Novákoviny

Mohlo by se zdát, že v malé zemi uprostřed hustě obydlené Evropy už dávno není co objevovat. Ale pravý opak je pravdou - tajemné neznámo se může nacházet jen pár metrů od místa, kde se právě nacházíte. Přesněji řečeno pod ním.

Ano, je to podzemí.

Právě u nás je podzemní svět neobyčejně bohatý, protože naše země má mimořádně pestrou geologickou i historickou minulost. V podzemí planuly vulkanické ohně, prodíraly se jím proudy žhavého magmatu a dodnes z něj leckde tryskají horké prameny nebo jedovaté plyny. Hlubinami skal tečou ponorné řeky - a některé z takto vzniklých dutin představují unikáty světového významu. V jeskyních nacházeli útočiště bizarní dávno vyhynulí tvorové a své démony i bohy tu uctívali pravěcí lidé, aby po sobě zanechali artefakty, nad nimiž se rodí ty nejfantastičtější hypotézy. Ostatně právě s podzemím se dodnes pojí nejvíc příběhů o setkání se strašidly, duchy a jinými nadpřirozenými úkazy. Podzemím se za zlatem a stříbrem prokopávali středověcí havíři a ve stejné době budovali také labyrinty chodeb jako útočiště nebo únikové cesty pro zlé časy.

Pod povrch země se také samozřejmě odjakživa ukrývaly poklady - a většina jich tam nejspíš dodnes odpočívá. Zvláštní náklonnost k budování podzemních děl měly totalitní režimy 20. století, po nichž zůstaly tajné továrny, zakopané archivy, protijaderné kryty pro vyvolené...

Podzemí, to je neznámo, tma a nebezpečí - ale také výzva s magickou přitažlivostí. Tam dole se ještě dá vkročit na místa, na nichž dosud nestanula lidská noha, objevit skryté věci mimořádného významu, nebo najít poklad... mnohem snadněji se tam ale dá zemřít. Je to nejspíš jedno z posledních nefalšovaných a nikým nezaranžovaných dobrodružství poznání, které se je možné u nás zažít, aniž bychom opustili prostor vymezený hranicemi státu.

Právě proto se tam dolů opakovaně vydávají lidé, kteří kouzlu podzemí podlehli a píší stále nové kapitoly pohnuté historie temnot.

OBSAH KNIHY

01. Místo úvodu: bohové a démoni temnot

02. Hledání dřímajícího vulkánu

03. Podzemní moře pod Slaným

04. Magický trojúhelník

05. Řeky bez hladin

06. Doktor Wankel a jeskyně kostlivců

07. Bezedná propast

08. Krajina podzemních svatyň

09. Pohádkové jeskyně

10. Slovník

11. Literatura

UPOZORNĚNÍ:

Pokud knihu nenajdete v knihkupectví, je možné ji objednat přímo u nakladatele zde

Bibliografie:

Novák, Jan A.: Tajemné podzemí na našem území. Frýdek-Místek, Alpress 2015, 303 str., barevné i černobílé fotografie

Tajné vynálezy, které předběhly svou dobu - to vše bylo odjakživa předmětem mocností, jejich armád i tajných služeb. S jakými silami si zahrával Nikola Tesla? Jaké pokusy prováděli nacisté během druhé světové války? Tajné zbraně i jiné vynálezy, které hrozily změnit mocenskou rovnováhu ale jsou i mnohem staršího data - a i tehdy nebyl zájem, aby cokoliv vešlo ve známost. Po mnoha učencích, alchymistech a vědcích i jejich objevech tak často zůstaly jen mlhavé indície, ale i to málo, co prosvítá bariérou mlčení je vzrušující...

Ukázka z knihy:

Ve 13. století to s křesťanskou Evropou zase jednou vypadalo špatně - jako už mnohokrát předtím a mnohokrát potom. Tentokrát představovali smrtelné nebezpečí mongolské hordy pod vedením Čingischánova vnuka Bátú-chána, který roku 1236 zahájil velké tažení směrem na západ.

Brzy ovládl většinu ruských knížectví a roku 1241 při přípravě vpádu do Uher vyčlenil ze svých vojsk armádu, která měla preventivně zpacifikovat Polsko. Velel jí další Čingischánův potomek Khadan. Polská města jedno po druhém končila v plamenech, to už se ale formovala křesťanská koalice, která měla řádění stepních jezdců učinit přítrž.

Ve spojené armádě pod velením Jindřicha II. Pobožného (1207 - 1241) byli především Poláci, ale také příslušníci Řádu německých rytířů, templáři, johanité, stejně jako prostí slezští zemědělci a horníci. Mongolové zřejmě měli mírnou přesilu (různé zprávy se v odhadech počtů bojovníků dost liší), čekal se ale příchod českého oddílu pod vedením krále Václava (1205 - 1252). Ten už však nestihl dorazit, protože všechno nasvědčuje tomu, že nájezdníkům z východu se křesťanské vojsko podařilo zaskočit.

A tak 4. dubna 1241 došlo u Lehnice v jihozápadním Polsku k bitvě, která se už od začátku vyvíjela pro Jindřichovu armádu nedobře. A pak přišlo ošklivé překvapení: podle kronikáře Jana Dlugozse (1415 - 1480) způsobilo definitivní zvrat v bitvě a začátek konce křesťanů u Lehnice použití jakési záhadné zbraně.

"Stala se nečekaná věc," napsal Dlugosz ve svém díle Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae. "V řadách nepřítele se ukázala korouhev nevšední velikosti, na které byl vymalován znak X a na samém vrcholu byla připevněna dračí hlava. V jednu chvíli se z jejích úst vyvalila nějaká pára a pak dým tak hustý a páchnoucí, že od toho puchu omdlévala křesťanská vojska a ustupovala se zděšením..."

Obsah: 

ÚVOD
PŘÍCHOD BOHŮ
EGYPTSKÁ STOPA
STAVITELÉ CHRÁMŮ
HLEDÁNÍ BOŽÍHO ZÁMĚRU
DOBYVATELÉ JINÝCH DIMENZÍ
ČARODĚJ NIKOLA TESLA
VYPOČÍTAL JSEM BOHA
LITERATURA

Knihu je možné objednat zde

Bibliografie

Jan A. Novák: Utajené vynálezy. Alpress, Frýdek-Místek 2015, 304 str., barevné i černobílé ilustrace

"Kámen mudrců připravil Karel IV. pomocí obrovských a vskutku císařských nákladů. A Karel V., nejhorlivější zkoumatel Přírody jej poté z velké části zvelebil a zanechal budoucím potomkům své koruny. Touto dobou náhoda svěřila tento poklad do mých rukou a v téže době mě potkalo i další, nemenší štěstí, že žezlo římského císařství obdržel nejslavnější císař Rudolf II."

Tohle tvrzení na první pohled vypadá jak opsané z nějakého praštěného rádoby esoterického webu, ale opravdu pochází z časů panování "císaře alchymistů". Traktát se poněkud mnohomluvně jmenuje Zrcadlo alchymie, v němž je obsaženo světlo této božské esence, tedy Filosofického kamene (Speculum Alchymiae in que continentur completum lumen buius Divinae Essentiae, id est Lapilis Philosophici) a jeho autor o sobě tvrdí, že je Odoardus Scottus, což je jméno, které ve spojení s alchymií možná bude leckomu připadat povědomé. A filmoví diváci si nejspíš vzpomenou na obézního alchymistu Scottu, alias Honzu Skotáka, který ve filmu Císařův pekař pálil slivovici.

Jenže příjmení Scotta se v historii tajných věd opravdu objevuje, byť s různými křestními jmény, takže nechybí ani názor, že se za ním skrývá sám Edward Kelly (1555 - 1594), alchymista, spiritista a podle všeho podvodník, který na Rudolfově dvoře opravdu působil (a ve zmíněném filmu představoval hlavního padoucha). Pro nás je důležité, že tvrzení o císaři Karlovi IV. jako alchymistovi pochází z okruhu lidí, kteří se v prostředí okultních věd pohybovali, takže může mít nějaké reálné jádro.

Nasvědčuje tomu i skutečnost, že se v alchymistické literatuře neobjevilo poprvé. Totéž tvrdí i spis Opus mulierum et ludus puerorum, který byl ve Frankfurtu vytištěn už roku 1550. Píše se v něm, že čerpá z ještě starších spisů, které pocházejí z časů císaře Karla IV., pokud ne přímo z jeho dvora.

Tvrzení, že Karel byl alchymista a zasvěcenec tajných nauk se častěji objevuje v novověké historické literatuře. Buditelský spisovatel František Martin Pelcl (1734 - 1801) například napsal, že se o ni zajímal nejen císař, ale i jeho otec Jan Lucemburský a že v lucemburské éře se chymická praxe v Čechách hojně provozovala. Bohužel neuvádí zdroje, z nichž čerpal, přesto není třeba jeho tvrzení jen tak odbýt - byl uznávaný literární vědec, historik a znalec starých archivů, který v závěru života působil na pražské univerzitě. Existují také středověké alchymistické spisy s věnováním Karlovi nebo některé z jeho manželek.

Jiní pozdější autoři také uvádějí, že zasvěcenci alchymie byli nejbližší spolupracovníci Karla IV. Například podle vlasteneckého jezuity a historika Bohuslav Balbín (1621 - 1688) s ní přinejmenším přišel do styku arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297 - 1364) během svých dlouholetých studií v Itálii. A o něm můžeme bez přehánění říct, že byl Karlovým prvním rádcem a pravou rukou, jak ještě uvidíme. Balbín sice neuvádí, kde na to přišel, zato ale víme, že se zabýval hledáním a zachraňováním starých archivních rukopisů, z nichž také při své práci čerpal. Je také autorem Arnoštova životopisu, takže měl tématiku jistě dobře prozkoumanou.

Kontakty Karla i Arnošta (stejně jako dalších vzdělanců z císařova okolí) s alchymií jsou přinejmenším pravděpodobné, protože v časech, kdy neexistovaly přírodní vědy v našem smyslu, je - společně s astrologií - svým způsobem nahrazovala. Lidé, kteří prošli prostředím tehdejších univerzit, nemohli nepřijít do styku s těmi, kdo je provozovali. A pokud byli zasvěceni, měli dobrý důvod se tím moc nechlubit, protože roku 1317 vydal papež Jan XXII bulu, v němž alchymisty označil za podvodníky a celkem oprávněně prohlásil, že umělá výroba zlata z neušlechtilých kovů není možná.

Jenže alchymie není jen o transmutaci kovů, dokonce to ani není jejím základním cílem. Její pravou podstatu prakticky neznáme, protože to, co z ní uniká mimo okruh zasvěcenců, je jen parodie. Jisté je, že nejde ani tak o proměnu hmoty, jako o proměnu duše - a existují lidí tvrdící, že Karlovo obrovské dílo prozrazuje, že ji podstoupil.

Pro domněnku, že měl Karel IV. k alchymii přinejmenším blízko, existuje ještě jeden důvod - sice nepřímý, ale dost pádný. Všechny jeho politické, stavební i duchovní projekty vyžadovaly obrovské množství prostředků a jejich zdrojem bylo české zlato a stříbro. Nevyhnutelně musel přicházet do styku s lidmi, kteří mu ho opatřovali, tedy s důlními odborníky, zpracovateli kovů, a mincmistry. To byli opět více či méně alchymisté, protože i v tomto případě mezi esoterikou a geologií nebo metalurgií neexistovala ostrá hranice.

Za posledního skutečného zasvěcence Karla IV. považuje mnoho moderních esoteriků. K tomuto názoru dospěl například rakouský filosof, esoterik, sociální reformátor, theosof, údajný rosenkrucián a zakladatel antroposofického hnutí Rudolf Steiner (1861 - 1925). Někteří milovníci tajemna dokonce tvrdí, že se Karel převtělil do Christiana Rosenkreutze, otce tajné společnosti rosenkruciánů usilující o změnu světa k lepšímu, který se měl narodit stejného roku, v němž císař zemřel.

Problém je v tom, že neexistují žádné důkazy Rosenkreutzovy historické existence, tím spíš pak neznáme přesný letopočet narození. Většinou se soudí, že žil ve 14. století, nechybí ale ani názor, že jím ve skutečnosti byl Jan Amos Komenský.
Přímý důkaz toho, že byl Karel IV. alchymista, asi nenajdeme - byl především státník a pověst laborujícího mága si nemohl dovolit (ostatně i Rudolf II. s tím měl problémy, byť panoval v podstatně osvícenější době a na veřejném mínění mu moc nezáleželo).

Tomu nasvědčuje i skutečnost, že už jeho syn Václav IV. se zálibou v tajných vědách tajil podstatně méně. Dokonce si tím od jednoho dnes už neznámého benediktinského mnicha vysloužil přezdívku consultor demonum, tedy poradce ďábla. Někteří autoři dokonce tvrdí, že jeho zaujetí hermetickými naukami nemělo daleko k posedlosti "císaře alchymistů" Rudolfa II. Vlastnil rozsáhlou sbírku alchymistických, astrologických spisů a astronomických nástrojů, kterou uchovával na svém kunratickém hrádku. A je velmi pravděpodobné, že přinejmenším část z toho zdědil po Karlu IV. - stejně jako zájem o tuto problematiku. S jistotou to sice tvrdit nemůžeme, pokud ale je něco pravdy na tvrzení, že jablko nepadá daleko od stromu, tak jde o velmi silnou indicii.

Přímý důkaz toho, že se Karel zajímal o duchovno, spiritismus a esoteriku ale přesto máme. Dokonce sepsaný jeho vlastní rukou...

OBSAH KNIHY
01. Duch času
02. V očekávání Apokalypsy
03. Na přelomu věků
04. Italští našeptávači
05. Země mrtvého knížete
06. Posvátné dílo
07. Hlavní město evropské říše
08. Místo epilogu

PŘÍLOHY
Karel IV. - osobní karta
Římská říše nebyla jen jedna
Chronologie
Literatura

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
TIP:
Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Bibliografie:
Novák, J., A.: Karel IV., mystiky a čaroděj. Alpress, Frýdek-Místek 2016. 280 s., barevná příloha

Bylo nebylo... Když císař římský a král český Karel IV. kázal postavit Karlštejn, neměl to být jen tak obyčejný hrad. Bylo mu souzeno se stát letním sídlem hlavy mocné říše a později také trezorem říšského pokladu i korunovačních klenotů. Každý hrad prý ukrývá celou řadu tajemství: únikové podzemní chodby, tajné komnaty, obranný systém nebo slabá místa opevnění či Achilovu patu v podobě nevyhovující studny... Tím spíš se to týkalo sídla panovníka, který tehdy byl jedním z nejmocnějších mužů Evropy a někteří ho dokonce titulovali slovy "pán světa". V té době šlo o informace stejně důležité, jako jsou dnes mobilizační plány armád nebo údaje o počtech tankových jednotek. A dělníci, kteří na stavbě pracovali, ta nejdůležitější tajemství hradu pochopitelně znali...

I na to se prý myslelo. Pověst vypráví, že po dokončení Karlštejna stavitel pozval všechny dělníky do velké boudy narychlo postavené v nedaleké vsi. Čekalo tam na ně bohaté pohoštění, stoly prohýbající se pod mísami plnými lahůdek, a především silného pití tu bylo, co hrdlo ráčilo.

Zedníkům, tesařům a havířům se málokdy poštěstí, aby jim páni uspořádali tak velkolepý raut, takže se nenechali dvakrát pobízet. Hodování je rychle zmohlo, až tvrdě usnuli - a v té chvíli stavitel přikročil k uskutečnění druhé části plánu. Na předem domluvený pokyn jeho lidé boudu zamkli, obložili klestím ze všech stran a zapálili.

Dělníci uvnitř se ve spánku udusili, jejich těla shořela - a s jejich životy odešla z tohoto světa i největší tajemství hradu Karlštejn. A protože byli umořeni, začalo se místu, kde k masové vraždě došlo, říkat Mořina. Ves pár kilometrů od Karlštejna, se tak jmenuje dodnes.

