Novákoviny

Málo se ví, že raketový vývoj a výroba probíhaly za druhé světové války i na našem území. Okolo produkce dílů pro V-2 u nás panuje mnoho nejasností a často je těžké rozlišit fakta od přání senzacechtivých badatelů. Jisté ale je, že významný raketový konstruktér Rolf Englel provozoval vývojové pracoviště v Příbrami a pokusnou raketovou střelnici v nedalekých Brdech. Paradoxně je kolem tohoto zařízení mnohem víc záhad a nejasností, než kolem aktivit v Pennemünde. Některé aspekty příběhu příbramského ústavu a jeho aktérů připomínají špionážní román - a je škoda, že ho nikdo nenapsal.

 

 

Rolf Englel zřejmě byl nejen nadaný inženýr, ale také svérázný a komplikovaný člověk, který hned tak s někým nevyšel. To byl nejspíš jeden z důvodů, proč nepracoval ve von Braunově týmu a nakonec musel svůj výzkum přenést do Příbrami. Narodil se 10. srpna 1912 v rodině učitele, po střední škole vystudoval polytechniky v Mnichově a Gdansku (který se tehdy ovšem jmenoval Danzig). Co přesně mladého Rolfa přivedlo k zájmu o rakety, není jasné, ale je skutečností, že v Německu dvacátých let 20. století byla pro takovou zálibu obzvláště vhodná atmosféra.

Poté co Německo prohrálo první světovou válku, vítězné mocnosti mu zakázaly vlastnit mnoho kategorií zbraní včetně těžkého dělostřelectva. Někoho v armádě proto napadlo, že jestli tu jsou nadšenci usilující letět raketou na Měsíc, proč jim bránit: co kdyby zvládla totéž, co dalekonosné dělo, nebo i víc? A jestli ti, kdo o její vývoj usilují, vypadají jako blázni, tím lépe. Aspoň nepřitáhnou pozornost spojeneckých orgánů dohlížejících na německé odzbrojování.

 

Společnost pro kosmické lety

 

Roku 1927 pár německých nadšenců založilo Společnost pro kosmické lety (Verein für Raumschuffahrt, VfR). Krátce na to se jejím členem stal Wehrner von Braun - a v přibližně stejné době také Rolf Engel. Amatéři se sice brzy rozhádali, ale nadějnější část skupiny v přísném utajení zaměstnala armáda.

 

obr: Společnost pro kosmické lety při práci na svém "kosmickém letišti" . Tvořili ji převážně amatéři a brzy se rozpadla 

 

 

Jenže Rolf Engel a von Braun si zřejmě moc nepadli do oka a ještě větší antipatie Engel choval k důstojníkům, kteří měli v armádě na starosti vývoj raket, takže pro něj von Braunova cesta nepřicházela v úvahu.

Nějaký čas spolupracoval s Johannesem Winklerem (1897 - 1947), který zkonstruoval jednu z prvních raket s kapalinovým motorem. Ani tady ale dlouho nevydržel, a tak se roku 1932 pokusil založit vlastní raketový spolek Raketenforschunginstitut. I ten brzy zkrachoval.

Z civilního sektoru pro vývoj raket zjevně nic nekoukalo, ale objevila se jiná možnost. Tou dobou už v Německu byli u moci nacisté a SS Heinricha Himmlera měla ambice vlastnit nejen ozbrojené síly (Waffen SS), ale i vlastní vývoj neortodoxních "zázračných" zbraní.

A tak Rolf Engel roku 1937 (tedy až několik let po uchopení moci nacisty) vstoupil do NSDAP a stal se příslušníkem SS. Postupně tu dosáhl hodnosti Haupsturmführera, což je obdoba armádní hodnosti kapitán, ale na vývoj raket si musel počkat.

Místo toho jej pánové se smrtihlavy na čepicích zařadili do zpravodajské služby Sicherheitdienst.

Co přesně v této funkci dělal, není moc jasné, jeho životopisy se této části spíš vyhýbají. Ale vzhledem k pracovní náplni SD zřejmě nic, čím by se slušný člověk moc chlubil.

 

Nosič pro jadernou zbraň?

 

Vzpomínky současníků Engela střídavě vykreslují jako neoblíbeného prospěcháře, jindy zase jako nejfanatičtějšího nacistu mezi německými raketovými inženýry. Pravda nejspíš bude taková, že s logikou notorického oportunisty usoudil, že nejvýhodnějším mimikry v nacistickém režimu je převlek nacisty. A že by bylo škoda z toho nevyždímat, co se dá.

Nicméně po válce nebyl souzen, takže jeho národně socialistické přesvědčení mělo spíš verbální povahu a na zločinech páchaných SS se nepodílel. Také poválečné vyšetřování jeho činnosti v Příbrami dospělo k závěru, že "...českým zaměstnancům neškodil, přestože znal jejich postoj k Říši."

