Novákoviny

UKÁZKA Z KNIHY 

 

01. Místo úvodu

Svět po explozi

 

Motto:

"I nejhorší očekávaný scénář může být překonán"

Ze zprávy organizace US Geological Survey o výbuchu sopky St Helens

 

Už pátým rokem nepřišlo léto. Oblohu trvale zahalovaly těžké mraky, z nichž často pršel kalný kyselý déšť. Pole nerodila, lesy přišly o poslední listy, mezi pahýly stromů a mršinami se potulovala vyzáblá zvířata. Lidé ještě žili ze zásob občas doplňovaných potravinami z dosud nedotčených oblastí - ty se však vyvažovaly zlatem. Doslova. Zlata i potravin ale bylo čím dál méně. Pak už ani zlato nikdo nechtěl...

Stanné právo vyhlášené brzy po explozi dávno nefungovalo; špatně živení vojáci i policisté postupně odepírali poslušnost a odcházeli ke svým rodinám. Jiní se přidávali k místním milicím, nebo šli loupit na vlastní pěst. Systém se hroutil, šarvátky o skladiště a zdroje energie pomalu přerůstaly v lokální války. Kdo vlastnil palivo, elektrický generátor a prostor pro skleníky, mohl nuzně přežít - za předpokladu že to všechno uměl udržet v chodu.

Především ale bylo nutné mít zbraně. Zákon se stal prázdným pojmem, pravidla určovali silní jedinci, kteří kolem sebe dokázali shromáždit odborníky nejen na zemědělství, energii, a stavby, ale také na boj, ovládání druhých a na zabíjení. Kanibalismus přestával být hříchem. Jako smečky hyen táhly krajem ozbrojené tlupy hledající dosud neobjevená skladišť, špatně hájené skleníkové farmy nebo kraje, o nichž se říkalo, že je tam lépe. Někteří charismatičtí vůdci byli jen schopní, jiní schopní všeho - a ti druzí vítězili stále častěji.

Lidstvo se pomalu vracelo do časů barbarství. Rok exploze se stal rokem 0 nového letopočtu.

- -

Ne, to není scénář na další postkatastrofický film o civilizaci po jaderné válce, nebo dopadu asteroidu. Stejný osud nám zcela reálně může připravit i sopka. Nebo Sopka s velkým "S". V historii této planety by to nebylo poprvé.

 

Vulkanická zima

"Tehdy se objevilo mnoho zlých znamení," píše byzantský historik Procupius o roku 536. "Slunce se zahalilo podivným závojem a jeho paprsky ztratily jas." Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém sv?t?: prach padající z nebe, neobvykle husté suché mlhy, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války. Známky podvýživy jsou patrné dokonce i na kostrách z hrob? předkolumbovských kultur v Americe.

Letokruhy strom? a vrtná jádra z ledovců prozrazují, že tehdy došlo k největšímu krátkodobému ochlazení klimatu za poslední dvě tisíciletí. Vědci se nejdřív domnívali, že příčinou mohl být pád asteroidu nebo komety někam do neobydlených míst planety. Práv? vrty do ledovců ale naznačily něco jiného: ve vrstvách z let 535 a 536 se nachází výrazně zvýšené množství sloučenin síry. To není typické pro kosmické těleso - zato ale po síře páchne každá poctivá sopka...

Dnes se má za to, že na vině je takzvaná vulkanická zima - jev prakticky totožný se známější nukleární zimou, která by nastala po globálním jaderném konfliktu. V obou případech prach vyvržený explozemi do atmosféry a dým z požár? způsobí zastínění slunce, odražení většího množství slunečních paprsků zpět do vesmíru a následkem toho dramatické ochlazení klimatu.

Roku 1999 vědecký publicista David Keys ve své knize Catastrophe napsal, že nikoliv pád západořímské říše, ale právě až dramatické globální ochlazení v letech 535 a 536 definitivně ukončilo v?k antiky a nastartovalo vývoj civilizace novým směrem: za?al středověk. Podle něj vůbec není náhoda, že tehdy celá řada barbarských kmenů opustila svá původní sídlišť a vydala se hledat nové domovy - mezi jinými i Slované, kteří se tehdy začali usazovat ve střední Evrop?. Keys také tvrdí, že neúroda a hlad způsobená klimatickým šokem destabilizovala arabský svět, což nakonec s určitým časovým odstupem vyústilo do vítězného tažení islámu. Ve stejné době v Americe začal úpadek skvělého města pyramid - Teotihuacanu, zatímco na druhém konci světa mocnou čínskou říši ovládl chaos.

Pro??

 

Svědectví Knihy králů

"Hlas hromu zazněl z hory Batuwara a jemu odpověděl stejný z hory Kapi. K nebi z ní vyrazil obrovský plamen, celý svět se divoce zatřásl, začalo strašlivé hřmění, bouře a těžký déšť. Oheň se zvětšil, zvuk hromu byl strašný a nakonec se celá hora Kapi rozlet?la na kusy a propadla do nejhlubšího moře. To se vzedmulo a vysokou vlnou zaplavilo zemi, až celá od hory Batuwara až k ho?e Rajabasa zmizela pod hladinou se všemi obyvateli i jejich majetkem. Tam kde dřív stála hora Kapi, bylo nyní moře, které oddělilo Jávu od Sumatry a udělalo z nich tak dva samostatné kusy pevniny."

To praví jávská Kniha králů (Pararaton) o roce 416 našeho letopočtu. Jenže vulkanologové nenašli žádný důkaz tak mohutné exploze v oblasti Sumatry a Jávy v té době - zato nelze vyloučit, že záznam se týká práv? roku 535, kdy došlo ke globálnímu ochlazení. Kniha králů vznikla až o několik století později, je tedy možné, že její autoři vycházející z ústní tradice se prostě jen dověděli chybný letopočet.

Ale která hora je Kapi?

Vše nasvědčuje tomu, že jde o dnešní vulkán Krakatoa, který se nechvalně proslavil jednou z největších sopečných erupcí v historické době, jež roku 1883 zahubila nejméně 36 tisíc lidí. Zřejmě tedy dokáže i mnohem víc. A čeká na svůj čas.

 

Na pokraji vyhubení

Ani dva roky globálního ochlazení ale nejsou nic proti výbuchu jiné sopky nacházející se rovněž na Sumatře. Když před 73 tisíci lety explodoval tamní supervulkán Toba, vyvrhl do atmosféry 800 krychlových kilometrů popela. Následovalo hluboké ochlazení klimatu, při němž průměrné teploty klesly o 10 až 15 stupňů. Sopečná zima trvala předlouhých 1800 let. Po celou tu dobu se prakticky nedostavilo léto. Vědci mají důkazy vypovídající o tom, že náš druh se tehdy ocitl na pokraji vyhynutí.

A v ještě vzdálenější minulosti mnoho jiných druhů po takových katastrofách opravdu definitivně opustilo scénu evoluce.

Která hora nám hrozí soudným dnem nyní?

Možností je překvapivě mnoho a stát se to může prakticky kdykoliv. Ještě nikdy na této planet? nebyla společnost tak citlivá na následky velké sopečné erupce, jako je naše dnešní civilizace. Prav?kým lidem před 74 tisíci lety mohl supervulkán Toba a následné klimatické změny omezit úlovky a přinutil je adaptovat se na ještě nuznější podmínky, než v jakých žili před tím - stejně jako zvířatům jim ale jinak už téměř neměl co vzít. Byli otužilí, nezáviseli na majetku, půdě, strojích, doprav?, lékařské péči, infrastruktu?e, ale dokonce ani na konkrétním míst?, nebo? šlo o kočovníky. A proto stejně jako zvířata, i oni nakonec přežili.

Kultury na přelomu starověku a středověku postižené mnohem menší explozí Kapi-Krakatoi už na tom paradoxně byly hůř, protože provozovaly zemědělství a byly vázané na p?du. Sopka jim vzala jednu či dvě úrody a následky byly strašné. Ale i to se nakonec dalo přežít - sopečná zima trvala jen krátce a úroda se získávala s tak primitivními prostředky, že nebylo těžké výrobu zase obnovit.

 

Zranitelná civilizace

My však jsme na tom hůř. Dnešní globální civilizace sice disponuje vědou, technikou, dálkovým obchodem a stále plnými skladišti, současně má ale také mnohem víc Achilových pat. Roku 2010 krátká erupce malé a nevýznamné islandské sopky Eyjafjöll na týden zastavila leteckou dopravu po celé Evropě a destabilizovala světovou ekonomiku. Pády burz a následující ekonomický kolaps dnes dokáží způsobit i maličkosti - často ani ne nějaké konkrétní neblahé události, ale i jen jejich pouhé očekávání. O tom, co by s nimi udělala opravdu velká sopečná erupce, nikdo nemá nejmenší představu.

Přitom není vyloučeno, že je na spadnutí. Někteří vulkanologové varují, že zdánlivě nevelká exploze islandské sopky Eyjafjöll je jen signálem počátkem dalšího období zvýšené aktivity tamních sopek, které obvykle trvá okolo 70 let. A možná ještě větší rizika se ukrývají na jiných místech sv?ta.

Jisté je jen jedno: kdyby se událost podobná erupci supervulkánu Toba opakovala dnes, dějiny, tak jak je známe, by dospěly ke svému konci. Obsah žádného skladiště nevydrží na 1800 let.

Dnešní věda už ale ví, že pod zemí se ukrývají mnohem větší síly než byly ty, které uvolnila Toba. Vulkanologové stále častěji narážejí na stopy erupcí supervulkán?, proti kterým jsou všechny známé sopky jen ochočeným plamenem domácího krbu. V minulosti dávné i nedávné došlo k celé ?ad? sopečných katastrof, které s drastickou názorností ukázaly, že vulkanismus je jedním z nemnoha přírodních rizik, proti kterým ani naše vyspělá technologická civilizace nemá žádné prostředky. I nejničivější zemětřesení působí jen lokálně a i asteroid či kometu snad lze odklonit z dráhy. Ale zastavit sopku nejde. Rádo se na to zapomíná: nad magmatickými krby rostou celé městské aglomerace, systém monitorování mnoha nebezpečných vulkánů v rozvojových zemích je nedostatečný nebo žádný, o podmořských sopkách nevíme téměř nic. Zatímco lidstvo utrácí miliardy za karnevaly, olympiády, světové výstavy a další podobné taškařice, neexistuje žádný seriózní plán pro případ skutečně rozsáhlé katastrofy, tím méně pak pro případ globální "nukleární zimy", která by po extrémně velké erupci zákonitě přišla.

 

Nikde není bezpečno

Také v naší zdánlivě klidné zemi uprostřed Evropy se mylně domníváme, že když tu žádné aktivní sopky nejsou, nic nám nehrozí. Nemůže být většího omylu: v minulosti poměrně nedávné byli i naši předkové těžce zasaženi globálními důsledky vzdálených erupcí. Jen se to nikdy nedověděli. Ještě neměli prostředky, které by jim prozradily, že za sněžením v létě, neúrodou, hladomorem, epidemií a válkou je ohnivá hora kdesi na druhém konci světa. Naši neznalost ale nic neomlouvá.

To, že rizika nevnímáme, vůbec neznamená, že podzemní síly neexistují. Statistika je neúprosná: dříve nebo později znovu s ničivou silou udeří, jak naznačuje nespočet katastrof, které se v minulosti odehrály.

- -

Pojďme si tedy připomenout alespoň ty nejhorší z nich. A současně se také trochu porozhlédnout po nebezpečném světě vulkánů, který i pří vší své hrůznosti je také vzrušující a krásný. Začít přitom můžeme právě vulkánem, o němž jsme se tu už zmínili: sopkou Krakatoa, jejíž zatím poslední ničivá erupce v roce 1883 se stala legendou.

 

Pokud knihu nemá Váš knihkupec, můžete ji objednat na webové adrese

http://www.kosmas.cz/knihy/155601/smrtici-sopky/

 

 

Obsah knihy:

 

01. Úvod: Svět po explozi

02. Krakatoa: probuzené peklo

03. Zkáza města St. Pierre

04. Zrození sopky

05. Cesta do středu Zem?

06. Největší exploze v d?jinách

07. Vulkánův hněv

08. Brána pekla

09. Flirt se smrtí

10. Hory posledního soudu

11. České sopky nemusí být mrtvé

12. Když se třese země

- -

příloha 1: Slovník

příloha 2: Stupnice