Novákoviny

Pro středověkého rytíře byl meč tím, čím pro současného muže automobil: nejen sloužil, ale také (někdy i především) reprezentoval. A čím je dnes mezi vozy ferrari, tím byly mezi sečnými zbraněmi výrobky z damascénské oceli pocházející z oblasti Blízkého východu. Křižáci byli vlastnostmi těchto zbraní fascinování, tajemství její výroby se však nikdy nedověděli a nakonec se nenávratně ztratilo. Dnes se sice nabízejí zbraně z "damašku", skutečná damascénská ocel to ale není.

 

Damascénský meč jste si prý mohli omotat kolem těla jako šátek; tak byl pružný. A když jste ho zas rozmotali, šlo jím přeseknout padající vlas na dvě poloviny, protože jeho ostrost se nedala srovnat s žádnou jinou ocelí. A co je z praktického hlediska ještě důležitější: ostří se netupilo ani při nárazech do kamene. S takovou zbraní bylo radost bojovat - tedy pokud jste byli ti, kdo drží její rukojeť a ne ti, kdo mají blíž k jejímu druhému konci.

Ocel, která vydrží všechno

Evropští bojovníci se s damascénskou ocelí poprvé setkali během křížových výprav. Oceňovali nejen bojové vlastnosti ale i vzhled: materiál měl na povrchu typickou jemnou kresbu podobající se arabeskám na stěnách mešit. Pochopitelně chtěli damascénské meče také.

Jenže evropští kováři ji dokázali pouze napodobit, takže jediným způsobem, jak se k ní dostat, bylo ukořistit ji v boji. Dnes už nejde ani to. Nejen proto, že meče nahradily automatické zbraně, ale i proto, že někdy v 18. století se tajemství výroby damascénské oceli definitivně vytratilo i z Orientu.

 

obr: Meč z damascénské oceli byl pro arabského bojovníka tím, čím je pro dnešní muže sportovní vůz

 

 

Nože, meče, dokonce i palné zbraně nebo šperky označené jako damascénská ocel a vyznačující se charakteristickou kresbou na povrchu se dnes běžně prodávají. Jsou dost drahé, jsou pevnější a pružnější než klasická ocel a ještě ke všemu i dobře vypadají - ale to je tak asi všechno, co mají s orientálním originálem společné. Protože to, co je k mání dnes, uměli vyrábět už staří Keltové a Germáni na území střední Evropy. A umějí to i současní kováři. Skutečný damašek to ale není, i když správné označení "nepravý damascén" prodejci z marketingových důvodů zásadně nepoužívají.

V čem je vlastně přednost damascénské oceli?

Každý homogenní materiál může být buď tvrdý ale křehký, jako třeba sklo, nebo ohebný, ale měkký, například olovo. Aby byly meče nebo jiné sečné zbraně trvale ostré, musí být tvrdé. Jenže meč, který sice skvěle seká, ale současně se při nárazu rozsype, by byl na nic. Použití oceli je vlastně kompromis mezi tvrdostí a ohebností.

- - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Další informace o tajemstvích dávných technologií se dovíte v knize Záhadné vynálezy. Pokud ji nenajdete u vašeho knihkupce, je možné ji objednat zde.

- - - - - - - - - -

 

 

Na tuhle nepříjemnou vlastnost materiálů se naštěstí dá snadno vyzrát a získat hmotu, která bude tvrdá i pružná současně. Stačí, když vhodným způsobem spojíme tvrdé i ohebné složky. Příkladem může být třeba železobeton, skelný laminát nebo uhlíkové kompozity. Ocelová armatura, skelné nebo uhlíkové vlákno v nich představuje ohebnou složku, beton nebo pryskyřice složku tvrdou.

Stejně je tomu i v damascénské ocel - v té skutečné i v některých nepravých. Tu pravou ale od všem moderních napodobenin odlišuje jedna věc: výrobci zřejmě pracovali s nanotechnologickými postupy. To, že je ani po staletích neumíme napodobit, vyráží dech.

Slepice krmené železem

Nepravý damašek vzniká poměrně jednoduše. To se vezme pás měkčí oceli a tvrdší oceli a kováním se svaří k sobě. Výsledek se rozřízne a znovu sková - a tak pořád dokola, až vznikne polotovar obsahující desítky nebo dokonce stovky nesmírně tenkých vrstev měkké i ohebné složky, kompozit, který svými vlastnostmi předčí výchozí suroviny. Pak se tento tzv. svářkový damašek zbrousí do tvaru nože, meče nebo jiného předmětu. Konečnou úpravou (většinou leptáním) na povrchu vznikne žádaný "damaškový" vzor.

 

obr: Detail meče vyrobeného z damascénské oceli. Na povrchu kovu je vidět charakteristická kresba.

 

 

S různými variantami složek a různými metodami úprav je možné docílit různých vzorů. Někteří kováři například polotovar různě kroutí nebo stáčejí do spirály a pak znovu vykovávají. Ve skutečnosti jde o zdlouhavou a namáhavou práci, která vyžaduje mnoho znalostí a velkou dávku zkušenosti, takže ceny takto vyrobeného damašku rozhodně nejsou nadsazené.

Ovšem i mezi napodobeninami existují velké rozdíly - někteří výrobci docílí stejného estetického efektu i skováním obyčejného ocelového lana nebo řetězu z kola. Někteří výrobci zase vytvářejí povrchový vzor (v podstatě libovolného tvaru včetně obrazových motivů) broušením nebo frézováním a následným kováním.

Existují také tovární technologie výroby napodobenin damascénské oceli, například prášková metalurgie vyvinutá švédskou firmou Damasteel AB. To všechno však má s damascénskou ocelí společné ještě méně než svářkový damašek.

 

obr: Dílna vyrábějící meče a další chladné zbraně v Damašku na počátku tohoto století. Ve skutečnosti ale bylo tou dobou tajemství skutečné damascénské oceli několik století zapomenuto...

 

 

Klasická damascénská ocel se zřejmě zrodila v Indii už někdy ve starověku. Polotovary v podobě ingotů se odtud vyvážely do oblasti Středního východu, kde se z nich vyráběly zbraně vyhlášené kvality. Proslulým střediskem mečířství byla v té době Persie, zejména ta její části, kde dnes leží Írán a Sýrie.

Podle syrského Damašku také materiál dostal své jméno. Slavné meče a další chladné zbraně se z něj vyráběly nejméně dva tisíce let. Někdy v 18. století se ale know-how ze světa tiše vytratilo. Proč, to je další záhada damascénské oceli - někteří autoři soudí, že se vyčerpala ložiska některé z tajných přísad. Sběratelskou cenu zbraní z damascénské oceli to ovšem umocnilo.

O postupu výroby skutečného damašku se neví skoro nic - o to víc ale ve středověku po Evropě kolovalo "zaručených" receptů. Podle nich se ocel vyráběla z trusu slepic předtím krmených železem a poté kalila v moči kozla živeného kapradím...

Vědělo se jen to, že orientální výrobky nevznikaly kovářským svařováním, ale z jednoho kusu. A že jejich vlastnosti se svářkové damascénské oceli lišily asi tak, jako se liší se liší svit Měsíce od slunečních paprsků. Protože meč ze svářkového damašku byste si kolem těla určitě neobtočili - raděj to ani nezkoušejte.

O rekonstrukci dávného postupu se od těch dob snažila celá řada badatelů. A zkoušejí to i dnes, přestože v době velkovýrobních technologií už by odhalení tajemství zřejmě nemělo praktický význam. I když kdo ví: zatím poslední výsledky tohoto úsilí naznačují, že dávné technologie skrývají nejedno překvapení.

Nanotechnologie ve starověku

Sir Joseph Banks (1743-1820) byl významným zeměpiscem a botanikem, zúčastnil se jedné z výprav kapitána Cooka a nakonec se stal i prezidentem vážené Královské společnosti. V této funkci se podílel mimo jiné na organizaci expedice fregaty Bounty na Tahiti, což by mu mělo zajistit vděk všech autorů filmů a knih o slavné vzpouře. Zajímala ho také záhada damascénské oceli. Roku 1790 nechal z Indie přivézt vzorky materiálu známého pod jménem wootz, o němž se věřilo, že je polotovarem pro orientální damašek.

 

obr: Typickou kresbu na povrchu damascénské oceli vytváří střídání několika druhů materiálů s různými vlastnostmi - damašek je vlastně kompozit. 

 

 

V Indii se traduje, že wootz existuje už od předhistorické éry. Z antické doby pochází zpráva o daru krále Poruse Alexandru Velikému, který měl podobu několika kilogramů tohoto vzácného materiálu. Přibližně ze stejné doby pocházejí nálezy dosvědčující jeho výrobu v jižních oblastech Indie.

Sir Banks předal vzorky nejlepším britským chemikům. Ti zjistili, že na rozdíl od evropských ocelí, v nichž metalurgové měnili jejich vlastnosti hlavně změnami obsahu uhlíku, v indickém materiálu jsou karbidy, tedy sloučeniny uhlíku s dalšími prvky, často vzácnými. Tento poznatek znamenal významný impuls pro další rozvoj evropské metalurgie.

Postupně také vyšlo najevo, že jsou důležité nejen přísady do slitiny (které dodnes zůstaly tajemstvím) ale i postup zpracování. Chladnutí zřejmě probíhalo velmi pomalu a bylo několikrát přerušeno žíháním na přesně stanovené teploty. Tak postupně vznikl materiál, jehož mechanické vlastnosti určovaly mikroskopicko shluky karbidů. Povrchový vzor přitom nebyl jen estetickou záležitostí, ale prozrazoval kováři stav a kvalitu materiálu.

 

obr: Dnešní trh nabízí mnoho výrobků z "damašku", od nožů až po mobily a šperky. Skutečná damascénská ocel to ale není

 

 

Zatím poslední, kdo se zabývali tajemství damascénské oceli, byli vědci z Drážďanské technické univerzity, kteří si vzali na pomoc elektronový mikroskop. Zjistili, že fantastické mechanické vlastnosti mají na svědomí dutá uhlíková nanovlákna, která obalovala vlákna tvořená karbidy železa. V podstatě jde o útvary blízké uhlíkovým kompozitům, které se používají v letecké a kosmické technice.

Jak přesně dávní metalurgové docílili, aby nanostruktury ve slitině vznikly, je záhadou. Konzervativní vědci tvrdí, že metodou trpělivých pokusů a omylů - což je asi stejně pravděpodobné, jako kdyby vám v domácím mixeru po desetiletém šlehání bílku vzniklo kuře. Abyste věděli, o co se tak trpělivě snažíte, musíte mít před sebou nějaký cíl. Kdo kovářům řekl, že takové experimenty mají větší smysl, než vyrábět za peníze zboží pro trh? A kdo je během dlouhých let "trpělivých pokusů a omylů" živil?

Damascénská ocel pochází z končin, kde se vyskytují i jiné technologické záhady dávnověku: například starobylý nerezavějící sloup v Dillí nebo hliník v hrobě čínského šlechtice Čou čchu žijícího ve 3. stol. n. l. Ve staroindických eposech vystupují letadla a zbraně, jejichž účinky se nápadně podobají jaderným pumám. Pro autory spekulativní literatury proto damascénská ocel představuje jeden z dílků mozaiky do hypotézy o neznámé vyspělé civilizaci. Seriózní věda to odmítá, na přijatelné vysvětlení si ale asi budeme muset počkat.

 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny - Víkend

 

You have no rights to post comments