 

obr: Rolf Engel

 

Teprve roku 1942 se Rolf Engel s požehnáním SS stal šéfem konstrukční kanceláře Versuchs Anstall Grossendorf sídlící nedaleko tehdy německého Dancingu - Gdaňsku. Jeho ústav tady měl okolo 250 zaměstnanců a vlastní testovací areál pro zkoušení raket, takže to nebyla instituce zrovna malá. Jenže už o dva roky později se sem začala neúprosně blížit fronta, a tak se Engelova skupina přestěhovala do Příbrami.

Rolf Engel se zaměřil na rakety s pevným palivem (nebo alespoň pouze o takových projektech víme) a jeho příbramské středisko sídlilo v honosné budově bývalé Vysoká školy báňské (VŠB) v dnešních Jiráskových sadech. Pod ústav patřil ještě zkušební polygon v nedalekých Brdech a další objekty. Proč si Rolf Engel vybral právě Příbram? Tady se přece před začátkem druhé světové války začal těžit uran, který je potřeba k výrobě atomové zbraně i reaktoru.

Vlastně to dává smysl. Samotná výroba bomby totiž nebyl jediný problém, který s ní Hitlerovo Německo mělo, Říši také chyběl vhodný těžký bombardér s dostatečným doletem, který by ji dopravil na místo určení.. A nejspíš uznáte, že mít superzbraň jen doma na stole se hodí nanejvýš tak ke spáchání hodně efektní sebevraždy.

Ale Němci místo toho měli velké rakety. Zdaleka nejdál v jejich vývoji sice byl Wehrner von Braun, ale ten se do spolupráce s SS zrovna dvakrát nehrnul. Na dalekonosném raketovém letadle Silbervogel (Stříbrný pták), které mělo dosáhnout až na hranice vesmíru a odtud se s jadernou zbraní spustit nad New York, sice pracoval vynikající konstruktér Eugen Sänger (1905 - 1964), ale do konce války se nedostal dál než jen k teoretickým výpočtům. Mimochodem Eugena Sängera můžeme považovat za našeho rodáka, protože se narodil v Písečnici (okres Chomutov), které ovšem její obyvatelé tehdy říkali spíš Pressnitz.

A pak tady byl ještě Rolf Engel, který si s členstvím v SS nelámal hlavu. Když ho roku 1942 převeleli do Gdaňska, začal na vývoji raket konečně pracovat. Někteří badatelé tvrdí, že právě raketu dost velkou na to, aby A-bombu unesla, Rolf Engel svým nadřízeným v SS slíbil.

 

Koncern Waffen Union Skoda Brünn GmBH

 

Příbramský ústav Rolf Engel nezaložil, ale přišel tak trochu k hotovému. Už roku 1942 chtěl prostory a odborníky zdejší Vysoké školy báňské využít zbrojařský koncern Waffen Union Skoda Brünn GmBH k vybudování testovacího pracoviště pro zbraně.

Šlo o obrovský podnik vzniklý sloučením tří původně českých významných zbrojařských firem (plzeňské Škodovky, brněnské Zbrojovky a Synthesie Semtín, kterou později proslavila plastická trhavina semtex). Už 5. října 1942 tu Waffen Union svou vývojovou a testovací základnu oficiálně založila.

 

obr: Wehrner von Braun, Engelův úspěšnější konkurent

 

Zrekonstruovat, o co přesně tehdy mělo jít, není lehké, protože většina dokumentů nepřežila záměrné ničení na konci války. Jisté je jen to, že při pátrání po tajných nacistických aktivitách na našem území narážíme zejména na Škodovy závody v Plzni nápadně často

Rolf Engel se stal ředitelem příbramského výzkumného ústavu v srpnu 1944 a rychle ho proměnil k obrazu svému: od té doby se tu pracovalo na raketách. K tomu mimo jiné patřilo dobudování testovacího polygonu u nedaleké vesnice Horní Láz v Brdech.

Na rozlehlých pozemcích tu vznikla hlavní budova speciálně navržená pro vývoj raket, rampy, laboratoře, stavy pro zkoušení raketových motorů, bunkry, sklady a ubytovací zařízení pro vojenský personál, který měl areál obsluhovat. Tedy na svou dobu zařízení ne právě malé,

Dnes už tady prakticky nic z toho nenajdete, protože vzhledem k válečné situaci byly objekty budované narychlo - a co přežilo závěrečnou destrukci německými vojáky, vzápětí zlikvidovala československá armáda, nebo rozebrali místní obyvatelé na stavební materiál.

Bylo by ale divné, kdyby tu v mezidobí mezi koncem války a předáním Čechům neúřadovaly sovětské tajné služby, které jinde z podobných zařízení kradly a nechaly odvážet všechno na co přišly.

