Záhada slunečních skvrn
- Kategorie: Vesmír
- Vytvořeno 20. 2. 2015 13:45
Už od roku 2010 sleduje Slunce sonda Solar Dynamic Observatory (SDO). Jde o součást programu NASA s názvem Living With Star, který zkoumá vztahy mezi Zemí a její mateřskou hvězdou. Tři vědecké přístroje na palubě umožňují dát do souvislosti magnetická pole a vnitřní procesy Slunce s jevy na jeho povrchu - a mimochodem nabízejí i nevšední pohledy na sluneční skvrny, protuberance a další působivé projevy sluneční aktivity.
Počty slunečních skvrn na Slunci pravidelně kolísají v cyklu, který průměrně trvá jedenáct let, může ale být i kratší nebo delší. Za tu dobu Slunce přejde z maximální aktivity, během níž je mnoho skvrn, slunečních bouří a dalších dramatických projevů až do minima, při němž skvrny prakticky vymizí. Od okamžiku, kdy se začnou objevovat nové, začíná i nový cyklus. Poslední maximum bylo roku 2013, jeho projevy však byly neobvykle slabé.
Zvýšená sluneční aktivita má vliv na celou řadu pozemských jevů. Prokazatelně narušuje provoz energetických sítí, satelitů, telekomunikací a dalších elektronických systémů. Radiace provázející tyto jevy ohrožuje zdraví astronautů a pasažérů v letadlech, které prolétávají polárními oblastmi. Proto se vědci snaží vývoj sluneční aktivity předvídat. K tomu slouží také údaje z SDO.
obr: Pohled zblízka do nitra slunečních skvrn
Foto: NASA
Sluneční skvrny jsou vlastně struktury o celé tisíce stupňů chladnější než okolní povrch. I navzdory tomu v nich rozhodně není zima - teplota tu i tak dosahuje téměř 4000 stupňů. Sluneční skvrny pozorovali a zkoumali již stačí Číňané před počátkem našeho letopočtu. V Evropě se jimi patrně zabýval řecký astronom Anaxagoras roku 467 př. n. l., avšak později převládlo Aristotelovo mínění, že naše hvězda je dokonalá a žádné skvrny nemá. Teprve na přelomu 16. a 17. století tyto útvary svým dalekohledem pozoroval Galileo Galilei.
O tom, že sluneční aktivita projevující se i počtem skvrn ovlivňuje pozemské klima, svědčí záhadný jev známý jako Maunderovo minimum. V polovině 19. století si britský astronom Walter Maunder při studiu těchto starých záznamů povšiml, že chod slunečních cyklů se v minulosti na nějaký čas zastavil - v 17. a 18. století vymizely sluneční skvrny a došlo k dalším změnám v aktivitě Slunce.
Vymizení skvrn je zřejmé ze záznamů od roku 1645 do roku 1715. Záznamy ze starých kronik také ukázaly, že v té době se rovněž přestaly na obloze objevovat polární záře. Dnes je tento fenomén označován jak Maunderovo minimum.
Výpadek v aktivitě Slunce se projevil i v pozemském životě. Moderní studium dřeva starých stromů prokázalo, že v téže době došlo i ke změnám v absorbci izotopu uhlíku C 14. Znamená to, že změny v energetické bilanci planety přímo ovlivnily i organismy. A že Slunce je - navzdory módním tvrzením o globálním oteplování - hlavní příčinou změn pozemského klimatu.
Jan A. Novák
obr: Sonda Solar Dynamic Observatory (SDO) sledující Slunce. Kresba: NASA