Ke Karlštejnu se váže celá řada dalších děsivých nebo aspoň zajímavých pověstí, především ale je - na rozdíl od mnoha jiných "tajuplných" hradů - jeho historie plná skutečných tajemství i záhad a nikoliv jen marketingových historek pro zvyšování návštěvnosti. Mystika a symboly mluvící tajnou řečí se ukrývají v jeho podobě, výzdobě i určení, stejně jako v klenotech a relikviích, které měl ochraňovat.

Protože Karlštejn nebyl jen vojenská pevnost chránící proti lidským nepřátelům. A dokonce ani jen sídlo hlavy státu nebo mrtvá schránka symbolického říšského pokladu. Byl zamýšlen také (a možná ze všeho nejvíc) jako duchovní útulek, jako mystická pevnost chránící za hradbami víry dobro proti pekelným silám zla. Ale ani to ještě nemusí být všechno; někteří badatelé věří, že v dispozicích stavby a ve výzdobě karlštejnských svatyní vidí symboliku naznačující vyšší zasvěcení, esoterické vědomosti a příslušnost k tajným společnostem. Není to vyloučené, protože Karel IV. byl osobnost nápadně převyšující svou dobu a v mnoha ohledech i osobnost záhadná.

Ne každý na esoteriku věří, tím spíš, že marketingové zneužívání přirozené lidské potřeby tajemna se nevyhnulo ani Karlštejnu. Záměrem této knihy rozhodně není takové pseudozáhady rozmnožovat; naopak jsem usiloval dojít ke kořenům každého z tvrzení o hradu. A často jsem se nakonec nestačil divit: výmysly a nesprávnými informacemi neoplývala jen pokleslá "esoterická" literatura zaměřená na komerční úspěch (u té to konec konců není důvod k divení), ale i mnohé odborné publikace a seriózní průvodci.

Ukázalo se, že zdánlivě důvěrně známý hrad, je ve skutečnosti zcela neznámý. Že o něm s jistotou nevíme skoro nic - počínaje mnohokrát publikovaným datem jeho založení a jeho posláním konče. Že jeho bezmála kultovní místo v českém národním povědomí jej obalilo množstvím spekulací, legend a mýtů, které se častým opisováním a opakováním postupně staly součástí obecné představy o historii, přestože s historií skutečnou mají málo společného.

Stavba, kterou díky radikální přestavbě v 19. století jedni považují jen za kulisu dobrou pro turistický ruch a bezmála kýč, zatímco druzí v jejím zakladateli vidí černokněžníka a ve skále, na níž stojí, pyramidu Atlanťanů, si nezaslouží ani jedno ani druhé. Duch Karla IV. a jeho doby - asi nejsvětlejší v celé naší historii - v Karlštejně pořád ještě žije, a skutečných záhad i mystiky je v něm také dost. Jules Verne psal o tajemném hradu v Karpatech, který nikdy neexistoval, zcela reálný Karlštejn si ale takové přízvisko zaslouží možná ještě víc.

O tom všem - a o mnoha dalších věcech týkajících se málo známých tváří Karlštejna - je tato kniha. Volně přitom navazuje na předchozí publikaci Karel IV., mystik a čaroděj, kterou vydalo také nakladatelství Alpress. Svým způsobem je také jakýmsi jejím pokračováním, protože zatímco císař opustil tento svět roku 1378, jeho hrad tu zůstal, a by se do jeho podoby zapisovaly další osudy Karlovy země.

OBSAH KNIHY

01. Úvod
02. O podivném místě uprostřed hlubokých lesů
03. O stavbě hradu svatého grálu a jeho tajných prostorách
04. O svátostech nadaných zvláštní mocí
05. O podivných obrazech světa na nebesích
06. O posvátném srdci hradu
07. O pevnosti vzdorující kalichu
08. O strašlivé vražednici na hradě Karlštejn

Přílohy
Karlštejn - základní fakta
Letopisy hradu Karlštejn
Malý slovník
Literatura

BIBLIOGRAFIE:

Novák, J. A.: Tajemný hrad Karlštejn. Alpress, Frýdek-Místek 2016. 248 s. barevné i černobílé fotografie a kresby

KNIHU JE MOŽNÉ KOUPIT SE SLEVOU NA WEBU NAKLADATELE ZDE

Není tajná společnost jako tajná společnost. Možná existují takové, které jsou skutečně po všech stránkách tajné, ale těch se z logiky věcí opravdu nikdy nedovíme. Alespoň pokud se na jejich straně něco nepokazí. Existenci dalších naznačují legendy, jindy jim mohou přičítány některé děje, ale jakékoliv důkazy chybí. Což je třeba případ rosekruciánů (nemyslím tím jejich moderní derivát, který se k tomuto mýtu odkazuje a na němž toho ve skutečnosti moc záhadného není).

Pak jsou společnosti, které zpočátku tajné být neměly, ale okolnosti je donutily zmizet v podzemí. Existují nebo ne? Ať už je to jak chce, jejich stín po nich zůstal. Mnozí z toho podezřívají templáře, jimž věnujeme velkou část této knihy. A další věří, že se přeměnili v zednáře, které tu pochopitelně také nemůžeme vynechat.

Společnosti, které jsou dnes obecně označovány jako tajné, by se správně měly nazývat spíš polotajné - mají jakousi veřejnou, obecně viditelnou, nebo dokonce i přístupnou, "profánní" složku, za ní se ale schovává složka tajná. Ta je buď dostupná jen vyvoleným, nebo dokonce oficiálně vůbec neexistuje, je naprosto nepřiznaná.

V rámci téhle kategorie je ještě jedna, která je od předešlých ale téměř nerozeznatelná - uskupení existující naprosto veřejně, kterým však podezřívavější část veřejnosti přisuzuje tajné aktivity. Jaké? Nebuďme malicherní: nejlépe takové, které směřují k zotročení nebo vyhubení lidstva. Nejednou takové legendy slouží jako hromosvod frustrací, na něž lze svést ledacos, od drahých housek až po studená léta a teplé zimy. Což se leckterým politikům nebo režimům velmi hodí, takže přesvědčení o existenci takových spiknutí více či méně zjevně podporují.

Takovou roli hromosvodu často hráli či hrají jezuité (nebo katolický klér obecně), ale především "světové židovstvo" - ruské Protokoly sionských mudrců, nebo nacistická ideologie jsou ukázkovým příkladem politického zneužití víry v tajná spiknutí. Její podhoubí je přítomné stále; společně s touhou jednoduchých lidí po jednoduchých odpovědích ho živí nepřístupnost takových uskupení pro běžného smrtelníka a společenská poptávka po hromosvodech tohoto ražení.

Takže by nemělo překvapit, že k vybujení do nebezpečných forem dochází v obdobích nestability, nejistoty a krizí (nejen ekonomických) - a že dnes k "světovému židovstvu", "židozednářům" nebo "reakčnímu kléru" přibyl ještě spolek Bilderberg, ilumináti, NWO... Ani tyhle fenomény v knize pochopitelně nemůžeme vynechat - kolik z nich je pravda a kolik výmysl?.

Nakonec tu jsou společnosti, které si sice "tajné" říkají, ale ve skutečnosti toho na nich zas tak moc tajného není. Na prvním místě to jsou tajné služby států. O jejich existenci asi nikdo soudný nepochybuje, ovšem odlišit, co skutečně mají na svědomí a co jsou jen pověsti (nebo cílené dezinformace), je pro normálního smrtelníka prakticky nemožné. V této roli vystupuje zejména americká CIA a ruská FSB, přímá nástupkyně neblaze proslulé KGB (zajímavé je, že spiklenecký folklór taktně mlčí o čínských tajných službách). Podobně fungují některé politické strany a hnutí, především ty na radikálních okrajích politického spektra - také mívají neveřejné složky určené pro špinavou práci.

A vynechat nemůžeme ani nejrůznější sekty a obskurní spolky romantiků a frustrovaných jedinců, kteří se v běžném životě nechytají. Můžeme se jim posmívat - nelze ovšem přehlédnout, že podstatná část spikleneckých teorií o tajných organizacích ve skutečnosti pochází právě z těchto kruhů.