 

Podezřelé sebevraždy

 

Není bez zajímavosti, že Rolf Engel v Příbrami nezaměstnával jen několik desítek svých podřízených, kteří sem za ním přijeli z Gdaňska, ale měl velký zájem také o znalosti českých odborníků. Celkem v jeho zdejším ústavu pracovalo okolo dvou až tří stovek zaměstnanců, takže Češi výrazně převyšovali. Na prvním místě mezi nimi byli pedagogové z příbramské Vysoké školy báňské (VŠB). Uvádí se, že pracovníků s německou národností tu bylo jen okolo deseti procent. České národnosti byli dokonce i vedoucí manažeři některých zdejších laboratoří.

Zvláštní místo mezi příběhy Čechů, kteří měli pracovat pro Rolfa Engela, zaujímá tragický osud Františka Čuříka (1876 - 1944), profesora matematiky. O něm je často možné se dočíst, že od něj nacisté chtěli spolupráci při výpočtech pro rakety, zejména pro V-2. Ale on jako správný vlastenec raději spáchal sebevraždu. Hezký příběh do vlasteneckých čítanek, takže se v něm obvykle nikdo raději moc nevrtá - ale při bližším pohledu se ukáží nesrovnalosti.

 

obr: V meziválečném období byla myšlenka kosmických letů v Německu velmi popluární. Významný podíl na tom měl i film Fritze Langa Frau im Mond

 

Když nacistická okupační správa země po 17. listopadu 1939 uzavřela české vysoké školy, nevyhnulo se to ani VŠB. Stejně jako ostatní tamní profesoři byl i František Čuřík odeslán do důchodu. Když majetek školy roku 1942 převzalo konsorcium Waffen Union Skoda Brünn GmBH, skutečně tady zřídilo vývojové oddělení, v němž byli zaměstnaní čeští odborníci – a František Čuřík mezi nimi nebyl. Navíc dobrovolně opustil tento svět až 7. června 1944.

Jeho dobrovolná smrt zjevně nesouvisí ani s převzetím příbramského pracoviště Rolfem Engelem, protože ten přišel až v srpnu téhož roku. Ale dokonce i kdyby František Čuřík ještě žil, sotva by po něm Engel chtěl výpočty pro V-2. To bylo dítě jeho rivala Wehnera von Brauna a on s ním nechtěl mít nic společného.

Z hlediska hypotézy o příbramském výzkumu souvisejícím s jadernou zbraní ale je zajímavá jiná sebevražda, kterou spáchal pedagog příbramské VŠB, profesor anorganické a analytické chemie a prubířství František Šplíchal. Toho nalezli v jeho kabinetě mrtvého 8. prosince 1938 – a zvláštní náhodou to byl právě on, kdo se jako první zabýval uranovými rudami v příbramských dolech.

Stalo se to ještě předtím, než se do prostor po VŠB nastěhovala Waffen Union, ale nejde vyloučit, že nějaké signály o chystaném příchodu německého výzkumu do Příbrami už mohly k uším zainteresovaných odborníků dospět. Mohl expert na jaderné materiály vědět, že existuje možnost využití příbramského uranu pro sestrojení zbraně dosud nevídané síly? Vyloučit se to nedá, protože takové úvahy se v odborných publikacích už nějaký čas objevovaly.

 

Dcera Rýna

 

Asi nejzajímavější na osobě Rolfa Engela ve vztahu k našemu území je odpověď na otázku, co přesně v Příbrami vlastně dělal. Jenže odpovědět na takové otázky vůbec nebude lehké. Už 5. května 1945 major a inženýr Jaroslav Kadlec v Příbrami prohledal to málo, co tady po Engelově skupině zbylo a ve svém pozdějším hlášení pro ministerstvo obrany smutně konstatoval, že "...blíže posoudit a přesně zjistit výzkumnou činnost skupiny Engelovy nebylo možné, neboť Engel byl ve služebních věcech nesdílný a skupina pracovala odloučeně od ostatních. Je pravděpodobné, že výzkumná činnost Engelova byla jen předstíraná..."

V témže hlášení ale major Kadlec poněkud nelogicky naopak tvrdí, že se v Engelově skupině pracovalo velmi intenzivně, často i přes čas a dlouho do noci.

Pozdější pokusy zrekonstruovat Engelovu činnost tedy logicky měly ještě chatrnější základy. Přesto se většina autorů shoduje na tom, že konstruoval jen malé rakety na pevné pohonné hmoty. Největší střelou, s níž měla jeho skupina podle těchto zdrojů něco společného, byla protiletadlová raketa Rheintochter (Dcera Rýna).

