Novákoviny

    Často se uvádí, že legenda o Atlantidě vznikla na základě jediného zdroje, přesněji dvou prací jediného autora: Platonových dialogů Timaios a Kritias. I to často vede ke zpochybňování existence této pevniny a vyspělé civilizace, která na ní kvetla. Není to ale tak docela pravda. Antických pramenů mluvících o Atlantidě je víc - a jeden leží téměř nepovšimnut každému vzdělanému člověku přímo na očích. Je jím Homérova Odysea. 

Pohostinní Fajákové

Na začátek si dovolím jen malé osvěžení školních znalostí, které by měly být základem vzdělanosti: zatímco Homérova epická báseň Ilias vypráví o tom, jak Řekové dobývali maloasijské město Tróju, na ní navazující Odysea popisuje strastiplný návrat jednoho z řeckých králů z této války. A jaksi mimochodem poskytuje truchlivé svědectví o stavu tehdejší mořeplavby a nevalných navigačních schopnostech: krátká cesta přes vcelku přívětivé Egejské moře se Odyseovi - samozřejmě nikoliv pro trestuhodně ledabylou práci jeho kormidelníků, ale díky nepřízni bohů - protáhla na deset let. Konec bludné cesty znamenalo až ztroskotání na ostrově Scheria v království Fajáků. A právě v této pasáži jedné z nejslavnějších básní světové poezie vidí někteří badatelé popis Atlantidy.

Ztroskotaného Odysea našla na pláži Scherie královská dcera Nausikaá. Její otec král Alkinoos trosečníka nezabil ani neuvrhl do otroctví, jak bylo běžné, ale pohostil ho, pozval na sportovní závody a nakonec jej nechal dopravit na břeh rodné Ithaky. Tím také Odyseovo bloudění skončilo. Současně tím ale skončili i Fajákové. Bůh moře Poseidon, který předtím Odysea všemi prostředky pronásledoval, pohostinným obyvatelům Scherie neodpustil, že mu zhatili plány a zničil jejich přístav.

 Korfu není Scheria

Iliada byla celá století považována za mýtus nemající reálný podklad - dokud Heinrich Schliemann Tróju nevykopal. I Odyseovo putování tedy může mít nějaké pravdivé jádro. Mnoho historiků i soukromých badatelů se proto snaží rekonstruovat trasu, po níž lstivý vládce plul. Většina z nich se drží hodně při zemi, protože obvykle soudí, že vlastně šlo o nenáročný výlet kolem Peloponésu; asi takový, jaký dnes běžně absolvují sváteční jachtaři na lodích až třikrát menších než byly ty Odysseovy. Vyplývalo by z nich, že i samotná podsvětní řeka Acheron a říše mrtvých byly téměř na dohled od Ithaky - a tak hloupí a bázliví Řekové homérské doby opravdu nebyli.

Nicméně právě na základě těchto "rekonstrukcí" se mnoho míst ve Středomoří se chlubí tím, že je Odyseus kdysi navštívil. Není divu: jde o účinný magnet na turisty - a tak i fajáckých království dnes máme pro jistotu hned několik.

Za Scherii se nejčastěji vydává řecký ostrov Kerkyra, který turisté znají spíše pod jménem Korfu. Zde ovšem není po nějaké dávné vyspělé civilizaci ani památky. Homér ale neposkytuje příliš vodítek. O Scherii se nedá nic zjistit ani z jeho líčení plavby fajácké lodi na Ithaku, protože král Alkynoos nechal Odysea před poslední etapou cesty domů pro jistotu uspat. Fajákové jistě měli dost důvodů po navazování trvalé družby se svými loupeživými současníky příliš netoužit.

Buď jak buď, desetileté bloudění popisované v Odysei na cestu kolem Peloponésu - snad s odskokem a na Apeninský poloostrov - moc nevypadá. U námořního národa, jakým Řekové bezesporu byli, by jím Homér nevzbudil nesmrtelný obdiv, ale spíš posměch - asi jako dnešní televizní seriál v desítkách dílů popisující roční cestu vlakem z Prahy do Plzně a zpět plnou setkání s nadpřirozenými bytostmi. Pokud vůbec lze Odysseovo bloudění ještě zrekonstruovat, pak proplutí Heraklovými sloupy (dnešním Gibraltarem) nelze úplně pustit ze zřetele.

 Podobnost nikoliv náhodná

Ostatně, navzdory všeobecnému přesvědčení, nevíme ani přesně, kde ležela Odyseova Ithaka. Vše totiž nasvědčuje tomu, že ostrůvek v Iónském moři dnes označovaný tímto jménem nemohl být sídlem ve své době docela významného vládce. To už je ale trochu jiná historie, i když také zajímavá.

V každém případě se Homérovo líčení poměrů na Scherii nápadně podobá tomu, co o Atlantidě psal Platón. Na obou ostrovech například existoval dobře zorganizovaný stát, který - a to bylo tehdy ještě neobvyklejší - měl moudré a nenásilné rysy. Velmi podobné jsou také popisy královských sídel i jejich výzdoby a místních zvyků, včetně záliby ve sportu.

Zarážející ale je především technická vyspělost obou kultur. Atlanťané i Fajákové byli mistři v metalurgii a používali slitiny dodnes neobvyklých vlastností. V obou případech také šlo o námořní mocnosti s plavidly, která vysoko převyšovala tehdejší technické parametry. Podle Homéra se dokonce fajácké lodi řídily samy bez kormidelníků. Stačilo jen naprogramovat trasu a nasednout - v době, kdy Odyseovi trvala nenáročná navigace od maloasijského pobřeží na Ithaku mnoho let a ztratil přitom posádku i všechny lodě.

Určitou podobnost lze objevit i ve zkáze obou království. Atlantidu, jak známo, zahubilo mohutné zemětřesení, nelze ale vyloučit, že Fajáky také. Bůh Poseidon starých Řeků totiž měl na starosti nejen moře, ale i podzemní síly, a tak likvidace přístavu jeho přičiněním může být básnickým vyjádřením skutečnosti, že hlavní přístav Scherie odřízly od moře tektonické pohyby.

V této souvislosti není bez zajímavosti, že britský spisovatel a znalec antiky Robert Graves (u nás je například známý jeho román Já, Claudius) tvrdil, že Odyseu ve skutečnosti napsala samotná Nausikaá...

Zajímavá hypotéza o fajácké Atlantidě má i některá slabá místa. Problémem je například časové zařazení - zatímco Atlantida měla podle Platona zaniknout někdy v desátém tisíciletí před počátkem našeho letopočtu, trojská válka proběhla o celá tisíciletí později. Homér byl ovšem básník, a tak na nějaký ten rok nemusel hledět, prostě použil starých vyprávění k vyšperkování svého příběhu. Stejných vyprávění, z jakých mohl čerpat i Platón, při psaní dialogů Timaios a Kritias.

 "Atlan" na obou březích oceánu

Ale ani Platónem a Homérem výčet antických autorů mluvících o dávné vyspělé civilizaci zdaleka nekončí. Za dalšího můžeme považovat i Hesioda, který ve svém spisu Práce a dni líčí vzorně uspořádaný život v éře, kterou označuje jako zlatý věk.

Významným starořeckým autorem píšícím o Atlantidě byl historik Diodorus Sicilský žijící v letech přibližně 90 až 27 př. n. l. Jinými takovými zdroji jsou věhlasný historik Herodotus, nebo Plinius Starší, považovaný za na svou dobu velmi seriózního přírodovědce. Neméně slavný Aristoteles také věřil na velký ostrov uprostřed západního oceánu, jen ho nazýval trochu (ale opravdu jen trochu) jiným jménem: Antilia. O neznámé krajině za Heraklovými sloupy (tedy rozhodně nikoliv ve Středozemním moři) ve skutečnosti mluví přinejmenším celé desítky antických autorů.

Ze zachovalých zlomků ovšem není vždy jasné, jestli se místa a národy s názvy, které mají jména se základem "Atlan-" opravdu vztahují k pevnině s vyspělou civilizací uprostřed Atlantiku, nebo jsou lokalizovány na západní pobřeží Afriky a blízké ostrovy (například Kanárské, Ostrovy Zeleného mysu a podobně).

Ale ani to by hypotézu o Atlantidě v Atlantiku nevyvracelo. Až podezřele mnoho lokalit na americké straně oceánu totiž má podobný slovní základ: například Atlan v Panamě, Aztlan u mexických Toltéků, Atitlan v Guatemale...a mnohé další. Pokud je to jen náhoda, tak hodně divná. Kdo na takové náhody nevěří, musí se smířit se dvěma možnými vysvětleními: buď Atlantida skutečně existovala, nebo už ve starověku fungovalo mezikontinentální námořní spojení. Obě ale dnešní věda odmítá, protože na přesvědčivý konečný důkaz teprve čekají.

Psáno pro časopis Meditace

You have no rights to post comments