Novákoviny

    Tak jsem se konečně dostal do Národního muzea na výstavu Příběh planety Země a bylo to dobré: sopky soptily, meteory padaly, dinosauři jen se pohnout. Zbytek budovy ovšem nabízí jinou podívanou. Když velkoryse přehlédnete úlety typu výstavy medailí Václava Havla, pak nejspíš dostanete pocit, že jste se ocitli ve stroji času. Nekonečné řady neosvětlených minerálů mají cedulky zjevně pamatující hraběte Kašpara Šternberka. "Původ těchto skleněných povětroňů není dosud uznán za vesmírový" tvrdí o kus dál zažloutlý papírek ve vitríně s vltavíny. Z časů obrozenců do socialismu vás přenese archeologická expozice: ledabyle popsané objekty, uklízečka s hučícím vysavačem, tu a tam prázdné místo a cedule "Exponát zapůjčen ke studijním účelům". Zatímco přírodovědecká muzea jinde žijí ve věku interaktivity a multimédií, u nás je Příběh planety Země jen dočasnou výjimkou v několika málo sálech. Ve zbytku rozlehlé budovy pak už jen mimoděk hledáte pantofle u kanape opatřeného textem "Jára Cimrman ležící, spící". Já vím, je to hlavně o penězích. V 19. století si Češi postavili Národní divadlo. Nešlo by se ve století jedenadvacátém složit třeba na důstojný stánek vědy?

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

• generic ventolin online
• buy azithromycin online
• buy tramadol cheap
• order vyvanse online
• cheap generic finasteride
• flagyl generic
• buy cipro cheap

    V každém okamžiku se na naší planetě odehrává asi 1800 bouří, každou vteřinu se rozzáří přibližně stovka blesků. Prakticky neustále se přitom uvolňuje ničivá energie srovnatelná s menší jadernou válkou. Letošní léto sice moc teplé není, ale bouřek je i tak dost.  

    Psal se 17. květen 1906. Obyvatelé obce Kožakov u Českého Těšína se při mši v místním evangelickém kostele naposledy loučili s rolníkem Michalem Farnem. Venku se mezitím schylovalo k bouři a začal prudký liják. Do kostela se proto nahrnul celý pohřební průvod. Uvnitř nebylo hnutí a vzduch rychle houstl. Učitel Jan Siwy si uvědomil, že věž kostela stojícího na vyvýšeném místě nemá hromosvod a snažil se ostatní přimět k opuštění budovy. Ale už bylo pozdě.

Našel jsem tuhle ve schránce jakýsi leták s názvem Listy - nezávislé noviny sociální demokracie. Už to "nezávislé noviny sociální demokracie" je protimluv a vypovídá cosi o inteligenci autorů, nebo předpokládané cílové skupiny. Ale bylo tam sudoku, tak jsem ho zkusil vyluštit - než leták poletí do popelnice. Jenže ani to nešlo, protože tvůrce jaksi nepočítal s tím, že ve vzestupné řadě čísel od jedné do devíti je i čtyřka. A tihle lidé tu chtějí vládnout...

    Jantarová komnata vzrušuje fantazii lovců pokladů. Zprávy o tom, že skvost, který se ztratil ve víru druhé světové války, je na světě, ale zatím vždy byly liché.      

    Jantarová komnata vznikla v Prusku v letech 1701 až 1709 podle návrhu Andrease Schlütera. Šlo o nástěnnou výzdobu vytvořenou z baltského jantaru a masivního zlacení. Král Friedrich I ji věnoval své ženě a  umístil v paláci Charlottenburg.  

obr: Poslední chvíle lodi Wilhelm Gustloff, která možná vezla jantarovou komnatu

    Průsvitně zelené kameny pojmenované po naší nejdelší řece jsou - vedle českých granátů - nejcharakterističtějším drahokamem naší zem?. Jejich vznik je spojený s tajemstvím: jde o horniny roztavené dopadem asteroidu, o meteority, nebo dokonce o stopy návštěv mimozemšťanů?

    Tak uvádí svůj článek o vltavínech populární záhadolog, publicista a cestovatel Ivan Mackerle jako jednu z možností vzniku vltavín?. Oficiální věda dává přednost mnohem krotšímu vysvětlení - které ale nepostrádá řadu otazníků.

    Mariánské zjevení v Lurdech, ve Fatimě a v Medžugorije jsou všeobecně známá - a pohled na ně se různí nejen mezi věřícímu, ale i napříč katolickou církví, která se k nim většinou staví velmi obezřetně. V každém případě však se jedná o zajímavý fenomén, který nelze jen tak odbýt mávnutím ruky. K těmto záhadným jevům došlo i na Slovensku. Známější je případ zjevení v Limanové, k němuž došlo po pádu komunistického režimu, takže o něm široce referovala média. Mnohem zajímavější je ale  zjevení Panny Marie v Turzovce, které se odehrálo  v dobách, které víře příliš nepřály. To z jeho svědků a zvěstovatelů  snímá mnohá podezření.

    Blíží se sté druhé výročí události známé pod označením tunguzský meteorit - a dodnes není jasné, co se tehdy nad Sibiří vlastně odehrálo. Při té příležitosti přinášíme malý přehled podivných jevů, které gigantické explozi 30. června 1908 předcházely. Ano, čtete správně: předcházely. I tato stručná chronologie naznačuje, že v "objasněních", nabízených oficiálními vědci (srážka Země s kometou nebo asteroidem) něco nehraje...

    Píše se rok 1908. Dvacáté století teprve nedávno začalo a skoro všichni věří, že bude dobré. Svět prožívá už skoro půlstoletí bez velké války, zatímco těch pár posledních menších sledoval se zaujetím sportovního fanouška. Možnosti vědy se zdají být neomezené, technika triumfuje: spalovací motory, letadla, automobily, bezdrátový telegraf. A k tomu volební právo, odbory, parlamenty i osvícení monarchové. Jenže pod povrchem pracují síly, které této idyle vyměřily už jen pár roků. Ferdinanda d°Este provrtají projektily z revolveru Gavrilo Prinicipa 28. června 1916. Shodou okolností skoro na den přesně o šest let dřív se nad sibiřskou tajgou začne schylovat k události, která nemá v dosavadních dějinách lidstva obdoby. I v tomto případě se zdá, že cosi varuje dopředu - ale rozuměli jen nemnozí.

    Před několika dny oběhla svět senzační zpráva tvrdící, že vědci stvořili umělý organismus. Na první pohled největší událost od časů vzniku života na Zemi (nebo chcete-li od okamžiku Stvoření popisovaného v knize Genesis) rychle splaskne, když si ty články přečtete pořádně: bombastické titulky vůbec neodpovídají pravdě. Vědci vedení Craigem Venterem pouze do obyčejné přírodní buňky vložili umělý genom. Od stvoření života se to liší asi tak, jak daleko má přehrání vlastnoručně vypáleného cédéčka k vynálezu a stavbě celého přehrávače. Craig Venter už dřív dokázal, že kromě vědce je i zdatný mediální manipulátor - koneckonců, ten výzkum ho stál hodně peněz, které potřebuje nějak získat nazpět. S podivem ovšem je, že mu na to skočí sdělovací prostředky. Titulek "V Praze vybuchla sopka" by u článku popisujícího havárii vodovodu asi neprošel. Jak to, že při psaní o vědě to jde?

Jan A. Novák

psáno pro Hospodářské noviny

    "Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným," komentuje deštivé počasí Antonín Dúra ve Vančurově románu Rozmarné léto. Když intenzívní deště vedou k povodním, je to už nešťastné hodně. Přinejmenším stejně nešťastné ale je také časté tvrzení, že jde o nový jev. Několikaletá období častých povodní jsou totiž v našich podmínkách běžná. Laik si to uvědomí sotva, pokud ale o výjimečnosti současných povodní mluví odborníci, pak buď s jejich odborností něco není v pořádku, nebo účelově lžou.    

    Když čtyři dny po sobě skoro nepřetržitě prší, je to otrava. Pokud ale už po sotva čtyřdenním dešti přijdou katastrofální povodně se ztrátami na životech i majetku, je to přinejmenším na pováženou. Zvlášť, když se to za posledních dvanáct let stává podezřele často. Netřeba proto být jasnovidcem k tvrzení, že po opadnutí vody se začnou hledat příčiny pohromy a způsoby, jak příště velkou vodu už docela určitě zastavit.

    Skoro stejně snadné ale je uhodnout, že bude jen malý zájem na tom, aby byly pojmenované skutečné důvody - zvlášť když jsou k dispozici "důvody", které nikoho neurazí a ještě se na nich dá vydělat. Už předchozí povodně ostatně dobře ukázaly, jak to chodí.

