Novákoviny

"POZOR! Tohle není sci-fi". Takové varování by asi mělo stát velkým tučným písmem na obálce knihy Poslední světlo. Protože rozbuškou startující děj klasické katastrofické fantastiky obvykle bývají věci, které se stát mohou, ale nemusí: asteroid, jaderná zbraň, smrtící mikroorganismus... Jenže to, s čím pracuje Alex Scarrow, se stane docela určitě - pokud už se to nestalo. Říká se tomu ropný vrchol (častěji oil peak) a neznamená to nic menšího, než že zásobám fosilních paliv už je vidět na dno. Spory se vedou jen o to, jak rychlá jízda dol? naši civilizaci na druhé straně hory jménem Oil Peak čeká. Tohle je možná jediný důvod proč Scarowovu knihu řadit do sci-fi: autor tvrdí, že to nebude svah, ale propast a že ho urychlí jakési spiknutí mocných. Opravdu se mýlí? A není nakonec jedno, jestli ke konci spějeme hodně rychle nebo jen rychle?

Vydat sborník povídek od různých autorů se dnes už nenosí tolik jako za lepších časů sci-fi, kdy vznikaly výběry téměř legendární - připomeňme třeba Tunel do pozítří. Výjimku tvoří almanachy poskládané z příspěvků do literárních soutěží. Budiž za to nakladatelům chvála, protože už vydávání samo o sobě je adrenalinová záležitost. Ale vydat navíc nesourodou směs povídek více či méně začínajících autorů různého zaměření a různého talentu - to už chce odvahu hodnou Luka Skywalkera a Darth Vardera dohromady.

Jedním z takových počinů je sborník Kočas 2011 sestavený Jiřinou Vorlovou z děl zaslaných do soutěže o Cenu Karla Čapka při setkání fanoušků sci-fi a příbuzných žánrů Parcon 2011. Čtenář tu tedy najde od všeho něco: nechybí čistá sci-fi, ani módní fantasy, trpět nouzí nebudou milovníci záhad, křehké lyriky, nebo upírů. Riziku, že výsledek by mohl způsobit stejné zažívací potíže, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, se výběr zdařile vyhnul tím, že kvalita většiny povídek je na slušné úrovni.

Brama Stokera asi není potřeba moc představovat - stačí říci "Drakula" a každý ví, že jde o otce-zakladatele modernho hororu. Také v případě méně známého románu Klenot sedmi hvězd spisovatel žijící v letech 1847 až 1912 prošlapával cestu jiným: je to jeden z prvních "egyptologických" hororů a nechybí v něm prakticky nic, co se od té doby objevuje v nesčetných knihách a filmech s touto tématikou: mumie, hroby, síly, které nejsou z tohoto světa…

Na to, když kniha začíná podrobnou mapou nějaké imaginární země - nezemě, začínám být trochu alergický, protože tahle manýra pronásledující především žánr fantasy už je poněkud inflační. Flynnův Eifelheim sice mapou začíná také, čtenář ale rychle zjistí, že to má svůj opodstatněný důvod. Nejen proto, že mapa se týká zcela reálné oblasti Německa, ale především proto, že kniha je plnokrevná sci-fi v tom nejlepším slova smyslu. Což také znamená, že děj vychází z historických fakt? a poznatků vědy. A abychom o tom ani na okamžik nezapochybovali, je na konci knihy také kapitola podrobně popisující a vysvětlující reálie, které autor použil. Je jich opravdu hodně - a přesto se na jejich základě podařilo vytvořit příběh nabízející vše, co k žánru patří - od mimozemšťanů až po cesty časem.