Novákoviny

Průmyslovou éru neodstartoval parní stroj, ale železnice: teprve možnost výkonné dopravy odzvonila idyle venkovských a maloměstských komunit. Nedávno uplynulo 180 let od smrti konstruktéra první lokomotivy Richarda Trevithicka.

"Vzdal bych se všech svých symfonií, kdybych mohl vynalézt lokomotivu," řekl prý Antonín Dvořák. "Heavymetalový" půvab ocelového monstra dunícího v oblacích kouře a jisker dokázal ocenit právě jen hudební génius Dvořákova formátu. Možnost být otcem lokomotiv mu ovšem vyfoukl cornwallský důlní inženýr Richard Trevithick. I když taková Rusalka také není k zahození.

První automobilová havárie

Parní pohon nevynalezl jeden člověk, ale šlo o dlouhou řadu objevů, kdy každý vynálezce začínal tam, kde jeho předchůdce skončil. První skutečný motor v historii lidstva tak vznikal více než půldruhého tisíciletí - ano, tisíciletí, protože parní turbínu popsal už antický učenec Heron Alexandrijský v prvním století našeho letopočtu.

obr: Cugnotův parovůz koncem 18. století opravdu jezdil, ale byl téměř neovladatelný

Model vozíku poháněného Heronovou turbínou předvedl jezuitský misionář Ferdinand Verbiest čínskému císaři někdy okolo roku 1672. Funkční parní čerpadlo postavil pro zahrady saského kurfiřta Denis Papin v roce 1689, přesto je známější jako vynálezce tlakového hrnce.

V Anglii tou dobou řešil stejný problém pro čerpání vody z dolů Thomas Savery. Roku 1705 devonský kovář Thomas Newcomen postavil sice poněkud nemotorný, ale plně funkční parní stroj, který se začal využívat v praxi. James Watt jej pak od roku 1783 vytrvale zdokonaloval - a to tak důkladně, že je vcelku právem považován za jeho vynálezce.

Použít parní stroj k pohonu dopravních prostředků bylo lákavé. Do lodi to nepředstavovalo velký problém, pro povoz ale byl příliš těžký a málo výkonný. Přesto někdy okolo roku 1771 postavil francouzský vynálezce Nicolas-Joseph Cugnot dva těžké parní automobily určené pro tahání děl. Druhý a větší dokázal jet rychlostí až 10 km/h, téměř se však nedal řídit a nakonec narazil do zdi. Šlo pravděpodobně o vůbec první automobilovou havárii.

Parní automobil zajímal i Watta - mezi jeho patenty je například třístupňová převodovka. Problémem však byl nedostatečný výkon jeho stroje. To musel Trevithick vyřešit ze všeho nejdřív.

Šlukující dábel Cornwallského obra

Richard Trevithick se narodil 13. dubna 1771 v rodině někdejšího kováře, který to dotáhl až na majitele slévárny. Richard ve škole moc nevynikal, zato měl pověst vynikajícího sportovce. Příroda ho k tomu vybavila mohutnou postavou (měřil 185 centimetrů v době, kdy byla průměrná výška mnohem menší než dnes), což mu pomohlo k přezdívce Cornwallský obr. V 19 letech dokázal těžkou kovářskou palicí přehodit vysokou budovu a byl také vyhlášený zápasník.

obr: Vynálezce vysokotlakého parního stroje a lokomotivy Richard Trevithick

Později však Trevithick objevil kouzlo strojního inženýrství a zaměřil se na zdokonalování parního pohonu. Brzy pochopil, že je třeba zvýšit pracovní tlak ve válcích. Doknce se o tom radil s Wattem, který ale varoval před rizikem explozí. Roku 1799 (podle jiných údajů o rok později) pak představil vysokotlaký parní stroj, zatím ještě stacionární.

Jeho zájem ale tou dobou patřil už parovozům. První model postavil roku 1796. O Vánocích 1801 pak úspěšně řídil skutečný silniční vůz pojmenovaný Puffing Devil (Šlukující dábel). V podstatě to byla lokomotiva, zatím ale ještě určená pro silniční provoz. Dokázala udržet provozní tlak jen krátkou dobu, navíc na ní bylo místo jen pro obsluhu. Tedy opět spíš demonstrátor.

O dva roky později Trevithick dokončil skutečný parní kočár London Steam Carriage, který už měl kabinu pro 7 až 9 cestujících. S nákladem půldruhé tuny dokázal po rovině jet rychlostí 14,5 km/h. Měl provozovat pravidelnou dopravu mezi Paddington a Islington v londýnské oblasti. Provoz byl ale dražší než u koňského povozu, cestující si také ztěžovali na nepohodlí. I tak to ale byl velký Trevithickův úspěch: parní pohon uspěl v pozemní dopravě - a jaksi mimochodem přivedl k vynálezci další bohaté sponzory.

Chyť mě, kdo můžeš

Roku 1803 zasáhla do Trevithickovy kariéry exploze čerpací stanice vybavené jeho vysokotlakým parním strojem, která zabila 4 dělníky. Ještě téhož roku ale dostal od podnikatele Samuela Homfraye zakázku na zřízení parní dopravy z jeho huti v Penydarren ke kanálu Merthyr-Cardiff na vzdálenost asi 14 kilometr. Po zkušenostech s parními kočáry už to nemělo být po cestě, ale po kolejích.

O zahájení provozu 21. února 1804 Trevithick napsal: "Včera jsme uskutečnili cestu s 5 vagony naloženými deseti tunami rudy... Lokomotiva (Trevithick ještě používá termín "engine") dosáhla rychlosti pěti mil za hodinu."

Stroj dostal jméno Penydarren, jeho další provoz ale nebyl moc úspěšný. Sedmitunová lokomotiva pod sebou drtila slabé koleje a žádná jízda se neobešla bez nehody. Podobné problémy pronásledovaly i další Trevithickovy zakázky pro jiné podnikatele. Přesto se nevzdával. Zřídil dokonce jakýsi železniční cirkus, kde se za jeden šilink mohl každý svézt po kruhové dráze na lokomotivě s hrdým názvem Catch Me Who Can (Chyť mě, kdo můžeš).

Finanční problémy pak Trevithicka od lokomotiv odvedly, na jeho práci ale později navázal George Stephenson a jeho syn Robert, kteří konstrukci dotáhli do prakticky použitelné podoby a začali na jejich výrobě vydělávat. George Stephensoun ale nikdy nezapomněl zdůraznit, že Trevithickovy konstrukce byly pro vznik lokomotivy rozhodující. Richard Trevithick zemřel 22. dubna 1833 v Dartfordu tak chudý, že nebylo ani na pohřeb. Na jeho důstojný odchod z tohoto světa se složili dělníci z místní továrny.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments