Novákoviny

   Giordano Bruno je asi nejznámější případ střetu učence s církevní mocí, který nedopadl dobře. Tragickým způsobem v něm zvítězily obě strany: Bruno získal nesmrtelnost a církev pochopila, že hořící hranice není ten nejlepší způsob, jak uzavřít vědeckou diskusi. 

   "Možná vy, moji soudci, tato slova říkáte s větším strachem, než já je přijímám." Tak reagoval Giordano Bruno na inkviziční rozsudek, který jej poslal na hranici. Jeho výrok mnohé naznačuje: dobře věděl, že ctihodné otce zahnal do pasti, které by se raději vyhnuli, kdyby věděli jak. A že mučednickou smrtí získá pozornost, jakou živý nikdy nemohl dosáhnout.

   Giordano Bruno totiž byl osamělý běžec, k němuž se moc nehlásili ani ti, kdo by mu měli být názorově blízcí: Galileo, Koperník, Kepler. A zdaleka nejen proto, že jeho myšlenky příliš předběhly svou dobu. Ve skutečnosti představovala astronomie pouze malou částí Brunova díla - a v inkvizičním procesu o ní vlastně ani moc nešlo. Mnohem větší podíl v jeho tvorbě zabírala filosofie, samorostlá teologie, ale také hermetismus, okultismus a magie, černou nevyjímaje. Odpadlý kněz budil nevoli i jinak: tvrdil, ale nedokazoval, napadal autority, vyvolával skandály, nikde dlouho nevydržel, zato vězení poznal hodně. Byl z těch, kdo k předčasnému tragickému konci směřují v jakékoliv době, naší nevyjímaje. Jen by to asi nebyla hranice.

   To ale nic nemění na skutečnosti, že část jeho díla má zásadní význam v dějinách poznání vesmíru.

    Kacíř recidivista

   Roku 1548 se nedaleko Vesuvu v obci Nola u Neapole narodil vojáku Giovannimu Brunovi a jeho ženě Fraulisse Savolino syn pokřtěný jménem Filippo. Nadaného chlapce poslali do dominikánského kláštera v Neapoli, kde dostal řádové jméno Giordano. Klášter, kde kdysi vyučoval i Tomáš Akvinský, byl vyhlášeným střediskem vzdělanosti a Bruno se zde seznámil především s Aristotelovou filosofií, která tehdy byla základem církevních představ o světě. Brzy ale zjistil, že na světě není jenom Aristoteles. Vedle Platona a jeho novověkých následovníků jej zaujal především Hermes Trismegistos považovaný za otce alchymie a dalších esotérických nauk - právě podle něj se jim říká "hermetické". Neodříkal se ale ani dalších učenců holdujících magii, kabale, okultismu a jiným směrům, které církev neviděla ráda. Těžko jí to mít za zlé: nevidí je ráda ani současná věda.

    Dominikán se zájmem o kacířská učení nemohl nezůstat stranou pozornosti inkvizice. Prvnímu obvinění z hereze čelil už dva roky po vstupu do řádu. Vzhledem k mládí mu bylo odpuštěno a roku 1572 dosáhl kněžského svěcení, už roku 1576 ale opět následoval proces kvůli kacířství. Jeho obžalovací spis údajně obsahoval úctyhodný počet 130 obvinění - a tak neklidný kněz opustil řád, Řím i církev a vydal se na bludnou pouť Evropou.

    Sporům, procesům a vězení se ale nedokázal vyhnout ani ve svobodomyslných italských republikách, stejně jako v kalvínském Švýcarsku. Dvouleté klidné období zažil až ve francouzském Toulouse, zřejmě jen proto, že se tu nevěnoval teologii a hermetismu, ale na tamní universitě přednášel o paměti a teorii učení. Jeho díla Umění paměti a Stíny ideí měla příznivý ohlas a zajistila mu pozvání do Anglie na dvůr Jindřicha III.

     Tulák po hvězdách

    Dvouleté londýnské období (1583 až 1585) je považováno za nejplodnější a patrně i nejšťastnější část Brunova života. Dostalo se mu tady příznivého přijetí a ochrany od samotného krále Jindřicha III., který v něm viděl spíš kuriozitu na způsob dvorního šaška. Pro Bruna však bylo důležitější, že měl možnost diskutovat s předními oxfordskými učenci, což mu dovolovalo nejen tříbit názory, ale zároveň také dávalo materiál pro psaní filosofických spisů, které měly formu dialogů. Jeho pozice v nich zastává osoba jménem Nolan (patrně vzpomínka na vzdálené rodiště) nebo Teofilo (Ten, kdo miluje Boha). Oponenti mají různá jména, dá se však předpokládat, že se za nimi částečně skrývají konkrétní osoby.

    V Londýně se Bruno v pojednání Cena de le Ceneri (Večeře na popeleční středu) přihlásil ke Koperníkovu heliocentrickému učení a především napsal dílo O nekonečnosti vesmíru a světů (1584), které Koperníka překonalo o celá staletí. Právě v něm tvrdí, že Slunce je jen jednou z mnoha hvězd, že podobných světů, jako je ten náš, existuje mnoho a že vesmír je ve své nekonečnosti všude v podstatě stejný. Razí představu jakýchsi buněk, jejichž jádrem je vždy hvězda, která ovlivňuje dění v této buňce. Svým způsobem se tak Giordano Bruno už v 16. století odvážil v myšlenkách do míst, která teprve dnes začínají zkoumat nejvzdálenější kosmické sondy mířící mimo sluneční soustavu.

    Učením o nekonečnosti vesmíru a mnohosti světů podobných našemu Giordano Bruno překonal i Johannese Keplera, největšího astronoma své doby - a několik generací těch, kteří přišli po něm. Jenže pro to nepřinášel exaktní důkazy a ani se o to nepokoušel, ač se to v té době už po vědci požadovalo. Přestože viděl dál než jiní, nohama zůstával ve středověku: nebyl badatel, ale filosof a teolog. A tak ho vědci nebrali moc vážně.

    Neortodoxní názory a patrně také osobní povahové rysy způsobovaly, že Bruno se neustále ocital v opozici k autoritám. Konflikt s oxfordskými učenci jej roku 1685 přiměl odcestovat do Paříže, ani tam ale dlouho nevydržel a vydal se na cesty po předních evropských centrech učenosti. Byla mezi nimi i Praha, kam přijel roku 1588 na pozvání císaře Rudolfa II. Zde přednášel na Karlově univerzitě a napsal dva ze svých spisů. Opět jsou polemické, v jednom z nich dokonce napadá euklidovskou geometrii. A tak ani nepřekvapí, že na zdejší univerzitě trvalé místo nezískal a ještě téhož roku se zase stěhoval dál.

    Poslední delší zastávkou v jeho neklidném životě byl Helmstedt, kde učil dva roky na tamní universitě a napsal spis o magii. Následuje kratší pobyt ve Frankfurtu - a pak definitivní zklidnění v podobě sedmiletého ubytování mezi zdmi římského Andělského hradu. To už ovšem jeho osud pevně vzala do rukou inkvizice.

     Poslední disputace

    Poslední etapa života Giordana Bruna začala na první pohled slibně: benátský šlechtic Giovanni Moceniga jej roku 1591 pozval do svého domu, aby se od něj učil jak zdokonalovat paměť. O tom, co se mezi nimi odehrálo pak, panují jen dohady. Podle jedněch byl Moceniga papežský agent, který měl odpadlého kněze vlákat do pasti, podle jiných z něj chtěl dostat znalosti magických praktik a neuspěl - nejpravděpodobnější ale je, že se stal pouze posledním z dlouhé řady těch, které Bruno věren svým povahovým rysům pořádně naštval. Jisté je, že 23. května 1992 Moceniga svého hosta udal inkvizici a už následujícího dne Giordano Bruno seděl v benátském vězení.

    Benátská republika sice byla samostatná, s Římem však měla jakousi smlouvu o vydávání uprchlých mnichů a hádavý filosf jí nestál za diplomatické komplikace. V únoru už byl Bruno v Římě a začala poslední kapitola jeho pozemské pouti. Ubytování sice nebylo komfortní (a není vyloučeno, že jej občas zpestřovalo i nějaké to mučení), součástí pobytu však byly také učené disputace. Jiná doba, jiný mrav - dnes by se vědci provozující kongresovou turistiku asi nad přítomností kata poněkud pozastavovali...

    Obžalovací spis Giordana Bruna měl tentokrát "jen" dvacet bodů. Na rozdíl od dnešních učebnicových tvrzení v něm ale téměř nešlo o teze týkající se vesmíru. Podstata obvinění spočívala v chápání Boha a ve spojení obviněného s jinými kacíři. V teologické rovině církevní otcové dávali svému zbloudilému kolegovi nejvíc za vinu to, že v jeho chápání světa nezůstalo pro křesťanského Boha žádné místo a že jej podřizuje logice obyčejných smrtelníků.

    Poslední Brunova disputace se patrně nesla v ještě dramatičtějším duchu než všechny předešlé, protože se při nich hrálo o cenu nejvyšší. Dost možná ještě víc než o sám život - vše nasvědčuje tomu, že filosof hrál hru o nesmrtelnost svého učení, kterému teprve hranice měla dát patřičný lesk.

    Rozsudek byl oznámen 8. února 1600 a 17. února už Giordano Bruno hořel na Campo de Fiori (Náměstí květů) na hranici, která se stala symbolem konce jedné éry. Údajně ještě v plamenech odvrátil hlavu od ruky s křížem, kterou k němu vztáhl jeden z přihlížejících kněží.

     Jan A. Novák

     Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

You have no rights to post comments