž platí třeba i o akciových trzích, hazardních hrách a koneckonců i o "náhodách" ovlivňujících lidské životy.
Nechybí ale ani pokusy o takové vysvětlení náhody, které mají blízko k mystice. Například psycholog Carl G. Jung viděl v náhodách důsledek jakéhosi nepoznaného vyššího řádu vesmíru. Odtud už není daleko k domněnce, že tam, kde končí logika, začíná Bůh. Jiní myslitelé se zase obracejí k poznatkům kvantové mechaniky, které ukazují, že na subatomové úrovni se jevy neřídí logikou příčin a následků, jakou známe z naší běžné zkušenosti.
Jan A. Novák
Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend