Novákoviny

stránky publicisty Jana A. Nováka

Hora smrti: Mt. St. Helens

hel1"Vancouvere! Vancouvere! Už to začíná! Vancouvere! Slyšíme se ještě?"
To byla poslední slova amerického vulkanologa Davida Alexandera Johnstona, která těsně před svou smrtí stačil říci do mikrofonu vysílačky. Bylo 18. května 1980 a on se nacházel ve své provizorní pozorovatelně Coldwater II vzdálené deset kilometrů od hory St. Helens v Kaskádovém pohoří na severozápadě Spojených států. Měl sledovat její erupci, kterou se svými kolegy už dlouho očekával, protože sopka po několik měsíců vzorně předváděla snad všechny příznaky narůstající aktivity.

 

Vědci si byli svou věcí jistí: předpověděný výbuch sice měl být velmi silný, ale převažoval názor, že bude směřovat vzhůru, takže Johnstonova pozorovatelna Coldwater II vybavená kamerami, vědeckými přístroji a vysílačkou měla být relativně bezpečná.

Johnston byl jedním z mála, kdo toto přesvědčení tak úplně nesdílel - přesto tu pracoval. "Vulkanolog riskuje svůj život, aby ochránil životy obyvatel," to bylo jeho krédo.

Pozorovatelna Coldwater II bezpečná nebyla. Když sopka v 8:32 místního času explodovala, vyrazil pyroklastický oblak přímo směrem k Johnstonovi. Osud jeho těla je nejasný - podle jedněch se jej nepodařilo najít, nechybí ale ani tvrzení že se stalo kořistí nechutných obchodníků se suvenýry, kteří prodávali předměty patřící obětem katastrofy.

Smrt třicetiletého vulkanologa z vládní organizace USGS (US Geological Survey - Americký geologický průzkum) a dalších 56 lidí i zpustošení několika stovek čtverečních kilometrů státu Washington znovu přesvědčivě ukázaly, že sopkám se nedá věřit ani v časech citlivých senzorů a počítačových modelů.

 

Nebezpečné Kaskádové pohoří

Jméno nejničivější sopky Spojených států bývá občas překládáno do češtiny jako hora Svaté Heleny, to je ale velké nedorozumění. Nejmenuje se totiž po svaté Heleně, ale po britském šlechtici St. Helens. Prvním Evropanem, který tuto monumentální sopku spatřil, byl roku 1792 George Vancouver, velitel britské výzkumné lodi HMS Discovery. Využil tedy právo objevitele a pokřtil vulkán podle svého přítele Alleyne FitzHerberta prvního barona St. Helens (1753-1839), který se vyznamenal hlavně v diplomatických službách.

Místní indiáni měli pro sopku jména prostší, ale výstižnější: Lawala Clough nebo také Low-We-Lat-Klagh, což volně přeloženo znamená Kouřící hora. Pro domorodce, kteří zažili mnoho jejích erupcí, byla posvátná, stejně jako její okolí. Ani v blízkém jezeru Spirit Lake se neodvažovali lovit, aby nepohněvali ohnivé božstvo. Údajně v něm žil obrovské ryby s medvědími hlavami, které zahubily každého, kdo by chtěl rušit klid podzemních démonů.

hel2

 

 

obr: Mt. St. Helens je součástí Kaskádového pohoří, pásma nebezpečných sopek lemujícího pacifické pobřeží USA

 

 

Hora tu kouří už přibližně 37 tisíc let, kdy její magma vyrazilo ze zemských hlubin v místech, kde se oceánská deska Juan de Fuca podsouvá pod severoamerickou pevninskou kru. Jde tedy o typickou sopku na subdukční zóně. Není tu sama, ze stejných příčin se nedaleko břehů Pacifiku tyčí sopečné Kaskádové pohoří, jehož je součástí. Nachází se tu i nejvyšší hora Spojených států Mt. Rainier (4392 m n m.), což je také aktivní vulkán se špatnou pověstí - dostal se dokonce na seznam 16 sopek, které ohrožují nejvíc lidských životů na naší planetě.

Mt. Rainier je na rozdíl od St. Helens pokryt mohutným ledovcem, který neroztává ani v létě. Podzemní teplo v nich vyhloubilo největší známý systém ledovcových jeskyň na světě, ty však nedávno zmizely v důsledku ubývání ledu, které tu probíhá už od středověku - přesněji řečeno od skončení tzv. malé doby ledové, která postihla svět mezi lety 1645 až 1715.

I tak tu ale ještě zbylo ledu dost, takže riziko případné aktivity hory s třemi vrcholy a mnoha krátery spočívá především v tvorbě laharů. Bahnotoky by navíc mohly dosáhnout až na pobřeží mořských zálivů i do jezera Washington a způsobit vlny tsunami - což se stalo například při největší známé erupci před 5000 lety, jejíž stopy vulkanologové nacházejí i na území dnešního velkoměsta Seattle.

Ty, kdo nemají rádi operační systém Windows, možná zaujme, že v dosahu sopky je také hlavní sídlo Microsoftu. Odborníci z USGS odhadují že na uloženinách starých laharů z Mt. Rainier nyní žije asi 150 tisíc lidí - a to je také možný počet obětí případné nové velké erupce. Proto v oblasti vznikl elektronický systém včasného varování před bahnotoky řítícími se z hor a promyšlená síť únikových cest.

Naposledy byla hora sopka aktivní v druhé polovině 19. století. Potom až do roku 2010, kdy vznikla tato kniha, naopak projevovala až podezřelou zdrženlivost.

Celé Kaskádové pohoří představuje fascinující směs nedotčené divoké přírody a nebezpečných vulkánů. Za poslední 4000 let tu došlo k desítkám velkých erupcí a celé řadě menších. Poslední velkou událostí před řáděním St. Helens byla aktivita sopky Lassen Peak (3189 m n m.) v letech 1914 až 1917. Vyvrcholila 22. května 1915 mocnou pliniovskou erupcí, při níž sloup prachu a sopečných plynů vystoupal do výšky 9100 metrů.

V následujících dnech pak pyroklastická mračna a lahary zpustošily okolní krajinu do vzdálenosti až 16 kilometrů od jícnu. Menší sopečné pumy dopadaly ještě ve vzdálenosti 40 kilometrů a déšť smíšený s popelem padal až v Nevadě 320 kilometrů od sopky. Dramatické řádění hory se naštěstí obešlo bez obětí, protože lidé stačili z řídce osídlené oblasti včas odejít.

O erupci Mt St. Helens ale něco takového říci nejde - a to i navzdory skutečnosti, že varující vulkán byl dlouho před tím pod dohledem nejlepších odborníků z nejlépe vybavené organizace geologického výzkumu na světě.

 

Kočovník za smrtí

David Alexander Johnston se narodil 18. prosince 1949 v Chicagu, po střední škole prý chtěl být nejdřív žurnalistou, patrně proto, že v novinách pracovala i jeho matka. David tehdy pro její noviny fotografoval a psal do školního časopisu - nakonec jej ale podmínky studia žurnalistiky rozladily natolik, že se vrhl raději na geologii.

Roku 1971 ukončil University of Illinois at Urbana Chamaign s nejlepším možným ohodnocením "Highest Honor and Distinction" a už tehdy věděl, že jeho další profesní zájem bude patřit sopkám.

hel3

 

 

obr: David A. Johnston na vulkanologické pozorovatelně krátce před smrtí

 

 

 

Povolání vulkanologa do značné míry spočívá v kočování po celém světě od jedné erupce ke druhé - doslova v tomto případě platí, že nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Jen tak je možné poznat všechny projevy vulkanismu, které předcházejí katastrofám beroucím životy i statky, a pokud možno se naučit před nimi včas varovat.

Johnston tak během vědecké práce na University of Washington v Seattle poznal celou řadu sopek. Poprvé se málem stal obětí ohnivého živlu už roku 1976 na aljašském vulkánu Mount Augustin. Tehdy špatné počasí nedovolilo odstartovat helikoptérám, které měly evakuovat vědce zaskočené náhlou erupcí doprovázenou výronem velkého množství jedovatých plynů. Tenkrát ještě všechno dobře dopadlo, Johnstonova zásoba vulkanologického štěstí se tím ale zřejmě vyčerpala.

Ze Seattle to Johnston měl nejblíže právě do Kaskádového pohoří, které se stalo jeho hlavním zájmem. Roku 1978 vstoupil do služeb USGS a věnoval se zdejším vulkánům. Jeho práce spočívala mimo jiné ve sledování jejich aktivity a hledání symptomů, které by co nejvíce zpřesňovaly předpovědi času a průběhu nebezpečných erupcí.

Zabýval se ale i problémy souvisejícími s využíváním geotermální energie a vlivu sopek na lidské zdraví a na hospodářskou činnost. Porovnával při tom také působení sopečných plynů se škodlivými emisemi způsobenými aktivitami lidí.

V březnu 1980 obhajoval doktorát na Washington University v Seattle - a právě v těch dnech prvním zemětřesením ohlásila počátek nového období aktivity St. Helens. Johnston na nic nečekal a stal se tak prvním geologem, který šel čerstvě probuzenou horu prozkoumat. Krátce na to vytvořil v USGS tým, jehož posláním bylo sledovat její neustále rostoucí aktivitu.

Úkol nakonec splnil za cenu ztráty života - ale předehra k žádné velké erupci nebyla zdokumentovaná tak podrobně, jako přípravy k výbuchu St. Helens. A je možné, že i Johnstonovým přičiněním zemřely "jen" desítky lidí a ne stovky. A považuje se za jisté, že poznatky získané během událostí na jaře 1980 pomohly zachránit tisíce životů při erupci filipínské sopky Pinatubo v červnu 1991.

 

Procitnutí

Hora St. Helens je nejaktivnějším vulkánem Kaskádového pohoří - soudě alespoň podle geologických poznatků, protože písemné zprávy z řídce obydlené oblasti chybí. Naposledy byla aktivní od roku 1800 až do roku 1857 a pak utichla. Nebylo to nic neobvyklého, protože v minulosti dokázala na svůj čas čekat třeba i 700 let. Tentokrát ale tak dlouho dělat dobrotu nedokázala.

Záznamová zařízení seismografů preventivně umístěných na svahy v 70. letech 20. století náhle ožily 15. března 1980. V následujících dnech zaznamenaly stovky otřesů soustředěných přímo pod horou, což bylo zřetelné znamení, že magma se vydalo na cestu za světlem. Už 20. března pocítili tep probouzející se sopky i lidé - toho dne okolím otřáslo zemětřesení o síle magnitudo 4,2 (pro srovnání: obdobná bývá i intenzita zemětřesení, které se čas od časů projevují u nás na Chebsku).

hel4

 

 

obr: Rostoucí tlak magmatu vytlačil nad povrch obrovský čedičový dóm, který jako zátka ucpával jícen sopky

 

 

 

Geologové z USGS postavili na nedalekých vyvýšeninách pozorovatelny Coldwater I a Coldwater II. Přímo v kráteru a na svazích sopky také umístili citlivé přístroje - mimo jiné i laserové odražeče, které umožňovaly měřit její pohyby s milimetrovou přesností. Pravidelně sestupovali do kráteru, aby odebírali vzorky plynů a vody v kráterovém jezeře. Všechny údaje se pak telemetricky přenášely do centra v Seattle. Hora měla stejný dozor, jako pacient na jednotce intenzívní péče.

