Novákoviny

Dlouho očekávaná noční tramvaj konečně vyjela ze zatáčky, unavené postavy se došouraly tmou k nástupišti a, když se otevřely dveře vystřídaly jiné unavené postavy, které vypadly zevnitř. Přidal se k nim, zavěsil se za madlo a snažil se moc nerozhlížet, protože noční tramvaj je mobilní džungle, v níž pohled do očí může vypadat jako agrese a někdy agresí i je. A zrovna, když na tohle pomyslel, ucítil na sobě něčí oči. Otočil se tím směrem a tehdy ji uviděl poprvé.

Stála skoro až na druhé straně vozu, takže je odděloval temný les hlav a rukou zaháknutých za madla, přesto její oči byly zřetelnější než cokoliv jiného. Aspoň mu tak připadaly. Byly velké světlé a vyzařoval z nich podivný zájem smíšený se znepokojující prázdnotou. Už dávno odrostl věku, kdy by byl ochotný se seznamovat na ulici a ze všeho nejméně okolo třetí hodiny ráno v noční tramvaji, ostatně nebyla nijak zvlášť krásná a ty oči byly spíš zneklidňující než přitažlivé. Přesto mu dalo práci se od nich odtrhnout a teprve po několika minutách se přimněl pohlédnout tím směrem znovu. Už tam nebyla a jemu se ulevilo.
Ne na dlouho.
Na další stanici musel přestupovat, a tak se znovu ocitl ve vlhké tmě nedůsledně ředěné neony. Ulice zely prázdnotou, dokonce i taxi, kterých bylo ještě před hodinou plno, se už téměř vytratily. Na stanici byl sám.
"Hodina mezi psem a vlkem," pomyslel si.
Aby se trochu zahřál, přecházel z jednoho konce nástupiště na druhý - a najednou stála přímo před ním.
"Můžete mi, prosím, říct kolik je hodin?"
V tom hlasu bylo něco divného, ale to si uvědomil až dodatečně. Tvář měla ve tmě, ale přesto z ní její velké, vodově modré oči jakoby prosvěcovaly. Chtěl se podívat na hodinky, ale po tmě na nich nic neviděl. Najednou vzala jeho ruku do své, natočila ji ciferníkem k sobě a řekla: "Je čas."
"Cože?"
Svírala mu zápěstí a její stisk sílil.
"Je čas, musíme už jít."
Přeběhl mu mráz po zádech.
"Nejspíš je zfetovaná," snažil se v duchu přesvědčit sám sebe.
"Nejsem zfetovaná," řekla nahlas. "Musíš jít se mnou."
Každou chvíli měla přijet tramvaj, která by ho z nepříjemné sitace vysvobodila, a tak se ohlédl. Ze zatáčky se zrovna vyhoupla její světla. Otočil se zpět - a zjistil, že je sám. Žena zmizela, uviděl ale něco jiného: na nedaleké křižovatce stál sloup s velkými jasně osvětlenými pouličními hodinami.
- -
V nočních tramvajích se dá zažít hodně divných věcí, tak divných, že nejlepší je na ně zapomenout, protože stejně nedávají smysl. Druhý den měl ze setkání ještě nepříjemný pocit, ale za týden už o ničem nevěděl. Až do chvíle, kdy na zápěstí levé ruky náhle ucítil palčivou bolest.
Podíval se tam. Ještě před chvílí měl hodinky, tím si byl naprosto jistý, ale teď na ruce nebylo nic. Tedy něco přece: na kůži se pomalu formovaly rudočerné puchýře přesně kopírující stisk její ruky.

Jan A. Novák, 2019

You have no rights to post comments