Novákoviny

Mare Nostrum - Naše moře. Tak říkali staří Římané moři, které my nazýváme Středozemním a je jedním z nejoblíbenějších míst pro trávení dovolených. Obyvatelé Impéria to mysleli převážně vlastnicky a v podstatě právem, protože jejich říše tuto obrovskou vodní plochu postupně bezezbytku spolkla: tam, kde má živočich obvykle kostru, měl jejich stát rozlehlou vodní plochu. Žádná jiná říše v historii lidstva už se pak něčím podobným nemohla pochlubit. Středozemní moře je ale také naše - i když v trochu jiném smyslu a zdaleka ne jen proto, že se sem jezdíme koupat a opalovat. Je naše, protože v jeho březích hluboko vězí naše kořeny. Na Zemi není jiná oblast, která by měla pro civilizaci (a nejen evropskou) takový význam jako Středomoří. Nejen ohromující památky, ale především duchovní základ celé naší kultury má původ tady. Tři světová náboženství, literatura, divadlo, filosofie, věda, demokracie... za to vše vděčíme břehům jednoho nepříliš rozlehlého a zdánlivě nijak výjimečného moře.Proč právě tady se udály tak úžasné věci? A mají pravdu učebnice tvrdící, že šlo o přímočarý, zákonitý a dnes již naprosto objasněný vývoj od jednoduššího ke složitému? Mnohé nasvědčuje tomu, že v tomto tajemném kotli civilizací bylo ledacos jinak než dnes tvrdí kabinetní vědci. Středomořské kultury (alespoň ty nejlepší a nejpodivnější z nich) nejspíš čerpaly z pramenů, jejichž hloubka nám stále uniká. Vedle učebnicových jistot v souvislosti s nimi existuje celá řada záhad: odkud se vzaly znalosti, které správně mít neměly, vynálezy předbíhající svou dobu o celá staletí, stavby pro něž nemáme vysvětlení, báje popisující technologie daleké budoucnosti? Plný děsivých tajemství je ostatně i svět, z něhož středomořské civilizace vzešly - je to svět vulkánů, mořských hlubin, ničivých katastrof a podzemních labyrintů. I tyto okolnosti jistě měly vliv na myšlení lidí, kteří tu žili.

Pojďme se nyní za těmito záhadami vypravit. Nemusí to ostatně být jen na stránkách této knihy; příběhy, které tu budeme vyprávět, mohou posloužit i jako tip, návod a průvodce pro skutečné výpravy za tajemstvími Středomoří - za záhadnými místy, v nichž se kdysi rodil náš dnešní svět.

 

Inspirací k četbě, dárku, ale třeba i k výběru dovolené může posloužit následující ukázka

 

 

Ukázka z knihy:

...nadzemní chrámy na ostrově Malta ale mají i svůj podzemní protějšek: Hypogeum. Podle jedněch gigantický podzemní chrám, podle druhých rituální pohřebiště, podle třetích cosi jako protiatomový kryt postavený v dávné minulosti proti neznámému nebezpečí hrozícímu z oblohy. Tím vším má být pět až šest tisíciletí starý objekt, který neznámá kultura vytesala do skal Malty.

 

K objevu záhadného podzemního komplexu došlo na počátku 20. století. Povrch Malty je omezený, zatímco její populace v posledních stoletích rychle rostla. Už delší dobu proto hlavní město La Valetta postupně splývá se svými předměstími. Když roku 1902 dosáhla urbanizace až k předměstí zvanému Paola, probořila se skupina stavebních dělníků prokopávajících skálu do neznámé podzemní dutiny. Brzy se ukázalo, že nejde o přírodní jeskyni, ale o objekt vybudovaný lidmi. Rozlehlá soustavu vzájemně propojených chodeb ústila do velké kopulovité prostory uspořádané ze soustředných kruhových galerií.

Majitel pozemku nález zprvu zatajil a stavební práce dál pokračovaly. Archeologové se sem dostali až o několik let později, kdy už byl podzemní objekt značně zdevastován. První seriózní výzkum provedl v letech 1905 až 1911 Themistocles Zammit. Ten v té době prováděl rovněž vykopávky na dalších maltských lokalitách, tentokrát nadzemních. Brzy zjistil, že má před sebou dosud neznámou vyspělou civilizaci, o níž dosud vědci neměli ani tušení.

Záhadný podzemní komplex dostal jméno Hypogeum. Jde o několik desítek jeskyní, z menší části přírodního původu, z větší části však vytvořený uměle. V jeho chodbách, které neznámí stavitelé natřeli rudou barvou, bylo nalezeno mnoho obrovské množství lidských kostí. Později bylo jejich stáří pomocí radiokarbonové metody určeno na 5000 až 5500 let. Vědci odhadují, že jde o pozůstatky nejméně 6000 lidí. Brzy proto p?evládla domněnka, že šlo o jakési gigantické pohřebištť. Na první pohled logická hypotéza však má i několik trhlin.

Už Themistocles Zammit rozpoznal, že ve slohu podzemního Hypogea a nadzemních staveb této civilizace je prakticky shoda. Zejména k blízkému megalitickému chrámu v Tarxienu tvoří podzemní komplex protipól - jeho hlavní kopulovitá část představuje cosi jako negativ nadzemního chrámu vytesaný v podzemí do kompaktní skály.

 

obr: Hypogeum. Foto: Jan A. Novák

 

 

 

Někteří badatelé proto soudí, že zatímco nadzemní chrámy sloužily pro komunikaci s běžnými božstvy, Hypogeum bylo cosi jako brána, jíž se zemřelí vraceli zpět do lůna Matky Země. Utvrzuje je v tom torzo mimořádně kypré ležící ženy nalezené v podzemním komplexu, zatímco v některých nadzemních chrámech byly stejné sochy ve stojící poloze.

Ležící otylá bohyně však nabízí i další výklady. Podle některých archeologů byly ženy s těmito tělesnými mírami uctívány během doby kamenné jako kněžky kultu hojnosti - u stále hladovějících lidí prý vzbuzovali okázale dobře živení jedinci zcela odlišné pocity než u dnešní populace. "Spící Matka Země" pak ve skutečnosti byla jednou z kněžek tohoto kultu, která v podzemním chrámu věštila v hypnotickém spánku nebo pod vlivem drog. Tato praxe je známá z klasických antických civilizací, které však přišly až o n?kolik tisíciletí později a bez jakékoliv návaznosti na maltskou kulturu. Je také otázka, zda byli obyvatelé ostrova skutečně stále hladoví, když si mohli dovolit věnovat tolik energie na výstavbu gigantických objektů.

Hypotéze podzemního pohřebiště odporují i jiné indicie. V Hypogeu bylo mimo jiné nalezeno také velké množství zvířecích kostí a především studna. Zvířata sice mohla sloužit jako oběti, sotva však lze vysvětlit, k čemu mrtví potřebovali vodu. Proto nechybí ani hypotézy tvrdící, že původně byl tento komplex vytvořen jako úkryt pro živé a pohřbívat se do něj začalo až druhotně.

Populární Erich von Däniken se například domnívá, že budování takových staveb (nejen na Maltě, ale i jinde po celém světě) bylo důsledkem šoku následujícím po kontaktu s mimozemskými návštěvníky. Poukazuje v této souvislosti na výskyt podivných kolejí vytesaných na mnoha místech do skal ostrova, jejichž původ ani smysl se dosud nepodařilo objasnit. Stejně tak ale zatím nikdo nedokázal jejich souvislost s dobou budovatelů chrámů.

Jisté je jen to, že maltská civilizace po několika staletích svého trvání zanikla stejně záhadně, jako se předtím objevila. A mrtví z Hypogea tajemství jejího vzniku, původu jejích znalostí, smyslu gigantických staveb i odchodu ze scény dějin už nejspíš neprozradí.

 

Tajemstvím zůstává i účel ostatních megalitických chrámů na Maltě. Jakým bohům byly tyto stavby zasvěceny a jaké obřady se uvnitř odehrávaly? Dokonce i označení "chrám" je spíše jen dohoda moderních archeologů, než dokázaná realita. V žádné (s výjimkou postranních prostor podzemního Hypogea) se nenašly hrobky. V několika objektech zato byly (stejně jako v Hypogeu) sochy i sošky žen, které se svými proporcemi značně vymykají současným představám o ideální modelce - mnohem blíže mají k Věstonické Venuši. Od dob moravských lovců mamutů sice dělí maltské stavitele nejspíš desítky tisíc let, přesto nelze vyloučit, že jde o stejný kult. Bylo by to "nejtrvanlivější" náboženství na světě: mezi Věstonickou Venuší a maltskou obézní bohyní leží přibližně 14 tisíc let, zatímco nejstarší náboženství současnosti, jímž je judaismus, trvá necelé čtyři tisíce let. Kult, jehož ústřední postavou byla ona dobře živená paní se může pochlubit také překvapující územní rozšířeností - nálezy Venuší pocházejí z celé Evropy.

Podporuje to domněnku, že v té době na našem kontinentě existovala do značné míry jednotná civilizace, v níž probíhala nejen obchodní i kulturní výměna na velké vzdálenosti.

 

obr: Detail architektury Hypogea. Foto: Jan A. Novák

 

 

 

Oficiální archeologie však tuto myšlenku připouští jen nerada - podle stále přetrvávajících učebnicových dogmat se lidstvo vyvíjelo lineárně od nekulturních barbarů po dnešního člověka, takže v době kamenné nemůže být po něčem takovém ani památky. A když, tak jde pouze o nahodilosti, jimž není třeba věnovat pozornost.

Protože však nejsme kabinetní vědci a naše existence tedy nezáleží na přikyvování či nesouhlasném mručení váženějších učených kolegů a jejich orgánů vědecké cenzury, může popustit svou fantazii ještě svobodněji: maltská tlustá bohyně nás p?es své stejně kypré kolegyně z jiných míst spojuje také s časy, do nichž Platón klade Atlantidu, s érou magdalenienu, kdy kultura doby kamenné prožívala svůj nejvyšší vrchol a s časy neolitické revoluce, kdy lidstvo učinilo jeden ze svých největších civilizačních skoků. A přes maltské kameníky zase vede cesta dál po proudu času - k dalším megalitickým stavbám po celé Evropě i jinde a možná až k fascinující kultuře starého Egypta...

 

Obsah:

01 - Úvod

02 – Na počátku byla Atlantida

03 – Bohové podsvětí

04 – Starší než pyramidy

05 – Tajemné lodě

06 – Záhady z časů krále Minóa

07 – Záhadné centrály moci

08 – Ob?ané vesmíru

09 – Císařova tajná zbraň

 

Bibliografie:

Novák, J. A.: Největší záhady Středomoří, XYZ, Praha 2009, 292 str.

 

Nemůžete knihu sehnat?

Od prosince byly Největší záhady Středomoří distribuovány do přibližně stovky knihkupectví v České republice, leckde ovšem už nejsou. Knihu je také možné objednat v internetových knihkupectvích, nebo přímo u nakladatele: www.xyz-knihy.cz/nejvetsi-zahady-stredomori.html. Pokud by žádná z těchto možností nefungovala, obraťte se na autora: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..