Novákoviny

O mrtvých z ruského "batyskafu" se svět oficiálně dověděl jen, že to byli hrdinové, zbytek je státní tajemství. Na tom, čemu se obvykle říká batyskaf, ale nebývá jaderný reaktor a hned sedm kapitánů najednou. S čím si Rusové pod hladinou oceánu hrají, je možné pouze spekulovat.

"Zemřelo 14 členů posádky, ostatní se podařilo zachránit," uvedl ruský ministr obrany Sergej Šojgu. "Šlo o jedinečné vojenské specialisty - vysoce kvalifikované profesionály, kteří prováděli důležitý výzkum týkající se zemské hydrosféry."

"Námořníci se zachovali hrdinsky, když z oddílu zachváceného ohněm nejdříve evakuovali civilního činitele průmyslu, uzavřeli za ním poklop a sami pak až do konce bojovali za přežití lodě," dodal ještě ministr.

Jen o málo sdílnější byl Vladimir Putin, když prozradil, že polovina obětí měla hodnost kapitána, z nichž dva získali roku 2012 nejvyšší ruské vyznamenání za jakési aktivity pod hladinou Arktidy.

"...nedopustili katastrofu planetárního rozsahu," prohlásil pak při smuteční řeči na pohřbu obětí havárie pobočník velitele ruského námořnictva Sergej Pavlov.

Co stojí ruskému vedení za to, aby riskovalo "katastrofu planetárního rozsahu?" Většina komentátorů se shoduje na tom, že havarované plavidlo hrálo roli především při akcích proti optickým kabelům na mořském dně přenášejícím internetovou komunikaci a při prosazování ruských nároků na dno Severního ledového oceánu.

Od balistických raket ke speciálním úkolům
"Jsou informace, které patří do kategorie státního tajemství a státní tajemství se dodržuje v zájmu státu a státní bezpečnosti, " uvedl k neštěstí Putinův mluvčí Dimitrij Peskov. K výrokům o planetární katastrofě se odmítl vyjádřit, protože smuteční řeč prý neslyšel.

Pak už oficiální média uvedla jen, že další zranění byli dopraveni do nemocnice a poškozená ponorka bude opravena. V Rusku ale stále ještě existují také neoficiální média, která jsou sdílnější - i když nemůžeme vědět, nakolik je tamní tajné služby využívají k šíření dezinformací.

Krátce po nehodě se na veřejnosti objevilo svědectví nejmenovaného norského rybáře, který v den katastrofy měl vidět na hladině Barentsova moře poblíž ruského ostrova Kildin 120 kilometrů od Norska velkou jadernou ponorku, na jejíž palubě se překotně pohybovalo několik osob. Pak se objevila válečná loď a dva remorkéry, ty ponorku vzaly do vleku a zmizely s ní v zátoce Kola známé také jako Murmanský fjord.

Přestože podle oficiálních zpráv havárii způsobil požár, norský svědek žádný kouř nad palubou vynořené ponorky nezaznamenal. Později ale dodal, že viděl, jak z ní dopravovali těla na palubu jedné z lodí. Podle popisu šlo o ponorku Podmoskovje (BS-64), která vznikla v rámci projektu 667BDRM a má ze sebou dlouhou (z velké části tajnou) kariéru.

 

obr: Mapa oblasti, kde k havárii došlo

 

Na rozdíl od ostatních jaderných ponorek totiž zřejmě neplnila jen strategické úkoly, ale později její poslání souviselo také s imperiálními ambicemi Ruska v Arktidě a se snahou zmocnit se tamního nerostného bohatství.

Projekt 667BDRM (v kódu NATO označovaný jako Delta IV) vznikl už v 70. letech minulého století a představoval třídu velkých jaderných ponorek (délka 167 metrů) sloužících jako nosiče balistických raket. Na oceánech se začaly objevovat v 80. letech a pod hladinou mohly plout bez vynoření až 80 dní. Poháněly je dva reaktory schopné jim pod vodou udělit rychlost až 44 km/h. Posádku tvořilo 178 důstojníků a námořníků.

Do této třídy patřila i dnešní ponorka Podmoskovje spuštěná na vodu v únoru 1986 pod označením K-64. Roku 1999 ji velení stáhlo ze služby, aby prošla přestavbou, která z ní v rámci nového projektu 09787 udělala plavidlo pro speciální účely. Spočívala především v odstranění šachet pro balistické rakety, aby jejich místo zaujalo "speciální vědecké vybavení" a prostory pro jeho obsluhu.

Oficiální oznámení o druhém spuštění rekonstruovaného plavidla na vodu roku 2016 se neslo v duchu tradiční ruské nic neříkající mnohomluvnosti: "Uskutečnily se tovární a vládní testy, při nichž bylo provedeno několik kontrol všech systémů. Výsledky testů potvrdily soulad s technickými parametry projektu a vysokou výkonnost loděnice i dodavatelů."

Po přestavbě podmořský obr dostal označení BS-64 - a aby případní špióni neměli moc jednoduchý život, někdy se zjevuje v médiích také pod jménem Podmoskovje. Především ale obdržel nové poslání: nahradil dosluhující ponorku KS-411 sloužící jako nosič jaderných miniponorek třídy Paltus dlouhých přibližně okolo 30 metrů. Ty měly být schopné nasazení v hloubce až jednoho kilometru, ale co přesně tam dělaly, bylo tajné.

 

obr: Americká jaderná miniponorka Nr.-1 v akci

 

 

Rusko není jediná ani první země, která vyvinula miniatury velkých jaderných ponorek; už koncem 60. let minulého století měli takový stroj i Američané. Jejich jaderná miniponorka Nr-1 měla přibližně stejné parametry jako již zmíněné ruské stroje Paltus, kterým zřejmě posloužila za vzor.

I v tomto případě šlo o plavidlo pro speciální účely, ale po skončení studené války ji využívali také vědci. Z provozu Nr-1 vyřadili v listopadu 2008. V současnosti Spojené státy miniaturní jaderné ponorky neprovozují, ale Rusko jim naopak věnuje velkou pozornost.

Kreslený kůň s jadernými svaly
Dnes se ví, že hlavním záměrem přestavby ponorky K-64 na BS-64/ Podmoskovje bylo udělat z ní nosič malé jaderné ponorky. Hlubinný člun třídy Paltus přitom nahradilo mnohem větší a výkonnější plavidlo, které vzniklo v rámci projektu známého jako AS-12 - ale jindy zase uváděného jako AS-31, což samo o sobě naznačuje snahy o hluboké utajení.

Navzdory tomu však existuje poměrně kvalitní záběr, který se roku 2015 objevil v ruské verzi motoristického magazínu Top Gear při testování SUV Mercedes Benz GL na pobřeží Bílého moře. Přísně tajná ponorka zvláštní shodou okolností vplula do zorného pole kamery právě když tým zabíral vůz jedoucí na břehu. Někteří experti se proto domnívají, že tento "únik informací" byl ve skutečnosti záměrnou operací ruských tajných služeb.

Přestože je projekt AS-12/AS-31 v souvislosti s havárií vydáván za supermoderní konstrukci, i on ve skutečnosti pochází z 80. let minulého století. Stavba začala roku 1988, ale zastavila se po rozpadu Sovětského svazu pro nedostatek financí. Ty se našly až po nástupu Vladimira Putina k moci a od roku 2000 práce na podmořském plavidle v nejpřísnějším utajení pokračovaly.

Na vodu ponorku spustili 13. srpna 2003 a její jaderný reaktor uvedli do provozu následujícího roku. Provozovatelem oficiálně není ruské vojenské námořnictvo, ale Hlavní správa hlubokomořského výzkumu (GUGI) ve skutečnosti podléhající vojenské zpravodajská službě známé jako Hlavní zpráva rozvědky generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace (bývalá zlopověstná GRU).

Víc než pod dvojjedinou zkratkou AS-12/AS-32 je přísně tajná loď známá pod populární přezdívkou Lošarik, která poněkud paradoxně odhaluje základní princip její konstrukce. Lošarik je totiž figurka z oblíbeného kresleného komiksu; koník, jehož tělo se skládá z mnoha kuliček. Jde o složeninu slov lošaď (kůň) a šarik (kulička).

 

obr: Ruské jaderné ponorky sloužící jako nosiče miniponorek pro velké hloubky 

 

A přesně tak je uspořádaný vnitřní tlakový trup AS-12 - tvoří jej 7 navzájem propojených dutých titanových koulí, protože kulový tvar nejlépe odolává vnějšímu přetlaku. Právě takové uspořádání dovoluje Lošariku dosahovat hloubek, do jakých se předtím dostaly jen malé výzkumné ponorky a batyskafy. Experti se jen nemohou shodnout, o jaké hloubky jde: odhady se pohybují mezi jedním a šesti kilometry.

Na rozdíl od vědeckých miniponorek ale Lošarik malý není. Délku jeho vnějšího hydrodynamického trupu kryjícího tlakuvzdorné koule západní experti odhadují mezi 70 až 80 metry, výtlak pod hladinou okolo 2000 tun. Zdrojem síly je jaderný reaktor s výkonem 5 MW. Posádka má 27 členů, loď je vybavená vnějšími světlomety, kamerami a dálkově ovládanými manipulátory.

Ruské zdroje uvedly, že příčinou havárie Lošariku z 1. července byl zkrat na elektrickém kabelu a následný požár v jedné z kulových sekcí trupu. K ohrožení chodu reaktoru údajně nedošlo - a Norsko potvrdilo, že nezaznamenalo zvýšení radiace ve svých pobřežních vodách. Země přitom úroveň radiace důkladně sleduje, protože ruské ponorky u norských břehů operují téměř neustále. Poblíž Norska také na dně leží vrak ponorky Komsomolec (K-278), která se roku 1989 potopila po požáru, a z jejíhož trupu v hloubce 1600 metrů stále uniká radioaktivita.

Podle oficiálního sdělení se Lošarik během osudné plavby zabýval blíže nespecifikovaným biometrickým výzkumem - tomu ale nejspíš nevěří ani autoři těchto zpráv. Zahraniční pozorovatelé těmto plavidlům přisuzují jiné oblasti nasazení. Kromě skutečného výzkumu jde zejména o aktivity související s podmořskými kabely (včetně možnosti jejich vyřazení z provozu) a s ruskými snahami fyzicky ovládnout oblast od svého pobřeží až k severnímu pólu, aby mohlo využívat její nerostné bohatství.

Válka proti internetovým kabelům
Nejen zahraniční média, ale i ruská agentura RBK a deník Novaja Gazeta citovaly nejmenované zdroje tvrdící, že ponorka Lošarik byla navržena k přeřezávání podmořských kabelů. Západní experti v souvislosti s havárií hlubinného plavidla upozornili, že ruské ponorky se nápadně často pohybují kolem kabelů, které udržují v chodu internet, finanční operace a další životně důležité aktivity globální ekonomiky. Norský nezávislý server Barents Observer v této souvislosti uvedl: "O posláních těchto plavidel se ví jen velmi málo, kromě toho, že se motají kolem podmořských komunikačních kabelů".

Přestože podmořské kabely byly pokládány už od poloviny 19. století, jejich strategický význam neklesá ani v časech komunikačních satelitů; podle Nicole Staroseleski přednášející o mediální problematice na New York University a autorky knihy The Undersea Network, optickými kabely probíhá 99 procent mezikontinentální komunikace, zatímco na satelity a ostatní spoje připadá pouhé jedno procento. Nejde ale jen o komunikaci. Na mořském dně jsou také kabelové sítě sledující pohyby ponorek a další podmořské aktivity.

 

obr: Schéma ruské jaderné miniponorky Lošarik

 

 

Také válka proti kabelům není nic nového. Když roku 1898 válčily USA se Španělskem, podíl na jejich vítězství mělo mimo jiné přestřižení podmořského kabelu spojujícího Madrid se zámořskými koloniemi. Kabely se ničily i během první a druhé světové války.

Během 90. let minulého století byly pro tento účel přestavěny některé americké jaderné ponorky třídy Sea Wolf. Jde o plavidla původně dlouhá 107 metrů s maximální hloubkou ponoření okolo 600 metrů a mimořádně tichým pohonem. Ve variantě, která dostala jméno Jimmy Carter, však byl trup prodloužen na 135 metrů a - podobně jako u Podmoskovje - dostal sekci určenou pro speciální vybavení. V tomto případě nese označení Multi-Mission Platform (MMP), nejde však o spolupráci s pilotovanou jadernou miniponorku, ale s dálkově ovládanými podmořskými drony, nebo o vysazování jednotek NAVY Seals.

MMP může sloužit i k umístění systémů monitoringu provozu podmořských optických kabelů. Roku 2010 USS Jimmy Carter operovala u pobřeží Severní Koreje a při návratu do mateřského přístavu měla na věži vyvěšenou černou vlajku s lebkou a zkříženými hnáty (Jolly Roger). V tradici válečného námořnictva jde o signál, že mise byla úspěšná...

Akce proti kabelům mohou mít dvojí povahu. V době míru jde především o monitorování provozu, případně o zásahy do probíhající komunikace. Podmořský optický kabel se ale skládá z velkého množství párů tenkých optických vláken krytých silnou izolací, pod níž se nesmí dostat mořská voda, proto jde o velmi delikátní zásah. Vyžaduje použití speciálních plovoucích komor fungujících na principu potápěčského zvonu - jsou vyplněné vzduchem (nebo inertním plynem) pod tlakem okolní vody, takže jejich dno může být otevřené do moře. Díky tomu lze kabel ležící na mořském dně umístit do suchého prostředí a nasadit na něj příslušnou techniku.

Jen na první pohled je (v případě nutnosti provést otevřeně nepřátelskou akci) snadnější kabel prostě přestřihnout, nebo jinak zničit. Ve skutečnosti jsou kabely běžně poškozovány mořskými živočichy, pohyby dna, lodními kotvami nebo rybářskými sítěmi, takže každý spoj má celou řadu náhradních, komunikace se automaticky přesměrovává a specializované servisní lodě dokáží místo poškození rychle lokalizovat, vytáhnout na palubu a opravit.

 

obr: Lošarik v akci

 

 

Aby byl zásah proti kabelům účinný, vyžadoval by masívní nasazení velkého počtu miniponorek. Podle expertů je Rusko má - jejich základny leží na poloostrově Kola. Ke stejnému účelu údajně slouží také "oceánografické" lodě třídy Jantar, každá s hangárem pro dvě miniponorky schopné dosahovat hloubek okolo 6 kilometrů. Mapování pohybů těchto lodí ukázalo, že se nápadně kryjí s trasami podmořských optických kabelů.

Podle listu Barents Observer bylo úkolem Lošarika také umisťovat na mořské dno blíže nespecifikovaná tajná zařízení a zase je odtud po čase vyzvedávat. Ví se, že USA, Rusko, Čína a možná i některé další velmoci vysazují automatické stanice monitorující provoz ponorek a dalších zařízení potencionálních protivníků. A že se současně také zajímají o tato zařízení protistrany. Miniponorky nebo podmořské drony představují jedinou možnost, jak to skrytě provádět.

Lošarik ale zřejmě hrál nebo měl hrát roli i v ještě ambicióznější velmocenské hře. Nešlo při tom o nic menšího než o ovládnutí velké části dna jednoho z pěti oceánů.

Spor o vlajku pod severním pólem
"Arktida je zdroj budoucího ruského blahobytu," prohlásil roku 2017 Vladimir Putin - a na rozdíl od někdejších utopických vizí bývalého sovětského režimu měl na mysli naprosto konkrétní záměr. Velitel ruské Severní flotily tak Putinův výrok upřesnil: "Pro Rusko jedenadvacátého století bude Arktida hlavním zdrojem a má strategický význam".

Až donedávna šlo především o to, že z oblasti okolo severního pólu měly jaderné ponorky na dostřel celé území potenciálního protivníka, nyní ale začíná mít království věčného ledu také ekonomický potenciál. Snadno dostupné zásoby nerostných surovin na souši se blíží vyčerpání, a tak se pozornost čím dál víc obrací k dosud spíše opomíjenému dnu oceánů. Nejslibnější přitom je právě Severní ledový oceán, protože díky zalednění byl dosud obtížně nepřístupný pro výzkum a využití jeho podmořského bohatství bylo v lepším případě nerentabilní, v horším nemožné. Očekává se ale, že globální oteplování tuto nepříjemnou překážku v dohledné době odstraní.

Rusko chce být připravené, má to ale malý háček: největší část dna Severního ledového oceánu není jeho. Stále totiž platí Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS, United Nations Convention on the Law on the Sea) podepsaná v prosinci 1982, která nabyla účinnosti roku 1994. Úmluvu podepsalo i někdejší Československo, Česká republika ji ratifikovala v roce 1966.