 

obr: Protiletadlová raketa Rheintochter (Dcera Rýna)

 

Šlo o dvoustupňovou přes šest metrů dlouhou střelu ovládanou rádiem, s dostupem přes 12 kilometrů, která se měla stát postrachem angloamerických bombardérů. Ale německé vojenské orgány blízké spíše projektům z Peemünde program Rheintohter zrušily, přestože už se podařilo uskutečnit několik zdařilých startů. Ovšem skoro jistě nikoliv u Příbrami, ale na jiných střelnicích v Německu, protože Dcera Rýna patřila düseldorfské firmě Rheinmetall Borsig. Většina autorů má za to, že Engel se podílel jen na motorech prvního stupně.

V té době dostal Rolf Engel neobvyklou zakázku od ministra zbrojní výroby Alberta Speera: měl natočit film o historii výzkumu a vývoje raket v Německu, od jeho počátků ve 20. letech až do tehdejší současnosti. Engel úkol poctivě plnil a shromáždil dvě a půl hodiny filmového materiálu. Jenže postup front byl rychlejší a dílo se nepodařilo dotáhnout do konce. Bylo by mimořádně zajímavé vědět, jaký byl jeho osud a jestli neodpočívá v nějakém úkrytu. Nejspíš by obsahoval záběry nevyčíslitelné historické ceny...

I v některých i seriózních zdrojích v souvislosti s Engelovým jménem objevuje ještě mnohem větší raketa než V-2. Právě taková, která by se skutečně hodila pro dopravu jaderné zbraně. Měla mít tři stupně poháněné pevnými palivy, celková výška by dosahovala 30 metrů a startovní hmotnost 140 tun. Po dosažení výšky 200 kilometrů by poslední stupeň po balistické křivce dopadl do vzdálenosti 1800 kilometrů od startu. Projekt údajně měl označení V-101. Ale pokud se na něm v Příbrami opravdu pracovalo, tak nejspíš jen na úrovni teoretických výpočtů.

V pozici šéfa příbramského ústavu Rolf Engel do konce války nezůstal. Přestože to vypadá bizarně, protože Třetí říši už k zániku odtikávaly podslední dny, je skutečností, že ho 1. dubna 1945 představenstvo Waffen Union z funkce odvolalo pro nedostatečné výsledky. Místo něj na post ředitele dosadili svého člověka dr. Lütze. Rolf Engel se nejspíš nezlobil, protože tou dobou ho už víc zajímalo, kde nechal tesař díru.

 

Konec války

 

Rolf Engel opustil Příbram s ostatním německým personálem v noci z 1. na 2. května 1945, ale ještě předtím spálili většinu dokumentace ústavu, zatímco malý zbytek vzali sebou. Engel odešel do Bavorska na statek své druhé manželky, kam si ho došli vyzvednout Američané. Další osudy několika stovek českých zaměstnanců jsou poněkud nejasné: některé zdroje mluví o vyšetřování za kolaboraci, podle jiných se stáhli do ústraní.

 

 

obr: V této příbramské budově za války sídlilo Engelovo vývojové středisko

 

Není ale bez zajímavosti, že relativně nedaleko odtud, v jedné ze štol starých zlatodolů poblíž Nového Knína vznikl podzemní aerodynamický tunel pro výzkum vysokých rychlostí. Údajně až po válce - ale opravdu se dá věřit informacím o zjevně vojenském výzkumu z 50. let minulého století, kdy komunistická moc utajovala každou hloupost?

Nejde ani vyloučit, že v šachtami a štolami prošpikovaném podzemí Příbramska a Novoknínska se mohou nacházet i další zajímavé věci z tohoto období. V celém kraji se těžily drahé kovy už od dob Přemyslovců a nachází se tu velké množství starých důlních děl. Některé zdroje tvrdí, že na počátku druhé světové války do nich čeští pedagogové ukryli sbírky a vědecké přístroje z VŠB.

Dá se předpokládat, že si je po válce zase vyzvedli - ale můžeme si být jisti, že Engelovi lidé před svým odchodem z Příbrami neudělali totéž? Že zdejší podzemí neukrývá dokumentaci, přístroje a možná i vzorky prototypů, které němečtí odborníci nechtěli zničit a v chaosu posledních dní Třetí říše se neodvážili vzít je sebou?

A ještě něco může (ale samozřejmě nemusí) s tajemstvími Engelova příbramského výzkumu souviset. Jen pět kilometrů od Příbrami leží Milín, kde se odehrála poslední bitva druhé světové války v Evropě. Deset dní poté, co své pracoviště poněkud narychlo opustil Engelův tým, tu svůj předem ztracený boj se sovětskou přesilou svedly jednotky SS opouštějící sedlčanský výcvikový prostor - ano, ten, který je často zmiňován souvislosti s takzvaným štěchovickým pokladem nacistickými poklady, archivy a tajnými zbraněmi.

Jan Antonín Novák

(článek je upravenou a silně zkrácenou částí kapitoly z mé knihy Utajené aktivity nacistů)

You have no rights to post comments