Proč tedy vlastně téma tajných společností tolik lidí vzrušuje a přitahuje?

obr. Mozaika nalezená ve starořímských Pompejích zasypaných výbuchem Vesuvu roku 79 n. l. Námět připomíná symboly novověkých tajných společností, zejména svobodných zednářů

Myšlenka existence tajných společností nejčastěji vychází z představy, že tu je někdo, kdo řídí lidskou historii jakýmisi neveřejnými prostředky ("tahá za nitky"). Podezřelých je hodně a konspiračních teorií na toto téma ještě víc - ale přiznejme si pravdu: náš chaotický svět moc nevypadá na to, že by ho někdo řídil. I když, co kdyby...

Konspirační teorie ohledně tajných společností ovládajících planetu nejčastěji představují odvrácenou tvář černého světa za křivým zrcadlem: vidí je jako spolky darebáků upsaných ďáblu moci, které mohou za všechno špatné od ukřižování Ježíše Krista, přes Hirošimu až po plesnivou zeleninu v supermarketech.

I v tomto případě ale platí to, co jsme konstatovali v předchozím odstavci: nic tomu nenasvědčuje - svět je příliš homogenní směsí dobra a zla, než aby se dal vykládat jako výsledek působení významné negativní entity.

Temné konspirační teorie obvykle bývají spíš odrazem stavu duše jejich zastánců. Přesto (nebo právě proto) jsou realitou, klamem, který pouhou svou existencí zhmotňuje sám sebe. Nacismus přímo vystavěný na víře v židovské spiknutí názorně předvedl, že spiklenecké teorie představují společenskou sílu, která dokáže bořit civilizaci - nezávisle na tom, jestli tajné společnosti a jejich spiknutí existují nebo ne. A současné internetové diskuse naznačují, že se to může kdykoliv opakovat.

Nakonec je tu představa tajné společnosti jako spolku zasvěcenců či mudrců ochraňujících a uchovávajících informace, které nepatří do rukou veřejnosti. Informace, které by mohly být zneužity, ale současně jsou natolik cenné, že nesmějí být zapomenuty.

Je snadné si představit, že tak fungovaly už rodové linie pravěkých šamanů, společenstva obsluhující pravěké observatoře nebo metalurgické provozy, chrámová kolegia kněží ve starověku nebo bratrstva stavitelů katedrál ve středověku.

Odtud už není daleko k myšlence, že někteří z nich odhalili nebo jinak získali přístup k tajemstvím ještě hlubším - a ponořili se proto do ještě hlubší ilegality. I takové společnosti teoreticky mohou skrytě ovlivňovat dějiny, ale není to jejich hlavním účelem. Smyslem je uchovat informace jen pro vyvolené. Nebo do doby, kdy bude společnost pro ně zralá. Nejde ani vyloučit, že postupně dospěly ke snaze společnost k této zralosti nenápadně postrkávat. A v krajním případě i diskrétně zasahovat, pokud hrozí nebezpečí, že z této cesty zabloudí příliš daleko.

Pohádky?

Možná - protože jak už jsme řekli na začátku, už ze své podstaty často nejdou potvrdit, ani vyvrátit. Ale vyprávět si je můžeme. Je jen na čtenáři, jak si to přebere.

Obsah knihy

Úvod
Učitelé z neznáma
Templáři: tajná mise do Palestiny
Na cestě do ilegality
Velký úklid
Stavitelé nových světů
Místo doslovu: jak fungují?

Přílohy
Malý slovník
Chronologie
Regule templářského řádu
Velitelská struktura templářů
Svobodné zednářství
Literatura

Bibliografie:

Novák, J. A.: Templáři, zednáři a další tajné společnosti v Čechách a ve světě. Alpress, Frýdek-Místek 2017. 309 str. Kresby, barevné i čb. foto, přílohy. Cena: 289

Knihu je možné za výhodnou cenu objednat přímo u nakladatele zde

Úryvek z knihy

Motto:

"Měli ve zvyku vytvářet z velkého množství balvanů stavby podobné pyramidám, tak vysoké, jak jen jim použitý kámen dovoloval. V určitých dnech se kolem nich shromažďovali, aby zpívali a tančili,"
Juan de Abren Galindo o původních obyvatelích Kanárských ostrovů, 1632

Tady se možná kdysi dávno nad vlnami oceánu tyčily sopečné hory Atlantidy - alespoň podle těch badatelů, kteří věří, že Kanárské ostrovy jsou jejím zbytkem. Vlny stejného oceánu dnes narážejí do betonového nábřeží lemujícího náměstí Patrona de Canarias, které je centrem malebného městečka Candelaria na východním pobřeží ostrova Tenerife. Ze dvou stran jeho plochu ohraničují venkovní kavárničky plné turistů, z třetí strany se tyčí řada monumentálních soch náčelníků domorodých kmenů, které kdysi Tenerife obývaly. Právě v nich někteří atlantologové vidí potomky obyvatel bájné pevniny a nedaleko odtud pro to nacházejí silnou indicii: podivné pyramidy, o jejichž původu a stáří vědci stále vedou spory. Zvláštní shodou okolností ale je Candelaria spojená s ještě jednou záhadou zdánlivě o pěkných pár století mladší - ale kdo ví...

Největší tajemství ukrývá čtvrtá strana náměstí, kde se k nebi vypínají tři věže barokní katedrály Panny Marie Canedelárské, plným jménem Basilica y Real Santuario Mariano de Nuestra Seňora de la Candelaria. Vznikla na památku podivné události spojené s divotvornou soškou černé La Virgen Y Candelaria, po česku Panny Marie Candelárské, jejíž je katedrála svatyní.

Nejde při tom o žádný z těch poněkud inflačních zázraků, které bývají připisovány spodobněním Boží matky na poutních místech celého katolického světa. Tahle Panenka Maria, když se k ní pěkně pomodlíte, sice samozřejmě také umí takové ty zázraky jako je uzdravování nevyléčitelných, spasení před loupežníky, záchranu když vypadnete z okna, zřítí se na vás dům, nebo se vám splaší koně, případně vás vytáhne z vody, když se topíte, ale její kult se odtud rozšířil po celé latinské Americe z jiných důvodů.

Neobyčejný příběh černé La Virgen Y Candelaria se šiřitelům víry jistě líbil hlavně proto, že Panna Maria je podle něj při jejich misionářském snažení jaksi předešla a sama přišla mezi domorodce ještě dřív než se to podařilo evropským lodím. Ve skutečnosti ale nejspíš přesahuje rámec křesťanské víry a míří k tajemstvím ještě hlubším. Panna Maria Candelárská možná představuje nejpádnější indicii naznačující přímé spojení mezi mariánským kultem v křesťanství a pravěkými kulty ženských božstev, které můžeme vystopovat až do doby kamenné. A nebo možná i k oné Atlantidě. Což, je možná také důvod, proč nakonec musela zmizet a znovu se objevit v úplně jiné podobě.

Co může mít společného barokní soška s legendární ztracenou pevninou?

Případů zázračných zjevení Panny Marie a míst, kde je uctívána prostřednictvím jejích soch, je hodně - od Polska přes Lurdy a Fatimu až po Jižní Ameriku a Filipíny. Některé jsou slavné a oficiálně uznané církevními autoritami, kromě toho ale byla zaznamenána nesčetná další vidění jaksi soukromého charakteru (s mnohými z nich se v této knize později seznámíme). Pannu Marii Candelárskou, která je dnes oficiální patronkou Kanárských ostrovů, věřící považují za jednu z nich - a není se jim co divit, protože se od jiných zdánlivě neodlišuje. Na její sošce vystavené v katedrále města Candelaria na Tenerife na první pohled není nic zvláštního: honosně oblečená panenka s tmavou tváří a s Ježíškem v náručí, taková, jaké najdeme i na jiných místech.

Když se ale podíváme pozorněji, spatříme pár nápadných odlišností. Nejdříve si asi všimneme svíce, kterou drží v ruce, protože to není atribut pro Boží matku v církevním umění typický. Nepřehlédnutelný je také podivný srpkovitý útvar nad nímž stojí. Především ale představuje velkou záhadu její příběh - o to větší, že podle všeho má jakési pravdivé jádro ukrývající velké tajemství.

Když na konci 15. století mořeplavci nejkatoličtějšího veličenstva španělského krále Ferdinanda III. objevili ostrov Tenerife, nevěřili svým očím. Původní obyvatelé, kteří si říkali Guančové, sice žili na úrovni doby kamenné a provozovali "barbarské" přírodní kulty, ale v jedné z lávových jeskyň na jihovýchodě ostrova uctívali sochu Panny Marie, matky Ježíše Krista, tedy osoby stojící v hitparádě svatých na jedné z nejvyšších příček.

Kde se vzala mezi divokými domorodci žijícími na úrovni doby kamenné?

Španělským kronikářům tenerifští Guančové řekli, že černá socha držící v náručí dítě se objevila za velmi zvláštních okolností. Jednoho dne dva muži pásli své kozy u pobřeží nedaleko místa v domorodém jazyce nazvaného Achbinico - svůj význam v téhle historii může mít i to, že překlad zní Místo stříhání (hospodářských zvířat) a dojení, což je sice možné brát doslova, ale stejně dobře to může souviset s nějakým pasteveckým kultem plodnosti. Najednou se zvířata začala plašit a domorodci na skalisku nad ústím rokle spatřili světelný ovál v němž stála ženská postava s dítětem v náručí. Měla cizokrajný šat, byla nezvykle malá a upřeně prý oba muže pozorovala.

Kruh světla jistě potěší ufology a další přátele teorií o mimozemských kontaktech v minulosti lidstva - a ještě uvidíme, že mnohá zjevení Panny Marie tak opravdu bývají vykládána. Místní svědkové "blízkého setkání třetího druhu" ale zřejmě měli poněkud přízemnější starosti: domorodá etiketa zakazovala mužům mluvit se ženami mimo osady, jenže oni tam tudy potřebovali hnát své stádo, a tak jí dávali posuňky najevo, aby se vzdálila. Podivná bytost se k tomu ovšem nějak neměla, což poněkud sexistické domorodce rozzlobilo natolik, že na ní zaútočili. Asi to neměli dělat, protože jednomu v té chvíli zchromla ruka, zatímco druhého poranil jeho vlastní kamenný nůž. A žena stála na skále dál...

Obsah

01. Podivný příběh madony z Atlantidy
02. Královny krásy doby kamenné
03. Tlustá kněžka z časů velkých kamenů
04. Mystika hadí ženy
05. Kříž života
06. Bohyně a vědmy
07. Vládkyně temnot
08. Sluncem oděná
09. Místa svatá i prokletá
10. Zázraky, zjevení a proroctví
Malý slovník

Bibliografie

Novák, J. A.: Po stopách černé bohyně. Alpress, Frýdek-Místek 2017, 304 s, barevné i černobílé kresby a fotografie

Knihu již nakladatel nenabízí, je ji však možné objednat ze zásoby několika posledních výtisků přímo u autora na adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Nic není velké, co není pravdivé

Tomáš Garrigue Masaryk

"Pamětní kniha má některé listy vytrhané a ztracené..."

Tahle věta by mohla klidně být napsaná o celé historii takzvané první republiky, ve skutečnosti se ale týká jen jedné z mnoha obecních kronik potrefených po vzniku nového státu neblahým osudem: "...z neporozumění a neopatrnosti byla kronika zničena

Opravdu jen z neporozumění a neopatrnosti?

Trochu víc napoví kronika Staré Boleslavi, do níž roku 1918 během rozpadu habsburské říše tehdejší kronikář napsal: "Tím končí trapná doba persekuční" a přikreslil lebku. Jenže zapomněl své předchozí zápisy "z neporozumění a neopatrnosti" zničit, a tak jsou dnes k dispozici i jeho vášnivé projevy oddanosti zaniklé monarchii. Jinde tak neopatrní nebyli; státem placení učitelé, místní hodnostáři nebo jen ctižádostivci s máslem na hlavě se o nepohodlné zápisy postarali lépe než ve Staré Boleslavi.

Ale nejen o zápisy. Vikář František Hrachovec z Chlumu ve své kronice roku 1918 napsal: "8. listopadu měly se též všude páliti očistné ohně, kde mělo se spáliti vše, co upomíná na staré doby jako obrazy císařů, znaky, staré nápisy, erby, ale též misionářské kříže, růžence, sochy svatých... a všude po Čechách bylo toho přání uposlechnuto."

Když tedy George Orwell po druhé světové válce ve svém románu 1984 vymýšlel Jámu pamětnici, v níž mizela režimu nepohodlná minulost, nebyl moc originální - a dokonce ani neopisoval od Stalinova Sovětského svazu. Prvorepubliková Jáma pamětnice byla dřív; sice jen taková malá česká, poněkud živelná a ne moc spolehlivá, ale každý začátek je těžký. Její následovnice o nějaké to desetiletí později už budou efektivnější.

I tak ale tehdy zmizel velký kus skutečné historie - a nový stát pak už nebyl tak neprozřetelný, aby nad obrazem svých dějin ztratil kontrolu. Právně zakotvil nejen povinnost vedení kronik (Zákon o pamětních knihách obecních č. 80 z roku 1920), ale brzy na to i státní dohled nad jejich obsahem: "...ukládá se zapisovati události pravdivě... za bezprostředního dozoru letopisecké komise" (Vládní nařízení 169/32 Sb.). Jak se letopisecká komise obsazovala a na co dávala obzvlášť pozor, není tak těžké si domyslet.

V dalších částech knihy uvidíme, že dohled nad kronikami byl tím nejmenším - a některé metody vytváření virtuálního obrazu ČSR byly na svou dobu překvapivě rafinované. Když k tomu ještě připočteme, že krátká doba trvání první československé republiky se zhroutila do dlouhého období totalit, nemůže překvapit, že během času vyrostla její podoba v myslích lidí do ideálu, kterým rozhodně nebyla - jako není ideálem žádný lidský výtvor, ze všeho nejméně pak výtvor politický. Vyšít nápis "Pravda zvítězí" na prezidentskou standartu není problém, některé pravdy ale problém být mohou i pro sebedemokratičtější stát. Obzvlášť velký problém pak představují pro malý slabý stát, který se zrodil na mimořádně exponovaném místě ze zkázy a zmaru Velké války, tak trochu zradou - a pod nešťastnou hvězdou.

A tak otazníků a záhad, které po sobě takzvaná první republika zanechala, je víc než dost. Dodnes se spekuluje - jen tak namátkou - třeba o předválečných tajných jednáních českých politiků s carským Ruskem o podvracení Rakousko-Uherska, o původu prvního prezidenta (nechybí ani úvahy, že ho zplodil sám císař František Josef I.), o úloze zednářů a dalších tajných spolků při vzniku ČSR, o ruském zlatém pokladu a československých legiích, o podivné smrti generála Štefánika nebo pozadí smrtícího atentátu na ministra Rašína, o blufování Tomáše Masaryka při jednání s představiteli Spojenců týkajících se vzniku nového státu, o jeho posledních slovech před smrtí, o politických, společenských, korupčních a špionážních aférách...
Ale byly i jiné záhady, které s politikou bezprostředně nesouvisely a přitom nejsou o nic menší. Dodnes se například neví, jaké byly příčiny pandemie španělské chřipky, která zabila víc lidí než právě ukončená světová válka - a nechybějí ani nejfantastičtější hypotézy. První republika samozřejmě měla také své dodnes nerozluštěné kriminalistické záhady, občas se tu děly věci, které se nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit, s nástupem nacismu v sousedním Německu tu probíhal neviditelný boj tajných služeb...

O tom všem a o mnohém jiném je tahle kniha.

Nakonec zbývá ještě dodat, o čem není: rozhodně nechce první republiku hodnotit nebo dokonce soudit. Jinými slovy, autor se netouží přiřadit k dlouhé řadě pěšáků, kteří po bitvách sami sebe povyšují na generály. Otcové zakladatelé ve většině případů konali s nejlepšími úmysly, nebylo jejich chybou, že nedisponovali schopnostmi jasnovidců - a v mnoha případech ani neměli moc možností na výběr. Pochopíme je, jen když se na jejich složitou dobu podíváme bez příkras a vylhaného patosu, a na ně samé ne jako na sochy, ale na jako lidi. Pokud opravdu byli velcí, tak se tím nestanou o nic menšími, právě naopak.

V neposlední řadě pak kniha nechce být ani odbornou studií nebo historickou prací - od toho tu jsou jiní. Chce jen pobavit jiným pohledem na dobu, která zdaleka nebyla tak suchopárně nudná, jak se jeví z učebnic a historických pojednání. Při takovém pohledu samozřejmě občas narazíme i na méně známé nebo dokonce temné stránky té doby. To však zdaleka neznamená, že dvacetiletá existence Masarykova státu není zdroj inspirace a hrdosti - jen jsou občas důvody trochu jiné, než má sklony tvrdit tehdejší i dnešní republikánská propaganda. Vynikající lidé té doby (a zdaleka nejen ti, o nichž mluví učebnice) se pokusili téměř o nemožné a moc nechybělo, aby uspěli. A i když Československo už neexistuje, zanechalo trvalou stopu v historii téhle části Evropy, která je a navždy bude o to výraznější, že okolní státy mají z oné doby mnohem méně důvodů k hrdosti.

Obsah

01. Úvod
O2. My chceme cara!
03. Konec starých časů
04. Tatíček Masaryk trochu jinak
05. Záhadná smrt nad Bratislavou
06. Podivná smrt ministra financí
07. Opilí samostatností
08. Pod hladinou reality
09. Největší aféry první republiky
10. Místo epilogu: co by bylo kdyby...

Bibliografie:

Novák, J. A.: První republika - zamlčená historie. Alpress, Frýdek-Místek, 304 s., barevné i černobílé obr. MOC: 299 Kč

Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde

 Poklad!

To je slovo, které zrychlí dech, protože zní zvoněním zlata a cinkáním starých mincí, třpytí se drahokamy a šustí tajnými dokumenty. Současně z něj ale běhá mráz po zádech, protože připomíná krev, které byla prolita, při jeho shromažďování, ukrývání i hledání, nebo promarněné životy těch, kdo hledali podle špatných map.

Od Jima Hawkinse ze Stevensonova Ostrova pokladů až po Indiana Jonese nebo skutečné hledače sestupující k vrakům španělských galeon jsou poklady spojené s exotickými krajinami kdesi na druhém konci světa, dost jich je ale i u nás. S jedním z nich se setkávají už děti v povinné školní četbě, když Alois Jirásek vypráví o drahocennostech ukrytých v podzemí Opatovického kláštera, vraždách mnichů, kteří se je pokoušeli bránit i o potápěčích, kteří se nevrátili ze zatopeného podzemního bludiště, když je chtěli vyzvednout.

Obzvlášť hojné na poklady jsou lidové pověsti; téměř neexistuje hrad, zřícenina nebo nápadná skála, kde by se neukrývaly drahocennosti často hlídané silami, které nejsou z tohoto světa. Bludičky, skřítkové, ohniví psi, mrtví rytíři, zástupy duchů...

Poklady na našem území ukrývali už lidé doby bronzové - kromě zlata jde i o takzvané hřivny, což byly měděné a bronzové předměty neznámého určení, patrně jakási obdoba platidel. K nejznámější patří nález úkrytu těchto předmětů o obce Něčín, o němž napsal román Bronzový poklad spisovatel Eduard Štorch. Ze starší doby bronzové pochází také například poklad měděných, stříbrných a bronzových předmětů nalezený v Tursku u Prahy. Jedním z nejzáhadnějších nálezů je velké množství cenností z Býčí jeskyně v Moravském krasu, kde nálezové okolnosti daly vzniknout nejen strašidelným pověstem, ale i moderním fantastickým hypotézám o důvodu ukrytí.

Obzvlášť bohaté poklady zůstaly po Keltech, kteří se přímo zaměřili na těžbu zlata a ražení mincí. Slavný je zejména kotel plný zlatých mincí, který našli nevolníci u obce Podmokly na Rakovnicku v 18. století. Záhadný případ představuje duchcovský (lahoštský) poklad - kotel plný šperků nalezený 6 metrů pod povrchem ve vývěru minerálního pramene. Jde o jeden z nejvýznamnějších nálezů svého druhu v Evropě. Množství zlatých keltských mincí a jiných cenností se našlo i na oppidu u Stradonic nad Berounkou a dalších místech keltského osídlení.

Poklady po sobě ale zanechala prakticky každá válka, revoluce, změna společenských poměrů - od husitů, přes třicetiletou válku a další historické zvraty až po odsun německého obyvatelstva a rok 1948. Není téměř hradu, kde by se nějaký poklad neměl ukrývat, pozornost hledačů se zaměřuje především na Házmburk, studnu hradu Zbiroh, Potštejn, a mnoho dalších. Příkladem skutečně nalezeného hradního pokladu může být třeba Karlštejn, kde v časech obléhání husity někdo z hradní posádky ukryl množství šperků, ozdob a stolního náčiní z drahých kovů.
Svéráznou kapitolu historie českých pokladů a pověstí o nich napsali tajuplní templáři. Bohatství násilně rozehnaného řádu má být na hradě Veveří, v okolí Dobříše, u Templštejna, u Čejkovic, mluví se také o vrchu Klenov, zámku Blatná a dalších místech.

Obzvlášť slavné jsou nacistické poklady na našem území; o štěchovický poklad a jantarovou komnatu se zajímají i hledači z dalekého zahraničí. Štěchovice, Hora sv. Kateřiny, Sedlčansko, šumavská jezera, Květnice a další lokality spojené s působením SS jsou stále předmětem zájmu nejen soukromých hledačů, ale patrně i tajných služeb. Zdaleka totiž nejde jen o zlato a šperky - nejcennějším pokladem Třetí říše byly tajné zbraně a další technologie, které předběhly svou dobu a změnily poválečný svět k nepoznání. Někteří hledači pokladů věří, že jde jen o vrchol ledovce, zatímco někde stále zůstávají ukryté věci ještě mnohem lepší. Proto se kolem tajností nacistického státu dodnes dějí divné věci...

Najít poklad touží asi každý - v dětském věku pod vlivem romantické četby, později pro vyřešení prozaických problémů všedního života. Jenže pokladů je málo, a tak většina lidí dobývá svůj chléb pomaleji leč jistěji a nechává si krumpáč a lopatu nanejvýš na zahradní práce. Existují však i tací, co svůj dětský sen o pokladu neopustili. Dokonce jsou ochotni na něj vynaložit víc peněz, než pak vykopat, což jim kupodivu vůbec nevadí. S příchodem detektorů kovů se hledání pokladů stalo téměř masovým hobby, ale současně i problémem pro archeologii a zákonodárce.

O tom všem je tato kniha.

Obsah

01. Úvod
02. Výpravy za keltským zlatem
03. Lesk zlata v říši přízraků
04. Svědkové dávných zločinů
05. Poklady mezi pohádkou a skutečností
06. Země zlata a drahokamů
07. Jak se poklady hledají a nehledají
08. Ve stínu hákového kříže
Příloha 1: Chronologie
Příloha 2: Literatura

Bibliografie:

Novák, J. A.: Za tajemstvím pokladů Čech, Moravy a Slezska. Alpress, Frýdek-Místek 2018, 312 s., barevné a černobílé fotografie a kresby. MOC: 289 Kč

Knihu je možné objednat přímo u nakladatele zde

Myslím, že to bylo v roce 1964, tedy v době, kdy obchody tehdejšího Československa nenabízely ani potřebnější věci, než jsou pomůcky pro potápěče. A právě tehdy se v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců objevil návod, jak fotografovat pod vodou. Bylo to úplně jednoduché: vzali jste igelitový sáček, strčili do něj fotoaparát, sklenář vám jako tajný melouch vyřízl ze skla kruh, ten jste vsadili do ústí sáčku a igelit kolem skla něčím pevně stáhli. Fotoaparát se tedy ovládal přes měkký igelit, objektiv do vody mířil skleněným průzorem. Šikovnějším fotografům návod ještě navrhoval možnost udělat kolem skla přírubu, která by ho utěsnila spolehlivěji. Z ní by pak vycházel úhelník, k němuž by se foťák upevnil stativovým šroubem, takže by se nemohl v sáčku volně pohybovat.

"Jak prosté, milý Watsone," řekl by nejspíš Sherlock Holmes - ale docela určitě si to nad stránkami ABC řekli i mnozí jiní. A jinde. Ale nepředbíhejme.

Bylo mi tehdy 13 let a okamžitě mě to nadchlo, protože v kinech zrovna běžely filmy, kde se to potápěči, žraloky, chobotnicemi a jiným mořskými obludami jen hemžilo. Obratem jsem na rodičích vymámil potápěčskou masku a ploutve - a vlastně měl štěstí, protože už občas byly k dostání; o pár let dřív si je zdejší nadšenci museli vyrábět z pneumatik a gumových dětských kyblíčků. Se šnorchlem to bylo horší, takže mi ho táta nakonec vyrobil z novodurové trubky od WC. Byl moc dlouhý a tenký, ve vodě jsem se s ním pořád tak trochu dusil, ale takové maličkosti neohroženého dobyvatele hlubin nemohly zastavit.

S ideou podmořského fotoaparátu jsem ale u rodičů narazil: máma mi ten svůj odmítla půjčit se směšnými výmluvami, že je to Zeiss Ikon, předválečná kvalita, že ho kdysi dostala od svého tatínka za maturitu a že nemá v úmyslu ho nechat utopit. A na to, abych měl svůj, jsem prý ještě moc malý. To se mě dotklo a v mém odhodlání ještě utvrdilo. Když není foťák, první pokus tedy bude s baterkou - ať všichni vidí, že to není nesmysl! A hlavně, že nejsem malý!

Idea se obratem proměnila v čin, ostatně bylo to jednoduché, protože baterka může skrz igelit svítit i bez skleněného průzoru. Stačilo sáček zavázat gumičkou. Ovšem chodit s baterkou svítit do rybníka ve dne je nesmysl, každý přece musí uznat, že to chce pořádnou tmu - jen rodiče to nějak uznat nechtěli. Jenže pak mě pár dní nechali na chatě samotného...

Potápět se v půlnoční tmě uprostřed rybníka představovalo pro třináctiletého kluka samo o sobě hodně silný zážitek. I ve dne tam voda byla asi tak průhledná jako hrachová polévka, teď ale navíc nebylo nic vidět ani nad hladinou. Jedinou jistotu představovalo světlo baterky. Jenže igeliťák se brzy začal plnit vodou; netrvalo dlouho a bylo po jistotě. Zůstala jen studená černá voda dole a neprůhledná tma nahoře.
Ten rybník naštěstí není velký, takže stačilo plavat kterýmkoliv směrem a břeh nešlo minout. Rodičům jsem se nepochlubil, v pokusech vymámit z mámy její Zeiss Ikon nepokračoval - a moje experimenty s fotografováním pod vodou musely počkat dalších deset let.

Proč to tady vyprávím? Hlavně kvůli tomu samému, proč jsem o pár řádků výš naznačil, že nad ten návod v ABC nejspíš zaujal ještě i někoho jiného.

obr: Autor v podvodnní stanici Hydronaut českého konstruktéra Matyáše Šandy

Roku 1947 vznikla v bavorském Tutzingu firma Goedecke GmbH, která nejdřív vyráběla módní obleky, přičemž její specialitou bylo dámské oblečení z vyřazených vojenských padáků, kterých byly po válce plné armádní sklady. Mělo to velký úspěch, ale Hans Goedecke byl také nadšenec pro potápění a fotografování. A nejen on, ale i milióny dalších, které nadchly stejné filmy, jako tehdy mě.

Jenže kamery pod vodu byly velmi drahé - a pan Goedecke dostal nápad: bude na ně vyrábět pouzdra z elastického plastu, tedy v principu úplně stejná jako to z časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Přejmenoval svůj podnik na Ewa Marine, zaplavil svými pouzdry světový trh a značka dodnes představuje v tomto oboru pojem.

Leckoho teď asi napadne, jestli mezi návodem v ABC a metamorfózou Goedecke GmbH do té doby žijící ze starých padáků ve světově proslulou Ewa Marine není souvislost; řečeno natvrdo, jestli úspěch bavorské firmy se ve skutečnosti nezrodil v redakci československého časopisu pro děti. Je to samozřejmě nedokazatelné, takže nic takového samozřejmě neříkám - už kvůli právníkům. Ale některé letopočty jsou zajímavé: 1963 - návod v ABC, 1969 - Hans Goedecke vyrobil první elestické pouzdro na kameru, 1970 - pouzdro se představilo na veletrhu Photokina a z Goedecke GmbH se stala Ewa Marine.

Ve skutečnosti nás to nemusí moc mrzet, protože taková byla doba, v podstatě s tím nešlo nic dělat a mohli jsme si za to sami. V Československé socialistické republice se nesmělo podnikat, přičemž takzvaný socialismus obehnaný ostnatými dráty pod proudem nebyl ani tak diktát zvnější, jako spíš konečný výsledek relativně svobodných voleb v roce 1946. Účinná ochrana duševního vlastnictví zmizela a stejně tak byla slabá i motivace k realizaci dobrých nápadů - co z toho, když odměnou byl leda tak diplom a pár korun (a často ani to ne).

Místo toho se začalo "kutit" - tedy podomácku na koleně vyrábět všechno, co se nenašlo na trhu. A bylo toho hodně, protože zátarasy z ostnatého drátu zemi oddělily od průmyslu, vědy a techniky vyspělého světa. Československo, které ještě nedávno bylo na špici, se rychle propadalo hlouběji a hlouběji.

Jedním z vedlejších produktů té doby se v tehdejších socialistických zemích stala záplava návodů, jak si vyrobit cokoliv od kompotu až po traktor. Byly rozeseté snad ve všech médiích a nechyběly ani časopisy specializované výhradně na kutění. Říká se, že na Západě je všechny pečlivě studovali a co bylo k něčemu, to obratem patentovali a vzápětí uvedli do výroby. Buď jak buď, příběhů podobných tomu o vzniku elastických vodotěsných pouzder na kamery, je nápadně hodně. O hodně jsme při tom také přišli - zabité československé slepice snášející zlatá vejce by zaplnily pořádně velkou drůbežárnu. Některé z těch příběhů najdete v dalších kapitolách (všeobecně známá truchlivá historie kontaktních čoček je jen špičkou ledovce), o jiných se svět ani nedověděl a nejspíš nikdy nedoví. O těch, kteří měli plné hlavy skvělých nápadů a raději je odešli realizovat jinam, ani nemluvě.

Přesto se tu dál objevovaly, vymýšlely, vynalézaly i stavěly úžasné věci. A objevují, vymýšlejí, vynalézají a staví pořád. Právě o tom je tahle kniha.

OBSAH

01. Místo úvodu
02. Ponorkáři bez moře
03. Jak se bydlí pod vodou
04. Ze dna zatopeného lomu ke hvězdám
05. Česká okna do vesmíru
06. Rakety, satelity a kosmonauté
07. Dobyvatelé mikrosvěta
08. Český atom
09. Případ kontaktních čoček
10. Bílá místa uprostřed Evropy
11. Za tajemstvím minulosti
12. Vzduch je naše moře
13. Zbraně pro armády noci
14. Doslov

Bibliografie:

Novák, J. A.: České vynálezy a objevy světového významu. Alpress, Frádek-Místek, 299 s., barevné a černobíle fotografie a kresby. MOC: 299 Kč

Knihu je možné se slevou objednat přímo u nakladatele zde

Když z denního světla a ruchu dneška vstoupíte do chrámu, obklopí vás úplně jiný svět: tajemné příšeří, chlad, starosvětské vůně, sochy a obrazy líčící zázraky, klenba vypínající se vysoko nad hlavou, varhany znějící hudbou, která umí proniknout hluboko do duše... Dobře zbudovaný chrám (a teď nemyslím moderní kostely, které jsou obvykle spíš pouhými modlitebnami) není jen architektonické dílo; je to ostrov jiného času a jiného myšlení, nebo ještě spíš pevná loď plující s nákladem starobylého duchovna, mystiky a esoteriky napříč rozbouřenými vodami staletí.

Takový chrám přesahuje hranice konfese, pro kterou byl zbudován, a pokud je opravdu dobrý, přesahuje i hranice křesťanství a nabízí útulek každému, kdo chce rozjímat o světě a vesmíru, o svém místě v něm - a při troše soustředění si popovídat i s tím, co je nad námi. Ať už se tomu v různých věroukách říká jakkoliv.

Ovšem není chrám jako chrám a tohle jde opravdu jen v těch nejlepších. Nemusí nutně jít o katedrálu (tedy sídlo diecéze a biskupa) a být gotického slohu, přestože ty obvykle bývají mystikou prodchnuté nejvíc - alespoň nejvýznamnější z nich. Mnohem důležitější je, jak na chrámu zapracoval genius loci i duch času, a kdo jej postavil, protože stavbu často řídili nejvzdělanější muži své doby, nejspíš i zasvěcenci tajných nauk a esoterických učení. Není náhoda, že kořeny svobodného zednářství sahají právě do středověkých stavebních hutí budovatelů chrámů - možná ještě dál do hlubin časů.

Nemělo by proto překvapovat, že v chrámu a jeho výzdobě jsou zašifrované tajné vědomosti a poselství určená jen "těm, kteří vědí". To, co nezasvěcenému připadá jako pouhý dekorativní prvek, ve skutečnosti obsahuje symboly s hlubokým významem, včetně matematických, kosmologických, astronomických, astrologických a alchymických sděleni.

O tajných vědomostech neznámého původu přitom nesvědčí jen na tehdejší dobu neuvěřitelně odvážná inženýrská řešení konstrukčních prvků, rozvržení stavby a symbolika výzdoby, ale i geniální metody podprahového působení na mysl návštěvníka - světlem počínaje a varhanními píšťalami konče.

České, moravské a slezské chrámy v tomto ohledu nejsou výjimkou; právě naopak: v zemi, která je právem považována za mystické centrum Evropy, se tajemno nemohlo vyhnout ani jejím chrámům. Často jsou postavené na posvátných místech předkřesťanských kultur a převzaly na sebe energii míst, na nichž stojí - jejich přízraky, pověsti a někdy i kletby.

Další příběhy pak přidala staletí během kterých odolávaly vlnobití času. Mívají rozsáhlé podzemí s hroby a ostatky významných osob nebo obětí válek a morových ran, nacházejí se v nich svaté relikvie nadané nadpřirozenou mocí, váží se k nim pověry, zázraky, pohnuté příběhy a události, včetně takových, které měnily tok dějin této země.
O tom všem (a o mnohém jiném) mohou vyprávět - ale jen těm, kdo jejich řeči chtějí rozumět. Proto vznikla tato kniha.

OBSAH

00. Úvod
01. Na pradávných svatých místech
02. Svatá armáda
03. Tajemství stavitelů chrámů
04. Obrazy z neznáma
05. Od podzemí k záhrobí
06. Chrámy na vodě a drahých kovech
07. Boží technika
08. Slovník
09. Literatura

Bibliografie:

Novák, J. A.: Tajemství našci chrámů. Alpress, Frýdek-Místek 2020, 278 s., fotografie, kresby barevné i černobílé. MOC: 290 Kč

Knihu je možné za zvýhodněnou cenu objednat přímo u nakladatele zde

Za bílého dne vnímáme hrad neb6 tvrz jako malebné objekty neoddělitelně dotvářející kulisy zdejší krajiny, jako místo, kde necháme auto nebo bicykl na parkovišti, zaplatíme vstupné a pod dohledem průvodce se šouráme mezi brněními, obrazy, starobylým nábytkem a dalšími historickými artefakty.

Ale hrady, hradiště, tvrze, pevnosti, zámky jsou také místa se silnou energií: právě tady se koncentrovala světská i duchovní moc, tvořily se osudy krajů i zemí, křížily životní cesty mimořádných osobností, hromadil majetek, kuly pikle, mučilo a umíralo se násilnou smrtí - po celý středověk a leckde i po něm.

Často to byly děje, kterým nesvědčilo denní světlo, a tak skoro každé takové sídlo obestírají nějaké záhady a tajemství, nejednou velmi temné: mluví se o neznámém podzemí, tajných chodbách, mučírnách, vězeních a hladomornách, pokladech, zazděných nešťastnících, tajných společnostech, loupeživých šlechticích, zjeveních a strašidlech... Možná řeknete, že jsou to jen báchorky, ale mnohé jsou odrazem skutečných událostí - a nechybí mezi nimi ani takové, které moderní badatelé vykládají jako setkání s nějakou mimozemskou entitou.

V neposlední řadě pak některé hrady nebo jejich podzemí představují vrcholná inženýrská díla své doby a kolem metod jejich realizace se vznáší řada otazníků.

O tom všem je tato kniha.

OBSAH

01. Úvod

02. Vládci výšin

03. Za záhadami hradních studní

04. Tajné chodby

05. Tajemství hradních pokladů

06. Vězení, katové a jejich klientela

07 Malá typologie hradních přízraků

08. Mimo prostor a čas

09. Hradby, věže, cimbuří

10. Slovník

11. Literatura

Bibliografie

Novák, J. A.: Tajemství našich hradů, pevností a tvrzí. Alpress, Frýdek-Místek. 326 s., fotografie a kresby barevné i černobílé. MOC 329 Kč

Knihu je možné za zvýhodněnou cenu objednat přímo u nakladatele zde

 Kniha bude na trhu v druhé polovině dubna

Oblastí, ve kterých by Česko bylo skutečnou světovou jedničkou, není moc, možná je dokonce jen jedna: oplývá jinde nevídaným množstvím památek na alchymii, esoteriku a hermetické vědy. Protože žádná jiná země se nemůže pochlubit tím, že jí vládli hned dva císařové a něk6lik králů, kteří se o tyto obory nejen zajímali, ale opravdu se jimi zabývali, v případě Rudolfa II. dokonce na špičkové úrovni. Ale nejen to: na území dnešního Česka svého času působili nejpřednější alchymisté a mystikové tehdejšího světa. A protože se jejich zájmu ne nadarmo říká vědy hermetické, tedy uzavřené a přístupné jen vybraným zasvěcencům, zůstala tu po nich i celá řada záhad a tajemství. Právě jim vděčíme za atmosféru magična, která naši zemi odlišuje od všech ostatních. Za všechny namátkou jen pár mystérií, která zná celý svět a přitom jsou neoddělitelně spojená s českem: Golem, Voynichův rukopis, doktor Faust a jeho dům...

Pokrokářská osvěta donedávna představovala alchymisty jako potrhlé cvoky, kterým z křivulí místo elixíru mládí leze leštidlo na parkety, případně jako protřelé podvodníky zneužívající naivity a pověrčivosti publika. Nic ale není vzdálenější pravdě: ne náhodou se zabýval alchymii i Johannes Kepler, pdle jehož zákonů se dnes programují dráhy kosmických lodí. Stejně tak není náhoda, že Cornelius Drebbel, kterého Rudolf II. v Praze zaměstnával jako alchymistu, objevil kyslík, vynalezl mikroskop a později v Londýně předvedl první funkční ponorku.

Tak bychom mohli pokračovat dlouho, protože alchymie a esoterika původně byly uznávanými vědeckými obory a zabývali se jimi největší mozky své doby. Nechybí ani podezření, že někteří z nich měli k dispozici zlomky vědomostí jakési zaniklé vyspělé civilizace nebo za zády tajnou společnost ochraňující její dědictví. Mnohé jejich schopnosti dodnes zůstávají záhadou.

Život alchymistů ovšem nebyl jednoduchý: nechyběly intriky, útěky, mlžení a tajnosti, vzestupy i pády. O to zajímavější je kniha, která se jejich osudy i uměním zabývá.

OBSAH

01. Pár slov místo úvodu

02. Alchymista císařova pekaře

03. Kořeny v neznámé minulosti

04. Hlavní město hermetiky

05. Po stopách černokněžníků

06. Královská lučba

07. Tři zasvěcenci

08. Rudolf II. a jeho alchymistická stáj

09. Edward Kelly: mezi učencem a podvodníkem

10. Jednou nohou v budoucnosti

11. Záhadná ponorka pražského alchymisty

12. Golem: od Jiráska k Sefer jecira

13. Nerozluštitelná šifra

14. Hermetikové z českých zemí

15. Epilog

16. Slovník

17. Literatura

BIBLIOGRAFIE

Novák, J. A.: Příběhy českých alchymistů a mystiků. Alpress, Frýdek-Místek. 328 s., fotografie a kresby barevné i černobílé