 

obr: Jaderné ponorky jsou hlavním nástrojem ruské snahy o ovládnutí celé Arktidy

 

 

UNCLOS obsahuje pojem "výlučná ekonomická zóna" což je plocha mořského dna, na němž má pobřežní stát mimo jiné svrchované právo k výzkumu a využívání všech přírodních zdrojů. V úmluvě se přitom jednoznačně říká, že sahá jen 200 námořních mil (370 kilometrů) od pobřežní linie. Je tu ale také pojem "kontinentální šelf", který umožňuje hranici výlučné ekonomické zóny obejít. Z geologického hlediska je šelf oblast relativně mělkého moře kolem pevnin, kde dno není tvořeno oceánskou kůrou, ale okrajem pevninské kry (tj. kontinentální kůrou, která má odlišné složení i vlastnosti - je to vlastně pokračování pevniny pod mořskou hladinou).

Na šelfu přitom může pobřežní stát uplatňovat stejná práva jako ve výlučné ekonomické zóně. A protože šelf se při svém vzniku neohlížel na zájmy kartografů, ekonomů ani stratégů, jeho hranice je velmi členitá a často sporná. UNCLOS proto zmocňuje pobřežní státy, aby OSN předaly mapy své představy o hranici šelfu podložené vědeckými argumenty. Současně ale nic neříká a řešení situace, kdy jiný oprávněný stát předloží odlišné mapy.

Přestože dno Severního ledového oceánu většinou leží v hloubce několika kilometrů a tvoří jej oceánská kůra, takže o šelf určitě nejde, jsou tu i mělčí oblasti, zejména podmořské hřbety. Ty některým pobřežním státům daly záminku k vyhlášení nároku na ekonomické využití od jejich pobřeží až k pólu. První tak učinilo roku 2006 Norsko, o rok později Rusko, následovala Kanada a Dánsko, zatímco USA zůstaly stranou. Jediné Rusko ale zatím podniká praktické kroky, aby svou svrchovanost nad polárním "šelfem" demonstrovalo. Jeho územní nároky představují plochu okolo 1,2 milionů čtverečních kilometrů mořského dna.

Rusko za šelf účelově označilo hlubokomořský Lomonosovovův hřbet, který se táhne v délce 1800 kilometrů od východosibřského šelfu u Ruska až k Lincolnovu šelfu u pobřeží Kanady a Grónska (tedy v podstatě od Ruska až ke Kanadě), protože údajně má stejné složení jako pevninská kůra.

Roku 2007 proto uspořádalo expedici Arktika vedenou Arturem Chilingakovem, která měla přinést důkazy - ale nejen to: měla názorně předvést, že Rusko je schopné v hlubinách polárního moře účinně operovat, a tedy je fakticky ovládat. Výprava proto vyvrcholila upevněním ruské vlajky miniponorkami Mir 1 a Mir 2 na dně Severního ledového oceánu v místech severního pólu.

 

obr: Ruská hlubinná miniponorka určená k záchraně posádek havarovaných ponorek

 

 

Má se za to, že expedice Arktika se zúčastnila i ponorka BS-64 se se svou hlubinnou miniponorkou Lošarik. Vysoké vyznamenání obětí nehody z 1. července podle všeho byla udělena právě za účast na této výpravě. O významu, jakou Rusko akci přikládalo, svědčí to, že po jejím skončení členům výpravy osobně děkoval Vladimir Putin. Ministr zahraničí Sergej Lavrov tehdy pronesl dvojsmyslné prohlášení: "Cílem nebylo prosazovat ruská práva, ale dokázat, že ruský šelf sahá až k pólu."

Okolnosti podmořské polární výpravy Arktika tehdy vyvolaly ostrou mezinárodní kritiku. Například bývalý kanadský ministr zahraničí Peter MacKay řekl: "Nežijeme v 15. století. Nemůžete už plout po světě a zabírat oceán vysazováním vlajek." Norsko tehdy výpravu oficiálně označilo jako akt agrese. Cvičení NATO Trident Juncture - největší od skončení studené války - které se loňského roku uskutečnilo v Norsku, někteří pozorovatelé vnímají mimo jiné i jako odpověď na expedici Arktika.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments