Novákoviny

Mužů, kteří objevili mocnou a bohatou říši, není v historii mnoho. Svým způsobem mezi ně patří i český vědec Bedřich Hrozný. Rozluštil dávno mrtvý jazyk, díky kterému se před historiky otevřel ztracený svět dávných Chetitů. Je snad jediným Čechem, o němž lze říci, že zcela zásadním způsobem ovlivnil celý vědecký obor.

Chetitská říše byla jednou ze tří supervelmocí doby, v níž vznikal biblický Starý zákon. Na rozdíl od Egypta a Babylonu se však později z obecného povědomí úplně vytratila. Teprve koncem 19. století začali vědci narážet na stopy její zapomenuté existence. V přibližně stejné době byly v Turecku objeveny mohutné rozvaliny jejího hlavního města Chattušaš. Našlo se tu také obrovské množství tabulek s klínopisnými texty - jenže ty tvrdošíjně vzdorovaly všem pokusům o rozluštění. Dokud se problému nechopil Bedřich Hrozný.

Bádání ve vojenském skladu

Bedřich Hrozný se narodil 6. května 1879 v Lysé nad Labem jako nejstarší z pěti dětí evangelického faráře. Knězem se měl stát i on - jenže na pražském Akademickém gymnasiu v sobě objevil zálibu v jazycích antického a biblického světa, k nimž později přidal také arabštinu a další jazyky - živé stejně jako mrtvé.

obr: Bedřich Hrozný při vykopávkách v Turecku

Když Hroznému zemřel otec, musel z majetkových důvodů pražská studia přerušit a dokončit střední školu na gymnáziu v Kolíně. Po maturitě pak odešel do Vídně a začal se na tamní filosofické fakultě zabývat orientalistikou, která se mezitím stala jeho hlavním zájmem. Doktorát získal za pouhé čtyři roky, v červenci 1901. Titul jeho disertační práce zněl Jihoarabské skalní nápisy. Právě na základě kladného posudku k ní dostal stipendium k dalšímu studiu v Berlíně. Výsledkem byla práce Peníze u starých Babyloňanů, jejíž příznivé přijetí mu otevřelo cestu mezi přední orientalisty.

Píle korunovaná kladnými posudky mnoha významných vědců nakonec Hroznému zajistila i místo, kde se mohl nerušeně věnovat svým zájmům - stal se praktikantem ve vídeňské univerzitní knihovně. Plat sice nebyl velký (první rok dokonce nedostával vůbec nic), zato však měl spoustu času a především neomezený přístup k nejlepší odborné literatuře.

Bedřich Hrozný pomalu postupoval na služebním i platovém žebříčku, což mu brzy dovolilo se nejen oženit, ale podniknout také velkou výzkumnou cestu do Turecka, Syrie, Palestiny a Egypta. Stal se ve svém oboru jednou z největších světových kapacit (bezpochyby největší v Rakousku-Uhersku).

V té době zemřel Hugo Winckler, významný německý odborník na Chetity a objevitel archivu klínopisných textů jejich ztracené říše. Německá orientální společnost se proto obrátila na Hrozného, aby v jeho práci pokračoval - a především aby texty rozluštil. Jenže krátce poté vypukla první světová válka. V Hrozného případě ale múzy neumlčela: své největší objevy učinil právě během služby v armádě rakouskouherského mocnářství.

Díky slabému zraku neskončil v zákopech, ale stal se z něj písař ve vojenském skladu. Jeho nadřízený důstojník mu dovolil věnovat se ve volných chvílích vědecké práci. Hrozný mu to nezapomněl: poděkování nadporučíkovi A. Kammergruberovi se stalo trvalou součástí předmluvy jeho stěžejního díla Řeč Chetitů.

Mrtvý jazyk promluvil

Ačkoliv měl Hrozný k dispozici podstatně méně výchozích informací, než třeba slavný Jean Francois Champolion, díky kterému promluvily staroegyptské hieroglyfy, na druhou stranu disponoval i jistou výhodou. U klínopisných znaků byl přibližně znám zvuk, který vyjadřovaly. Všechna tato písma se totiž vyvinula ze společného prazákladu, jímž bylo písmo starých Sumerů. Dalo se proto předpokládat, že chetitské znaky zastupují stejné hlásky, jako třeba znaky babylonské.

obr: Na vrcholu slávy

Bedřich Hrozný proto přepisoval znění chetitských textů do latinské abecedy na papírové kartičky, z nichž sestavoval jakýsi slovník - ovšem zpočátku bez odpovídajících významů slov. Díky slovníkovému řazení se k sobě často dostaly různé podoby téhož slova. Z toho už šlo ledacos vyvozovat: například, že jde o časování jednoho slovesa. V podstatě tak získal gramatiku neznámého jazyka ještě před tím, než porozuměl obsahu. Porovnáváním těchto slov s jinými starověkými jazyky, které mohly být s chetitštinou příbuzné, se potom pokoušel získat souvislejší text, který by dal nějaký smysl. V srpnu roku 1915 tak poprvé přečetl celou větu. Zněla: "Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti."

Po skončení války už byl Bedřich Hrozný slavným a světově uznávaným vědcem. Nový československý stát jej jmenoval řádným profesorem orientalistiky na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Umožnil mu také podnikat na svou dobu dobře vybavené expedice do Turecka a dalších zemí Orientu. Roku 1936 jej profesor Zdeněk Nejedlý, pozdější neblaze proslulý ministr socialistického školství, vylákal na přednáškovém turné po Stalinově SSSR. Pečlivě zorganizované pocty a Potěmkinovy vesnice udělaly své: po návratu se z Hrozného stal na čas horlivý propagátor totalitní říše.

Mnohem lépe se Bedřich Hrozný vypořádal s nástrahami protektorátního života za druhé světové války. Jako rektor Karlovy univerzity se nebál protestovat proti zatýkání studentů po smrti Jana Opletala a odmítl i post ministra školství v protektorátní vládě. Po válce se stal jedním ze zakládajících členů nově založené Akademie věd a pokračoval ve své práci. Pocty se mu nevyhýbaly, jenže jeho vědecká hvězda zašla už dávno před tím - svůj úspěch z let první světové války nikdy nezopakoval.

Přitom snaha rozhodně nechyběla. Po rozluštění klínopisných chetitských textů se vrhl na jejich hieroglyfickou podobu, avšak neuspěl. Stejnou smůlu měl i při pozdějším pokusu rozluštit záhadné písemné staroindických kultur Harappy a Mohendžo Dara v povodí Indu. O nic lépe pak nedopadla ani jeho snaha objasnit podobu starokrétských písemných památek psaných v tzv. lineárním písmu B. To ale Hrozného význam nijak nesnižuje - ani jiným slavným luštitelům nápisů starých národů se nikdy nepodařilo uspět víc než jednou. Ostatně písmo záhadné Harappy a Mohendžo Dara vzdoruje i dnešním vědcům vybaveným počítači a další nejmodernější technikou.

Bedřich Hrozný zemřel v Praze 12. prosince 1952. Jeho jméno je se starými Chetity spojeno stejně neoddělitelně, jako Kolumbovo jméno s Amerikou.

Doba starých Chetitů

Ve druhém tisíciletí před naším letopočtem existoval v oblasti Předního východu překvapivě vyspělý a konsolidovaný svět, v němž dobře organizované státní útvary udržovaly diplomatické styky a dálkový obchod, vydávaly zákony, uzavíraly navzájem smlouvy a vedly rozsáhlé státní archivy. Kvetlo výtvarné i literární umění, stavitelství a mořeplavba, z věd se dařilo zejména matematice. Sláva Egypta a Babylonu přetrvala tisíciletí, na třetí supervelmoc té doby se ale zapomnělo - i přesto, že od 19. do 1. století př. n. l. zabíral stát Chetitů celou Malou Asii, Palestinu, dnešní Syrii i Libanon.  Šlo o otrokářskou monarchii disponující obávaným vojskem, které jako první používalo železné zbraně a dokázalo ohrozit i Egypt. Říše také měla na svou dobu překvapivě vyspělý právní systém.

Chetitský stát okolo roku 1200 př. n. l. podlehl invazi takzvaných mořských národů ze západu, menší střediska jejich moci se udržela až do 7. století př. n. l. Chetité pak byli zcela zapomenuti - až roku 1880 přišel oxfordský profesor Archibald Henry Sayce s myšlenkou, že v oblasti vedle Egypta a Babylonu existovala ještě třetí supervelmoc. Usoudil tak ze zmínek v Bibli, které narážely na jakési Hetejce a ze staroegyptských zpráv o říši Ht. Krátce na to vyslal berlínský Orientální výbor do podezřelé oblasti expedici vedenou Karlem Humanem, která hypotézu o existenci říše Chetitů potvrdila četnými archeologickými nálezy

Jan A. Novák

You have no rights to post comments