Novákoviny

"Kámen mudrců připravil Karel IV. pomocí obrovských a vskutku císařských nákladů. A Karel V., nejhorlivější zkoumatel Přírody jej poté z velké části zvelebil a zanechal budoucím potomkům své koruny. Touto dobou náhoda svěřila tento poklad do mých rukou a v téže době mě potkalo i další, nemenší štěstí, že žezlo římského císařství obdržel nejslavnější císař Rudolf II."

Tohle tvrzení na první pohled vypadá jak opsané z nějakého praštěného rádoby esoterického webu, ale opravdu pochází z časů panování "císaře alchymistů". Traktát se poněkud mnohomluvně jmenuje Zrcadlo alchymie, v němž je obsaženo světlo této božské esence, tedy Filosofického kamene (Speculum Alchymiae in que continentur completum lumen buius Divinae Essentiae, id est Lapilis Philosophici) a jeho autor o sobě tvrdí, že je Odoardus Scottus, což je jméno, které ve spojení s alchymií možná bude leckomu připadat povědomé. A filmoví diváci si nejspíš vzpomenou na obézního alchymistu Scottu, alias Honzu Skotáka, který ve filmu Císařův pekař pálil slivovici.

Jenže příjmení Scotta se v historii tajných věd opravdu objevuje, byť s různými křestními jmény, takže nechybí ani názor, že se za ním skrývá sám Edward Kelly (1555 - 1594), alchymista, spiritista a podle všeho podvodník, který na Rudolfově dvoře opravdu působil (a ve zmíněném filmu představoval hlavního padoucha). Pro nás je důležité, že tvrzení o císaři Karlovi IV. jako alchymistovi pochází z okruhu lidí, kteří se v prostředí okultních věd pohybovali, takže může mít nějaké reálné jádro.

Nasvědčuje tomu i skutečnost, že se v alchymistické literatuře neobjevilo poprvé. Totéž tvrdí i spis Opus mulierum et ludus puerorum, který byl ve Frankfurtu vytištěn už roku 1550. Píše se v něm, že čerpá z ještě starších spisů, které pocházejí z časů císaře Karla IV., pokud ne přímo z jeho dvora.

Tvrzení, že Karel byl alchymista a zasvěcenec tajných nauk se častěji objevuje v novověké historické literatuře. Buditelský spisovatel František Martin Pelcl (1734 - 1801) například napsal, že se o ni zajímal nejen císař, ale i jeho otec Jan Lucemburský a že v lucemburské éře se chymická praxe v Čechách hojně provozovala. Bohužel neuvádí zdroje, z nichž čerpal, přesto není třeba jeho tvrzení jen tak odbýt - byl uznávaný literární vědec, historik a znalec starých archivů, který v závěru života působil na pražské univerzitě. Existují také středověké alchymistické spisy s věnováním Karlovi nebo některé z jeho manželek.

Jiní pozdější autoři také uvádějí, že zasvěcenci alchymie byli nejbližší spolupracovníci Karla IV. Například podle vlasteneckého jezuity a historika Bohuslav Balbín (1621 - 1688) s ní přinejmenším přišel do styku arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297 - 1364) během svých dlouholetých studií v Itálii. A o něm můžeme bez přehánění říct, že byl Karlovým prvním rádcem a pravou rukou, jak ještě uvidíme. Balbín sice neuvádí, kde na to přišel, zato ale víme, že se zabýval hledáním a zachraňováním starých archivních rukopisů, z nichž také při své práci čerpal. Je také autorem Arnoštova životopisu, takže měl tématiku jistě dobře prozkoumanou.

Kontakty Karla i Arnošta (stejně jako dalších vzdělanců z císařova okolí) s alchymií jsou přinejmenším pravděpodobné, protože v časech, kdy neexistovaly přírodní vědy v našem smyslu, je - společně s astrologií - svým způsobem nahrazovala. Lidé, kteří prošli prostředím tehdejších univerzit, nemohli nepřijít do styku s těmi, kdo je provozovali. A pokud byli zasvěceni, měli dobrý důvod se tím moc nechlubit, protože roku 1317 vydal papež Jan XXII bulu, v němž alchymisty označil za podvodníky a celkem oprávněně prohlásil, že umělá výroba zlata z neušlechtilých kovů není možná.

Jenže alchymie není jen o transmutaci kovů, dokonce to ani není jejím základním cílem. Její pravou podstatu prakticky neznáme, protože to, co z ní uniká mimo okruh zasvěcenců, je jen parodie. Jisté je, že nejde ani tak o proměnu hmoty, jako o proměnu duše - a existují lidí tvrdící, že Karlovo obrovské dílo prozrazuje, že ji podstoupil.

Pro domněnku, že měl Karel IV. k alchymii přinejmenším blízko, existuje ještě jeden důvod - sice nepřímý, ale dost pádný. Všechny jeho politické, stavební i duchovní projekty vyžadovaly obrovské množství prostředků a jejich zdrojem bylo české zlato a stříbro. Nevyhnutelně musel přicházet do styku s lidmi, kteří mu ho opatřovali, tedy s důlními odborníky, zpracovateli kovů, a mincmistry. To byli opět více či méně alchymisté, protože i v tomto případě mezi esoterikou a geologií nebo metalurgií neexistovala ostrá hranice.

Za posledního skutečného zasvěcence Karla IV. považuje mnoho moderních esoteriků. K tomuto názoru dospěl například rakouský filosof, esoterik, sociální reformátor, theosof, údajný rosenkrucián a zakladatel antroposofického hnutí Rudolf Steiner (1861 - 1925). Někteří milovníci tajemna dokonce tvrdí, že se Karel převtělil do Christiana Rosenkreutze, otce tajné společnosti rosenkruciánů usilující o změnu světa k lepšímu, který se měl narodit stejného roku, v němž císař zemřel.

Problém je v tom, že neexistují žádné důkazy Rosenkreutzovy historické existence, tím spíš pak neznáme přesný letopočet narození. Většinou se soudí, že žil ve 14. století, nechybí ale ani názor, že jím ve skutečnosti byl Jan Amos Komenský.
Přímý důkaz toho, že byl Karel IV. alchymista, asi nenajdeme - byl především státník a pověst laborujícího mága si nemohl dovolit (ostatně i Rudolf II. s tím měl problémy, byť panoval v podstatně osvícenější době a na veřejném mínění mu moc nezáleželo).

Tomu nasvědčuje i skutečnost, že už jeho syn Václav IV. se zálibou v tajných vědách tajil podstatně méně. Dokonce si tím od jednoho dnes už neznámého benediktinského mnicha vysloužil přezdívku consultor demonum, tedy poradce ďábla. Někteří autoři dokonce tvrdí, že jeho zaujetí hermetickými naukami nemělo daleko k posedlosti "císaře alchymistů" Rudolfa II. Vlastnil rozsáhlou sbírku alchymistických, astrologických spisů a astronomických nástrojů, kterou uchovával na svém kunratickém hrádku. A je velmi pravděpodobné, že přinejmenším část z toho zdědil po Karlu IV. - stejně jako zájem o tuto problematiku. S jistotou to sice tvrdit nemůžeme, pokud ale je něco pravdy na tvrzení, že jablko nepadá daleko od stromu, tak jde o velmi silnou indicii.

Přímý důkaz toho, že se Karel zajímal o duchovno, spiritismus a esoteriku ale přesto máme. Dokonce sepsaný jeho vlastní rukou...

OBSAH KNIHY
01. Duch času
02. V očekávání Apokalypsy
03. Na přelomu věků
04. Italští našeptávači
05. Země mrtvého knížete
06. Posvátné dílo
07. Hlavní město evropské říše
08. Místo epilogu

PŘÍLOHY
Karel IV. - osobní karta
Římská říše nebyla jen jedna
Chronologie
Literatura

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
TIP:
Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Bibliografie:
Novák, J., A.: Karel IV., mystiky a čaroděj. Alpress, Frýdek-Místek 2016. 280 s., barevná příloha