Novákoviny

    Záhadné křišťálové lebky vzrušují obrazotvornost milovníků tajemna už dlouho. Někteří dokonce věří, že jsou památkou na zapomenutou civilizaci Atlantidy nebo návštěvníky z vesmíru. V roce 2008 se objevily i v zatím posledním Spielbergově filmu o Indiana Jonesovi. Vědci z londýnského British Museum však ještě téhož roku koncem května oznámili, že přinejmenším některé z nich jsou moderní padělky. Některé záhady ale stále zůstávají.

    "Vypadají, jako kdyby si je někdo udělal za pomoci elektrické vrtačky ve své garáži," komentoval výsledky své výzkumné práce profesor Freestone.

    Horský křišťál je vlastně krystalická a velmi čistá odrůda kysličníku křemičitého. Jeho tvrdost se označuje číslem sedm v Mohsově stupnici, kde jedničku má měkký mastek, zatímco nejvyšší desátou příčku obsadil diamant. Taví se při teplotách okolo 1500 stupňů Celsia.Vyrobit z takového materiálu velmi dokonalou napodobeninu lidské lebky rozhodně není jednoduché.

    Nejznámější jsou dva z těchto nálezů: tzv. lebka z Muzea člověka v Londýně, která byla roku 1898 zakoupena od klenotnické firmy Tifany a lebka Michell-Hedgesova, kterou badatel tohoto jména údajně nalezl roku 1927 ve zříceninách dávného mayského (tedy nikoliv aztéckého) města Lubaantum v britském Hondurasu (proto též bývá označována jako lebka z Lubaantumu).

    Mezi oběma uměleckými díly jsou velké rozdíly v provedení. Lubaantumská lebka vypadá téměř jako anatomicky přesná kopie skutečné, dokonce má pohyblivou a odnímatelnou spodní čelist. Naproti tomu londýnský exemplář má některé detaily pouze naznačené a nese rysy výtvarné stylizace, které jsou typické pro umění předkolumbovských kultur Střední Ameriky. Přesto antropolog G. M. Morant po prozkoumání obou kusů dospěl k závěru, že obě mají shodné anatomické rysy a za vzor jim nejspíš sloužila jedna konkrétní lebka.     Lebka z Muzea člověka je podle něj jen pozdější napodobeninou lebky Michell-Hedgesovy.Ve skutečnosti však pro takovéto tvrzení prakticky chybí veškeré přímé důkazy. Dokonce i okolnosti jejich nálezů zůstávají velmi nejasné. Pro moderní vědu se totiž prokazatelně objevily až ve sbírkách či dokonce na aukcích uměleckých předmětů.

    Záhadou pro vědu dlouho byla i doba vzniku těchto artefaktů. Zatímco podle Michella-Hedgese byla jím objevená lebka nejméně 3500 let stará, "oficiální" archeologové většinou mluvili o době dlouho po začátku našeho letopočtu - nebo tento problém raději úplně přecházeli. Neexistuje totiž fyzikální způsob, jak určit stáří opracování křišťálu. Většinou se soudilo, že byly působivou součástí náboženských rituálů. Michell-Hedges svému nálezu dokonce říkal "lebka posledního soudu", protože mayský kněz s její pomocí dovedl na dálku způsobit smrt vybraného člověka.

    Nechyběly ani odvážnější teorie. Známé jsou zejména ty, s nimiž přišel švýcarský autor a soukromý badatel Erich von Däniken. Ten vycházel z toho, že opracovat materiál s vlastnostmi křišťálu bylo mimo možnosti starých kultur. Jde tedy o výsledek vlivu nějaké mnohem vyspělejší civilizace - v jeho podání mimozemské. Lebkami se ve svých knihách zabýval i nedávno zesnulý britský spisovatel Arthur C. Clarke.

    Britský tým nyní za pomoci elektronového mikroskopu zasadil mnoha romantickým teoriím nepříjemný úder. Pečlivé ohledání křišťálového povrchu totiž naznačilo, že byl opracován nástrojem ve tvaru disku vykonávajícím rychlý krouživý pohyb. Následná analýza pomocí rentgenových paprsků odhalila na povrchu stopy karborunda. To je brusný materiál s vysokou tvrdostí, který opracování zřejmě urychloval a usnadňoval. To vše jsou metody které se dnes běžně používají v každé lépe vybavené dílně. Naprosto však neodpovídají tomu, čím podle dnešních představ disponovaly staré civilizace Střední Ameriky. Kromě toho je karborundum syntetický materiál, který se začal pro tyto účely používat až v polovině 20. století.

    Přesto několik záhad kolem lebek dál přetrvává. Jednou z nich je původ materiálu, který se dosud nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považují naleziště v Brazílii, na Madagaskaru nebo v Alpách. Sotva už se také podaří odhalit autora a jeho motivy.

Profesor Freestone přitom upozorňuje, že jeho závěry se týkají pouze britské a americké lebky. Ale přesto je skeptický i o ohledně pravosti všech ostatních.

    "Všechny se objevily ve sbírkách teprve v posledních desetiletích 20. století a k žádné neexistuje hodnověrná dokumentace o okolnostech nálezu.

    Odhalení se nepříjemně dotkne nejen diváků posledního Spielbergova filmu o Indiana Jonesovi a ctitelů Ericha von Dänikena, ale i mnoha dalších romantiků, protože tajemně vyhlížející křišťálové lebky se staly součástí širšího kulturního povědomí. Možná i to je důvod, proč bylo rozhodnuto, že londýnský exemplář v expozici zůstane.

Jan A. Novák

You have no rights to post comments