Novákoviny

Při nedělním ránu zase jednou něco pro pamětníky báječných šedesátých: The Seekers, The Carneval Is Over. Malá vzpomínka na časy, kdy hudba byla hudbou a zpěvačky ještě zpívaly. Judith Durham byla skvělá.

Roku 1979 jsme podnikli na tehdejší poměry velkolepou okružní cestu po Řecku, často stopem, se spaním pod širákem, vybaveni 100 dolary, uherským salámem a polévkami v sáčku. Strávil jsem tam skoro měsíc - částečně s kamarády, částečně sám - a přivezl obrovské množství fotografií i zážitků. Nedávno se vynořily zbytky deníků, které jsme tam psali. Naskenoval jsem je a kamarád je i s některými fotkami z cesty dal na svůj web.

Nevím čím to je, ale Petr Nečas mi svým projevem na sněmu ODS nějak připomněl slavný projev Milouše Jakeše. Někteří soudruzi, když jim teče do bot, jsou zřejmě schopni podat neuvěřitelné dramatické výkony. Připomněl mi ale ještě něco: tuhle stranu jsem totiž kdysi pomáhal zakládat. Asi bych o tom neměl moc mluvit a spíš se někde tiše stydět v koutku, vracím se k tomu ale kvůli něčemu jinému. Možná totiž vím, kde je zakopaný pes. Přitom způsob, jak byl zakopán, je málo známý a o skutečné podstatě této strany ledacos napovídá.

V srpnu 1968 mi bylo šestnáct, měl jsem za sebou první rok průmyslovky, pracoval na brigádě v pražském podniku ZPA - a psal jsem si deník. Literární i myšlenková úroveň odpovídá věku, takže od čtenáře vyžaduje jistou shovívavost, přesto ale má svou cenu: jde o svědectví zcela bezprostřední a nezkreslené více než čtyřmi desetiletími, které od té doby uplynuly.