Novákoviny

Náhodou jsem v rádiu zaslechl přes 40 let starou píseň "Denně čekám dál" s Martou Kubišovou - a docela mi to vyrazilo dech, protože něco takového se dnes hned tak neslyší. Složitá a propracovaná melodie, za kterou je vidět opravdovost a talent, stejně tak i aranžmá, k tomu úžasný výkon zpěvačky, která je osobnost a ne loutka, netriviální text... Samozřejmě jsem to kdysi znal, tehdy to byl obyčejný pop, ale dneska mi to připadalo, jako kdyby se člověk po brodění blátem dostal k čisté vodě. A že ten pocit není jen o hudbě.

Zas jednou si dovolím malý úkrok od záhad, vědy a spol. Slovenský textař Boris Filan  nedávno kdesi řekl něco, co mi mluví z duše (a předpokládám, že nejen mě):
»Raz príde doba, keď sa vynoríme z tohto šialenstva, ktoré nám teraz vzblklo v hlavách a budeme sa za seba strašne hanbiť. Budeme sa prepadať od hanby, keď si spomenieme, na čo sme sa pozerali, čo sme čítali a čo sme počúvali. Ako sme dovolili, aby nás pár šikovných zvrhlíkov dostalo k novinám, časopisom a televíziam, ktoré sú žumpa plná zvratkov a výkalov. Nebudeme chápať, ako bolo možné profitovať na chorobách a nešťastí našich blížnych. Nebudeme schopní vysvetliť našim deťom a vnukom, ako sme to dopustili. Budeme sa snažiť nemyslieť na to, akých blbcov a hlupane sme to považovali za celebrity. Budeme sa hanbiť za dobu, keď boli denne na prvých stránkach nagélovaní pajáci a usmievavé opice, ktoré neznášali väčšie série orgazmov s tým istým partnerom. Budeme hovoriť, že na vine vtedy boli oni, akísi neurčití oni, a tí budú medzi nami a budú ukazovať prstom na niekoho neexistujúceho. Ale my sme spolupáchatelia tohto hnusu, nie iba tí, ?o to píšu, vydávajú a vysielajú. My s nimi ochotne kolaburujeme tým, že sa na to pozeráme, počúvame, čítame a kupujeme. Iba tolko som vám chcel povedať, respektíve nie chcel, ale musel, lebo už mi praskne hlava od toho mlčania.«

Věda a technika sice v posledních desetiletích nejsou zrovna něco, co by bylo považováno za trendy nebo in, je ale zvláštní, jak radostně jsou přesto do slovníku marketingových pracovník? přebírána slova, která z nich pocházejí. Teď nemám na mysli reklamní bláboly o čistoskvoucím prádle vypraném silou aktivního kyslíku, ale slova, která poznamenala trh na celá období. Dříve narození si možná vzpomenou na říkanku "Každý buran má sv?j uran", což kupodivu nevyjadřovalo zálibu venkovanů v jaderném výzkumu, ale šlo o reakci lidové slovesnosti na masovou oblibu nekvalitních magnetofonů Uran mezi jistou sortou nenáročných zákazníků. Tehdy se mnoho výrobků jmenovalo také "atom", "proton", "foton"... Později zase skoro všechno mělo v názvu slova "turbo" nebo "laser" - od lyží přes auta a elektroniku až po kuchyňské potřeby. A když se i tyto termíny opotřebovaly, vynořily se další: "solar", "bio", "eko"... Zdá se, že věda a technika přece jen ještě mají jakousi vážnost, když marketingu stojí za to na nich parazitovat. Módní slova dokonce možná naznačují, jaké směry výzkumu laická veřejnost považuje za slibné. Současně ale vědu také jaksi zlehčují a někdy i kompromitují. Právě pojmy "bio" nebo "eko" jsou v poslední době tak nadužívané nebo zneužívané, že získávají nádech nedůvěryhodnosti. Za to ale vědci opravdu nemohou.

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny

Hledání pravdy je složitá záležitost v životě i ve vědě. Nebyli by to ale vědci, aby se nesnažili na to vymyslet metodu. Už ve 14. století zavedl františkán William z Ockhamu pravidlo, které se dnes nejčastěji používá v této podobě: "Pokud je pro něco možné víc vysvětlení, platí to nejjednodušší". Říká se tomu pravidlo úspornosti nebo také Occamova břitva a velmi rádi jej používají zejména soudci nejrůznějších nových, odvážných nebo nepohodlných hypotéz. Leckdy opravdu funguje - například světlo letící po obloze spíš bude letadlo, satelit, nebo meteor než kosmická loď mimozemšťanů nebo baba Jaga, které se vzňalo koště. A tak někteří ochránci jedině správné vědy Occamovou břitvou řežou do všeho co jim přijde pod ruku. Je na Marsu život? Ne, vždyť jednodušší je tvrzení, že v takových podmínkách prostě být nemůže, než hypotézy, hledající možnosti, jak by tam mohl fungovat. Možná, že se nakonec ukáže, že tam opravdu není, přesto je Occamova břitva za určitých okolností zhoubná: není to přírodní zákon a mnohokrát už selhala. Své by o tom mohl vyprávět třeba mexický rolník Dionisios Polida, který roku 1943 trochu pozdě zjistil, že trhliny tvrdošíjně vznikající na jeho poli nejsou důsledkem sesychající půdy, ale že se mu tam klube sopka. Především ale Occamova břitva dusí fantazii a zakrývá myšlenkovou impotenci těch, kteří s ní lazebničí nápadně často.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny