Novákoviny

    Staré námo?nické legendy se ob?ími lidožravými hlavonožci jen hemží, v?da je ale dlouho nebrala vážn?. D?kaz? o jejich existenci ale postupn? p?ibývalo. P?esto o nich dnes stále nevíme o moc víc, než to, že v hlubinách oceánu tito d?siví predáto?i opravdu žijí.

    "Je to, jako kdyby na vás úto?ila výv?va," popisuje st?et ?lov?ka s velkou chobotnicí romanopisec Victor Hugo v knize D?lníci mo?e. "Zápasíte s prázdnotou, která se pohybuje... Zví?e na vás spo?ívá tisícerými ohavnými ústy, netvor se spojuje s ?lov?kem, ?lov?k splývá s netvorem. Ztrácíte se v tomto p?ízraku. Tygr vás m?že jen pohltit, chobotnice - strašná p?edstava - vás vst?ebává. Táhne vás k sob? a do sebe a vy, spoutáni, p?ilepeni, bezmocní, cítíte, jak jste zvolna vyprazd?ováni do toho p?íšerného pytle, který je t?lem netvora. Být zaživa sežrán je hrozné, ale být zaživa vypit - n?co tak strašlivého nelze v?bec slovy vylí?it."

    Staré mýty o hlavonožcích útočících na lidi jsou působivé a podání mistra pera, jakým Victor Hugo nepochybně byl, jim ještě dodá na síle. Moderní vědci ale na lidožravé chobotnice dlouho nevěřili. Známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau ve své knize Svět ticha ironicky poznamenal, že zmínka o vypití za živa možná souvisela se stavem Victora Huga při psaní románu, rozhodně však ne s realitou. Při svých ponorech v nehlubokých pobřežních vodách Cousteau potkával jiné chobotnice: inteligentní a přátelské tvory, kteří se problémům s lidmi zásadně vyhýbají.

    Jenže není hlavonožec jako hlavonožec. A nejen proto, že mezi těmito příbuznými našich zahradních slimáků dorůstají mimořádných velikostí příslušníci hned dvou skupin: osmiramenných chobotnic a desetiramenných krakatic (kalmarů). V hlubinách otevřeného oceánu zřejmě žijí hlavonožci, kteří se svým pobřežním sestřenicím nepodobají o nic méně než šavlozubý tygr kočce z výstavy domácích mazlíčků. Dnes se odhaduje, že v oceánech žije několik tisíc druhů hlavonožců, o mnoha z nich však vědci dosud nevědí skoro nic.

    Zápas statečného potápěče s obří příšerou byl svého času oblíbeným námětem hollywoodských filmů - a tak podobné příběhy nikdo nebral vážně. Přitom realita byl ještě děsivější než to, co dokázali vypotit filmoví scénáristé. Tak například v květnu 1874 v Bengálském zálivu napadla gigantická chobotnice rybářský škuner Pearl o výtlaku 150 tun. Vyšplhala se na palubu, zlomila stěžně a nakonec loď potopila, aniž by jí vadily pokusy posádky odradit jí od vandalského počínání puškami, sekerami a noži. Ze sedmi mužů na palubě při boji dva zahynuli, ostatní zachránila jiná loď plovoucí kolem. Tragédii popsalo hned několik svědků, přesto je tato historka dodnes často považována za výmysl.

    Podobně dopadla i posádka francouzské válečné korvety Alecton. Parní loď plula 30. listopadu 1861 severovýchodně od kanárského ostrova Tenerife, když hlídka na stěžni spatřila velký předmět ležící na hladině Zpočátku se domnívala, že jde o potápějící se zbytky lodního vraku, pak ale námořníci zjistili, že jde o obrovský exemplář hlavonožce, který byl zřejmě poraněný, protože nekladl odpor, ani se nepokoušel uniknout.

    Námořníci se jej rozhodli ulovit. Střely z pušek však jeho měkkým masem procházely, aniž by způsobily větší zranění a harpuny se naopak vytrhávaly. Kapitán Bouyer dokonce nechal na tvora střílet z palubních děl, i to se ale minulo s větším účinkem.

Nakonec se námořníkům podařilo na slizké tělo navléknout smyčku lana. Při pokusu vytáhnout tvora na palubu se ale odtrhla ploutev, kterou mají tito hlavonožci na konci těla a obrovský živočich zmizel v hlubinách.

    Alecton se vrátil do přístavu o vánocích téhož roku a kapitán Bouyer neváhal se zveřejněním svého dobrodružství. Podle jeho tvrzení byl kalmar dlouhý 12 metrů, samotné tělo bez chapadel mělo okolo šesti metrů. Jeho výpověď potvrdili i ostatní členové posádky. Reakce odborné veřejnosti byla smíšená, protože Bouyer nepřinesl žádný konkrétní důkaz. Historka ale inspirovala Julese Verna při psaní románu 20 000 mil pod mořem, kde je dokonce Alecton jmenovitě zmíněn.

    Kabinetní věda někdy mívá sklon k upřednostňování názoru "kapacit" před realitou. To platilo i o vztahu k obřím hlavonožcům. Moudří akademikové věřili v dogma, podle kterého živočich bez pevné kostry nemůže dorůst větších rozměrů. Pokud by se toho nějaký přece jen opovážil má smůlu: nebude brán na vědomí. Ještě horší ale je, když si něco takového dovolí tvrdit nějaký vědec nectící zákony akademické hierarchie. Francouzský malakolog (biolog zabývající se měkkýši, mezi které hlavonožci patří) Pierre Denys de Montfort se v 19. století dopustil neodpustitelné nehoráznosti v podobě posbírání důkazů o existenci hned několika druhů gigantických hlavonožců. Vykoledoval si opovržení kolegů, jeho několikasvazkové dílo o měkkýších bylo ignorováno a autor odvážné hypotézy zemřel v bídě - dokonce se ani neví kdy přesně, patrně někdy okolo roku 1820.

    Ani příběh škuneru Pearl a korvety Alecton na odmítání existence obřích hlavonožců nic nezměnily. A to i navzdory skutečnosti, že velrybáři nacházeli zbytky obrovských hlavonožců v trávicím traktu vorvaňů docela běžně. Na kůži těchto dravých kytovců živících se neméně strašlivými tvory hlubin také byly četné jizvy po přísavkách chapadel krakatic. Z některých šel mráz po zádech: měly průměr až několik desítek centimetrů. Tvor, který je zanechal, musel být dlouhý desítky metrů...

    V sedmdesátých letech 19. století vyplavilo moře, patrně po změně teploty či chemismu vody větší množství obrovských kalmarů na břeh Newfoundlandu. Největší z nich nalezený na pláži při odlivu v listopadu 1878 byl údajně dlouhý 17 metrů, samotné tělo měřilo něco přes šest metrů. Ani on se ale nezachoval - rybáři jím nakrmili své psy...

    Nálezy na newfoundlandských plážích už nešlo ignorovat ani v akademických kruzích. Tehdy konečně početnou rodinu hlavonožců obohatil nový rod krakatic, který dostal jméno Architeuthis. Dnes už je známo několik druhů tohoto rodu, k největším patří krakatice obrovská, Architeuthis dux, dorůstající před 18 metrů. Stále však není jisté, jestli v mořích neexistují exempláře ještě větší. Přinejmenším jizvy na tělech vorvaňů by tomu nasvědčovaly.

    Zlom ve výzkumu obřích hlavonožců přinesl rok 2006. Tehdy se japonským vědcům vedeným Cunemi Kuboderou z japonského národního přírodovědeckého muzea podařilo po dvouletém úsilí pořídit snímky krakatice obrovské přímo v jejím přirozeném prostředí. Použili k tomu hlubinné kamery připevněné poblíž návnady, kterou byl jiný hlavonožec.

    Největší část délky těla obřích kalmarů rodu Architeuthis tvoří dvě dlouhá chapadla sloužící k prvnímu zachycení kořisti. Jejich tělo vybavené obříma očima však je poměrně subtilní. Hmotností je proto překonává rod Mesonychoteuthis popsaný poprvé roku 1925 podle nálezů v žaludcích kytovců. Má sice kratší chapadla, ale zavalitější tělo. Zatím největší jedinec druhu Mesonychoteuthis hamiltoni ulovený roku 2007 u pobřeží Nového Zélandu vážil přibližně půl tuny a byl dlouhý deset metrů.

   obr: Model krakatice rodu Architeuthis v přírodopisném muzeu v Santa Cruz de Tenerife. Foto: Jan A. Novák 

    Obří desetiramenné krakatice se tedy z říše legend nakonec přece jen přestěhovaly na stránky vědeckých knih. Otevřený ale zatím zůstává příběh gigantických osmiramenných chobotnic. V jejich existenci věřil už nešťastný Pierre de Montfort, také tvorové z výpovědí posádek lodí Pearl a Alecton se víc podobají chobotnicím, než krakaticím. Ale nejen to: roku 1896 našli obyvatelé floridského města St. Augustine zbytky chobotnice dlouhé 7 metrů  a vážící 7 tun! Roku 1941 obří chobotnice napadla v centrálním Atlantiku vor potopené lodi Britannia. Jednoho muže odvlekla, druhému zanechala na těle stopy přísavek o průměru tří centimetrů. Někteří kryptozoologové (badatelé hledající živočichy, které zatím oficiální věda neuznává) věří, že existují chobotnice i více než desetitunové. Možnosti jak to potvrdit nebo vyvrátit, ale zatím stále nemáme.

    "Naše znalosti mořských živočichů lze přirovnat k vědomostem přírodovědce, který z fauny určité země poznal pouze to, co viděl při jízdě automobilem po hlavních silnicích," říká populární holandský přírodovědec a autor několika knih o neznámých zvířatech Bernard Heuvelmans.

    Velké chobotnice jsou sice možná menší než obří krakatice, jejich hmotnost a mohutnost svalů z nich ale dělá nebezpečnějšího soupeře - zkáza lodi Pearl je toho nejlepším důkazem. Respekt ale budí ještě něco: mimořádná inteligence hlavonožců. Umějí si hrát, dokáží se učit, komunikují navzájem, poradí si se složitými úkoly, dokonce možná lépe než mnoho savců. V akváriu novozélandského města Napier se chobotnice naučila odšroubovávat zátky lahví. A to i navzdory tvrzení moudrého Aristotela, podle kterého to jsou hloupá stvoření.

    Při pokusech, v nichž chobotnice musely řešit složité úlohy, se prokázalo, že mají - podobně jako lidé - dva typy paměti: krátkodobou a dlouhodobou. Díky tomu například dokáží rozlišovat mezi různými geometrickými tvary (válec, koule, hranol atd.), nebo předměty stejného tvaru, ale různě upraveným povrchem a rozpozná i nepatrné koncentrace různých látek ve vodě.

    Podle mnoha pozorování si ale chobotnice dokáží poradit i s nečekaně složitými problémy. Rakouský etolog Hans Fricke například popisuje hlavonožce, který dokázal manipulovat s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária.

    obr: Chobotnice pobřežní je nečekaně inteligentní tvor. Foto: Jan A. Novák 

    Mnozí hlavonožci si také hrají. V mořských akváriích například vypouštějí různé předměty do proudu vody od filtrů a pak je zase chytají. Někteří vědci tvrdí, že chobotnice se učí rychleji než pes.

    K nejzajímavějším projevům inteligence hlavonožců patří stavby, které budují na mořském dně. Některé slouží jako úkryty, smysl jiných je ale neznámý: ohradí si například kus mořského dna - jen tak pro zábavu. Do doupat si také nosí předměty z jakési estetické záliby: kusy barevných sklíček, staré žárovky a další lesklé odpadky. Nejpodivnější je složitost a mnohotvárnost tohoto chování, které se v mnoha ohledech liší od instinktivního budování stále stejných staveb, jako je tomu u jiných živočichů.

    Hlavonožec tedy není jen bestie z hlubin. Může nám posloužit jako model mimozemšťana - inteligence, která se rozvíjí u tvora zcela nepodobného lidem a žijícího v naprosto odlišném prostředí.

    Jan A. Novák

    Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments