Novákoviny

Malé chobotnice pobřežní zná asi každý, kdo se někdy vypravil ke Středozemnímu moři. Jejich mnohonásobně zvětšení příbuzní strašili námořníky dávných dob po celá staletí a z jejich historek se dostaly i do středověkých kronik a spisů tehdejších učenců. Gigantické desetiramenné krakatice však přísně seriózní věda 19. a 20. století dlouho považovala za výmysl.

Napadení rybářského člunu osmnáctimetrovým hlavonožcem u New Foundlandu roku 1873, stejně jako potopení škuneru Pearl údajně třicetimetrovým kusem roku 1874 v Bengálském zálivu nikdo nehodlal brát vážně. Přestože velrybáři nacházeli zbytky obrovských hlavonožců v trávícím traktu vorvaňů mnoho století, přírodovědec, který by něco takového připustil, ještě v 19. století riskoval kariéru.

obr: Souboj námořníků lodi Alecton s obřím hlavnonožcem. Případ, který svého času vzbudil značnou pozornost,  zmiňuje i Jules Verne v románu 20 000 mil pod mořem

Kabinetní věda totiž často mívá sklon k upřednostňování názoru "kapacit" před realitou – a to platilo i o vztahu k obřím hlavonožcům. Moudří akademikové věřili v dogma, podle kterého živočich bez pevné kostry nemůže dorůst větších rozměrů. Pokud by se toho nějaký přece jen opovážil má smůlu: nebude brán na vědomí. Ještě horší ale je, když si něco takového dovolí tvrdit nějaký vědec nectíci zákony akademické hierarchie.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčil francouzský malakolog (biolog zabývající se měkkýši, mezi které hlavonožci patří) Pierre Denys de Montfort. Ten v 19. století spáchal neodpustitelnou nehoráznosti v podobě posbírání důkazů o existenci hned několika druhů gigantických hlavonožců. Vykoledoval si opovržení ctihodných kolegů, jeho několikasvazkové dílo o měkkýších bylo ignorováno a autor odvážné hypotézy zemřel v bídě - dokonce se ani neví kdy přesně, patrně někdy okolo roku 1820.

Prvním zlomem v nazírání na existenci obřích kalmarů se stalo svědectví posádky francouzské válečná korvety Alecton z roku 1861. Její hlídka spatřila 30. listopadu severovýchodně od kanárského ostrova Tenerife na hladině několik metrů dlouhý předmět. Zpočátku se domnívala, že jde o potápějící se zbytky lodního vraku, pak ale námořníci zjistili, že jde o obrovský exemplář hlavonožce, který byl zřejmě poraněný, protože nekladl odpor, ani se nepokoušel uniknout.

Námořníci se jej rozhodli ulovit. Střely z pušek však jeho měkkým masem procházely, aniž by způsobily větší zranění a harpuny se naopak vytrhávaly. Kapitán Bouyer dokonce nechal na tvora střílet z palubních děl, i to se ale minulo s větším účinkem.

Nakonec se námořníkům podařilo na slizkou hmotu navléknout smyčku lana. Při pokusu vytáhnout tvora na palubu se ale odtrhla ploutev, kterou mají tito hlavonožci na konci těla a obrovský živočich zmizel v hlubinách.

Alecton se vrátil do přístavu o vánocích téhož roku a kapitán Bouyer neváhal se zveřejněním svého dobrodružství. Podle jeho tvrzení byl kalmar dlouhý 12 metrů, samotné tělo bez chapadel mělo okolo šesti metrů. Jeho výpověď potvrdili i ostatní členové posádky. Reakce odborné veřejnosti byla smíšená, protože Bouyer nepřinesl žádný konkrétní důkaz. Historka ale inspirovala Julese Verna při psaní románu 20 000 mil pod mořem, kde je dokonce Alecton jmenovitě zmíněn.

Pár let na to v sedmdesátých letech 19. století vyplavilo moře, patrně po změně teploty či chemismu vody větší množství obrovských kalmarů na břeh Newfoundlandu. Největší z nich nalezený na pláži při odlivu v listopadu 1878 byl údajně dlouhý 17 metrů, samotné tělo měřilo něco přes šest metrů. Ani on se ale nezachoval - rybáři jím nakrmili své psy...

- - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Megalodon, kterou vydalo nakladatelství XYZ/Albatros Media 

- - - - - - - - - - - - - - 

Kromě již zmíněného románového boje Vernova kapitána Nema s obřími hlavonožci je znám jen jeden prokazatelný případ napadení lidí. Roku 1941 obří chobotnice napadla v centrálním Atlantiku vor potopené lodi Britannia. Jednoho muže odvlekla, druhému zanechala na těle stopy přísavek o průměru tří centimetrů.

Teprve po nálezech velkých uhynulých kalmarů, které na břeh vyvrhlo moře, museli biologové změnit názor. Tvor dostal rodové jméno Architeuthis. I tak ale zůstával znepokojující otazník: většina mršin byla dlouhá jen několik metrů a přísavky na jejich ramenech měly průměr sotva pár centimetrů. Jenže na tělech vorvaňů, kteří se těmito obludami živí, bývají jizvy po přísavkách o průměru až několika decimetrů. To by odpovídalo hlavonožci dlouhému mnoho desítek metrů...

Jan A. Novák

obr: Srovnání velikosti hlavonožce Architeuthis a člověka. Model v přírodovědeckém muzeu v Santa Cruz na Tenerife. Foto: Jan A. Novák

You have no rights to post comments