Oblast Středozemního moře a přilehlých kontinentů je místem, kde se formovala naše civilizace. Četné legendy, historické doklady i hmotné památky nasvědčují tomu, že toto krystalizační jádro moderního světa bylo ovlivňováno mnoha záhadnými faktory, které naznačují působení jakési neznámé vyspělé civilizace nebo příchozích z jiných světů. Práce přináší indicie nasvědčující tomu, že dávný vývoj civilizací ve Středomoří v mnoha ohledech čerpal ze zdrojů, které dodnes zůstávají tajemné.

1. vydání: 1999
2. aktualizované vydání: 2001

Novák, J.: Digitální fotografie a video v praxi, Grada, Praha, 160 str. CD-ROM, 2 vydání

stav zásob: 0
cena v?etn? poštovného a balného:N/a

Vzducholodě jakoby symbolizovaly poslední éru objevování neznáma na naší planetě. Ještě to nejsou letouny vyráběné v obrovských sériích a konstruované anonymními továrními týmy, ale osobitá plavidla s vlastní individualitou, stejně jako jejich tvůrci jsou výrazné a nepřehlédnutelné osobnosti. Své lodě nejen navrhovali, ale také v nich létali, dobývali vzduch - a mnohdy v nich i umírali. A nejde ještě o přísně účelové lety z jednoho bodu do druhého pod neustálým dohledem řídících stanovišť, ale skutečné plavby po nezmapovaném vzdušném oceánu plném záludných jevů a často i nad místy, kam do té doby nevkročila noha civilizovaného člověka.

Navzdory vědeckému pokroku zůstává řada záhadných faktů a jevů o jejichž podstatě nevíme téměř nic: otazníky z minulosti lidstva, tajemné megalitické stavby a další výtvory dávných kultur, kulový blesk, UFO, záhadná zmizení...

Populárně (ale nejen pro děti) psaná kniha o potápění v tehdejším Československu. P?ehled pronikání člověka pod vodu od starověku až po 20. století, historie potápění na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.

Obrovský nárůst počtu lidí, kteří cestují do zahraničí v posledních letech, vedl také k dramaticky se zvyšujícímu množství těch, kteří se tam podívají pod mořskou hladinu - a kteří při potápění také chtějí fotografovat či pořizovat amatérské videozáběry. Nabídka turistických kanceláří, potřebného zboží v obchodech, stejně jako potápěčská střediska v přímořských letoviscích to umožňují prakticky každému a tomu odpovídá i zájem veřejnosti. Potápění a snímání pod vodou se tak v krátké době změnilo z výlučného sportu poměrně úzkého okruhu lidí na běžnou prázdninovou zábavu - stejně jako windsurfing, rafting a další podobné aktivity.

Mare Nostrum - Naše moře. Tak říkali staří Římané moři, které my nazýváme Středozemním a je jedním z nejoblíbenějších míst pro trávení dovolených. Obyvatelé Impéria to mysleli převážně vlastnicky a v podstatě právem, protože jejich říše tuto obrovskou vodní plochu postupně bezezbytku spolkla: tam, kde má živočich obvykle kostru, měl jejich stát rozlehlou vodní plochu. Žádná jiná říše v historii lidstva už se pak něčím podobným nemohla pochlubit. Středozemní moře je ale také naše - i když v trochu jiném smyslu a zdaleka ne jen proto, že se sem jezdíme koupat a opalovat. Je naše, protože v jeho březích hluboko vězí naše kořeny. Na Zemi není jiná oblast, která by měla pro civilizaci (a nejen evropskou) takový význam jako Středomoří. Nejen ohromující památky, ale především duchovní základ celé naší kultury má původ tady. Tři světová náboženství, literatura, divadlo, filosofie, věda, demokracie... za to vše vděčíme břehům jednoho nepříliš rozlehlého a zdánlivě nijak výjimečného moře.Proč právě tady se udály tak úžasné věci? A mají pravdu učebnice tvrdící, že šlo o přímočarý, zákonitý a dnes již naprosto objasněný vývoj od jednoduššího ke složitému? Mnohé nasvědčuje tomu, že v tomto tajemném kotli civilizací bylo ledacos jinak než dnes tvrdí kabinetní vědci. Středomořské kultury (alespoň ty nejlepší a nejpodivnější z nich) nejspíš čerpaly z pramenů, jejichž hloubka nám stále uniká. Vedle učebnicových jistot v souvislosti s nimi existuje celá řada záhad: odkud se vzaly znalosti, které správně mít neměly, vynálezy předbíhající svou dobu o celá staletí, stavby pro něž nemáme vysvětlení, báje popisující technologie daleké budoucnosti? Plný děsivých tajemství je ostatně i svět, z něhož středomořské civilizace vzešly - je to svět vulkánů, mořských hlubin, ničivých katastrof a podzemních labyrintů. I tyto okolnosti jistě měly vliv na myšlení lidí, kteří tu žili.

Pojďme se nyní za těmito záhadami vypravit. Nemusí to ostatně být jen na stránkách této knihy; příběhy, které tu budeme vyprávět, mohou posloužit i jako tip, návod a průvodce pro skutečné výpravy za tajemstvími Středomoří - za záhadnými místy, v nichž se kdysi rodil náš dnešní svět.

Inspirací k četbě, dárku, ale třeba i k výběru dovolené může posloužit následující ukázka

Ukázka z knihy:

...nadzemní chrámy na ostrově Malta ale mají i svůj podzemní protějšek: Hypogeum. Podle jedněch gigantický podzemní chrám, podle druhých rituální pohřebiště, podle třetích cosi jako protiatomový kryt postavený v dávné minulosti proti neznámému nebezpečí hrozícímu z oblohy. Tím vším má být pět až šest tisíciletí starý objekt, který neznámá kultura vytesala do skal Malty.

K objevu záhadného podzemního komplexu došlo na počátku 20. století. Povrch Malty je omezený, zatímco její populace v posledních stoletích rychle rostla. Už delší dobu proto hlavní město La Valetta postupně splývá se svými předměstími. Když roku 1902 dosáhla urbanizace až k předměstí zvanému Paola, probořila se skupina stavebních dělníků prokopávajících skálu do neznámé podzemní dutiny. Brzy se ukázalo, že nejde o přírodní jeskyni, ale o objekt vybudovaný lidmi. Rozlehlá soustavu vzájemně propojených chodeb ústila do velké kopulovité prostory uspořádané ze soustředných kruhových galerií.

Majitel pozemku nález zprvu zatajil a stavební práce dál pokračovaly. Archeologové se sem dostali až o několik let později, kdy už byl podzemní objekt značně zdevastován. První seriózní výzkum provedl v letech 1905 až 1911 Themistocles Zammit. Ten v té době prováděl rovněž vykopávky na dalších maltských lokalitách, tentokrát nadzemních. Brzy zjistil, že má před sebou dosud neznámou vyspělou civilizaci, o níž dosud vědci neměli ani tušení.

Záhadný podzemní komplex dostal jméno Hypogeum. Jde o několik desítek jeskyní, z menší části přírodního původu, z větší části však vytvořený uměle. V jeho chodbách, které neznámí stavitelé natřeli rudou barvou, bylo nalezeno mnoho obrovské množství lidských kostí. Později bylo jejich stáří pomocí radiokarbonové metody určeno na 5000 až 5500 let. Vědci odhadují, že jde o pozůstatky nejméně 6000 lidí. Brzy proto p?evládla domněnka, že šlo o jakési gigantické pohřebištť. Na první pohled logická hypotéza však má i několik trhlin.

Už Themistocles Zammit rozpoznal, že ve slohu podzemního Hypogea a nadzemních staveb této civilizace je prakticky shoda. Zejména k blízkému megalitickému chrámu v Tarxienu tvoří podzemní komplex protipól - jeho hlavní kopulovitá část představuje cosi jako negativ nadzemního chrámu vytesaný v podzemí do kompaktní skály.

obr: Hypogeum. Foto: Jan A. Novák

Někteří badatelé proto soudí, že zatímco nadzemní chrámy sloužily pro komunikaci s běžnými božstvy, Hypogeum bylo cosi jako brána, jíž se zemřelí vraceli zpět do lůna Matky Země. Utvrzuje je v tom torzo mimořádně kypré ležící ženy nalezené v podzemním komplexu, zatímco v některých nadzemních chrámech byly stejné sochy ve stojící poloze.

Ležící otylá bohyně však nabízí i další výklady. Podle některých archeologů byly ženy s těmito tělesnými mírami uctívány během doby kamenné jako kněžky kultu hojnosti - u stále hladovějících lidí prý vzbuzovali okázale dobře živení jedinci zcela odlišné pocity než u dnešní populace. "Spící Matka Země" pak ve skutečnosti byla jednou z kněžek tohoto kultu, která v podzemním chrámu věštila v hypnotickém spánku nebo pod vlivem drog. Tato praxe je známá z klasických antických civilizací, které však přišly až o n?kolik tisíciletí později a bez jakékoliv návaznosti na maltskou kulturu. Je také otázka, zda byli obyvatelé ostrova skutečně stále hladoví, když si mohli dovolit věnovat tolik energie na výstavbu gigantických objektů.

Hypotéze podzemního pohřebiště odporují i jiné indicie. V Hypogeu bylo mimo jiné nalezeno také velké množství zvířecích kostí a především studna. Zvířata sice mohla sloužit jako oběti, sotva však lze vysvětlit, k čemu mrtví potřebovali vodu. Proto nechybí ani hypotézy tvrdící, že původně byl tento komplex vytvořen jako úkryt pro živé a pohřbívat se do něj začalo až druhotně.

Populární Erich von Däniken se například domnívá, že budování takových staveb (nejen na Maltě, ale i jinde po celém světě) bylo důsledkem šoku následujícím po kontaktu s mimozemskými návštěvníky. Poukazuje v této souvislosti na výskyt podivných kolejí vytesaných na mnoha místech do skal ostrova, jejichž původ ani smysl se dosud nepodařilo objasnit. Stejně tak ale zatím nikdo nedokázal jejich souvislost s dobou budovatelů chrámů.

Jisté je jen to, že maltská civilizace po několika staletích svého trvání zanikla stejně záhadně, jako se předtím objevila. A mrtví z Hypogea tajemství jejího vzniku, původu jejích znalostí, smyslu gigantických staveb i odchodu ze scény dějin už nejspíš neprozradí.

Tajemstvím zůstává i účel ostatních megalitických chrámů na Maltě. Jakým bohům byly tyto stavby zasvěceny a jaké obřady se uvnitř odehrávaly? Dokonce i označení "chrám" je spíše jen dohoda moderních archeologů, než dokázaná realita. V žádné (s výjimkou postranních prostor podzemního Hypogea) se nenašly hrobky. V několika objektech zato byly (stejně jako v Hypogeu) sochy i sošky žen, které se svými proporcemi značně vymykají současným představám o ideální modelce - mnohem blíže mají k Věstonické Venuši. Od dob moravských lovců mamutů sice dělí maltské stavitele nejspíš desítky tisíc let, přesto nelze vyloučit, že jde o stejný kult. Bylo by to "nejtrvanlivější" náboženství na světě: mezi Věstonickou Venuší a maltskou obézní bohyní leží přibližně 14 tisíc let, zatímco nejstarší náboženství současnosti, jímž je judaismus, trvá necelé čtyři tisíce let. Kult, jehož ústřední postavou byla ona dobře živená paní se může pochlubit také překvapující územní rozšířeností - nálezy Venuší pocházejí z celé Evropy.

Podporuje to domněnku, že v té době na našem kontinentě existovala do značné míry jednotná civilizace, v níž probíhala nejen obchodní i kulturní výměna na velké vzdálenosti.

obr: Detail architektury Hypogea. Foto: Jan A. Novák

Oficiální archeologie však tuto myšlenku připouští jen nerada - podle stále přetrvávajících učebnicových dogmat se lidstvo vyvíjelo lineárně od nekulturních barbarů po dnešního člověka, takže v době kamenné nemůže být po něčem takovém ani památky. A když, tak jde pouze o nahodilosti, jimž není třeba věnovat pozornost.

Protože však nejsme kabinetní vědci a naše existence tedy nezáleží na přikyvování či nesouhlasném mručení váženějších učených kolegů a jejich orgánů vědecké cenzury, může popustit svou fantazii ještě svobodněji: maltská tlustá bohyně nás p?es své stejně kypré kolegyně z jiných míst spojuje také s časy, do nichž Platón klade Atlantidu, s érou magdalenienu, kdy kultura doby kamenné prožívala svůj nejvyšší vrchol a s časy neolitické revoluce, kdy lidstvo učinilo jeden ze svých největších civilizačních skoků. A přes maltské kameníky zase vede cesta dál po proudu času - k dalším megalitickým stavbám po celé Evropě i jinde a možná až k fascinující kultuře starého Egypta...

Obsah:

01 - Úvod

02 – Na počátku byla Atlantida

03 – Bohové podsvětí

04 – Starší než pyramidy

05 – Tajemné lodě

06 – Záhady z časů krále Minóa

07 – Záhadné centrály moci

08 – Ob?ané vesmíru

09 – Císařova tajná zbraň

Bibliografie:

Novák, J. A.: Největší záhady Středomoří, XYZ, Praha 2009, 292 str.

Nemůžete knihu sehnat?

Od prosince byly Největší záhady Středomoří distribuovány do přibližně stovky knihkupectví v České republice, leckde ovšem už nejsou. Knihu je také možné objednat v internetových knihkupectvích, nebo přímo u nakladatele: www.xyz-knihy.cz/nejvetsi-zahady-stredomori.html. Pokud by žádná z těchto možností nefungovala, obraťte se na autora: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

Už nejméně dva tisíce let trápí vědce otázka, jestli je ve vesmíru také život, nebo dokonce inteligentní bytosti. Její kladné zodpovězení by představovalo největší objev všech dob, změnu pohledu na vesmír a svět srovnatelnou s koperníkovskou revolucí, patrně otřes pro většinu náboženských systémů - a nejspíš i civilizační šok podobný tomu, který prožili američtí indiáni po připlutí španělských lodí. Možná i proto je kolem pátrání po mimozemském životě tolik nejasností, nebo dokonce cílených manipulací.

Kniha se zabývá vývojem názorů na život v kosmu a historii jeho hledání, počínaje zkoumáním meteoritů, přes výzkum planet sluneční soustavy až po snahy o kontakt s případnými civilizacemi u jiných hvězd, především program SETI. Nemůže přitom pominout ani spornou otázku definice života, záhadu jeho mimořádné odolnosti, problém vzniku života zde na Zemi - nebo konkurenční hypotézu, podle níž zárodky živých organismů přišly z meziplanetárního prostoru. Zabývá se také některými rozporuplnými výsledky, nebo dokonce cílenými dezinformacemi souvisejícími s tímto výzkumem - například spory kolem tajemného signálu WOW!, záměrným překrucováním výsledků sond, které přistály na Rudé planetě, podivné interpretace nálezů v meteoritech z Marsu a snahou bagatelizovat nebo zamlčet některá znepokojující fakta. Nemůže se přitom vyhnout ani hypotézámobr: , podle kterých tu mimozemšťané už dávno jsou a vztahem mezi otázkou existence kosmických inteligencí a náboženské víry.

Ukázka z knihy:

ZÁHONY DEMENTNÍCH ZAHRADNÍKU

Nejpodivnější objevy z marsovských fotografií jsem si nechal na konec této kapitoly, protože to, co na nich je, vypadá jako čistá sci-fi. Tají se nad nimi dech: podivné černé útvary vyrážejí na jaře skrz led, tvoří jakési „keře“ o průměru několika desítek metrů a v létě zase mizí.

To není žádná fantazie pro bulvár typu marťanské sfingy, ani přelud na hranici rozlišení, na jakých staví svou popularitu Richard C. Hoaghland. Tady se každým rokem něco nepochybně děje — a jedním z vysvětlení je život. Ale jaký život! Už ne neviditelní mikrobi nebo dokonce jejich pouhé fosilie. Jestli je to živé, pak jde o gigantický organismus, něco na způsob obří kolonie hub, megaplísně nebo banyanu (Ficus benghalensis, fíkovník banyan), kterému se to mimochodem na obrázcích s největším rozlišením podobá ze všeho nejvíc.

Organický původ podivných útvarů by nepochybně znamenal senzaci číslo jedna. Jenže podivné struktury se objevují právě v místech, kde se život očekává ze všeho nejméně. I proto jsou vědci ve svých soudech opatrní.

Temné struktury „rozkvétající“ každé jaro na dunách Marsu poprvé zaznamenala sonda Mars Global Surveyor v letech 1998 až 2001. Tehdy ještě žil slavný spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke, a tak se ho server Space.com zeptal na jeho názor.„Mars je zřejmě obydlen rasou dementních zahradníků,“ zněla odpověď dokazující, že příslovečný anglický smysl pro humor nebyl spisovateli cizí ani ve vysokém věku.

Clarke narážel na skutečnost, že se útvary objevují na lokalitách, kterým by se každý rozumný živý tvor raději vyhnul. Místo rovníkových oblastí, kde teplota občas vystupuje i nad bod mrazu, si pro svou existenci vybraly polární krajiny mezi 60 až 80 stupněm zeměpisné šířky, převážně na jižní polokouli. Většina struktur se každoročně objevuje na stejných místech.

V roce 2001 dorazila k Marsu sonda Mars Odyssey, která měla na palub? mnohem citlivější přístroje, zejména zařízení THEMIS s kamerou pro snímání ve viditelném a infračerveném světle. Nové snímky ukázaly, že nejde o náhodně vzniklé skvrny, jako když se třeba nad tmavou horninou protaví led po zahřátí sluncem. Útvary mají složitou strukturu a jejich chování nasvědčuje tomu, že souvisejí s nějakým komplikovaným procesem.Nejčastěji se objevují na svazích dun uvnitř některých kráterů.

Vznikají velmi rychle, často za dobu kratší než jeden týden. Zpočátku jsou šedé, později mají černý střed. Některé snímky naznačují, že pod ledem se k nim koncentricky sbíhá síť jakýchsi kanálků. Také uvnitř objektů bývá patrná soustava paprskovitých linií.

obr: Detailní snímek pořízený sondou Mars Global Surveyor ukazuje keříčkovitou strukturu uvnitř některých skvrn

Foto: NASA/JPL

Tvar struktur je většinou kruhový, někdy prodloužený ve směru sklonu svahu, jako by z objektu něco vytékalo. Průměr kolísá od několika málo metrů až ke stovkám metrů.Měření prováděná sondami potvrdila, že v oblasti, kde se útvary vyskytují, klesá teplota až na mínus 126 stup?? Celsia. Relativně nedaleká jižní polární čepičku proto tvoří nejen led, ale na povrchu se každou zimu usadí ještě metrová vrstva zmrzlého oxidu uhličitého.

Většina vědců je proto v hodnocení biologického původu fenoménu, který dostal zkratku DDS (Dark Dune Spots), velmi opatrná. Odborníci nejčastěji soudí, že geologie Marsu je z našeho hlediska zcela bizarní — a DDS jsou prost? jedním z jejích kuriózních projev?. Například podle Phila Christensena z Arizona State University jsou DDS vytvářeny výtrysky plynného oxidu uhličitého smíchaného s prachem a pískem. Po zahřátí sluncem na jaře se pod krustou ledu vytvoří zásobníky stlačeného plynu, který si pak prorazí cestu vzhůru. Fontána vysoká i více než 100 metrů má za následek jak vznik otvoru, tak síť soustředných trhlin a hvězdicovité struktury v okolí DDS.

Přijatelné vysvětlení: život

Ne všichni geologové s tím ale souhlasí. Augustin Chicaro z Evropské kosmické agentury je mnohem diplomati?t?jší: „Jako geolog považuji DDS za vzrušující fenomén. Bylo by vhodné nejdřív shromáždit názory expertů z mnoha oborů.“

Jedním z takových názorů je i hypotéza, kterou vytvořil maďarský astronom András Horváth společně s biology Tiborem Gántim a Eösem Szathmárym. „DDS nemohou být výsledkem pouhého tání a mrznutí půdy. Skvrny se totiž nevyskytují na svazích dun vystavených slunci, ale v hlubších chráněných polohách. Biologické vysvětlení je proto přirozenější.“

Maďarští vědci dokonce navrhli způsob, jak by mohly obří živé organismy v krutých podmínkách marsovských polárních oblastí přežívat. „Obsahují fotosyntetický pigment schopný pohlcovat světlo s vysokou účinností,“ vysvětluje Horváth. „Žijí v mezní vrstvě na povrchu půdy pod ledovcem, kam k nim ještě proniká sluneční světlo. Koncem zimy už je ho dost na to, aby temné barvivo produkovalo i teplo schopné roztavit led. Voda se nevypaří, protože od styku s řídkou atmosférou jí chrání led. Organismy tak žijí v teplejších kapsách vyplněných kapalinou a čerpají živiny z půdy pod sebou. Něco takového je možné právě jen v polárních oblastech, kde je dostatečně dlouhý den. I ze Země známe mikroorganismy, které provozují podobný životní styl v ledovcích Antarktidy.“

Maďarští vědci také poukázali na některé zvláštnosti tvarů skupin skvrn, které lze nejsnáze vysvětlit biologicky. často se totiž stává, že dvě nebo více černých skvrn se nachází v těsné blízkosti. Přitom mezi jejich šedými „obaly“ téměř vždy vzniknou i jakási propojení stejné barvy. Mechanické výbuchy stlačeného oxidu uhličitého by sotva vytvářely blízké skupiny kruhových otvor?, tím méně pak jejich propojení šedými „mosty“ vyvrženého materiálu. Nahromaděný plyn by bu? unikl jediným otvorem, nebo by kru, která jej věznila, prostě rozmetal na kusy.

obr.: Kruhové seskupení DDS na jednom místě naznačuje, že výskyt kopíruje jakousi strukturu pod povrchem ledu

Foto: NASA/JPL

Ve skutečnosti je možné, že díky velkému odstupu orbitálních fotografů od těchto objektů, omylem zahrnujeme pod pojem DDS několik typů útvarů. I z těch nemnoha nedokonalých snímků, které jsou k dispozici, je zřejmé, že není skvrna jako skvrna. Některé se opravdu nacházejí na jakýchsi trhlinách či švech ker povrchového materiálu, patrně zmrzlého oxidu uhličitého, které byly vyzdviženy tlakem zespodu — a je tedy pravděpodobné, že jsou geologického původu. Jiné ale tvoří početná a nahodilá seskupení na svazích dun, nebo se vyskytují jen v naváté hornině, zatímco starší podklad ponechávají bez povšimnutí. Z některých zjevně něco vytékalo nebo tryskalo, z dalších ne. Keříčkovité struktury uvnitř skvrn a „kořeny“ sbíhající k nim se sice vyskytují často, zřejmě ale nejsou pravidlem. A tak by se mohlo pokračovat dlouho. Otázka původu DDS je zatím otevřená — a zřejmě ještě dlouho bude...

Obsah knihy:

01. Tajemná zpráva ze souhvězdí Střelce

02. V kosmu zrozeni

03. Život v pekle

04. Po stopách Stvořitele

05. Rudá planeta

06. Spor o meteority z Marsu

07. Šokující objevy, šílené spekulace

08. Divné světy

09. Ke hvězdám

10. Kontakt

11. Kosmické civilizace

12. Na cestě k Věčnosti

Bibliografie:

Novák, J. A.: Život ve vesmíru, Daranus, Praha 2009, 397 stran.

Sháníte knihu marně?

Do knihkupectví byla kniha distribuována během prosince a z většiny rychle zmizela, což ovšem při zdejším systému knižního prodeje ještě neznamená, že neleží někde ve skladech. Pokud ji nemůžete sehnat, kontaktujte autora: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.., nebo nakladatele: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Záhadné vynálezy

Zapomenuté vědomostí z dávných časů

Jan A. Novák

ukázka z knihy:

Hromosvody ve starověku

Podle učebnic vynalezl hromosvod americký fyzik a politik Benjamin Franklin. Ledacos ale nasvědčuje tomu, že znalost jak zkrotit blesky z oblohy měly už některé starověké civilizace, mezi jinými i faraonský Egypt.

Například u egyptských chrámů už za faraona Ramsese III (1182 - 1152 p?. n. l.) stávaly dřevěné sloupy vysoké až 30 metrů s kovovými špicemi- někdy zlatými, většinou však měděnými. Pás ze stejného kovu tyto hroty údajně také spojoval se zemí. Jinými slovy: naprosto regulérní hromosvod. Egypťané ale zřejmě nebyli jediní, kdo své stavby podobným způsobem chránili.

Rostlina proti bouřce

Indové a Etruskové zase chránili některé stavby kovovými tyčemi vetknutými do země. Číňané místo kovových tyčí někdy používali bambusové hroty - zahrocený předmět má opravdu schopnost "odsávat" elektrický náboj i přesto že není z vodivého materiálu.

Podobnou funkci v Evropě měla nenáročná skalnička známá pod názvem netřesk. Už pojmenování je výmluvné: kde roste netřesk, tam blesk netřískne. Věděli to i staří Římané, stejně jako venkované ještě na počátku minulého století. A tak se skromné a při tom bujně odnožující netřesky vysazovaly na střechy chalup i dalších staveb - ve středověku to bylo v některých oblastech dokonce přímo povinné.

Na první pohled vypadá ochranná funkce netřesku jako tmářská pověra, a tak také bývá v moderní literatuře vysvětlována. Jenže z pohledu moderní fyziky to vůbec není tak hloupé. Růžice tuhých ostře zahrocených list? jsou totiž k odvádění statického elektrického náboje jako stvořené. Této funkci napomáhá ještě velké množství vody v buněčných pletivech. Dá se proto předpokládat, že koberec hrotitých netřesk? vedl k neškodnému "odsátí" elektrického náboje ze střechy a jejího bezprostředního okolí, takže p?i bouřce nevznikl nebezpečný potenciál vedoucí k ničivému výboji. Laicky řečeno: blesk svou cestu ke střeše nenašel, takže pro něj bylo pohodlnější se vyřádit někde jinde. Mimochodem, slavný hromosvod moravského vynálezce Prokopa Diviše měl podle představ svého tvůrce fungovat úplně stejně.

Uzemnění Šalamounova chrámu

Není vyloučeno, že funkci ochrany proti bleskům plnily také kovové ozdoby na střeše Šalamounova chrámu v Jeruzalémě. Josefu Flavius ve své Židovské válce zaznamenává, že přestože stavba stála na velice exponovaném místě, za celou dobu její existence nebyla poškozena bleskem. Střecha pokrytá kovovými pláty (zdá se, že dokonce zlatými) a uzemněná okapy svádějícími dešťovou vodu do podzemních cisteren fungovala jako dokonalá ochrana proti elektrostatickým výbojům.

Čínská Zlatá kaple stojí už nejméně 500 let na 1612 metrů vysokém štítu Tianzhu - nejvyšší hoře pohoří Wudang. Jde o území, které je samo o sob? prosycené mystikou a kde se nachází mnoho taoistických chrám?. Stavba na exponovaném vrcholu vztyčená během vlády osvícené a vědymilovné dynastie Ming je součástí rozsáhlého komplexu Chrámu Harmonie, ležícího pod horou. Samotná kaple pak dosahuje výšky 5, 5 metru, je zapuštěná více než tři metry pod úroveň vrcholu hory - a celou ji tvoří pozlacená mosaz. Dávní stavitelé zřejmě nejdříve nechali z kovu vybudovat jakési panely, ty dopravili na vrcholek a tam pospojovali tak, že návaznost jednotlivých dílů vůbec není patrná. Odhaduje se, že kovová struktura váží asi 80 tun.

Zlatá kaple tak v podstatě představuje obrovský hromosvod na místě, které si na nedostatek blesků rozhodně nemůže stěžovat.. Svědkové vyprávějí, že během bouří z ozdob dvojité pagodovité střechy srší barevné výboje ohně svatého Eliáše a nad kaplí se kroutí zářící hadi elektrických oblouků. Za rachotu hrom? otřásajících zemí plují vzduchem ohnivé koule, zatímco blesky sjíždějí do základů jeden za druhým. Navzdory tomu se ani za pět století na spojích kovových plátů neobjevuje žádné poškození a zlacení povrchu je po každé bouři prý ještě zářivější než předtím. Zdá se, že i staří Číňané věděli o blescích a elektřině víc, než jsme dnes ochotni připustit.

Knihu je možné objednat zde

OBSAH

01. Jízdní řád do světa tajných vědomostí

02. Starší než Atlantida

03. Aerodynamika doby kamenné

04. Jiskry v temnotách věků

05. Tajné zbraně starověku

06. Antický počítač, teleskop a jiné podivnosti

07. Číslo jako Bůh

08. Alchymie skutečná a klamná

09. Zapomenutí letci

10. Leonardův splněný sen

11. Fotografie Ježíše Krista

12. Strážci tajných vědění

Literatura

Jan A. Novák:

Tajemné Česko

(Průvodce po největších záhadách a magických místech)

nakl. XYZ, Praha 2010, 313 str., obr, foto.

Zatímco mnoho lidí si myslí, že opravdu záhadné věci lze nalézt jen v exotických krajinách na druhé konci světa, ve skutečnosti jsou naše země velmocí tajemného. Co by jiní dali za to, kdyby se mohli pochlubit císařem alchymistů Rudolfem II, golemem, působením nejslavnějších alchymistů renesance – ale třeba i za legendy o štěchovickém pokladu či létajících talířích vyvíjených v Praze za druhé světové války. Jsou tu ale i stovky dalších více či méně záhadných lokalit, legend  a událostí. Kniha by se proto člení na část se záhadami přírody (například bezedná propast v Hranicích, hypotéza o tom, že Čechy jsou meteorickým kráterem, záhadné nálezy zlata, tajemné vltavíny atd.,),část  se záhadami prehistorie (megalitické památky, podivné kruhové stavby, podzemní svatyně, nevysvětlené archeologické nálezy atd.) , záhady historie (historické podzemí, pohřby upírů, tajné společnosti, podivné nápisy a obrazy, zjevení atd.), část věnovaná ezoterii a alchymistům (dr. Faust, Rudolf II., golem, atd.) a záhady moderní doby (podzemní továrny, pověsti o vývoji UFO za 2. světové války, biotronický výzkum za komunistického režimu, smrt Ludvíka Součeka atd.)

Každá kapitola je uvedena černobílou ilustrací nebo fotografií, krom? toho je zde barevná obrazová příloha, nechybí tentokrát ani přehled literatury.

Knihu je možné objednat zde:

http://www.kosmas.cz/knihy/154883/tajemne-cesko/

Obsah knihy

01. Úvod

 1. ZÁHADY PŘÍRODY

 10. Zrod magické krajiny

11. Bezedná propast

12. Budeme mít činnou sopku?

13. Podzemní bič Moravy

14. Macocha - propast se špatnou pověstí

15. Tajemství Salmova jezera

16. Kudy teče podzemní řeka

17. České drahokamy- včetně diamant??

18. Zlato!

19. Vltavíny: zelené slzy nebe

2. POSELSTVÍ Z ÚSVITU VĚKů

20. Kamenní obři

21. Český Carnac

22. Megalitická observatoř Vyšehrad?

23. Tajemné sídlo obrů a praotec Kelt

24. Kruhy v krajině

25. Žulové válce mlčí

26. Tajemná smrt v podzemí

27. Upíři

28. Poklady z dávných časů

29. Posvátné kopce

3. ZEM? MUDRCů, MÁGů A ZASVĚCENCů

30. Otec vlasti jako spiritistické médium

31. Kosmická tajemství pražského orloje

32. Císař čarodějů

33. Edward Kelly a John Dee

34. Golem

35. Smrt císařského astronoma

36. Případ Waldsteinova horoskopu

37. Tajná tvář učitele národů

4. ZÁHADY NOVÉ DOBY

40. Atentát plný záhad

41. Poklad pro čtvrtou říši

42. Létající talíř pro Hitlera

43. Ó noci, kdo jsou ti bledí vojáci

44. Kouzelníci s rudou hvězdou

45. Smrt lovce tajemství

46. Záhady bez konce

  Množství informací o podivných jevech v oceánu, vybočujících ze zajetých akademických kolejí je rozhodně nepřehlédnutelné. Dají se rozdělit na tři kategorie.

Svědectví o tzv. lochneské příšeře, o bermudském trojúhelníku smrti a podobných úkazech plní stránky novin, časopisů i knih už hezkou řádku let a je nápadné, že za tu dobu nedošlo v jejich řešení k významnému pokroku. Nevyhneme se v této knize ani jim, ale pokud možno tak, abychom pouze neopakovali to, co už bylo řečeno. Mnohdy totiž souvisí s jinými jevy, často ještě záhadnějšími.

Na druhou stranu je ovšem celá řada věrohodných údajů o jevech, se kterými si současná věda skutečně neví rady. Okolnosti jejich pozorování jsou takové, že o nich není důvod pochybovat. Přesto nejsou příliš známé, i když v mnoha případech nahánějí husí kůži mnohem spolehlivěji než osvědčené hity okurkových sezón.

A konečně je mnoho zpráv popisujících jevy, o kterých nevíme co si myslet. Tvrdit, že jsou nepravdivé je sice nejjednodušší cesta jak je smést ze stolu, ale až příliš to připomíná tvrzení renomovaných akademiků minulých dob, že kameny z nebe padat nemohou protože tam žádné nejsou.

Ostatně svět, ve kterém už je vše prozkoumáno, popsáno a rozškatulkováno, vyhovuje jen těm, jejichž mysl už není schopna přijímat nic nového a jejichž myšlenkový obzor se jednou provždy uzavřel. Skutečný svět takový naštěstí není. Oceán pokrývá přibližně 70 procent povrchu naší planety, na rozdíl od souše je to ale svět, který má tři rozměry a stále ještě mnoho neznámých - víme o něm méně než o povrchu Měsíce nebo Marsu. O tom, že je oblastí, kde se ukrývá mnoho záhad, vypráví tato kniha.

Knihu je možné objednat zde

http://www.kosmas.cz/knihy/153301/tajemstvi-morskych-hlubin/

 OBSAH KNIHY:

 1. Případ Utsuro-Bune 1803

2. Ruiny na dně moří

3. Utopené civilizace

4. Zapomenutí mořeplavci, záhadná plavidla

5. Tajemství severního Atlantiku

6. Ďábelská místa

7. Otazníky nad námořními katastrofami

8. Přízraky hlubin

9. Startují UFO z moře?

10. Jsou-li tam žáby taky?

11. Vyslanci oceánu - epilog

Putovania po näjvačších záhadách Slovenska

Slovensko asi představuje unikát nejen v rámci Evropy - na necelých 50 tisících čtverečních kilometrech se vystřídají snad všechny druhy krajiny, od vnitrozemské delty veletoku Dunaje až po vysokohorské štíty Tater. Stejně pestrou má i historii v níž se mísí západoevropské vlivy s dědictvím nájezdníků od jihu a východu, nebo geologické zvláštnosti, mezi nimiž nechybí horká vřídla, léčivé vody, rozsáhlé jeskynní systémy, propasti a naleziště drahých kovů i drahokamů. V těsné blízkosti u sebe tu tak může poutník za krátký čas navštívit víc divů přírodní i lidské historie než kdekoliv jinde na světě.

Bylo by divné, kdyby tak dramaticky utvářená země neměla svá tajemství. Některá z těch zdejších výrazně přesahují místní význam: záhada Měsíční šachty snad ukryté kdesi v Tatrách se vlastně narodila v USA a už léta inspiruje badatelské výpravy z celého světa. Zraky ze zahraničí přitahuje také domnělé bohatství legendární Atilovy hrobky, kterou mnozí hledači pokladů tuší právě tady. Skutky hraběnky Báthoryové jsou dodnes předmětem sporů, zatímco při vyprávění průvodců o podivných jevech u sarkofágu hraběte Pálffyho v Bojnici běhá mráz turistům z mnoha zemí.

Ale je tu i celá řada méně známých záhad a tajemství, která přitom nejsou o nic méně vzrušující. Málo se ví, že také na Slovensku působili alchymisté, probíhaly tu procesy s čarodějnicemi neprávem osočenými i skutečnými, nechybí legendy o tajemných zjeveních, pokladech a podivných skutcích. Další záhady však jsou pevně zakotvené v historii (dokonce i v té moderní), jiné se zase váží k přírodním jevům - a některé se racionálnímu vysvětlení stále úspěšně brání.

Dát tak různorodé směsi příběhů, faktů i dohadů nějaký řád, ovšem nebylo jednoduché: jde o jevy, které sahají od pravěku po současnost, od přírodních věd, přes vždy humanitní až po čirý okultismus, od báchorek a smyšlenek po dějinná fakta. Nakonec jsem tedy zvolil nejjednodušší řešení, jímž je abecední pořadí. čtenář tak bude moci rychle dojít k lokalitě nebo tématu, které jej přímo zajímají - stejně dobře ale může číst knihu od začátku až do konce. Což pochopitelně doporučuji, protože slovenská tajemství za to stojí: jsou to horory, detektivky, historické romány, přírodopisné kuriozity, duchařské příběhy, nebo dokonce i sci-fi, jako třeba případ Měsíční šachty. A to všechno pěkně pohromadě na malém kousku země.

Pojďme se tedy vydat po jejich stopách. Bude to putování, při němž se dá zažít mnoho dobrodružství, pocítit doteky tajemna a přitom možná otevřít i mnoho nových pohledů na podivuhodnou zemi jménem Slovensko.

Knihu je možné objednat zde:

http://www.xyz-knihy.cz/putovanie-po-najvacsich-zahadach-slovenska.html

Obsah knihy

01. Úvod

02.Alchymisté na Slovensku.

03. Atilova hrobka

04. Babí hora

05. Bojnice

06. Čachtická paní

07. Čarodějnice

08. Cyprián

09. Draci

10. Domica

11. Dubček Alexander

12. Gánovce

13. Jaslovské Bohunice

14. Kamenné koule

15. Klátov

16. Megality

17. Měsíční šachta 

18. Meteority

19. Mumie

20. Nápisy

21. Pribina

22. Římané

23. Sifony

24. Stopy

25., Štefánik

26. Tornala

27. Upíři

28. Vedomníci

29. Venuše

30. Zjevení

31. Zmizení

UKÁZKA Z KNIHY 

01. Místo úvodu

Svět po explozi

Motto:

"I nejhorší očekávaný scénář může být překonán"

Ze zprávy organizace US Geological Survey o výbuchu sopky St Helens

Už pátým rokem nepřišlo léto. Oblohu trvale zahalovaly těžké mraky, z nichž často pršel kalný kyselý déšť. Pole nerodila, lesy přišly o poslední listy, mezi pahýly stromů a mršinami se potulovala vyzáblá zvířata. Lidé ještě žili ze zásob občas doplňovaných potravinami z dosud nedotčených oblastí - ty se však vyvažovaly zlatem. Doslova. Zlata i potravin ale bylo čím dál méně. Pak už ani zlato nikdo nechtěl...

Stanné právo vyhlášené brzy po explozi dávno nefungovalo; špatně živení vojáci i policisté postupně odepírali poslušnost a odcházeli ke svým rodinám. Jiní se přidávali k místním milicím, nebo šli loupit na vlastní pěst. Systém se hroutil, šarvátky o skladiště a zdroje energie pomalu přerůstaly v lokální války. Kdo vlastnil palivo, elektrický generátor a prostor pro skleníky, mohl nuzně přežít - za předpokladu že to všechno uměl udržet v chodu.

Především ale bylo nutné mít zbraně. Zákon se stal prázdným pojmem, pravidla určovali silní jedinci, kteří kolem sebe dokázali shromáždit odborníky nejen na zemědělství, energii, a stavby, ale také na boj, ovládání druhých a na zabíjení. Kanibalismus přestával být hříchem. Jako smečky hyen táhly krajem ozbrojené tlupy hledající dosud neobjevená skladišť, špatně hájené skleníkové farmy nebo kraje, o nichž se říkalo, že je tam lépe. Někteří charismatičtí vůdci byli jen schopní, jiní schopní všeho - a ti druzí vítězili stále častěji.

Lidstvo se pomalu vracelo do časů barbarství. Rok exploze se stal rokem 0 nového letopočtu.

- -

Ne, to není scénář na další postkatastrofický film o civilizaci po jaderné válce, nebo dopadu asteroidu. Stejný osud nám zcela reálně může připravit i sopka. Nebo Sopka s velkým "S". V historii této planety by to nebylo poprvé.

Vulkanická zima

"Tehdy se objevilo mnoho zlých znamení," píše byzantský historik Procupius o roku 536. "Slunce se zahalilo podivným závojem a jeho paprsky ztratily jas." Jiní kronikáři z té doby hlásí ještě zlověstnější jevy objevující se po celém tehdy známém sv?t?: prach padající z nebe, neobvykle husté suché mlhy, sněžení uprostřed léta, dlouhodobá sucha. Následovaly katastrofální neúrody, hladomory, epidemie a války. Známky podvýživy jsou patrné dokonce i na kostrách z hrob? předkolumbovských kultur v Americe.

Letokruhy strom? a vrtná jádra z ledovců prozrazují, že tehdy došlo k největšímu krátkodobému ochlazení klimatu za poslední dvě tisíciletí. Vědci se nejdřív domnívali, že příčinou mohl být pád asteroidu nebo komety někam do neobydlených míst planety. Práv? vrty do ledovců ale naznačily něco jiného: ve vrstvách z let 535 a 536 se nachází výrazně zvýšené množství sloučenin síry. To není typické pro kosmické těleso - zato ale po síře páchne každá poctivá sopka...

Dnes se má za to, že na vině je takzvaná vulkanická zima - jev prakticky totožný se známější nukleární zimou, která by nastala po globálním jaderném konfliktu. V obou případech prach vyvržený explozemi do atmosféry a dým z požár? způsobí zastínění slunce, odražení většího množství slunečních paprsků zpět do vesmíru a následkem toho dramatické ochlazení klimatu.

Roku 1999 vědecký publicista David Keys ve své knize Catastrophe napsal, že nikoliv pád západořímské říše, ale právě až dramatické globální ochlazení v letech 535 a 536 definitivně ukončilo v?k antiky a nastartovalo vývoj civilizace novým směrem: za?al středověk. Podle něj vůbec není náhoda, že tehdy celá řada barbarských kmenů opustila svá původní sídlišť a vydala se hledat nové domovy - mezi jinými i Slované, kteří se tehdy začali usazovat ve střední Evrop?. Keys také tvrdí, že neúroda a hlad způsobená klimatickým šokem destabilizovala arabský svět, což nakonec s určitým časovým odstupem vyústilo do vítězného tažení islámu. Ve stejné době v Americe začal úpadek skvělého města pyramid - Teotihuacanu, zatímco na druhém konci světa mocnou čínskou říši ovládl chaos.

Pro??

Svědectví Knihy králů

"Hlas hromu zazněl z hory Batuwara a jemu odpověděl stejný z hory Kapi. K nebi z ní vyrazil obrovský plamen, celý svět se divoce zatřásl, začalo strašlivé hřmění, bouře a těžký déšť. Oheň se zvětšil, zvuk hromu byl strašný a nakonec se celá hora Kapi rozlet?la na kusy a propadla do nejhlubšího moře. To se vzedmulo a vysokou vlnou zaplavilo zemi, až celá od hory Batuwara až k ho?e Rajabasa zmizela pod hladinou se všemi obyvateli i jejich majetkem. Tam kde dřív stála hora Kapi, bylo nyní moře, které oddělilo Jávu od Sumatry a udělalo z nich tak dva samostatné kusy pevniny."

To praví jávská Kniha králů (Pararaton) o roce 416 našeho letopočtu. Jenže vulkanologové nenašli žádný důkaz tak mohutné exploze v oblasti Sumatry a Jávy v té době - zato nelze vyloučit, že záznam se týká práv? roku 535, kdy došlo ke globálnímu ochlazení. Kniha králů vznikla až o několik století později, je tedy možné, že její autoři vycházející z ústní tradice se prostě jen dověděli chybný letopočet.

Ale která hora je Kapi?

Vše nasvědčuje tomu, že jde o dnešní vulkán Krakatoa, který se nechvalně proslavil jednou z největších sopečných erupcí v historické době, jež roku 1883 zahubila nejméně 36 tisíc lidí. Zřejmě tedy dokáže i mnohem víc. A čeká na svůj čas.

Na pokraji vyhubení

Ani dva roky globálního ochlazení ale nejsou nic proti výbuchu jiné sopky nacházející se rovněž na Sumatře. Když před 73 tisíci lety explodoval tamní supervulkán Toba, vyvrhl do atmosféry 800 krychlových kilometrů popela. Následovalo hluboké ochlazení klimatu, při němž průměrné teploty klesly o 10 až 15 stupňů. Sopečná zima trvala předlouhých 1800 let. Po celou tu dobu se prakticky nedostavilo léto. Vědci mají důkazy vypovídající o tom, že náš druh se tehdy ocitl na pokraji vyhynutí.

A v ještě vzdálenější minulosti mnoho jiných druhů po takových katastrofách opravdu definitivně opustilo scénu evoluce.

Která hora nám hrozí soudným dnem nyní?

Možností je překvapivě mnoho a stát se to může prakticky kdykoliv. Ještě nikdy na této planet? nebyla společnost tak citlivá na následky velké sopečné erupce, jako je naše dnešní civilizace. Prav?kým lidem před 74 tisíci lety mohl supervulkán Toba a následné klimatické změny omezit úlovky a přinutil je adaptovat se na ještě nuznější podmínky, než v jakých žili před tím - stejně jako zvířatům jim ale jinak už téměř neměl co vzít. Byli otužilí, nezáviseli na majetku, půdě, strojích, doprav?, lékařské péči, infrastruktu?e, ale dokonce ani na konkrétním míst?, nebo? šlo o kočovníky. A proto stejně jako zvířata, i oni nakonec přežili.

Kultury na přelomu starověku a středověku postižené mnohem menší explozí Kapi-Krakatoi už na tom paradoxně byly hůř, protože provozovaly zemědělství a byly vázané na p?du. Sopka jim vzala jednu či dvě úrody a následky byly strašné. Ale i to se nakonec dalo přežít - sopečná zima trvala jen krátce a úroda se získávala s tak primitivními prostředky, že nebylo těžké výrobu zase obnovit.

Zranitelná civilizace

My však jsme na tom hůř. Dnešní globální civilizace sice disponuje vědou, technikou, dálkovým obchodem a stále plnými skladišti, současně má ale také mnohem víc Achilových pat. Roku 2010 krátká erupce malé a nevýznamné islandské sopky Eyjafjöll na týden zastavila leteckou dopravu po celé Evropě a destabilizovala světovou ekonomiku. Pády burz a následující ekonomický kolaps dnes dokáží způsobit i maličkosti - často ani ne nějaké konkrétní neblahé události, ale i jen jejich pouhé očekávání. O tom, co by s nimi udělala opravdu velká sopečná erupce, nikdo nemá nejmenší představu.

Přitom není vyloučeno, že je na spadnutí. Někteří vulkanologové varují, že zdánlivě nevelká exploze islandské sopky Eyjafjöll je jen signálem počátkem dalšího období zvýšené aktivity tamních sopek, které obvykle trvá okolo 70 let. A možná ještě větší rizika se ukrývají na jiných místech sv?ta.

Jisté je jen jedno: kdyby se událost podobná erupci supervulkánu Toba opakovala dnes, dějiny, tak jak je známe, by dospěly ke svému konci. Obsah žádného skladiště nevydrží na 1800 let.

Dnešní věda už ale ví, že pod zemí se ukrývají mnohem větší síly než byly ty, které uvolnila Toba. Vulkanologové stále častěji narážejí na stopy erupcí supervulkán?, proti kterým jsou všechny známé sopky jen ochočeným plamenem domácího krbu. V minulosti dávné i nedávné došlo k celé ?ad? sopečných katastrof, které s drastickou názorností ukázaly, že vulkanismus je jedním z nemnoha přírodních rizik, proti kterým ani naše vyspělá technologická civilizace nemá žádné prostředky. I nejničivější zemětřesení působí jen lokálně a i asteroid či kometu snad lze odklonit z dráhy. Ale zastavit sopku nejde. Rádo se na to zapomíná: nad magmatickými krby rostou celé městské aglomerace, systém monitorování mnoha nebezpečných vulkánů v rozvojových zemích je nedostatečný nebo žádný, o podmořských sopkách nevíme téměř nic. Zatímco lidstvo utrácí miliardy za karnevaly, olympiády, světové výstavy a další podobné taškařice, neexistuje žádný seriózní plán pro případ skutečně rozsáhlé katastrofy, tím méně pak pro případ globální "nukleární zimy", která by po extrémně velké erupci zákonitě přišla.

Nikde není bezpečno

Také v naší zdánlivě klidné zemi uprostřed Evropy se mylně domníváme, že když tu žádné aktivní sopky nejsou, nic nám nehrozí. Nemůže být většího omylu: v minulosti poměrně nedávné byli i naši předkové těžce zasaženi globálními důsledky vzdálených erupcí. Jen se to nikdy nedověděli. Ještě neměli prostředky, které by jim prozradily, že za sněžením v létě, neúrodou, hladomorem, epidemií a válkou je ohnivá hora kdesi na druhém konci světa. Naši neznalost ale nic neomlouvá.

To, že rizika nevnímáme, vůbec neznamená, že podzemní síly neexistují. Statistika je neúprosná: dříve nebo později znovu s ničivou silou udeří, jak naznačuje nespočet katastrof, které se v minulosti odehrály.

- -

Pojďme si tedy připomenout alespoň ty nejhorší z nich. A současně se také trochu porozhlédnout po nebezpečném světě vulkánů, který i pří vší své hrůznosti je také vzrušující a krásný. Začít přitom můžeme právě vulkánem, o němž jsme se tu už zmínili: sopkou Krakatoa, jejíž zatím poslední ničivá erupce v roce 1883 se stala legendou.

Pokud knihu nemá Váš knihkupec, můžete ji objednat na webové adrese

http://www.kosmas.cz/knihy/155601/smrtici-sopky/

Obsah knihy:

01. Úvod: Svět po explozi

02. Krakatoa: probuzené peklo

03. Zkáza města St. Pierre

04. Zrození sopky

05. Cesta do středu Zem?

06. Největší exploze v d?jinách

07. Vulkánův hněv

08. Brána pekla

09. Flirt se smrtí

10. Hory posledního soudu

11. České sopky nemusí být mrtvé

12. Když se třese země

- -

příloha 1: Slovník

příloha 2: Stupnice

Na knižní trh přichází nová kniha publicisty Jana A. Nováka s prostým, ale mrazení v zádech vyvolávajícím názvem "Megalodon". Obrovský žralok Carcharodon megalodon v dospělosti dosahoval délky nejméně 19 metrů - podle některých ichtyolog?, ale i  neuvěřitelných 30 metrů. Zatímco podle většiny vědců vyhynul před 2,5 miliony let, jiní badatelé přinášejí důkazy o tom, že největší rybí predátor všech dob žije v hlubinách stále. Autor, který sám má bohaté zkušenosti s potápěním a fotografováním pod vodou, shromáždil veškeré dostupné informace o tomto legendárním tvorovi, získané jak vlastním pátráním, tak z ostatních zdrojů, a předkládá nejkomplexnější pojednání o tomto mysteriózním podmořském dravci.

Ukázka z knihy 

Královský lov

Za všeho nejdřív musela být válka. Války se vedou pro různé cíle - vznešené, méně vznešené i docela nízké, tahle ale m?la důvod opravdu zvláštní. Bylo potřeba získat lidské maso, aby si náčelníci mohli dopřát adrenalinovou zábavu vyhrazenou pouze jim. Právě ob?ti války poslouží k tomu, aby byl z hlubin vylákán mysteriozní žralok, žralok-bůh, žralok-niuhi. P?jde o lov, který - alespoň podle logiky přírodních národ? - určí, na čí stranu se přikloní přírodní síly v dalším období. I proto se jeho pravidla do značné míry blíží tomu, čemu se v našem světě říká ruská ruleta.

Když konečně bylo lidského masa dostatek (což obnášelo materiál z několika desítek jedinců), vstoupil do děje kahuna - kouzelník se specializací na záležitosti týkající se niuhi. Maso naporcoval a na nějaký čas naložil do připraveného roztoku obsahující prášek z omamné rostliny awa. Vše je přesně načasované tak, aby hrůzné menu bylo hotové v období, kdy žraločí bůh nejvíc prahne po lidské krvi. Současně byl vybrán mladý bojovník, kterého čekal osudový úkol: zahubí niuhiho. Nebo zem?e.

Musela to být výprava, jakou si dnes v celé její hrůzné ponurosti sotva dovedeme představit. U břehu se pohupují velké slavnostně vyzdobené katamarany a lidé do nich nakládají všechno potřebné k osudové misi - především několik metráků zapáchajícího lidského masa. Náčelník a jeho družina doprovázená kahunou se naloďuje v rituálních úborech a z každého jejich pohybu vyzařuje rostoucí krvelačné vzrušení. Poněkud stranou stojí mladý muž, jehož duševní pohled se upírá kamsi do neznáma. Možná až k druhému břehu oceánu života, na který ho - při troše smůly - žraločí božstvo dopraví už velmi brzy.

Pak se napínají plachty a lodě za divokého řevu domorodců na břehu i na palubách vyrážejí na moře. Obeplují útesy a zamíří na jihovýchod, do míst, kde se daleko za obzorem ve vzdálenosti téměř pěti tisíc kilometrů nachází Tahiti, souostroví, odkud kdysi dávno připluli na Havaj jejich předkové. Katamarany ale nepoplují až tam, jejich cíl je mnohem blíž. Zpomalí přibližně ve třetině trasy, kde začne vlastní lov.

Proč právě tady?

Místo určuje kahuna a znalost této polohy se v kouzelnických rodech dědí z generace na generaci. Z čeho ale tato krvavá tradice vznikla, to se můžeme jen dohadovat. Umístění na trase Tahiti - Havaj, ale možná přece jen něco naznačuje. Přihodilo se tu snad cosi strašlivého, když lidé z Tahiti pluli na severozápad osídlit nový domov? Setkala se tu výprava s obrovským žralokem za tak děsivých okolností, že bylo nutné se sem pravidelně vracet s nákladem lidského masa a krotit hněv bohů hlubin rituálním lovem, který neměl daleko k sebeobětování?

To už se asi nikdy nedovíme.

Jisté je jen to, že kahuna dobře věděl, kde hledat. Lodě na jím označeném místě stáhly plachty a začala druhá fáze rituálu: přivolávání žraločího boha. P?es palubu létaly kusy lidského masa a vzduch se naplnil odporným zápachem, zatímco domorodý kněz hlomozil s velkým chrastítkem vyrobeným z kokosových ořechů. Obřad mohl trvat i několik dní - dokud se pod hladinou neobjevil obrovský bělavý stín. Neklidně v širokých kruzích proplouval pod trupy lodí a chvíli trvalo, než začal chňapat po plovoucích kusech strašlivé návnady. Nejdřív obezřetně, pak ale stále hltavěji a jeho pohyby se stávaly čím dál agresivnější. Společně s tím rostlo také napětí mezi posádkami lodí.

Nyní přišel na řadu mladík, kterého vyvolili k ulovení žraločího boha a připravil velkou smyčku. To, co pak následovalo, mohlo mít dva scénáře. Který vstoupí v platnost, záleželo na tom, zda se podaří odhadnout správný okamžik: bude chvíli trvat, než žraloka omámí rostlina awa obsažená v mase a její účinek vydrží jen krátce. Pokud bojovník zaútočí brzy nebo pozdě, niuhi se rozzuří, zničí lodě a jejich posádky se stanou dalším chodem hostiny, kterou tak dlouho připravovaly. Jestli ale utáhne smyčku kolem žraločího těla v pravý moment, přitáhnou ho k lodi, zabijí kopími dovlečou k vesnici a připraví z něj pokrm určený jen vyvoleným. Duch mrtvého boha vstoupí do jejich těl a bude je chránit před vším špatným - až do dalšího královského lovu. Budou opěvovanými bojovníky a hrdiny mnoha slavností, které jim lid uspořádá...

Niuhi plul stále pomaleji a pohyb jeho ocasní ploutve malátněl. Náčelník se tázavě podíval na kahunu a ten lehce přikývl hlavou. Mladý muž se smyčkou zaujal své místo na přením břevnu spojujícím trupy katamaranu a veslaři natočili lo? přídí k blížícímu se žralokovi. Lano prolétlo vzduchem, smyčka se utáhla - a vzápětí se ukázalo, že došlo k chyb?.

Obrovský žraločí trup sebou prudce škubl a netvor se probral z drogové letargie. Jediným rychlým pohybem se otočil skoro na místě a druhý konec lana vymrštil lovce z paluby. Čelisti už čekaly na správném místě a hned napoprvé přepůlily válečníka ve dví. Maso bylo čerstvé a bez omamné příchuti.

Niuhi už věděl, kde je jeho nepřítel. První náraz do náčelníkovy lodi ji zbavil stěžně i vesel, pak se vrhl na další plavidla. Muži padali do vody a vlny se barvily krví. Ti co se ještě drželi vraků, mohli jen s hrůzou pozorovat divadlo, jehož aktéry se zakrátko stanou i oni.

Pak se hladina najednou zklidnila. Zdálo se, že niuhi se nasytil a opouští scénu. Ale jen na chvíli. Znenadání se p?ímo uprostřed pole trosek objevil obrovský bělavý trup a rostl do výšky. Jeho velké zeleně světélkující oči v rychlosti pozorně obhlédly scénu, zatímco mozek přesně vyhodnocoval situaci. Uhrančivý pohled spalující rozum byl tím posledním co lidé visící na zbytcích lodí viděli. Pak obr dopadl zpět do vody a vlna muže odtrhla od trosek. To, co následovalo potom, byla už jen jatka.

Obsah knihy:

01. Úvod

02. Přízrak

03. Strašlivý pán hlubin

04. Pocta žraločímu bohu

05. Záhada obřích zubů

06. Bratranec Bílá smrt

07. Žraloci versus lidé

08. Ztracený svět obrů

09. Na vrcholu slávy

10. Predátoři českých moří

11. Pro a proti: hledání nekončí

 Přílohy:

 Malý slovník

 Megalodon: základní údaje

 Literatura

UPOZORNĚNÍ: 

Pokud knihu nemá Váš knihkupec, můžete ji objednat zde

Vydalo nakladatelství XXZ, Praha 2011

ISBN: 978-80-7388-535-9
Formát: 165x235mm, rozsah 308 stran
Rok vydání: 2011
Distribuce: Euromedia Group, k.s.
Cena: 289 K?, p?i objednání online jen 246 K?

Motto:

Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života

Charlie Chaplin, americký komik

"Chvěji se o tvé životní štěstí, protože to, co je teď, nepotrvá věčně. Revoluce bude krvavá." To napsal roku 1777 císař Josef II. své sestře Marii Antoinettě. Tou dobou ještě Evropa žila v bezstarostné rozvernosti rokoka a do výbuchu násilí, které pohltilo desetitisíce životů a přivedlo na popraviště i císařovu sestru, chybělo celých dvanáct let. Ani největší učenci si ještě nedokázali představit hrůzy číhající za obzorem času. Tím méně pak panovníci žijící v izolaci svých luxusních dvorů.

Proč zrovna Josef II. ano?

Budeme-li hodně chtít, můžeme vidět důvod jen v tom, že to byl opravdu mimořádný muž, mimochodem, jeden z nejlepších panovníků, kterého jsme kdy měli. Nějak ale cítíme, že to nestačí - tím spíš, že budoucí osudy mnoha dalších věcí, které mu byly bližší (například řady jeho reforem), Josef II. dohlédnout nedokázal.

Nemůže tedy být důvod v tom, že právě v oné chvíli, kdy císař myslel na osudy svých blízkých, se před ním na krátkou chvíli otevřelo jedno z tajemných oken, které vede do budoucnosti?

Skeptik odpoví, že jde o pouhou náhodu, i když datovaný dopis nelze vydávat za dodatečně vykonstruované "splněné" proroctví tak snadno, jako jiné podobné příklady.

A jsou k dispozici i jiné - ještě podivnější a přitom datované stejně spolehlivě.

Americký spisovatel Morgan Andrew Robertson (1861-1915) ve svém románu Futility (Marnost) popsal obrovský parník, který se potopil na první plavbě po srážce s ledovou krou. Většina cestujících zahynula, protože na palubě bylo málo záchranných člunů. Lo? se jmenovala Titan - a Robertsonův román vyšel čtrnáct let před osudnou plavbou Titaniku. Podobných příběhů zná historie překvapivě mnoho.

Nejjednodušším vysvětlením je samozřejmě náhoda, jenže někdy je těch náhod nějak moc najednou: například Robertson?v Titan se potopil také v dubnu a měl jen o málo větší výtlak než Titanic. Případ je o to podivnější, že Robertson se pak podivuhodně trefil do budoucnosti ještě jednou. Roku 1909 vydal povídku Beyond the Spectrum (Na druhé stran? spektra), v níž popsal budoucí válku mezi Spojenými státy a Japonskem. Začala překvapivým napadením americké flotily japonskými silami v Pacifiku...

Zase jen náhoda?

- - -

"Však lépe v mylné naději sníti / před sebou čirou temnotu / nežli budoucnost odhaliti / strašlivou poznati jistotu!" Tak alespoň vidí předpovídání budoucnosti Karel Jaromír Erben ve své slavné Kytici. Ne každý s tím ale souhlasí, protože znát dopředu budoucnost představuje skoro vždy strategickou výhodu - dokonce i v případě, že předpověď není zrovna dvakrát radostná. Být v kůži Erbenovy Marie, která na hladin? jezera sama sebe spatřila ležet v rakvi, sice nechce nikdo, ale i informace typu "dlouhohrající desky už raději nekupovat" má svou cenu. A když dokonce způsobí, že si nekoupíte lístky na první plavbu velkolodi s mnohoslibným jménem Titanic (což se v mnoha případech opravdu stalo), pak asi není o čem diskutovat.

A tak lidé všech vrstev - od chudiny až po vojevůdce a vladaře - o pohled do budoucnosti usilují už desítky tisíc let. Hledají jej u šamanů stejně jako v laboratořích současných vědců. Bylo by při tom velkou chybou jedny i druhé podceňovat nebo přeceňovat; už proto, že přinejmenším výsledky se často moc neliší. Někdy dokonce ani metody, protože někteří vědci například už připouštějí, že změněné stavy mysli opravdu dávají zajímavé výsledky - a právě s nimi jasnovidci všeho druhu pracovali odedávna. Je konec konců jedno, jestli si pohled do budoucna vysvětlujeme jako milost bohů, napojením na jakési všeobecné informační pole nebo podvědomými výpočetními schopnostmi mozku. Důležitá je předpověď sama.

Je ale správná předpověď vůbec možná, když všichni (nebo skoro všichni) věříme, že čas teče jen jedním směrem? Copak to jde, aby někdo viděl něco, co ještě nenastalo a co - alespoň pokud je současný racionalistický pohled na svět správný - může ještě i po vyslovení předpovědi ovlivnit tisíc náhod?

Základním faktorem správné předpovědi je právě podstata toku času, o které vlastně pořád nevíme vůbec nic; někteří obzvlášť neortodoxní vědci dokonce tvrdí, že čas jako takový vůbec neexistuje. A tak se prý pohledy do budoucnosti otevírají a zase zavírají, aniž bychom tušili proč.

Jisté je jen to, že některé předpovědi opravdu vyšly. Nejednou se tak stalo za okolností, ze kterých běhá mráz po zádech. Vůbec by proto nemělo překvapit, že vize budoucnosti zatím pořád ještě vycházejí spíš básník?m, než těm, kteří tvrdí, že znají metodu, jak na to (opět: lhostejno, zda to jsou profesionální věštci nebo vědci).

Právě o zjeveních budoucnosti i o nekončícím úsilí jim porozumět je tato kniha. Zavede nás do skalních svatyní pravěkých čarodějů, proroků z Boží vůle i starověkých věštíren, mezi astrology a vykladače snů, stejně jako k lidem, jejichž osud určila věštba. Nesmíme samozřejmě vynechat ani případy pozoruhodně naplněných předpovědí, varování či vizí budoucnosti v uměleckých dílech. Nevyhneme se ani moderním prognostikům, futurologům, statistikům, fyzikům a psychologům - abychom s překvapením zjistili, že mnohé jejich metody předvídání budoucnosti a výzkumu plynutí času jsou přinejmenším stejně mystické, jako ty, které používali jejich kolegové ve starověkých Delfách.

Takže: vzhůru do budoucnosti!

- - -

Obsah knihy

¨

01 - ÚVOD

02 - ZPRÁVY Z DRUHÉHO BŘEHU

03 - DELFSKÉ ORÁKULUM

04 - PODZEMNÍ CHRÁM NAD PROPASTMI ČASU

05 - HLASY Z NEZNÁMA

06 - A VIDĚL JSEM DVEŘE OTEVŘENÉ V NEBI

07 - Z NEBE SESTOUPÍ KRÁL HRůZY

08 - PROROCTVÍ Z HVĚZD

09 - TAJEMNÁ ŘÍŠE SNů

10 - ZA HRANICEMI REALITY

11 - VŠEVĚDOUCÍ PAVUČINY

- - -

Knihu Jana A. Nováka „Okno do budoucnosti“ s podtitulem „Tajemné věštírny, důkazy jasnovidectví, mýtická i novodobá proroctví“ vydává nakladatelství Alpress ve Frýdku-Místku. Má 303 stran a je doplněna fotografiemi.

Chcete si knihu objednat?

cena včetně poštovného a balného: 279 Kč 

cena při platbě převodem na účet: 248 Kč (č. účtu: 0001821329/0800)

Knihu je možné objednat na adrese jan-a-novak@seznamcz

Zdůrazňji, že uvedená cena je konečná, včetně poštovného a balného - na rozdíl od cen udávaných většinou ostatních  prodejců, které sice v ceníku vypadají skvěle, po připočtení všech přirážek se ale objednávající při přebírání zásilky často nestačí divit

Bible je nejúspěšnější a nejtištěnější kniha všech dob a současně obsahuje celou řadu záhad, informací, protichůdných tvrzení narážek a popisů událostí, které se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Kniha Genesis například líčí stvoření světa ve stejném pořadí jako moderní astronomie, geologie a biologie, v jiných částech jsou detailně popisovány složité technologie i podrobné návody práce s nimi, nebo starozákonní proroci s udivující přesností popisují  jevy,  pro něž nenacházíme uspokojující vysvětlení....

Jedním z nejzáhadnějších míst Starého zákona je několik krátkých odstavců vyprávějících o Božích synech, kteří navzdory Boží vůli pobývali na Zemi, měli potomky s pozemskými ženami a jejich působení tady nakonec zřejmě mělo katastrofální důsledky. Na zdánlivě bizarní tvrzení popírající mimo jiné také předpoklad o všemohoucnosti Boha i novozákonní dogma, podle něhož byl jediným Božím synem Ježíš, vrhají nové světlo některé z tzv. apokryfů - spisů stejného původu a stáří jako Bible, popisujících stejné události, které však do ní nebyly zařazeny.

K nejzajímavějším apokryfům patří Enochova kniha, která se o aktivitách "Božích syn?" na zemi rozepisuje mnohem podrobněji. Vyplývá z ní šokující poznání, že to je pravděpodobně zpráva o kontaktu s jakousi mnohem vyspělejší entitou, jejíž příslušníci měli cosi společného s blížící se globální katastrofou známou jako "potopa sv?ta" a pokoušeli se před ní primitivní lidstvo varovat. Mohli to být mimozemšťané, jak tvrdí někteří autoři spekulativní literatury, nebo spíš jakási vyspělá pozemská civilizace? Nebo něco úplně jiného?

Záhadné narážky existují také v knihách Nového zákona: také zde jsou zjevně popsaná setkání s nadlidskými schopnostmi, i když jiné povahy než ve Starém zákoně. Spor o zmrtvýchvstání nebo přežití Ježíše po ukřižování trvá dodnes, neméně záhadné jsou další osudy biblického odkazu: apokryfní evangelia, tajné církevní archivy, vztah církve k zázrakům a zjevením. Své temné záhady přidala moderní doba, kdy některé sekty usilují o získání DNA Ježíše z relikvií, aby naklonovaly nového Spasitele.

Dějová linie knihy také sleduje snahy a důvody, proč nebyly do Bible zprávy o těchto událostech zahrnuty a hledá skutečný smysl tohoto zatajeného poselství. Všímá si i dalších záhadných míst Starého a Nového zákona, nejasných okolností jejich vzniku a indicií, že přinejmenším některé církve a sekty uchovávaly i skryté informace o původním biblickém poselství. Snaží se také hledat souvislosti mezi Biblí a podobnými pasážemi mýt? jiných národů, které možná popisují stejné události.

Kniha se nesnaží vystupovat jako dogma, ale spíš zábavnou formou vyprávět příběh hledání skrytého poselství Bible, aby přitom dala zaznít i různým protichůdným názorům.

OBSAH:

01. Přes propast věků

02. Enochova mise do sedmého nebe

03. Akce Potopa

04. Po stopách obrů

05. Zkáza Sodomy

06. Sluneční bůh a mluvící truhla

07. Létající talíř proroka Ezechiela

08. Návraty Synů nebes

09. Doslov

Literatura

Jan A. Novák: Záhady Bible. Obálka: Tomáš Čízek. Redakční úprava: Miroslav Kozák. Frýdek-Místek, Alpress 2013,  barevné i černobílé ilustrace, 320 s. Doporučená cena: 279 K?

UPOZON?NÍ: Pokud byste knihu nedostali u vašeho knihkupce, můžete si ji objednat zde

Vrchol každého kopce není jen místo dalekého rozhledu. Je to také místo zvláštní mystické osamělosti: blíž k obloze, dál od lidí a všeho pozemského. Místo, které nutí myslet jinak. Některé vrcholky k tomu mají obzvlášť velké nadání a tak je lidé odedávna vyhrazovali silám, které nejsou z tohoto světa. Silám někdy dobrým, jindy zlým, nejčastěji ale takovým, které stojí mimo kategorie našeho hmotného světa. Lze si je naklonit nebo znepřátelit, lze se jich bát nebo dělat, že nejsou - ale porozumět jim bezezbytku nikdy nelze...

Naše země je takových mystických kopců a hor plná. O některých z nich byly popsány celé stohy knih - to je třeba případ Řípu, Blaníku, Vyšehradu... U jiných se zachovala jen narážka ve starých textech, útržkovitá pověst zjevně vytržená z jakýchsi dávno zapomenutých souvislostí, podivný archeologický nález... Proto nejde přistupovat ke všem stejně. Budeme se snažit o každém říct všechno podstatné, ale nebudeme si vymýšlet. Takže některý vydá na mnoho stránek, jiný jen na pár odstavců a některé se nám sem z důvodů rozsahu textu nevešly vůbec. A autorovi nezbude než doufat, že duchové takto postižených kopců pochopí a odpustí.

Především se ale budeme snažit nezdržovat se příliš u věcí všeobecně známých. Tohle není opakování z hodin dějepisu či povinné jiráskovské četby. Tohle je výprava do neznáma, to hlubin tajemné minulosti.

Tato kniha může inspirací pro plánování výletních tras - ale nejen to. Není to jen průvodce na cestě k tajemným místům, ale především zábavné čtení plné zajímavých a někdy i málo známých informací. Usiluje o to být dobrým společníkem nejen na výletech, ale i ve dnech kdy se do přírody z nejrůznějších důvodů vyrazit nedá, nebo se prostě jen nechce.

Tomu odpovídá i členění textu. Pro snadnou orientaci tu jsou hory a kopce seřazené abecedně, pro potřeby turistů ale nechybí u každé ani základní údaje o poloze. Jsou tu také odkazy na stránky s informacemi o jiných mystických kopcích poblíž a upozornění na další zajímavé lokality, které by bylo možné v rámci výletu navštívit.

 OBSAH KNIHY:

00. Úvod

01. Bacín

01. Blaník

02. Boreč

03. Boubín

04. Braník

05. Burkovák

06. Kazín

07. Kleť

08. Kobyla

09. Kozákov

10. Komorní Hůrka

11. Kotouč u Štramberka

12. Krudum

13. Ládví

14. Manda u Ondřejova

15. Milešovka

16. Obří hrad

17. Petrovy kameny

18. Petřín

19. Plešivec

20. Praděd

21. Radhošť

22. Rovina

23. Říp

24. Slánská hora

25. Sněžka

26. Svatá hora

27. Šárka

28. Šibeniční vrch - Parukářka

29. Tetín

30. Trosky

31. Vítkov

32. Vysoká Roudná

33. Vyšehrad

34. Závist

35. Zbiroh

36. Železná hůrka

Přílohy

Letopisy kopců

Literatura

- - - - - - - -

TIP:

Pokud knihu nenajdete u Vašeho knihkupce, můžete ji objednat zde

- - - - - - -

Bibliografie:

Jan A. Novák: Hory a kopce opředené tajemstvím, Alpress, Frýdek-Místek 2013,  312 s,