Koncem března na vrcholu St. Helens v důsledku podzemního tepla roztál sníh a objevil se kouř. Na svazích hory se otevřely nové krátery. Začala série menších explozí, které pak už do závěrečného dramaty téměř neustaly. Nad horou neustále stál kouř, z něhož občas statická elektřina bičovala okolí blesky dlouhými i několik kilometrů.

Magma stoupalo k povrchu.

Krátce na to úřady vydaly oficiální varování a vstup do ohrožené oblasti byl povolen jen ve zvláštních případech. V jejích hranicích pak při explozi zahnuli čtyři lidé: David Johnston, neústupný důchodce Harry Randall Truman, který odmítl opustit svou chatu na Spirit Lake a Bewerly Wetheraldová s Robertem Kaseweterem - dvojice amatérských vulkanologů, kteří se tu pohybovali sice s oficiálním povolením, ale na vlastní nebezpečí.

Všichni ostatní zemřeli mimo vymezené pásmo - někteří až 18 kilometů od jeho hranice - což později vzbudilo četné diskuse. Vulkanologové z USGS v čele s Johnstonem totiž chtěli, aby hranice zakázané oblasti byly větší, místní politikové ale pod tlakem podnikatelů vyvinuli prosadili omezení rozsahu zóny.

Ve skutečnosti by byl počet obětí ještě mnohem vyšší, kdyby k erupci došlo jen o den později. Osudný okamžik totiž připadl na neděli, kdy byly tábory dřevorubců a další podniky oblasti z velké části prázdné. Většinu obětí tak tvořili turisté a zvědavci přilákaní aktivitou hory.

Ale ani mezi odborníky nepanovala jednota o průběhu blížící se erupce. Většina z nich věřila, že dokáží předpovědět hlavní směry postupu pyroklastického mračna a laharů z jejich průběhu v minulosti, který se dal snadno vystopovat - a podle toho bylo vybráno i místo pro pozorovatelny nazvané podle jezera Coldwater a jedné z vyvýšenin v jejich blízkosti. Coldwater I se nacházela asi 12 kilometrů a Coldwater II jen přibližně 10 kilometrů od vrcholu St. Helen. Obě přinesly pozorovatelům smrt. Ironií osudu právě Johnston v minulosti několikrát upozorňoval, že opravdu velké erupce se řídí úplně jinými pravidly.

Hora jakoby ještě na poslední chvíli chtěla názorně naznačit, že měl pravdu: koncem dubna začala na jejím severním svahu růst rychlostí půldruhého metru za den obludná boule - dóm z utuhlých sopečných hornin, který jako zátka pod sebou zadržoval sebou obrovské množství stlačených plynů a magmatu. "Zátka" mířila skoro přímo k oběma pozorovatelnám.

To už bylo jasné, že se připravuje něco velkého. Přesto vulkanologové dál obsazovali svá stanoviště u přístrojů, obcházeli svahy sopky, sestupovali do kráteru a pravidelně odebírali vzorky. Jedna z posledních fotografií ukazuje Johnstona lezoucího po stěně dýmajícího dómu pouhých čtyřiadvacet hodin před tím, než ho na prach rozmetala gigantická exploze.

 

Poslední hodiny

Počátkem května se najednou začalo zdát, že hora už toho má dost. Výbuchy slábly, kouře ubývalo a 16. května vše nadobro ustalo. Vulkanologové ale věděli, že to může být ticho před bouří.

hel5

 

 

obr: První fáze erupce

 

 

 

Na pozorovatelně Coldwater II se týdny před katastrofou střídali geologové z USGS, nejvíc času tam ale strávil Hary Glicken. Patrně by tu byl i během osudného dne, jeho čas ale ještě nenastal - v knize osudu bylo psáno, že zahyne až roku 1991 při erupci japonského vulkánu Unzen. Podle rozvrhu jej měl na pozorovatelně 17. května vystřídat Don Swanson, ten měl ale jinou práci a požádal Johnstnoa, jestli by jej nezastoupil. Rychle se domluvili a Johnston obsadil observatoř večer před katastrofou.

Byl s ním i Glicken a geoložka Carolyn Driedgerová, kteří při tom provedli jednu z běžných obhlídek vulkánu. Zrovna došlo k dalšímu otřesu a Johnston všechny poslal na noc pryč s tím, že na obsluhu stanice úplně stačí jeden člověk. Glicken jej ještě vyfotografoval, jak sedí s notebookem v klíně před obytným přívěsem a spokojeně se směje do objektivu. To bylo naposledy, co ho viděli. Do erupce už zbývaly jen hodiny.

Nedělní ráno 18. května začalo jasným úsvitem s čistou oblohou, předstírající, že do Kaskádového pohoří přichází další hezký den. Turisté a zvědavci za hranicí zakázané zóny přemýšleli, jak se dostat k hoře blíž, aniž by byli zadrženi policejními hlídkami, jejichž horlivost teď už působila poněkud nemístným dojmem.

V 7 hodin se Johnston spojil se základnou a odvysílal výsledky měření provedených pomocí laserových odražečů a dalších přístrojů. Zdálo se, že nic nevybočuje z normy: charakter mikrootřesů, množství plynů i pohyby země se držely v mezích aktivity posledních týdnů.

V 8 hodin 32 minut náhle došlo k otřesu o síle magnitudo 5,1. Zdánlivě nic vážného, ale ve skutečnosti to znamenalo odjištění spouště. Hora se tak zbavila posledního břemene, které zadržovalo nashromážděnou energii - z jejího severního svahu se sesunula lavina kamení o rekordním objemu bezmála tři krychlové kilometry a otevřela tak cestu silám podsvětí.

K obloze vyrazil strašlivý proud plynu, kamení, par a popela. Současně se po svahu nadzvukovou rychlostí do okolních údolí rozletělo pyroklastické mračno. Hlavní nápor šel severním směrem, přímo na pozorovatelnou Davida Johnstona. Nic z ní nezůstalo.

Jiní bezprostřední svědkové ale přežili a přinesli unikátní svědectví, včetně snímků a filmových záběrů. V malém letadle nad sopkou zrovna kroužili geologové Keith a Dorothy Stoffelovi, kteří později průběh dramatických chvil podrobně popsali vteřinu po vteřině. Fotograficky také zdokumentovali lávový dóm a lavinu kamení, která se uvolnila po otřesu.

Nejcennější je ale film Garyho Rosenquista, který se skupinou dalších nadšenců tábořil v kempu Bear Meadows 13 kilometrů severozápadně od centra exploze. Pohotový fotograf stačil okamžitě stisknout spoušť kamery a jeho film rozfázovaný na jednotlivé snímky ukazuje detailní průběh prvních okamžiků erupce - tedy něco, co se u výbuchu podobného rozsahu ještě nikomu nepodařilo.

 

knihy-sopky

 

- - - - - - - - - - - - - - -
TIP:
Text je ukázkou z knihy Smrtící sopky, kterou vydalo nakladatelství XYZ
- - - - - - - - - - - - - - -

 

 

I proti Rosenquistovi se obrovskou rychlostí rozletělo pyroklastické mračno, které svým dechem o teplotě 1400 stupňů zabíjelo vše živé. Vzdálenost a členitý terén ale postupně oslabily jeho sílu a horská údolí jej nakonec odklonila stranou. Rosenquistova skupina měla z pekla štěstí, protože jiní lidé zahynuli ještě o pěkných pár kilometrů dál.

 

1200 hirošimských bomb


Katastrofu ale vidělo i mnoho laiků, kteří také zanechali své vzpomínky. Horolezci slézající Mt. Rainier spatřili, jak z vrcholu Mt. Helen vysoko k obloze vyšplhal černý sloup popela a páry, zatímco okolní údolí polykala pyroklastická mračna a lahary. Zdálo se jim, jakoby se země polem sopky propadala do beztvaré šedé nicoty.

Zajímavá svědectví pocházejí od pasažérů leteckých linek. John H. Linehard zrovna cestoval na palubě Boeingu 727 letu UAL 271 do Portlandu, když se najednou z reproduktorů ozval výkřik pilota: "Všichni se podívejte! St. Helens předvádí úžasné divadlo!"

"Cestující se okamžitě vrhli na pravou stranu letadla, " vzpomínal později Linehard. "Naskytl se nám neuvěřitelný pohled. Dosud poklidná krajina se v jediném okamžiku proměnila. Z vrcholu hory k obloze vystřelil černý mrak, zatímco její úbočí se zhroutilo do údolí. Obloha rázem dostala temně šedou barvu. Krátce na to jsme přistáli na letišti v Portlandu. Nebe bylo potemnělé a žlutavé a všude bylo cítit síru."

hel6

 

 

 

obr: Vrcholná fáze erupce při pohledu z paluby letadla

 

 

 

Přesto pan Lienhard přestoupil na let do Chicaga a díky tomu uviděl běsnící St. Helen ze vzduchu ještě jednou: "Někteří cestující se se zájmem dívali, jiné to vůbec nevzrušovalo. Pilot oznámil, že dostal pokyn vyhýbat se mračnu a později do mikrofonu řekl °už jsme přeletěli Hood River, ale mrak je stále s námi°. Totéž pak opakoval ještě několikrát nad jinými místy. Teprve další lety v oblasti byly zrušeny, protože se ukázalo, že ostré částečky popela poškozují motory i povrch strojů."

Od časů exploze St. Helen k časům nevelkého výbuchu Eyjafjallajökul se zřejmě v letecké dopravě hodně změnilo.

Pyroklastické mračno St Helens zcela zničilo přibližně 600 čtverečních kilometrů země, zabilo tisíce kusů zvěře a zapálilo statisíce stromů. Teplota jindy ledové vody ve Spirit Lake skokem stoupla na 50 stupňů Celsia a vše živé v ní zahynulo. Následovaly neméně ničivé lahary, z nichž ty nejvydatnější doklouzaly až 25 kilometrů od sopky. Popel a sopečné plyny byly vyvrženy až do stratosféry - podle některých odhadů dosáhly výšky 30 kilometrů. Celkové množství uvolněného oxidu siřičitého se odhaduje na 1,5 milionů tun.

K výtoku lávy prakticky nedošlo, protože většina žhavého magmatu se při styku s vodou proměnila v pyroklastická mračna a popel zasypávající krajinu. Do atmosféry tak byly vyvrženy asi 3 krychlové kilometry hmoty, objem laharů dosáhl 3 miliony krychlových metrů. Erupci byl přiřazen stupeň 5 VEI - šlo o pliniovský typ aktivity podobný řádění Vesuvu při likvidaci Pompejí roku 79.

Vědci odhadují, že při erupci z 18. května se uvolnilo 24 megatun tepelné energie, zatímco hirošimská puma měla ničivou sílu "jen" 20 kilotun. Bylo to tedy totéž jako jaderný útok provedený 1200 bombami hirošimského typu - pro úplnost je ovšem třeba dodat, že některé prameny mluví dokonce až o 1600 pumách.

Na rozdíl od generálů držících prst na jaderné spoušti naštěstí sopky nemíří na konkrétní cíle, přesto byla bilance katastrofy smutná: vzala si 57 lidských životů, 250 domů, 47 mostů, 298 kilometrů dálnic a 24 kilometrů železničních tratí. Celková výše škod byla odhadnuta na miliardu dolarů. A to i navzdory skutečnosti, že o erupci se předem vědělo, okolí hory bylo vyklizeno a úřady připraveny.

 

Sama hora při impozantním výbuchu přišla o posledních 1400 metrů výšky, kdy její pravidelný kužel nahradil několikakilometrový kráter ve tvaru koňské podkovy.

"Erupce St. Helens ukázala, jak jsme malí před tváří přírody," komentoval spoušť, kterou viděl z paluby svého stroje při záchranných pracích, Jess Hagerman, pilot Národní gardy.

 

Život za poznání

David Johnston nebyl jediný vědec, který za snahu poznat blíž čarodějnický kotel St. Helens zaplatil životem. Také některé další oběti sopky vědomě postupovaly riziko s tím, že ve vulkanologii to tak prostě chodí. Bylo by nespravedlivé mluvit o Davidu Johnstonovi a ostatní nadšence, kteří upsali duši podzemnímu ohni alespoň krátce nezmínit.

Reid Turner Blackburn narozený roku 1952 byl fotograf listu The Columbian. V Kaskádovém pohoří pracoval pro USGS a časopis National Geographic při obrazovém dokumentování vulkanické aktivity St. Helens. V okamžiku erupce se nacházel v táboře Coldwater I, který geologové z USGS umístili ve vzdálenosti 12 kilometrů od hory. I v tomto případě to mělo být relativně bezpečné místo - ale zmizelo stejně jako Johnstonovo Coldwater II. Blackburn se na poslední chvíli snažil ukrýt ve svém autě, ale pyroklastické mračno vyrazilo okna a zavalilo ho horkým popelem.

Záchranné týmy vrak našly 12 kilometrů od původního místa.

hel7

 

 

 

obr: Fotograf Reid T. Blackburn byl jednou z dalších obětí erupce

 

 

 

Robert M. Kaseweter byl devětatřicetiletý dobrovolník a amatérský vulkanolog, který společně se svou stejně starou přítelkyní Bewerly Wetheraldovou erupci pozoroval z chaty na břehu jezera Spirit Lake 9 kilometrů od vulkánu. Byli seznámeni s rizikem a dostali povolení ke vstupu do zakázané zóny s tím, že tam jsou na vlastní nebezpečí. Ještě 17. května s nimi byla i Kaseweterova sestra Connie Pullenová.

Toho dne společně navštívili Harryho Trumana - čtyřiaosmdesátiletého starce, který se rozhodl, že v chatě na břehu Spirit Lake se svými 16 kočkami buď přežije, nebo zemře, ale v žádném případě je neopustí. Connie Harryho Trumana ještě vyfotografovala a včas odjela, těla ostatních tří se nenašla. Trumanova chata dnes leží pod padesátimetrovou vrstvou popela a bahna. I s ním a jeho kočkami.

Kvůli sopce se v bezprostředním okolí vymezené zóny pohyboval také dobrovolný pozorovatel Gerald O. Martin. V okamžiku výbuchu byl 14 kilometrů severovýchodně od St. Helens. Také on zmizel beze stopy.

Po explozi se objevila fáma, že snímky její první fáze pocházejí od Johnstona, nebo některého z dalších dobrovolných pozorovatelů, kteří přišli o život. Dokonce nechybí ani působivá historka, v níž fotograf ještě v posledních okamžicích života chránil kameru vlastním tělem, aby se unikátní obrazový materiál zachoval.

Není to ale pravda: tyto záběry pocházejí od Garyho Rosenquista a jeho kolegy Keitha Ronnholma, další manželů Stoffelových nebo od jiných fotografů pracujících pro USGS na bezpečnějších místech. Autorem těch nejznámějších zachycujících první fáze výbuchu je Austin Post, který je jinak známý spíš svými záběry ledovců a velehor.

