Novákoviny

Ať už budou bossové dopravních odborů vyhlašovat stávku ve čtvrtek nebo kdykoliv jindy, je to pozoruhodný jev: prodavač ve vyjedeném krámu stávkuje za možnost brát si housky zadarmo. Obecně není generální stávka v krajní situaci špatný nástroj - a tady by se důvody jistě našly. Nehorázné rozkrádání státu politiky, do nebe volající korupce, nefunkční justice, neomezená moc velkých společností, byrokracie znemožňující podnikání... jedním slovem Balkán (nebo banánová republika, máte-li rádi příměry z druhého konce světa). Ale stávkou za stravenky odborářští papaláši jen chtějí předvést, že disponují početným stádem ovcí, které legalizuje jejich koryta a moc. Ze stejného důvodů jí tleskají i bolševici, socani a podobní týpci. Jestli jim na to zaměstnanci z dopravy skočí, pak není proč si stěžovat na politiky: máme jen takové, jaké si zasloužíme.

   Slavní rodáci, kteří vynikli v zahraničí, patří k zajímavým zvláštnostem místního vědeckého a technického folklóru: jsme hrdí nejen na Komenského, ale také na amerického zakladatele radioastronomie Karla Janskeho, na Josefa Ressela, který pracoval v Terstu, na objevitele slavné komety Luboše Kohoutka, který emigroval v roce 1970, a mnoho dalších. Zvláštní podkategorii pak tvoří "slavní Češi", kteří byli Němci nebo německy mluvící Židé, od Rabbiho Loeva, přes Gregora Mendela a Sigmunda Freuda až po leteckého konstruktéra Hugo Ettricha nebo fyzika Ernesta Macha. V rámci spravedlnosti ale budiž konstatováno, že v tom nejedeme sami: Srbové se s Chorvaty přou o to, komu patří Nikola Tesla, který vynikl ve Spojených státech, kde také měl občanství...

   Není nic divného na tom, že malé země nedávají velkým lidem prostor k rozletu - a středoevropský prostor se k tomu nějak obzvlášť nehodí. Určitě je i dobře, že slavné rodáky připomínáme a necháváme se jimi inspirovat. Ještě lepší by ale bylo, kdybychom jim už za jejich života poskytli takové podmínky, aby mohli vyniknout tady. Právě proto by se nemělo zapomínat, že tito géniové nám nepatří: v první řadě náleží všem těm, kdo jim rozumí (chtělo by se říci celému lidstvu, kdyby to neznělo tak obehraně), v druhé sami sobě, ve třetí národu, který jim poskytl podmínky k práci. Co je to ale za zásluhu - být zemí, z níž musel velký člověk odejít?

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

Zemětřesení na Haiti spustilo velkolepý ohňostroj dobročinnosti: celebrity se zcela mimořádně zviditelňují jinak než skandály, bývalí politikové znovu řeční k novinářům, příspěvky upisují lidé, kterým se ještě nedávno zdálo moc i 30 Kč pro svého vlastního lékaře a operátoři se pakují na dárcovských SMS. Bože, jak jsme dobří! Škoda, že pro mrtvé v Port-au-Prince trochu pozdě. A přitom mnozí (možná většina z nich) mohli žít, kdyby tamní vláda vyslechla varování vědců a místo kasírování úplatků a potírání politických konkurentů se věnovala krizovým scénářům, když už ne prevenci. Stát ležící v nebezpečné oblasti a přitom bez jediného geofyzika je bizarní zjev, přesto by stačilo, kdyby bylo aspoň zajištěno bezpečí pro práci odborníků ze zahraničí (když už tamním představitelům za boj proti masové kriminalitě nestojí vlastní občané). Pravda, tak osvícení politikové na Haiti ani v mnoha jiných zemích nejsou, což nám ale zase dává šanci pojmout pomoc postiženým jako velkolepou lidovou veselici. Nebo, umíte si snad představit davový koncert, jehož výtěžek by šel na na něco tak nudného a mediálně nevděčného jako je vzdělání geologa haitského původu, nebo sledování jakéhosi tektonického zlomu? Já ne, přestože by to bylo účinnější než pomoc dodatečná. Jenže zvrácená dobročinnost potřebuje akci. Bez katastrof, hromad mrtvých a trpících dětí není správná šou.