KomentářeKDO VRTÍ ČESKÝM PREZIDENTSKÝM PSEM aneb LUKOIL NA HRAD!
Ať už chtěl Václav Klaus amnestií dokázat cokoliv (možností se nabízí docela hodně), jedno se mu určitě povedlo: názorně předvedl, že i u nás může prezident mnohem víc než jen potřásat pravicemi jiných prezidentů. Z tohoto hlediska je přímá volba na první pohled krokem k otevřenější demokracii. Což vypadá pozitivně, dokud člověku nedojde, že tentokrát už nikdo nebude moci říkat "tohle není můj prezident" (jak dosud bývalo v kraji zvykem), ale naopak "jaký národ, takový prezident". Přitom už teď je zřejmé, že výsledek bude skoro určitě prů..., no dobře, průšvih. Číst dál: KDO VRTÍ ČESKÝM PREZIDENTSKÝM PSEM aneb LUKOIL NA HRAD!
Strach z Apokalypsy prozrazuje nemocnou civilizaci
Aktuální termín dalšího z mnoha konců světa nabývá poněkud nečekaný význam: jedním z těch, kdo se na něj připravovali, byla i matka newtonského střelce Adam Lanza. Právě z jejího arzenálu nachystaného na očekávané zhroucení civilizace pocházely jeho smrtící automatické zbraně. Zdánlivě nepříliš silná souvislost školního masakru s apokalyptickým třeštěním davů má ve skutečnosti silného společného jmenovatele: cvoci hlásající konec světa se sice objevovali ve všech dobách, ale jen v dobách nemocných nacházeli hojnost věřících. A těch je dnes obzvlášť požehnaně. Ukazuje také, že apokalyptickým předpovědím není radno se posmívat, protože v nemocných dobách mají sklon naplňovat se už pouhým svým vyslovením. KONEC SVĚTA UŽ BYL
Datum konce světa se neodvratně blíží a přátele Apokalypsy zřejmě čeká další zklamání. Můžu jim to trochu ulehčit: co když konec světa už byl a oni si toho jen nevšimli? "Ani to nemusí bouchnout, někdy to jen tak trochu zakníkne, " napsal v minulém století Thomas S. Eliot, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Zemřel roku 1965 a možná že díky tomu těsně propásl okamžik, kdy to začalo tiše kníkat. Zachraňte Unii (před ní samotnou)
Být eurooptimistou není lehké samo o sobě - a poslední dobou dělá Unie všechno pro to, aby to svým příznivcům co nejvíc ztížila. Žárovkami počínaje a vstřícností k rozpínavým muslimům konče. Občas to vypadá, že ji nezaložili proto, aby evropskou civilizaci chránila, ale aby ji řízenou autodestrukcí demontovala zevnitř. Líbánky smrti mezi komunisty a socany
Kytice, přípitky, polibky, rozářené úsměvy... tak vypadají konce všech zasedání v krajích, kde rudí soudruzi zrovna dojednali spolupráci se svými oranžovými bratry z ČSSD. Radost bolševiků se dá pochopit - radost socanů je ale výraz historické nepoučitelnosti, ne-li něco ještě mnohem horšího. Možná nějak podobně se členové ČSSD radovali na slučovacím sjezdu jejich strany s KSČ v červnu 1948. Většinu z nich pak smích brzy přešel. Což si sice za svou naivitu zasloužili, ale bohužel na to doplatila celá země. A to tak důkladně a nenapravitelně, že se dnes zase se vrací do podobného bodu dějin. Další články... |
Ze stejného soudku |