Novákoviny

Domácí kutilové jsou různí, málokterý ale má tak vysoké ambice, jako dánští nadšenci Peter Madsen a Kristian von Bengston. Vysoké doslova, protože se nespokojují jen s poličkami nebo natíráním plotu, ale chtějí z Dánska udělat čtvrtou zemi, která dostane člověka do vesmíru. Jejich raketa výmluvně pojmenovaná Tycho Brahe už má za sebou první pokus o start, který se uskutečnil 30. srpna. Sice nedopadl zrovna nejlépe, ale i kosmické supervelmoci začínaly haváriemi a explozemi na rampě. Z tohoto pohledu byla skupina dánských amatérů nazývající se Copenhagen Suborbitals vlastně úspěšná: u trupu rakety se objevil malý oblak dýmu, pak zase zmizel - a stroj zůstal nepoškozený pro další pokusy.

Tycho Brahe má do vesmíru vzlétat ze speciální plovoucí rampy u pobřeží dánského ostrova Bornholm. Někoho možná napadne, jak se rampa s raketou dostane z přístavu dál na moře. Pokud hádáte, že za vlečnou lodí, pak jste na velkém omylu: odtáhne ji tam ponorka UC3 Nautilus, kterou samozřejmě postavil také Peter Madsen.

 

Do vesmíru v kovové trubce

"Často se mě ptají, jestli kosmický let v amatérské raketě postavené jen za peníze dobrovolných sponzorů může být bezpečný, " říká Peter Madsen všem, kdo o jeho záměrech pochybují. "My se ale nebudeme vracet první kosmickou rychlostí z oběžné dráhy, jako třeba raketoplán Columbia, který se rozpadl při sestupu roku 2003. Bude to pouze balistický suborbitální let. Pravděpodobnost, že by náš kosmonaut uhořel, je proto velmi malá."

Filosofie kosmického stroje v ceně lepšího automobilu je jednoduchá. Raketu pohání tzv. hybridní motor - tedy stejný, jaký měla i první soukromá kosmická loď SpaceShipOne.

 

obr: Dráha kabiny Tycho Brahe při suborbitálním  letu. Kresba: Copenhagen Suborbitals

 

 

 

Na rozdíl od tradičních raketových motorů se v něm nepoužívají ani výlučně kapalné pohonné látky, ani pouze pevné palivo, ale obojí najednou: tuhé palivo hoří v proudu kapalného okysličovadla. Výhodou tohoto řešení je konstrukční jednoduchost při vysoké účinnosti a relativní bezpečnosti.

Na vrcholu svého jediného motoru Tycho Brahe nese kabinu pro kosmonauta. No, kabinu... on je to spíš kus úzké roury zakončený malou průhlednou kopulí. Pasažér bude uvnitř připoutaný ve zvláštním křesle v poloze, která je jakýmsi kompromisem mezi sedem a lehem, protože jinak by se tam nevešel.

 

obr: Raketa Tycho Brahe na plovoucí rampě. V popředí Madsenova pokorka Nautilus. Foto: Copenhagen Suborbitals

 

Odměnou za stísněný prostor mu bude několik málo minut ve stavu beztíže na vrcholu dráhy vysoké něco přes 100 kilometrů. Na rozdíl od zákazníků kosmické turistické kanceláře Virgin Galactic a jejich kosmických lodí SpaceShipTwo ale v kabině není místo, aby si ztrátu váhy opravdu užil. Nicméně výhled z kopule bude jistě nezapomenutelný.

Pak ale přijde stokilometrový pád. Na jeho konci malý padák vytáhne z pouzdra tři velké padáky a kabina přistane v moři. Pasažérem prvního letu bude figurína nazvaná Rescue Randy - a poletí jen do výšky 30 kilometrů. Pokud ale všechno dopadne budou následovat další testy a nakonecí se na palubě Tycho Brahe podívají do výšky přes 100 kilometrů i skuteční lidé. Podle dnes platných pravidel se pak budou moci považovat za kosmonauty.

 

Svatební cesta na kosmodrom

Madsen, von Bengston a další členové skupiny Copenhagen Suborbitals nejsou jediní, ani první, kdo se o něco takového pokoušejí. Amatérských týmů toužících dostat raketu na hranici kosmického prostoru je řada. První úspěch zaznamenala americká skupina Civilian Space eXploration Team, jejíž sedmimetrová raketa GoFast dosáhla 17. května 2004 výšky asi 120 kilometrů. Tři desítky členů byli převážně studenti, učitelé a raketoví modeláři dalších profesí. Peníze do projektu plynuly výhradně od soukromých dárců.

To byl ovšem "jen" let bez posádky, zatímco pilotovaný projekt je mnohem náročnější. Ale ani v této snaze není skupina Copenhagen Suborbitals první. Za svého přímého předchůdce její členové považují amerického konstruktéra Roberta Truaxe, který během 70. let minulého století navrhl raketu X-3 Volksrocket. Její parametry byly podobné dánskému stroji, cílem bylo vynést jednoho pasažéra do výšky 80 kilometrů. Truaxův projekt po několika úspěšných statických testech motoru a dalších prvků odumřel v důsledku nedostatku financí.

Amatéři pak znovu ožili po vypsání ceny X-Prize na soukromý dopravní prostředek pro suborbitální let roku 1996. Vítězem se nakonec získala okřídlená kosmická loď SpaceShipOne konstruktéra Burta Rutana, jedním z jeho nejvýraznějších konkurentů však byl britský amatér a někdejší laboratorní technik Steve Bennett. Jeho nadšení pro vesmír probudily mise Apollo a projevovalo se i tím, že svatební cestu se svou ženou Adrienne strávil na floridském kosmodromu.

 

obr: Steve Bennett. Foto: Starchaser Inc.

 

Bennett do soutěže o X-Prize přišel s projektem Thunderbird - stejně jako v případě Tycho Brahe šlo o klasickou raketu s návratovou kabinou. Založil pak a vedl společnost Starchaser žijící do značné míry z darů kosmických nadšenců a podařilo se mu uskutečnit pokusný start bez posádky do výšky okolo 1800 metrů. Dokonce prodal i pár letenek do vesmíru.

Po Rutanově vítězství se o Bennetta média přestala zajímat, on ale dál pokračuje ve vývoji hybridních motorů a velké rakety Thunderstar. Ta by měla vynášet na suborbitální dráhu třímístnou kabinu vracející se na padáku. Věří, že s ní dobude vesmír pro kosmické turisty - a že to bude levnější než Bransonova turistická kosmická loď SpaceShupTwo.

 

Z oceánu ke hvězdám

Naproti tomu lidé z Copenhagen Suborbitals o případném dalším komerčním využití své rakety nemluví. "Jsme neziskový podnik založený výlučně na sponzorech a dobrovolnické práci," říkají na svém webu a pro jistotu ještě dodávají: "Projekt má stoprocentně mírové účely a raketa nikdy neponese výbušniny, nukleární materiál ani chemické nebo biologické prostředky."

Mezi sponzory není žádná mamutí společnost, zato tu najdeme dost malých firem a především stovky jednotlivců z celého Dánska (a několik z USA) nadšených myšlenkou snadného vstupu do vesmíru. Nepřízeň politiků západního světa vůči pilotované kosmonautice vede k tomu, že se do amatérských programů zapojuje čím dál víc lidí.

 

obr: Peter Madsen (v kabině ralety) a Kristian von Bengston. Foto: Copenhagen Suborbitals

 

Madsen věří, že celý projekt by se mohl vejít do částky 70 tisíc dolarů, nevylučuje ale, že to nakonec může být i o něco víc. Na rozdíl od mnoha dalších takových skupin Copenhagen Suborbitals postupuje vytrvale a cílevědomě - a zjevně počítá s tím, že půjde o běh na dlouhou trať.

"Předpokládám, že let s člověkem by se mohl uskutečnit za čtyři až pět let," říká Madsen.

Nejde o nepodložené prohlášení nadšence, který si obtíže amatérského projektu neumí představit. Madsen už má za sebou jiné akce, o nichž si mnozí také myslí, že je zvládnou pouze profesionálové. Nejdřív si postavil malou ponorku Freya, s níž podnikl stovky úspěšných ponorů, po ní následoval větší ponorný člun Kraka nápadně připomínající legendární německé U-Booty druhé světové války. Ale ani ten mu nestačil a nakonec zkonstruoval Nautilus, který je se svými více než 17 metry délky největší amatérsky postavenou ponorkou na světě. Vybavením, provedením i výkony si přitom nijak nezadá s profesionálně vyrobenými podmořskými loděmi.

Roku 2004 Madsen potkal leteckého inženýra von Bengstena, který pracoval pro americkou kosmickou agenturu NASA a to obrátilo jeho pozornost z mořských hlubin k vesmíru.

 

Krok za krokem

"Získali jsme velkou podporu od mnoha lidí, kteří by jinak byli velmi drazí, kdyby pracovali za peníze," vzpomíná Madsen na stránkách serveru Space.com. "Jsme hrdí na to, že naše aktivity jsou čistě nekomerční."

Přidalo se k nim dalších 19 nadšenců, kteří zpočátku především promýšleli koncepci své kosmické lodi. První praktické zkušenosti pak sbírali při vývoji menší rakety HATV a pak je uplatnili v konstrukci velké nosné rakety HEAT (Hybrid Exo Atmospheric Transporter) určené k vynášení kabiny s člověkem na suborbitální dráhu.

 

obr: Rakety skupiny Copenhagen Suborbitals ve srovnání s legendární německou raketou V-2 z druhé světové války. Kresba: Copenhagen Suborbitals

 

Působivé pozemní testy hybridních motorů probíhají od října 2008 - jsou k vidění na stránkách skupiny, www.copenhagensuborbitals.com nebo na youtube. Souběžně s nimi dánští amatéři zkoušejí další systémy, například 2. února 2010 se uskutečnil test padáků návratové kapsle. Většinu dílů pro raketu i pozemní zařízení získávají z běžných obchodů, co jde, to si vyrábějí sami.

"Provedeme nejdřív nejméně čtyři nebo pět letových zkoušek rakety s kabinou", vysvětluje Madsen. "Ani větší počet testů by nám nevadil, protože mnoho dílů rakety je opakovaně použitelných. Když vše půjde dobře, mohou pak letět lidé."

Pro letošní první pokus o let velké rakety dánská vláda skupině otevřela vojenský prostor u ostrova Bornholm v Baltském moři, k dispozici jej však mají pouze do 17. září. Zatím to vypadá, že další pokus se v tomto "startovacím okně" už neuskuteční. Dá se ale předpokládat, že o raketě Tycho Brahe určitě neslyšíme naposled.

 

Jan A. Novák

 

přílohy:

 

raketa Tycho Brahe

hmotnost: 1,6 t

výška: 9 m

průměr: 0,64 m

pohonné látky: polyuretan + kapalný kyslík

tah motoru: 40 kN

plánovaný dostup: přibližně 120 km

posádka: 1

výrobce/provozovatel: Copenhagen Suborbitals

 

 

 

 

raketa Thunderstar / Starchaser 4

hmotnost: 17 t

výška: 27,15 m

průměr: 1,6 m

pohonné látky: kerosen + kapalný kyslík

tah motoru: 294 kN

plánovaný dostup: 157 km

výrobce/provozovatel: Steve Bennett, Starchaser

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ponorka UC3 Nautilus

výtlak: 40 GRT

délka: 17,75 m

bezpečná hloubka ponoření: 100 m

maximální rychlost: 11 km/h (6 uzlů)

pohon: dieselelektrický

posádka: 4-8

výrobce/provozovatel: Peter Madsen

 

 

kabina rakety Tycho Brahe

You have no rights to post comments