Novákoviny

    Byla nejvýznamnějším dnem vašeho života úspěšná přijímací zkouška, svatba, promoce? Možná také, ale na ten úplně nejdůležitější si nejspíš ani nevzpomenete. Toho dne někdy v hlubokém dětství jste možná úplně náhodou zahlédli zedníky při práci - a vás pak celý život přitahovalo všechno, co souvisí se stavbami, až se z vás stal architekt, zedník, stavební inženýr, realitní makléř... Nebo jste ten den prolenošili a nestalo se z vás nic, co by stálo za řeč. A pokud jste hráli krvavou počítačovou hru, pak máte na problémový osud zaděláno. To je sice trochu zjednodušené, nicméně opravdu existuje jakési okno, které má pro další život jedince mimořádný význam. Psychologové tomu říkají imprinting (vtisk), což naznačuje, jak funguje: vše, co v tomto okně uvidíte, se otiskne do duše a ovlivňuje další život.

    Imprinting poprvé popsal slavný etolog Konrad Lorenz u divokých hus: mlád? například považuje za matku to, co v tomto období uvidí ve svém okolí. Kanadskému pilotovi Billu Lishmanovi se tak například podařilo ptáky přesvědčit, že jejich matkou je ultralehké letadlo, takže ho ve vzduchu následovali.

    Zdálo by se, že využití u lidí je nasnadě: stačí dítěti v onen den připravit vhodné zážitky. Problém je, že nikdo neví, kdy se okno otevírá - a u každého je to jinak. Dítě zkrátka musí mít okolí plné pozitivních podnětů kolem sebe požád.

    Jan A. Novák

    Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

    Britská Královská zeměpisná společnost, to býval pojem: od svého založení v roce 1830 se podílela na mnoha odvážných objevitelských podnicích, které umožnily poznat tvář sv?ta. Podle toho vypadají i jména lidí oceněných její prestižní Zlatou medailí udělovanou samotným panovníkem: David Livingstone, Henry Stanley, náš rakousko-uherský rodák Julius Payer, baron Richthofen, Fridtjof Nansen, Richard Peary, Roald Amundsen, Edmund Hillary, Jacques-Yves Cousteau... Ano, samí cestovatelé, dobrodruzi, objevitelé. Pokud se ale budete ptát, jaké úžasné dobrodružství při pronikání do neznáma zažil letošní laureát, pak vězte, že Jack Dangermond si ocenění vykoledoval zdokonalováním počítačových geografických informačních systémů a vedením firmy, která je vyrábí. Tedy žádné bloudění vichřicemi, probdělé noci u kormidelního kola, nebo odhánění žraloků, ale život u klávesnice, konference, porady... Jako by to ilustrovalo jakýsi útěk od poznávání skutečného světa do umělého vesmíru počítačů, od výprav za nejzazší obzory ke krotkým dobrodružstvím bílých límečků v džunglích byznysu. Útěk, který je patrný i v mnoha dalších oblastech, na prvním místě v kosmického výzkumu. Jenže nejen státy, ale i celé civilizace se udržují pouze těmi principy, na kterých vznikly. A evropská (dnes euroamerická) civilizace od svých antických počátků jednoznačně stojí na hledání, poznávání a překonávání hranic. Pan Dangermon je jistě úctyhodný muž - nemohu se ale zbavit pocitu, že jeho zlatá medaile není dobré znamení.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

    Přiznám se, že o fotbalu vím jen o málo víc než to, že se hraje s kulatým míčem a nebýt Klapzubovy jedenáctky, tak asi neznám ani počet hráčů. Je to neléčitelné, ostatně jiní nemají hudební sluch nebo nohu a také s tím umí žít. Budiž mi útěchou, že většinu fotbalových fanoušků zase nezajímá to co mě. Je to tak správné, protože kdyby se každý zajímal o všechno, jednak by se z toho asi brzy zbláznil, jednak by na světě nastal ještě větší chaos než je teď. O to legračnější mi ale připadá, když se na nedávném měsíci fotbalové slávy snažil přiživit kde kdo, vědce nevyjímaje. Stalo se už pravidlem, že právě při vrcholných soutěžích začnou badatelé chrlit studie o aerodynamice pohybu fotbalového míče, metabolismu brankářů, hormonální hladině diváků, akustice trumpet tvořících zvukovou kulisu zápasů a podobně. Bylo by zajímavé vědět, co si od toho slibují. Že fanouškové mezi bojovým pokřikem a troubením na vuvuzely začnou studovat odborné časopisy nebo aspoň výzkumné zprávy? Nebo že díky mistrovství ve fotbalu někdo konečně všimne i badatelů? Ve skutečnosti je to kontraproduktivní a poněkud nedůstojné: dotyční vědci tak jen utvrzují veřejnost v přesvědčení, že za peníze daňových poplatníků vlastně nemají nic pořádného na práci.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

    Minulý týden (tuším, že 13. června) byl takzvaný den daňové svobody - tedy okamžik, kdy jsme ze své roční mzdy vše dali státu a konečně začínáme dělat na sebe. Před pár lety jsem na téma státně-úřednického parazitismu na občanech psal komentář pro Lidové noviny, aniž by téma ztratilo na aktuálnosti. Spíš naopak - bohužel. Proto tady ten text znovu zveřejňuji:

    "Hele, tady se píše, že poddaní se vzbouřili, protože je pán místo jednoho dne v týdnu nutil pracovat tři dny," pravila manžela u jedné vitríny jistého vlastivědného muzea. "Když uvážíš, že oni ty tři dny ze sedmi robotovali jen během sezóny, zatímco my na stát pracujeme půl roku...Neměli bysme se vzbouřit?"