Publikace
Knižní publikace je možné si objednat na mailové adrese: aktuální počet kusů na skladě je vidět po rozkliknutí jména požadované knihy.
Tajemství našich chrámů
Když z denního světla a ruchu dneška vstoupíte do chrámu, obklopí vás úplně jiný svět: tajemné příšeří, chlad, starosvětské vůně, sochy a obrazy líčící zázraky, klenba vypínající se vysoko nad hlavou, varhany znějící hudbou, která umí proniknout hluboko do duše... Dobře zbudovaný chrám (a teď nemyslím moderní kostely, které jsou obvykle spíš pouhými modlitebnami) není jen architektonické dílo; je to ostrov jiného času a jiného myšlení, nebo ještě spíš pevná loď plující s nákladem starobylého duchovna, mystiky a esoteriky napříč rozbouřenými vodami staletí. Takový chrám přesahuje hranice konfese, pro kterou byl zbudován, a pokud je opravdu dobrý, přesahuje i hranice křesťanství a nabízí útulek každému, kdo chce rozjímat o světě a vesmíru, o svém místě v něm - a při troše soustředění si popovídat i s tím, co je nad námi. Ať už se tomu v různých věroukách říká jakkoliv. Ovšem není chrám jako chrám a tohle jde opravdu jen v těch nejlepších. Nemusí nutně jít o katedrálu (tedy sídlo diecéze a biskupa) a být gotického slohu, přestože ty obvykle bývají mystikou prodchnuté nejvíc - alespoň nejvýznamnější z nich. Mnohem důležitější je, jak na chrámu zapracoval genius loci i duch času, a kdo jej postavil, protože stavbu často řídili nejvzdělanější muži své doby, nejspíš i zasvěcenci tajných nauk a esoterických učení. Není náhoda, že kořeny svobodného zednářství sahají právě do středověkých stavebních hutí budovatelů chrámů - možná ještě dál do hlubin časů. Nemělo by proto překvapovat, že v chrámu a jeho výzdobě jsou zašifrované tajné vědomosti a poselství určená jen "těm, kteří vědí". To, co nezasvěcenému připadá jako pouhý dekorativní prvek, ve skutečnosti obsahuje symboly s hlubokým významem, včetně matematických, kosmologických, astronomických, astrologických a alchymických sděleni. O tajných vědomostech neznámého původu přitom nesvědčí jen na tehdejší dobu neuvěřitelně odvážná inženýrská řešení konstrukčních prvků, rozvržení stavby a symbolika výzdoby, ale i geniální metody podprahového působení na mysl návštěvníka - světlem počínaje a varhanními píšťalami konče. České, moravské a slezské chrámy v tomto ohledu nejsou výjimkou; právě naopak: v zemi, která je právem považována za mystické centrum Evropy, se tajemno nemohlo vyhnout ani jejím chrámům. Často jsou postavené na posvátných místech předkřesťanských kultur a převzaly na sebe energii míst, na nichž stojí - jejich přízraky, pověsti a někdy i kletby. Další příběhy pak přidala staletí během kterých odolávaly vlnobití času. Mívají rozsáhlé podzemí s hroby a ostatky významných osob nebo obětí válek a morových ran, nacházejí se v nich svaté relikvie nadané nadpřirozenou mocí, váží se k nim pověry, zázraky, pohnuté příběhy a události, včetně takových, které měnily tok dějin této země.
OBSAH
Bibliografie: Novák, J. A.: Tajemství našci chrámů. Alpress, Frýdek-Místek 2020, 278 s., fotografie, kresby barevné i černobílé. MOC: 290 Kč
Knihu je možné za zvýhodněnou cenu objednat přímo u nakladatele zde České vynálezy a objevy světového formátu
Myslím, že to bylo v roce 1964, tedy v době, kdy obchody tehdejšího Československa nenabízely ani potřebnější věci, než jsou pomůcky pro potápěče. A právě tehdy se v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců objevil návod, jak fotografovat pod vodou. Bylo to úplně jednoduché: vzali jste igelitový sáček, strčili do něj fotoaparát, sklenář vám jako tajný melouch vyřízl ze skla kruh, ten jste vsadili do ústí sáčku a igelit kolem skla něčím pevně stáhli. Fotoaparát se tedy ovládal přes měkký igelit, objektiv do vody mířil skleněným průzorem. Šikovnějším fotografům návod ještě navrhoval možnost udělat kolem skla přírubu, která by ho utěsnila spolehlivěji. Z ní by pak vycházel úhelník, k němuž by se foťák upevnil stativovým šroubem, takže by se nemohl v sáčku volně pohybovat. "Jak prosté, milý Watsone," řekl by nejspíš Sherlock Holmes - ale docela určitě si to nad stránkami ABC řekli i mnozí jiní. A jinde. Ale nepředbíhejme. Bylo mi tehdy 13 let a okamžitě mě to nadchlo, protože v kinech zrovna běžely filmy, kde se to potápěči, žraloky, chobotnicemi a jiným mořskými obludami jen hemžilo. Obratem jsem na rodičích vymámil potápěčskou masku a ploutve - a vlastně měl štěstí, protože už občas byly k dostání; o pár let dřív si je zdejší nadšenci museli vyrábět z pneumatik a gumových dětských kyblíčků. Se šnorchlem to bylo horší, takže mi ho táta nakonec vyrobil z novodurové trubky od WC. Byl moc dlouhý a tenký, ve vodě jsem se s ním pořád tak trochu dusil, ale takové maličkosti neohroženého dobyvatele hlubin nemohly zastavit. S ideou podmořského fotoaparátu jsem ale u rodičů narazil: máma mi ten svůj odmítla půjčit se směšnými výmluvami, že je to Zeiss Ikon, předválečná kvalita, že ho kdysi dostala od svého tatínka za maturitu a že nemá v úmyslu ho nechat utopit. A na to, abych měl svůj, jsem prý ještě moc malý. To se mě dotklo a v mém odhodlání ještě utvrdilo. Když není foťák, první pokus tedy bude s baterkou - ať všichni vidí, že to není nesmysl! A hlavně, že nejsem malý! Idea se obratem proměnila v čin, ostatně bylo to jednoduché, protože baterka může skrz igelit svítit i bez skleněného průzoru. Stačilo sáček zavázat gumičkou. Ovšem chodit s baterkou svítit do rybníka ve dne je nesmysl, každý přece musí uznat, že to chce pořádnou tmu - jen rodiče to nějak uznat nechtěli. Jenže pak mě pár dní nechali na chatě samotného... Potápět se v půlnoční tmě uprostřed rybníka představovalo pro třináctiletého kluka samo o sobě hodně silný zážitek. I ve dne tam voda byla asi tak průhledná jako hrachová polévka, teď ale navíc nebylo nic vidět ani nad hladinou. Jedinou jistotu představovalo světlo baterky. Jenže igeliťák se brzy začal plnit vodou; netrvalo dlouho a bylo po jistotě. Zůstala jen studená černá voda dole a neprůhledná tma nahoře. Proč to tady vyprávím? Hlavně kvůli tomu samému, proč jsem o pár řádků výš naznačil, že nad ten návod v ABC nejspíš zaujal ještě i někoho jiného.
obr: Autor v podvodnní stanici Hydronaut českého konstruktéra Matyáše Šandy
Roku 1947 vznikla v bavorském Tutzingu firma Goedecke GmbH, která nejdřív vyráběla módní obleky, přičemž její specialitou bylo dámské oblečení z vyřazených vojenských padáků, kterých byly po válce plné armádní sklady. Mělo to velký úspěch, ale Hans Goedecke byl také nadšenec pro potápění a fotografování. A nejen on, ale i milióny dalších, které nadchly stejné filmy, jako tehdy mě. Jenže kamery pod vodu byly velmi drahé - a pan Goedecke dostal nápad: bude na ně vyrábět pouzdra z elastického plastu, tedy v principu úplně stejná jako to z časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Přejmenoval svůj podnik na Ewa Marine, zaplavil svými pouzdry světový trh a značka dodnes představuje v tomto oboru pojem. Leckoho teď asi napadne, jestli mezi návodem v ABC a metamorfózou Goedecke GmbH do té doby žijící ze starých padáků ve světově proslulou Ewa Marine není souvislost; řečeno natvrdo, jestli úspěch bavorské firmy se ve skutečnosti nezrodil v redakci československého časopisu pro děti. Je to samozřejmě nedokazatelné, takže nic takového samozřejmě neříkám - už kvůli právníkům. Ale některé letopočty jsou zajímavé: 1963 - návod v ABC, 1969 - Hans Goedecke vyrobil první elestické pouzdro na kameru, 1970 - pouzdro se představilo na veletrhu Photokina a z Goedecke GmbH se stala Ewa Marine. Ve skutečnosti nás to nemusí moc mrzet, protože taková byla doba, v podstatě s tím nešlo nic dělat a mohli jsme si za to sami. V Československé socialistické republice se nesmělo podnikat, přičemž takzvaný socialismus obehnaný ostnatými dráty pod proudem nebyl ani tak diktát zvnější, jako spíš konečný výsledek relativně svobodných voleb v roce 1946. Účinná ochrana duševního vlastnictví zmizela a stejně tak byla slabá i motivace k realizaci dobrých nápadů - co z toho, když odměnou byl leda tak diplom a pár korun (a často ani to ne). Místo toho se začalo "kutit" - tedy podomácku na koleně vyrábět všechno, co se nenašlo na trhu. A bylo toho hodně, protože zátarasy z ostnatého drátu zemi oddělily od průmyslu, vědy a techniky vyspělého světa. Československo, které ještě nedávno bylo na špici, se rychle propadalo hlouběji a hlouběji. Jedním z vedlejších produktů té doby se v tehdejších socialistických zemích stala záplava návodů, jak si vyrobit cokoliv od kompotu až po traktor. Byly rozeseté snad ve všech médiích a nechyběly ani časopisy specializované výhradně na kutění. Říká se, že na Západě je všechny pečlivě studovali a co bylo k něčemu, to obratem patentovali a vzápětí uvedli do výroby. Buď jak buď, příběhů podobných tomu o vzniku elastických vodotěsných pouzder na kamery, je nápadně hodně. O hodně jsme při tom také přišli - zabité československé slepice snášející zlatá vejce by zaplnily pořádně velkou drůbežárnu. Některé z těch příběhů najdete v dalších kapitolách (všeobecně známá truchlivá historie kontaktních čoček je jen špičkou ledovce), o jiných se svět ani nedověděl a nejspíš nikdy nedoví. O těch, kteří měli plné hlavy skvělých nápadů a raději je odešli realizovat jinam, ani nemluvě. Přesto se tu dál objevovaly, vymýšlely, vynalézaly i stavěly úžasné věci. A objevují, vymýšlejí, vynalézají a staví pořád. Právě o tom je tahle kniha.
OBSAH 01. Místo úvodu
Bibliografie: Novák, J. A.: České vynálezy a objevy světového významu. Alpress, Frádek-Místek, 299 s., barevné a černobíle fotografie a kresby. MOC: 299 Kč
Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde
První republika: Zamlčená historie
Tomáš Garrigue Masaryk
Tahle věta by mohla klidně být napsaná o celé historii takzvané první republiky, ve skutečnosti se ale týká jen jedné z mnoha obecních kronik potrefených po vzniku nového státu neblahým osudem: "...z neporozumění a neopatrnosti byla kronika zničena Opravdu jen z neporozumění a neopatrnosti? Trochu víc napoví kronika Staré Boleslavi, do níž roku 1918 během rozpadu habsburské říše tehdejší kronikář napsal: "Tím končí trapná doba persekuční" a přikreslil lebku. Jenže zapomněl své předchozí zápisy "z neporozumění a neopatrnosti" zničit, a tak jsou dnes k dispozici i jeho vášnivé projevy oddanosti zaniklé monarchii. Jinde tak neopatrní nebyli; státem placení učitelé, místní hodnostáři nebo jen ctižádostivci s máslem na hlavě se o nepohodlné zápisy postarali lépe než ve Staré Boleslavi. Ale nejen o zápisy. Vikář František Hrachovec z Chlumu ve své kronice roku 1918 napsal: "8. listopadu měly se též všude páliti očistné ohně, kde mělo se spáliti vše, co upomíná na staré doby jako obrazy císařů, znaky, staré nápisy, erby, ale též misionářské kříže, růžence, sochy svatých... a všude po Čechách bylo toho přání uposlechnuto." Když tedy George Orwell po druhé světové válce ve svém románu 1984 vymýšlel Jámu pamětnici, v níž mizela režimu nepohodlná minulost, nebyl moc originální - a dokonce ani neopisoval od Stalinova Sovětského svazu. Prvorepubliková Jáma pamětnice byla dřív; sice jen taková malá česká, poněkud živelná a ne moc spolehlivá, ale každý začátek je těžký. Její následovnice o nějaké to desetiletí později už budou efektivnější. I tak ale tehdy zmizel velký kus skutečné historie - a nový stát pak už nebyl tak neprozřetelný, aby nad obrazem svých dějin ztratil kontrolu. Právně zakotvil nejen povinnost vedení kronik (Zákon o pamětních knihách obecních č. 80 z roku 1920), ale brzy na to i státní dohled nad jejich obsahem: "...ukládá se zapisovati události pravdivě... za bezprostředního dozoru letopisecké komise" (Vládní nařízení 169/32 Sb.). Jak se letopisecká komise obsazovala a na co dávala obzvlášť pozor, není tak těžké si domyslet. V dalších částech knihy uvidíme, že dohled nad kronikami byl tím nejmenším - a některé metody vytváření virtuálního obrazu ČSR byly na svou dobu překvapivě rafinované. Když k tomu ještě připočteme, že krátká doba trvání první československé republiky se zhroutila do dlouhého období totalit, nemůže překvapit, že během času vyrostla její podoba v myslích lidí do ideálu, kterým rozhodně nebyla - jako není ideálem žádný lidský výtvor, ze všeho nejméně pak výtvor politický. Vyšít nápis "Pravda zvítězí" na prezidentskou standartu není problém, některé pravdy ale problém být mohou i pro sebedemokratičtější stát. Obzvlášť velký problém pak představují pro malý slabý stát, který se zrodil na mimořádně exponovaném místě ze zkázy a zmaru Velké války, tak trochu zradou - a pod nešťastnou hvězdou. A tak otazníků a záhad, které po sobě takzvaná první republika zanechala, je víc než dost. Dodnes se spekuluje - jen tak namátkou - třeba o předválečných tajných jednáních českých politiků s carským Ruskem o podvracení Rakousko-Uherska, o původu prvního prezidenta (nechybí ani úvahy, že ho zplodil sám císař František Josef I.), o úloze zednářů a dalších tajných spolků při vzniku ČSR, o ruském zlatém pokladu a československých legiích, o podivné smrti generála Štefánika nebo pozadí smrtícího atentátu na ministra Rašína, o blufování Tomáše Masaryka při jednání s představiteli Spojenců týkajících se vzniku nového státu, o jeho posledních slovech před smrtí, o politických, společenských, korupčních a špionážních aférách... O tom všem a o mnohém jiném je tahle kniha. Nakonec zbývá ještě dodat, o čem není: rozhodně nechce první republiku hodnotit nebo dokonce soudit. Jinými slovy, autor se netouží přiřadit k dlouhé řadě pěšáků, kteří po bitvách sami sebe povyšují na generály. Otcové zakladatelé ve většině případů konali s nejlepšími úmysly, nebylo jejich chybou, že nedisponovali schopnostmi jasnovidců - a v mnoha případech ani neměli moc možností na výběr. Pochopíme je, jen když se na jejich složitou dobu podíváme bez příkras a vylhaného patosu, a na ně samé ne jako na sochy, ale na jako lidi. Pokud opravdu byli velcí, tak se tím nestanou o nic menšími, právě naopak. V neposlední řadě pak kniha nechce být ani odbornou studií nebo historickou prací - od toho tu jsou jiní. Chce jen pobavit jiným pohledem na dobu, která zdaleka nebyla tak suchopárně nudná, jak se jeví z učebnic a historických pojednání. Při takovém pohledu samozřejmě občas narazíme i na méně známé nebo dokonce temné stránky té doby. To však zdaleka neznamená, že dvacetiletá existence Masarykova státu není zdroj inspirace a hrdosti - jen jsou občas důvody trochu jiné, než má sklony tvrdit tehdejší i dnešní republikánská propaganda. Vynikající lidé té doby (a zdaleka nejen ti, o nichž mluví učebnice) se pokusili téměř o nemožné a moc nechybělo, aby uspěli. A i když Československo už neexistuje, zanechalo trvalou stopu v historii téhle části Evropy, která je a navždy bude o to výraznější, že okolní státy mají z oné doby mnohem méně důvodů k hrdosti.
Obsah 01. Úvod
Bibliografie: Novák, J. A.: První republika - zamlčená historie. Alpress, Frýdek-Místek, 304 s., barevné i černobílé obr. MOC: 299 Kč
Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde
Za tajemstvím pokladů Čech, Moravy a Slezska
To je slovo, které zrychlí dech, protože zní zvoněním zlata a cinkáním starých mincí, třpytí se drahokamy a šustí tajnými dokumenty. Současně z něj ale běhá mráz po zádech, protože připomíná krev, které byla prolita, při jeho shromažďování, ukrývání i hledání, nebo promarněné životy těch, kdo hledali podle špatných map. Od Jima Hawkinse ze Stevensonova Ostrova pokladů až po Indiana Jonese nebo skutečné hledače sestupující k vrakům španělských galeon jsou poklady spojené s exotickými krajinami kdesi na druhém konci světa, dost jich je ale i u nás. S jedním z nich se setkávají už děti v povinné školní četbě, když Alois Jirásek vypráví o drahocennostech ukrytých v podzemí Opatovického kláštera, vraždách mnichů, kteří se je pokoušeli bránit i o potápěčích, kteří se nevrátili ze zatopeného podzemního bludiště, když je chtěli vyzvednout. Obzvlášť hojné na poklady jsou lidové pověsti; téměř neexistuje hrad, zřícenina nebo nápadná skála, kde by se neukrývaly drahocennosti často hlídané silami, které nejsou z tohoto světa. Bludičky, skřítkové, ohniví psi, mrtví rytíři, zástupy duchů... Poklady na našem území ukrývali už lidé doby bronzové - kromě zlata jde i o takzvané hřivny, což byly měděné a bronzové předměty neznámého určení, patrně jakási obdoba platidel. K nejznámější patří nález úkrytu těchto předmětů o obce Něčín, o němž napsal román Bronzový poklad spisovatel Eduard Štorch. Ze starší doby bronzové pochází také například poklad měděných, stříbrných a bronzových předmětů nalezený v Tursku u Prahy. Jedním z nejzáhadnějších nálezů je velké množství cenností z Býčí jeskyně v Moravském krasu, kde nálezové okolnosti daly vzniknout nejen strašidelným pověstem, ale i moderním fantastickým hypotézám o důvodu ukrytí. Obzvlášť bohaté poklady zůstaly po Keltech, kteří se přímo zaměřili na těžbu zlata a ražení mincí. Slavný je zejména kotel plný zlatých mincí, který našli nevolníci u obce Podmokly na Rakovnicku v 18. století. Záhadný případ představuje duchcovský (lahoštský) poklad - kotel plný šperků nalezený 6 metrů pod povrchem ve vývěru minerálního pramene. Jde o jeden z nejvýznamnějších nálezů svého druhu v Evropě. Množství zlatých keltských mincí a jiných cenností se našlo i na oppidu u Stradonic nad Berounkou a dalších místech keltského osídlení. Poklady po sobě ale zanechala prakticky každá válka, revoluce, změna společenských poměrů - od husitů, přes třicetiletou válku a další historické zvraty až po odsun německého obyvatelstva a rok 1948. Není téměř hradu, kde by se nějaký poklad neměl ukrývat, pozornost hledačů se zaměřuje především na Házmburk, studnu hradu Zbiroh, Potštejn, a mnoho dalších. Příkladem skutečně nalezeného hradního pokladu může být třeba Karlštejn, kde v časech obléhání husity někdo z hradní posádky ukryl množství šperků, ozdob a stolního náčiní z drahých kovů. Obzvlášť slavné jsou nacistické poklady na našem území; o štěchovický poklad a jantarovou komnatu se zajímají i hledači z dalekého zahraničí. Štěchovice, Hora sv. Kateřiny, Sedlčansko, šumavská jezera, Květnice a další lokality spojené s působením SS jsou stále předmětem zájmu nejen soukromých hledačů, ale patrně i tajných služeb. Zdaleka totiž nejde jen o zlato a šperky - nejcennějším pokladem Třetí říše byly tajné zbraně a další technologie, které předběhly svou dobu a změnily poválečný svět k nepoznání. Někteří hledači pokladů věří, že jde jen o vrchol ledovce, zatímco někde stále zůstávají ukryté věci ještě mnohem lepší. Proto se kolem tajností nacistického státu dodnes dějí divné věci... Najít poklad touží asi každý - v dětském věku pod vlivem romantické četby, později pro vyřešení prozaických problémů všedního života. Jenže pokladů je málo, a tak většina lidí dobývá svůj chléb pomaleji leč jistěji a nechává si krumpáč a lopatu nanejvýš na zahradní práce. Existují však i tací, co svůj dětský sen o pokladu neopustili. Dokonce jsou ochotni na něj vynaložit víc peněz, než pak vykopat, což jim kupodivu vůbec nevadí. S příchodem detektorů kovů se hledání pokladů stalo téměř masovým hobby, ale současně i problémem pro archeologii a zákonodárce. O tom všem je tato kniha.
Obsah
Bibliografie: Novák, J. A.: Za tajemstvím pokladů Čech, Moravy a Slezska. Alpress, Frýdek-Místek 2018, 312 s., barevné a černobílé fotografie a kresby. MOC: 289 Kč
Knihu je možné objednat přímo u nakladatele zde Po stopách černé bohyně
Motto: "Měli ve zvyku vytvářet z velkého množství balvanů stavby podobné pyramidám, tak vysoké, jak jen jim použitý kámen dovoloval. V určitých dnech se kolem nich shromažďovali, aby zpívali a tančili,"
Největší tajemství ukrývá čtvrtá strana náměstí, kde se k nebi vypínají tři věže barokní katedrály Panny Marie Canedelárské, plným jménem Basilica y Real Santuario Mariano de Nuestra Seňora de la Candelaria. Vznikla na památku podivné události spojené s divotvornou soškou černé La Virgen Y Candelaria, po česku Panny Marie Candelárské, jejíž je katedrála svatyní. Nejde při tom o žádný z těch poněkud inflačních zázraků, které bývají připisovány spodobněním Boží matky na poutních místech celého katolického světa. Tahle Panenka Maria, když se k ní pěkně pomodlíte, sice samozřejmě také umí takové ty zázraky jako je uzdravování nevyléčitelných, spasení před loupežníky, záchranu když vypadnete z okna, zřítí se na vás dům, nebo se vám splaší koně, případně vás vytáhne z vody, když se topíte, ale její kult se odtud rozšířil po celé latinské Americe z jiných důvodů. Neobyčejný příběh černé La Virgen Y Candelaria se šiřitelům víry jistě líbil hlavně proto, že Panna Maria je podle něj při jejich misionářském snažení jaksi předešla a sama přišla mezi domorodce ještě dřív než se to podařilo evropským lodím. Ve skutečnosti ale nejspíš přesahuje rámec křesťanské víry a míří k tajemstvím ještě hlubším. Panna Maria Candelárská možná představuje nejpádnější indicii naznačující přímé spojení mezi mariánským kultem v křesťanství a pravěkými kulty ženských božstev, které můžeme vystopovat až do doby kamenné. A nebo možná i k oné Atlantidě. Což, je možná také důvod, proč nakonec musela zmizet a znovu se objevit v úplně jiné podobě. Co může mít společného barokní soška s legendární ztracenou pevninou? Případů zázračných zjevení Panny Marie a míst, kde je uctívána prostřednictvím jejích soch, je hodně - od Polska přes Lurdy a Fatimu až po Jižní Ameriku a Filipíny. Některé jsou slavné a oficiálně uznané církevními autoritami, kromě toho ale byla zaznamenána nesčetná další vidění jaksi soukromého charakteru (s mnohými z nich se v této knize později seznámíme). Pannu Marii Candelárskou, která je dnes oficiální patronkou Kanárských ostrovů, věřící považují za jednu z nich - a není se jim co divit, protože se od jiných zdánlivě neodlišuje. Na její sošce vystavené v katedrále města Candelaria na Tenerife na první pohled není nic zvláštního: honosně oblečená panenka s tmavou tváří a s Ježíškem v náručí, taková, jaké najdeme i na jiných místech. Když se ale podíváme pozorněji, spatříme pár nápadných odlišností. Nejdříve si asi všimneme svíce, kterou drží v ruce, protože to není atribut pro Boží matku v církevním umění typický. Nepřehlédnutelný je také podivný srpkovitý útvar nad nímž stojí. Především ale představuje velkou záhadu její příběh - o to větší, že podle všeho má jakési pravdivé jádro ukrývající velké tajemství. Když na konci 15. století mořeplavci nejkatoličtějšího veličenstva španělského krále Ferdinanda III. objevili ostrov Tenerife, nevěřili svým očím. Původní obyvatelé, kteří si říkali Guančové, sice žili na úrovni doby kamenné a provozovali "barbarské" přírodní kulty, ale v jedné z lávových jeskyň na jihovýchodě ostrova uctívali sochu Panny Marie, matky Ježíše Krista, tedy osoby stojící v hitparádě svatých na jedné z nejvyšších příček. Kde se vzala mezi divokými domorodci žijícími na úrovni doby kamenné? Španělským kronikářům tenerifští Guančové řekli, že černá socha držící v náručí dítě se objevila za velmi zvláštních okolností. Jednoho dne dva muži pásli své kozy u pobřeží nedaleko místa v domorodém jazyce nazvaného Achbinico - svůj význam v téhle historii může mít i to, že překlad zní Místo stříhání (hospodářských zvířat) a dojení, což je sice možné brát doslova, ale stejně dobře to může souviset s nějakým pasteveckým kultem plodnosti. Najednou se zvířata začala plašit a domorodci na skalisku nad ústím rokle spatřili světelný ovál v němž stála ženská postava s dítětem v náručí. Měla cizokrajný šat, byla nezvykle malá a upřeně prý oba muže pozorovala. Kruh světla jistě potěší ufology a další přátele teorií o mimozemských kontaktech v minulosti lidstva - a ještě uvidíme, že mnohá zjevení Panny Marie tak opravdu bývají vykládána. Místní svědkové "blízkého setkání třetího druhu" ale zřejmě měli poněkud přízemnější starosti: domorodá etiketa zakazovala mužům mluvit se ženami mimo osady, jenže oni tam tudy potřebovali hnát své stádo, a tak jí dávali posuňky najevo, aby se vzdálila. Podivná bytost se k tomu ovšem nějak neměla, což poněkud sexistické domorodce rozzlobilo natolik, že na ní zaútočili. Asi to neměli dělat, protože jednomu v té chvíli zchromla ruka, zatímco druhého poranil jeho vlastní kamenný nůž. A žena stála na skále dál...
Obsah 01. Podivný příběh madony z Atlantidy
Bibliografie Novák, J. A.: Po stopách černé bohyně. Alpress, Frýdek-Místek 2017, 304 s, barevné i černobílé kresby a fotografie
Knihu již nakladatel nenabízí, je ji však možné objednat ze zásoby několika posledních výtisků přímo u autora na adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
|