   Jméno Trofima Denisoviče Lysenka dnes už zná jen málokdo, svého času ale představovalo noční můru tisíců lidí. Ukrajinský agronom vytvořil "novou sovětskou biologii" a ve spojení se Stalinovým vyvražďovacím aparátem likvidoval všechny, kdo s ní nesouhlasili.   

    Zlověstně vyhlížející černovlasý muž s pichlavým pohledem, Rasputin sovětské vědy, chorobně ambiciózní kariérista, člověk, který poslal do Gulagu nebo rovnou před popravčí četu zástupy vynikajících sovětských vědců - to všechno byl Denis Trofimovič Lysenko.

Americká historička vědy Helena Sheenanová o této obskurní postavě sovětské vědy říká: "Lysenkismus nemůžeme brát jen jako příběh osobního prospěchářství v podmínkách politického teroru. Je to především problém vnášení politických a filosofických prvků do vědy. Skutečná věda je nezbytně nepolitická, neideologická a nefilosofická."

Právě Lysenko by s ní ale nesouhlasil. Roku 1935 z tribuny druhého všesvazového sjezdu družstevních rolníků prohlásil: "Třídní nepřítel je vždy nepřítel, ať už je to ve vědě, nebo kdekoliv jinde." A přítomný Stalin prý přitakal: "Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!"

    Zatímco pilotovaným raketoplánům Space Shuttle zbývají už jen poslední měsíce operačního nasazení, do vesmíru se vydal stroj naznačující, že okřídlená kosmická letadla zdaleka nejsou překonanou záležitostí. Jde o bezpilotní prostředek Boeing X-37B v médiích obestřený řadou mýtů, nejasností a někdy i propagandistických dezinformací. Nechybí dokonce ani titulky jako "tajemný nástupce raketoplánů" nebo tvrzení, že je to "raketoplán vojenského letectva", který má ve vesmíru provádět špionáž, ničit cizí satelity, nést zbraní hromadného ničení a že jeho vývoj a vypuštění porušuje mezinárodní dohody.

    Jaká je ale skute?nost?

    Na den, kdy zahlédl Velkou Tlamu poprvé, nikdy nezapomněl, přestože mu tehdy nebylo ještě ani devět let. Stalo se to toho roku, kdy si rodiče koupili chatu u jezera a o prázdninách tu s ním střídavě trávili své krátké dovolené, aby nemusel být celé dny sám v letně vylidněném městě. Nedokázal si už později moc přesně vybavit, jak netvor vypadal, ale pocit, který v něm zanechal, atmosféra, která ho provázela, to zůstalo.

    Toho rána odcházejícího léta šel k jezeru jako už tolikrát před tím. Přitahoval ho podivný vodní vesmír začínající v tak bezprostřední blízkosti sluncem prosvětleného a důvěrně známého světa, ve kterém byl doma. Tady byl ještě břeh, chatové osady, pláže a lidský křik... a najednou tenká blanka a pod ní věčné ticho, zelenavé příšeří a studení němí tvorové s velkýma chladně opalizujícíma očima...

Lehl si na dřevěné molo přístaviště a zadíval se na svůj stín na hladině.

    Tehdy to uviděl.

   Na svou poslední cestu do vesmíru se vydává raketoplán Atlantis - jde o vyřazení první z flotily kosmických lodí, které vstoupily do historie pod označením Space Shuttle. Až při dvanáctidenní misi k Mezinárodní kosmické stanici vynese ruský laboratorní modul Rassvet, jeho čas se naplní. S podmíněným odkladem: zůstane k dispozici jako záchranná loď pro úplně poslední misi programu Space Shuttle, kterou uskuteční raketoplán Endeavour letos na podzim.

 Letošní supervolební rok opět postrkuje do popředí otázku internetové demokracie a světové elektronické informační sítě jako prostředí, které je údajně nejdemokratičtějším médiem všech dob. Na první pohled to tak opravdu vypadá: dát sem své myšlenky tak, aby je četli lidé po celém světě, může každý a prakticky zadarmo. A každý si tu může svobodně hledat i myšlenky jiných. Copak právě toto není ideální nástroj k uskutečnění opravdové demokracie? Nebo aspoň k nalezení pravdy o tom, co skutečně cítí, chtějí a potřebují lidé?