Novákoviny

Byl to jeden z přelomových dní celé historie lidstva: 12. dubna 1961 se Jurij Gagarin stal prvním člověkem, který obletěl Zemi na nízké oběžné dráze a poté úspěšně přistál. Před civilizací se otevřely zcela nové možnosti, začal kosmický věk. Někteří ale Gagarinovo prvenství stále zpochybňují. Většinou se tvrdí, že jeho předchůdci ve vesmíru buď zahynuli, nebo se těžce zranili při přistání - a sovětská vláda neúspěch zatajila. Kde je pravda?

 

 

 Pro historický okamžik vstupu člověka do vesmíru si Jurij Gagarin nepřipravil žádné proslovy ani vtipné bonmoty. Když se 12. dubna 1961 v 9 hodin 7 minut moskevského času pod nosnou raketou jeho kosmické lodi Vostok 1 zažehly motory, jen vykřikl: "Tak jedeme! " A jelo se. Bez větších problémů jednou obletěl Zemi a krátce před jedenáctou hodinou šťastně přistál v saratovské oblasti u vesnice Smělovka.

"Mezinárodní politické a propagandistické důsledky byly obrovské, protože na americké astronauty první start teprve čekal," napsal H. J. P. Arnold v knize Člověk a vesmír, která představuje jakýsi americký oficiální pohled na historii pilotovaných kosmických letů. Šéf sovětského státu Nikita Chruščov se Gagarinova úspěchu k politickým účelům zmocnil s urputností, která mu byla vlastní - a v atmosféře utajování, která byla vlastní sovětskému systému. Zákonitou reakcí byly i pochybnosti a fámy o historickém letu.

 

Supervelmoc na vrcholu slávy

Po vypuštění Sputniku 1 v roce 1957 měl SSSR zdánlivě všechny kosmické trumfy v rukou. Disponoval silnou nosnou raketou, silnou vůdčí osobností v podobě hlavního konstruktéra Sergeje Koroljeva a v neposlední řadě i politickým systémem, kde se o zadaných cílech moc nediskutuje. Když už jednou vedení rozhodlo, že kosmický program má zelenou, tak ji také měl.

Teprve mnohem později se ukázalo, že všechny tyto "přednosti" vystačí jen při běhu na krátké tratě. Nemalou měrou k tomu přispělo i to, že první tajemník strany a nejvyšší osoba ve státě Nikita Chruščov objevil význam, jaký svět kosmonautice přikládá a začal své odborníky sám úkolovat bez ohledu na reálné možnosti.

 

obr: Na začátku kosmického věku Sovětský svaz disponoval silnou nosnou raketou Vostok.

 

"Sověti mohli poměrně snadno udržet prvenství i zásluhu pasívní kosmické politiky amerického prezidenta Eisenhowera - v podstatě závodili pouze sami se sebou," konsttuje H. J. P. Arnold. "Když však později nový prezident John F. Kennedy sovětskou kosmickou výzvu přijal, hranice se rychle začaly přibližovat."

Zatím ale Sovětský svaz získával jedno prvenství za druhým, včetně toho nejdůležitějšího - měl prvního člověka ve vesmíru. Už tehdy byly také první oběti na životech při pozemní přípravě, svět se však o nich nesměl dozvědět: jeden zkušební pilot zahynul při testování katapultovacího zařízení pro Vostok, Valentin Bondarenko z oddílu kosmonautů uhořel při nácviku v přetlakové komoře.

 

Nesmyslné utajování

Už tehdy se začaly tiše projevovat odvrácené stránky totalitního systému. Neprůhledné intrikování politiků a prominentních šéfů konstrukčních kanceláří vedlo k nesmyslným zvratům a nekoncepčním rozhodnutím, při nichž mizely v nenávratnu obrovské prostředky ze státního rozpočtu. Další miliardy měl na svědomí tlak na rychlé a propagandisticky využitelné výsledky. Místo pozemních testů se prováděly pokusné starty s neprověřenými stroji - když to dobře dopadlo, socialismus měl další argument o své převaze nad kapitalismem, když ne, tak se nic nezveřejnilo.

A tak se mlčelo o havárii testovací lodi bez pilota 23. července 1960, o tom, že 1 prosince téhož roku shořela loď s pokusnými psy při návratu do atmosféry, i o nepodařeném startu další lodi jen o tři týdny později. To už do Gagarinova letu chybělo jen pár měsíců...

 

obr: Ruská kosmická loď Vostok. Kulová část je kabina kosmonauta, za ní  je krátký servisní modul, pak poslední stupeň nosné rakety

 

Jiné lety předcházející jeho misi se ale povedly a zkoušelo se při nich také hlasové spojení lodi se Zemí prostřednictvím magnetofonových nahrávek. K zmatku mezi těmi, kdo na Západě ruskou kosmonautiku sledovali, přispělo i to, že Vostok se rozměry, výkony i hlavními konstrukčními prvky nijak zvlášť nelišil od těžkých špionážních satelitů, které se také vracely na Zemi - s exponovanými snímky. Zaměnit je na radarových obrazovkách nebylo těžké.

Rusové si ale za záplavu fám mohli především sami. Svět nesměl znát ani příjmení kosmonautů připravujících se na své mise, tím méně pak termíny a cíle připravovaných letů. Stejně jako o smrtelných nehodách při výcviku, nebo o adeptech, kteří z něj byli vyřazeni pro nekázeň. Na venek byly jen samé úspěchy. Že se Rusové při paranoidním utajování nezastaví před ničím, o tom později vypovídal i konec jejich lunárního programu: když je Američané na Měsíci předstihli, začala propaganda SSSR tvrdit, že jejich cílem to vůbec nebylo...

Tak se nakonec stalo, že mnozí Sovětskému svazu nevěřili ani úspěchy skutečné.

 

Tep umírajícího srdce

Odposloucháváním vysílání sovětských kosmických strojů se v 60. letech zabývali nejen profesionálové, ale i amatéři. Ti první o svých výsledcích většinou mlčeli, ti druzí už méně. K nejlepším patřili italští bratři Achille a Giovanni Battista Judica-Cordiglia. Roku 1957 si nedaleko Turina v bývalém německém bunkru z 2. světové války postavili dobře vybavenou stanici, které dali jméno Torre Bert. Navzdory levnému improvizovanému vybavení měli úspěchy, které jim záviděli i leckteří profesionálové: předvedli světu nejen signály z prvních ruských i amerických satelitů, ale dokázali z nich získat také zvukové a obrazové záznamy. S pomocí dalších amatérů také vybudovali síť, která dokázala překvapivě přesně uršit i polohu vysílajícího objektu. Jejich výsledky ocenila i samotná NASA, které je pak pozvala k návštěvě svých zařízení.

Bratři Judica-Cordigliové se ale nespokojili jen s tím. Tvrdili také, že 28. listopadu 1960 (tedy půl roku před Gagarinem) zachytili z vesmíru volání o pomoc. Něco podobného se prý opakovalo 2. února 1961, kdy získali nahrávku nepravidelného tepu lidského srdce. Krátce po Gagarinově letu, 17. května 1961 pak dokonce dokonce zaznamenali komunikaci ženského hlasu s pozemní stanicí, z níž vyplývalo, že loď přišla o tepelný štít a hoří při návratu do atmosféry.

 

obr.: Bratři Judica-Cordiglia u svých přístrojů v 60. letech.

 

 Relace v ruském jazyce je dodnes k dispozici na iternetu a běhá z ní mráz po zádech. Krátce na to (23. května 1961) údajně sovětská tisková agentura TASS oznámila, že v hustých vrstvách atmosféry shořela velká automatická družice. Ověřit tuto informaci z nestranných zdrojů se nepodařilo, není ale bez zajímavosti, že v oněch dnech (20. května 1961) zachytil neznámé signály i britský radioteleskop Jodrell Bank. Podle frekvence tamní vědci usoudili, že se jedná o vysílání ruské sondy Veněra 1 vypuštěné 4. října k Venuši. Automat se ztratil krátce po dosažení oběžné dráhy Země.

Většina odborníků tvrzení italských radioamatérů rozhodně odmítá. V nejlepším případě připouštějí, že bratři si špatně vyložili relace z bezpilotních satelitů - což je ovšem vzhledem k jejich nesporným úspěchům při odposlechu jiných misí málo pravděpodobné. Buď jak buď Achille a Giovanni Battista Judica-Cordiglia se stali slavnými. Roku 2007 o nich dokonce vznikl dokument I pirati dello spazio (Kosmičtí piráti).

 

Případ Vladimira Iljušina

Někteří zpochybňují i Gagarinovo prvenství v přežití prvního letu. Podle nich byl prvním kosmonautem, který se z vesmíru vrátil, byl zkušební pilot Vladimir Iljušin, syn legendárního leteckého konstruktéra. Nešťastné okolnosti jeho mise ale údajně vedly sovětské představitele k "osvědčenému" utajení.

Vladimir Sergejevič Iljušin je historická postava. Narodil se svému slavnému otci 31. března 1927. Šel v jeho stopách a stal se testovacím pilotem proudových strojů konstrukční kanceláře Suchoj. V červenci 1959 na modelu T-631 (upraveném bojovém letadle Su-9) získal světový rekord dosažením výšky 28 857 a získal za něj titul Hrdina Sovětského svazu. Cestu vzhůru mu jistě usnadňoval i jeho původ - ale výš už mohly létat jen rakety...

 

obr.: Vladimir Sergejevič Iljušin, syn slavného konstruktéra, zkušební pilot - a podle některých nepříliš úspěšný první kosmonaut.

 

Pak se kolem mladého Iljušina začaly dít divné věci. Jen dva dny před Gagarinovým letem uveřejnily britské komunistické noviny Daily Mail článek svého moskevského korespondenta Dennise Ogdena, v němž se tvrdilo, že v SSSR se uskutečnil pilotovaný let, při němž byl kosmonaut těžce zraněn. Následujícího dne francouzský novinář Eduard Brobovski z Moskvy poslal zprávu, že oním neznámým mužem byl Vladimir Iljušin. Pak odstartoval Jurij Gagarin - a Brobovski napsal, že to buď není pravda, nebo jde o zastírací manévr maskující předešlý neúspěch. V reakci na to agentura TASS 1. května zveřejnila zprávu, podle níž Iljušin už dříve utrpěl těžkou dopravní nehodu, ze které se léčí v Číně. Údajně do jeho vozu čelně narazil jiný opilý řidič. Proč ale prominentní letec, syn ještě prominentnějšího konstruktéra a nositel titulu Hrdina sovětského svazu dal přednost lékařům zaostalé Číny před ruskými, to nikdo moc přesvědčivě nevysvětlil.

 

Alternativní historie

Podivné okolnosti Iljušinova zranění brzy daly vzniknout legendě o alternativní historii prvního pilotovaného letu. Podle se ní se ambiciózní letec a protekční synek narychlo dostal do oddílu prvních kosmonautů a v něm na pozici kandidáta prvního letu. Gagarin byl v nejlepším případě jeho náhradníkem. Iljušin odstartoval 7. dubna 1961 v lodi nazvané Rossija. Uspěchaná příprava si však vyžádala svou daň a kosmonaut na oběžné dráze omdlel. Když se jej nepodařilo na dálku probrat, rozhodlo se řídící středisko k jedinému možnému řešení: zahájit automatický sestup.

Lodi Vostok byly konstruované tak, že se z nich kosmonaut musel před dosednutím na zem katapultovat. To ale mohl údajně udělat pouze při vědomí - a to Iljušin nebyl. Dopadl tedy i s kabinou a těžce se při tom zranil. Neblahé okolnosti letu navíc vedly k tomu, že přistání se uskutečnilo v Číně.

Většina historiků kosmonautiky však tuto verzi odmítá - mimo jiné i proto, že přítomnost těžké lodi na oběžné dráze v těch dnech nepotvrdily ani americké sledovací stanice. Po otevření ruských archivů se sice našlo hodně kostlivců ve skříni, Iljušinův případ ale mezi nimi nebyl. Protagonista příběhu to pak dotáhl až na generála letectva a k mnoha dalším rekordům i vyznamenáním. Zemřel 1. března 1910.

 

obr: Jurij Gagarin a Valentina Těrešková na obraze ve stylu socialistického realismu. Za fámy kolem sovětského pilotovaného programu může především jeho  propagandistické zneužívání a notorické utajování neúspěchů.

 

Nechyběly pak ani snahy zpochybnit samotný Gagarinův let. Maďarský novinář István Nemere v knize Gagarin - kosmická lež roku 1990 zveřejnil indicie, z nichž má vyplývat, že mise byla jen velkým podvodem. Většinu z nich lze ale snadno vyvrátit, především však je celá řada objektivních důkazů (včetně amerických radarových záznamů) potvrzujících přítomnost lodi s kosmonautem na oběžné dráze.

Jurij Gagarin tak po právu zůstane hrdinou v tom nejlepším slova smyslu i nesmrtelným symbolem vstupu člověka do vesmíru. A snad trochu také útěchou pro lidi zemí bývalého Sovětského svazu, že i když jim režim přinášel jedno utrpení za druhým, přece jen nežili tak úplně zbytečně.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

 

 

 

You have no rights to post comments