Novákoviny

 

Hvězda zářící nad lidovými betlémy má téměř vždy podobu vlasatice neboli komety. Dnes už je ale skoro jisté, že tak ve skutečnosti vypadat nemohla. Pokud existovala, musela být něčím úplně jiným. Čím, o to se už celá staletí zajímají nejen astronomové, ale také historikové a teologové.

 

Z doby okolo počátku našeho letopočtu prakticky neexistují historické doklady potvrzující příběhy novozákonních evangelií. Málo jich je i k té části, která se týká narození Ježíše Krista. Vlastně by to ani nemělo vadit, neboť v samotné Bibli se praví: "Blažení ti, kdož neviděli a přesto uvěřili". Tak to alespoň měl říci Ježíš svému učedníkovi Tomášovi, který si vysloužil přídomek "nevěřící".

Jenže jiný Tomáš, zvaný Akvinský, jeden z nejvýznamnějších křesťanských filosofů, dal západní církvi do vínku snahu uvést v soulad víru s rozumem. Od té doby se generace teologů a křesťanských historiků snaží hledat důkazy pravdivosti Nového zákona. Betlémská hvězda je jednou z mála konkrétnějších indicií, které by mohly vnést jasno do okolností Kristova narození.

 

 Vánoce na podzim? 

Zdánlivě je všechno jednoduché: náš letopočet se počítá od narození Ježíše Krista (Anno Domini - Léta páně), Spasitel tedy musel na svět přijít roku nula. I uznávaní teologové ale připouštějí, že to není možné. Z evangelií totiž vyplývá, se tak stalo za vlády krále (či spíše římského vazala) Heroda Velikého. Ten ovšem zemřel nejpozději roku 1 př. n. l., pravděpodobně však ještě o pár let dřív, buď roku 5 nebo 4 př. n. l.

Navíc evangelista Lukáš píše, že Marie očekávající narození Ježíše odešla do Betléma kvůli povinnému sčítání lidu. O tom ale římský císař Augustus rozhodl už roku 8 před počátkem našeho letopočtu. Vzhledem k tomu, že imperátor neměl k dispozici moderní komunikační prostředky, plnil správní aparát říše jeho nařízení několik dalších let. Je-li Ježíš Kristus historickou osobou, musel se tedy narodit někdy mezi roky 8 a 4 př. n. l.

Někteří badatelé se proto pokusili vypočítat přesné datum podle zmínek o židovských svátcích a bohoslužbách zmiňovaných v Lukášově evangeliu. Výsledek ovšem byl poněkud neradostný: Ježíš by se podle něj narodil nejen pár let před počátkem letopočtu, ale ještě ke všemu v srpnu nebo v září.

Pak už zbývala v Novém zákoně jen jediná událost, která by mohla Ježíšovo narození přesněji vymezit v čase. Tou je hvězda, která přivedla "tři krále", přesněji tři mudrce z východu do Betléma, aby se právě narozenému Ježíšovi poklonili. Mluví o ní sice jen evangelista Matouš, přesto může mít zmínka historickou cenu. Na počátku letopočtu už existovala vyspělá čínská a řecká astronomie. Pokud se tehdy na obloze něco významného objevilo, mohl by o tom být i poměrně přesně datovaný záznam.

  

Ani kometa, ani supernova

Podstata betlémské hvězdy je na první pohled jasná - alespoň každému, kdo někdy viděl nějaký lidový betlém. Nad všemi září jasná kometa s dlouhým ohonem. Protože staří Číňané a později i astronomové antického Středomoří všechny viditelné komety poctivě evidovali, nemělo by být těžké najít tu, jejíž přiblížení k Zemi spadá právě do období počátku našeho letopočtu.

Výsledek je ovšem neradostný: právě v té době staré záznamy o vlasaticích svorně mlčí. Ani zpětné propočtení návratů známých periodických komet nic neukazuje. Například známá Halleyova kometa přilétla roku 12 př. n. l. a znovu se vrátila až roku 66 našeho letopočtu. Celý Ježíšův příběh od neposkvrněného početí až k ukřižování a zmrtvýchvstání se tedy pohodlně vměstnal meze dvě její přiblížení.

V bibli ostatně není nic, co by naznačovalo, že světelné zjevení nad Izraelem mělo ohon. Betlémská hvězda v podobě komety je ve skutečnosti poměrně nová záležitost.

 

obr: Betlémskou hvězdu jako kometu poprvé vyobrazil až Giotto di Bondone (1267-1337) 

 

Poprvé ji tak vymaloval až ve 14. století geniální malíř Giotto di Bondone na stěnu kaple Scrovegni v italské Padově. Inspirovala jej k tomu právě Halleyova kometa při svém přiblížení roku 1301.

Proti kometám v této souvislosti mluví i jiný argument. Těžko by byly v křesťanském světě pokládány za předzvěsti válek a nemocí, kdyby současně jedna z nich ohlásila příchod Spasitele.

Je tu ale jiná možnost. V listopadu roku 1572 se náhle rozzářila v souhvězdí Cassiopei nová hvězda jasnější než Venuše. Jejím sledováním se tehdy zabýval věhlasný dánský hvězdář Tycho Brahe a český Tadeáš Hájek. Brahe dostal za svůj objev od krále celý ostrov a slušnou penzi navrch, Hájek - jak už to tak v našich končinách chodí - se musel spokojit jen s dobrým pocitem. Braheho spis De nova stella (O nové hvězdě) neunikl jeho pozdějšímu spolupracovníkovi Johannesu Keplerovi. A tak ho napadlo: nemohla být betlémská hvězda podobným jevem?

Dnes už víme, že k náhlému vzplanutí označovanému jako nova nebo supernova zákonitě dochází v určitém stádiu existence některých hvězd. Už Kepler ale došel k závěru, že betlémské znamení tento jev na svědomí nemá. Čínské ani řecké záznamy v období okolo počátku letopočtu žádné vzplanutí nové hvězdy nezaznamenaly, přestože zejména staří Číňané byli v tomto ohledu neobyčejně precizní.

 

Bláhová dcera astrologie

Johannes Kepler ovšem nebyl jen vynikající astronom. Současníci si ho cenili především jako astrologa a horoskopy představovaly hlavní zdroj jeho příjmů. Kepler sám to komentoval slovy: "Co by se stalo se ctihodnou matkou astronomií, kdyby jí neživila její bláhová dcerka astrologie?".

Výnosná pavěda Keplerovi posloužila i v případě betlémské hvězdy. Došel k názoru, že toto znamení nemuselo být viditelné pro běžné smrtelníky, zato však bylo nepřehlédnutelné pro hvězdopravce, jakými jistě byli i oni tři "mudrcové z východu" v Matoušově evangeliu.

 

obr: Johannes Kepler byl první, kdo se snažil podstatu betlémské hvězdy objasnit vědecky

 

A Kepler takovou událost skutečně našel. Byla jí konjunkce (zdánlivé přiblížení) Saturna s Jupiterem v souhvězdí Ryb roku 7 př. n. l. Toho roku k ní došlo dokonce hned třikrát po sobě (v květnu, září a v prosinci), což je kombinace neobyčejně vzácná.

Saturn je v astrologické symbolice hvězdou Židů, Jupiter je vládce - tedy židovský král. A ryba byla tajným symbolem prvních křesťanů. Pěkně to tedy do sebe zapadá. Navíc s Keplerem vypočtenou konjunkcí souhlasí i babylónské klínopisné tabulky, které dosvědčují, že tamní astrologové ("mudrci z východu") si tehdy jevu skutečně všimli a přikládali mu mimořádný význam.

Znamená to tedy, že záhada Betlémské hvězdy je rozřešená a že Ježíš Kristus se narodil roku 7 př. n. l.?

Ne tak docela. Vykladači Matoušova evangelia kupodivu přehlédli, že mudrcové byli z východu a přitom šli za hvězdou zářící na východě. Pokud to nevzali oklikou přes Ameriku, nedává text smysl.

Lépe řečeno: jeho smysl není v popisování přírodních úkazů. Zatímco starší náboženské systémy věnovaly vesmíru a přírodě velkou pozornost, židovské, křesťanské a islámské texty se téměř výhradně zabývají vztahem člověka a Boha. Hledat v nich exaktní přírodopisné údaje je bláhové, protože o ně tu prostě nejde.

A tak i zmínka o hvězdě na východě v Matoušovu evangeliu je nejspíš jen alegorie. Na východě začíná každý nový den, kde jinde by se tedy mělo objevit znamení o tolik očekávaném příchodu Spasitele. Stejně nedůležité je přesné datum narození Ježíše Krista. Opravdu významné je, že tehdy vzniklo první náboženství hlásající laskavost a milosrdenství, které přesto (nebo právě proto) mělo sílu měnit dějiny světa.

přílohové texty

Evangelium podle Matouše

Když narodil se Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Herodesa, hle, mudrci od východu objevili se v Jeruzalémě a ptali se: "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme hvězdu jeho na východě a přišli jsme se mu pokloniti". Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním i celý Jeruzalém. Svolal proto velekněze a zákoníky a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: "V judském Betlémě, neboť tak psáno jest u proroka".

 

Evangelisté a evangelia

Nový zákon je ta část Bible, která se zabývá učením Ježíše Krista. První čtyři knihy tvoří tzv. evangelia, z nichž každé po svém popisuje život Ježíše. Jsou údajně dílem Kristových žáků Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Kromě toho existují i tzv. apokryfní evangelia, tedy ta, která nakonec nebyla do Nového zákona zahrnuta. Ve skutečnosti je původ všech evangelií nejasný. Ježíšovi žáci (apoštolové) byli až na výjimky velmi prostí lidé, zatímco texty mají nespornou literární hodnotu. Evangelia se nejdříve šířila ústním podáním, písemnou podobu téměř jistě dostala až desítky let po smrti svých údajných autorů.

Už ve druhém století mezi křesťany obíhaly celé desítky evangelií. Církev se proto postupně snažila "oddělit zrno od plev" a stanovit oficiální evangelia a další novozákonní texty. První seznam "správných" textů sestavil roku 367 biskup Athanasius. Nový zákon v dnešní podobě se používá až od počátku 5. století. Někteří badatelé ale stále kladou otázku, zda některá apokryfní evangelia nejsou autentičtější než čtyři uznaná.

 

Tři tisíce světelných let od Vatikánu

Myšlenku, že betlémská hvězda byla explozí supernovy, v minulém století zpracoval kultovní britský spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke. Povídka Hvězda (The Star) ze sbírky The Other Side of the Sky začíná slovy "Tři tisíce světlených let od Vatikánu. Dosud jsem věřil, že vesmír nemůže zvítězit nad vírou, že nebesa hlásají slávu Božího díla..." Líčí rozpolcenost jezuitského kněze - astronoma na palubě kosmické lodi. Její posádka totiž zjistila, že supernova ohlašující svým výbuchem narození Krista, současně zahubila vyspělou a ušlechtilou civilizaci ve své blízkosti. Navzdory Clarkovi však mohou věřící astronomové do vesmíru cestovat bez obav: betlémská hvězda supernovou téměř jistě nebyla.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments