Novákoviny

Dva naprosto stejné labyrinty, spleť správných cest i slepých záhybů lákajících k odbočení, dvě napohled stejné laboratorní krysy uhánějící bludištěm neomylně k jeho vyústění. První krysa bludiště znala a její paměť jí říkala, kudy se dát a kam nejít aby co nejdříve naplnila žaludek vyprázdněný dlouhým hladověním. Druhá viděla labyrint poprvé a dokonce byla nasycená. Přesto se naprosto neomylně a s vypětím všech sil řítila k cíli. Nebyla pánem svého těla. Jeho pohyby řídil mozek první krysy, kterou hnal hlad.

Ve věku 91 let dneska zemřel velikán sci-fi literatury (a literatury vůbec) Ray Bradbury. Jeho knihy Marťanská kronika a 451 stupňů Farhenheita se staly klasikou, stejně jako celá řada povídek. Bradbury dokázal prorazit hranice ghetta žánru sci-fi, mistrovsky balancovat na pomezí hororu, pohádky a "vážné" literatury - a tak lze v nejbližších dnech očekávat záplavu životopisů, hodnocení a vzpomínek. Proto bych tu chtěl zmínit něco jiného: Bradbury roku 2004 vyjádřil přání být pohřben na Marsu, protože věřil, že na téhle planetě leží budoucnost lidstva. "Dnes je Mars prázdný, a až se na něj dostaneme, zbavíme se všech konfliktů, válek a předsudků, jako když lidé přijeli z Evropy do Ameriky. Podobně tomu bude na Marsu: budeme spojeni se Zemí a jejími problémy a zároveň budeme mít možnost začít znovu. Lidstvo dostane na Marsu novou příležitost," řekl tehdy. Po Bradburym už je pojmenovaná planetka a Marťanská kronika se nejspíš jednou stane základním dílem kultury osadníků Rudé planety - hrob na Marsu si tedy nepochybně zaslouží. Bude zajímavé sledovat, jestli mu NASA jeho přání splní.

Psáno pro Novákoviny

 Motto:

Mortui vivos docent

(Mrtví učí živé)

staré latinské úsloví

Když Kern vytáhl z moře na palubu prvního žraloka, nenapadlo ho nic lepšího, než nešťastnou parybu rozsekat na kusy, část masa naházet zpátky a ze zbytku udělat další návnady. Zabralo to a Steven se k němu rychle přidal. Dravci hlubin lačnící po mase svých soukmenovců připlouvali ze všech stran a pach krve je zbavoval rozvahy. Muži na bytelných udicích tahali z moře další a další tvory, kteří námořníkům všech dob ztělesňovali všechny smrtelné nástrahy oceánu. Uhýbali před jejich čelistmi vražednými i ve smrtelné agonii a utloukali je na palubě. Howard byl v rozpacích - k žralokům sice nechoval žádné zvláštní sympatie, ale tohle se mu příčilo, protože všechno, co patřilo k oceánu, mu připadalo svým způsobem posvátné. A takhle své přátele neznal. Na moři daleko od civilizace jakoby z lidí padaly zábrany a stávali se zase tím, čím byli doopravdy...

    Na den, kdy zahlédl Velkou Tlamu poprvé, nikdy nezapomněl, přestože mu tehdy nebylo ještě ani devět let. Stalo se to toho roku, kdy si rodiče koupili chatu u jezera a o prázdninách tu s ním střídavě trávili své krátké dovolené, aby nemusel být celé dny sám v letně vylidněném městě. Nedokázal si už později moc přesně vybavit, jak netvor vypadal, ale pocit, který v něm zanechal, atmosféra, která ho provázela, to zůstalo.

    Toho rána odcházejícího léta šel k jezeru jako už tolikrát před tím. Přitahoval ho podivný vodní vesmír začínající v tak bezprostřední blízkosti sluncem prosvětleného a důvěrně známého světa, ve kterém byl doma. Tady byl ještě břeh, chatové osady, pláže a lidský křik... a najednou tenká blanka a pod ní věčné ticho, zelenavé příšeří a studení němí tvorové s velkýma chladně opalizujícíma očima...

Lehl si na dřevěné molo přístaviště a zadíval se na svůj stín na hladině.

    Tehdy to uviděl.