Velkou dávku chladnokrevnosti při pořizování záběrů exploze projevil Dave Crockett, reportér televizní stanice COMO ze Seattle. V redakčním automobilu dojel až do údolí South Fork Toutle River východně od sopky - a tam jej zastihla první fáze výbuchu. Okamžitě se dal do filmování a nezastavil jej ani lahar řítící se korytem řeky, který mu odřízl ústupovou cestu. Když nad ním zčernalo nebe a začal z něj padat žhavý popel, ukryl se do vozu, ale ani pak kameru nevypnul.

V natáčení pokračoval i ve chvíli, kdy pochopil, že na tomto místě už může čekat tak nanejvýš na smrt. Vydal se proto raději směrem k nejbližší ještě volné silnici - později tuto fázi svého dobrodružství nazval pochodem smrti. Jeho záběry ukazují nejdřív mračno nad sopkou, kterým šlehají blesky, pak temnící oblohu a déšť popela a nakonec jeho útěk, kdy kamera snímala už jen naprostou tmu.

Crockettovo video oběhlo svět, jako mateřská redakce se mu ale odměnila svérázným způsobem: dostal důtku za ztrátu automobilu. Život novináře není lehký - dokonce ani když ze smrtelného nebezpečí vyvázne...

 

Po výbuchu

První pokus o záchrannou akci na pomoc Johnstonovi podnikl pilot vrtulníku USGS Lon Stickney, který předtím dopravoval vědce na sopku. Hned po katastrofě letěl ke Coldwater II, krajina se ale změnila natolik, že nedokázal rozeznat ani místo, kde předtím pozorovatelna stála. Po vulkanologovi nenašel žádnou stopu a rychle se vrátil na základnu. Podle vlastních slov nad zničenou zemí propadl panice a zmatku.

hel8

 

 

 

obr: Krajina po explozi

 

 

 

Krátce na to Hary Glicken zorganizoval záchranný let tří dalších na rychlo pronajatých strojů, ale ani ty Coldwater II nenašly. Posádka jednoho z vrtulníků místo toho uviděla auto s lidmi, když ale přistála, aby je evakuovala, pilot s hrůzou zjistil, že jde o sežehnutá mrtvá těla, z nichž při každém doteku opadávají cáry kůže.

Johnstonův přítel a kolega Don Swanson údajně brzy po výbuchu našel jeho batoh a další součásti výbavy, ale nález zatajil a věci ukryl poblíž, aby se k nim nedostali hledači suvenýrů. Později se je však už nepodařilo znovu objevit.

Už rok po tragédii byl natočen hraný film nazvaný prostě St. Helens, který vzbudil rozporuplné reakce. Scénáristé sice použili jména a osobní charakteristiky skutečných lidí, včetně Davida Johnstona jako hlavního hrdiny, kvůli větší divácké přitažlivosti ale do děje přimíchali ještě Johnstonův neexistující milostný příběh, vymyšlené rozpory mezi vulkanology a další osvědčené hollywoodské atributy. Johnstonovi rodiče protestovali a 36 geologů sepsalo nesouhlasnou petici, ale nebylo to nic platné.

Lepším uctěním památky Davida Johnstona se stalo vybudování dobře vybaveného vulkanologického pracoviště ve Vancouveru, které nese jeho jméno. O erupci vznikla také řada kvalitních dokumentárních filmů - v české televizi běžel například pozoruhodný britský dokument z cyklu "Vteřiny před katastrofou".

Ani skutečné St. Helens se nechce opustit pomyslná světla ramp a stále si udržuje formu menšími erupcemi a dalšími vulkanickými projevy. V novém kráteru se také opět vytvořily velké dómy vytlačované plyny a magmatem podobně jako před osudným výbuchem, přesto vulkanologové soudí, že opakování katastrofy z roku 1980 v dohledné době nehrozí. Krajina sežehnutá pyroklastickým mračnem slouží biologům ke studiu osidlování sterilizované země novým životem.

 

Jan A. Novák

foto: USGS

obr: Mt. St. Helens stále hrozí

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Ze stejného soudku

 
Joomla Templates: from JoomlaShack.com