Novákoviny

"Chceme, aby 80 procent výroby elektrické energie pocházelo z domácích zdrojů... Chceme zachovat energetickou bezpečnost," pravil o Státní energetické koncepci ministr průmyslu Martin Kuba a Petr Nečas upřesnil: Předpokládáme minimálně padesátiprocentní podíl jaderné energie." Což by na první pohled vypadalo dobře - kdyby ovšem jaderná energie opravdu byla naše. Jenže není. A je trochu divné, že premiér a ministr průmyslu to nevědí. Nebo že by vědět nechtěli?

Možná je to jen pověst - ale nejspíš ne: řeholník Cyprián zvaný též Létající mnich z Červeného kláštera v Pieninách je skutečná historická postava a významný učenec slovenské minulosti. Jak už jeho přezdívka naznačuje, nejde tak úplně vyloučit, že byl prvním průkopníkem letectví na území dnešního Slovenska - a dokonce možná průkopníkem přinejmenším zčásti úspěšným. Tak to aspoň tvrdí pověsti a nejasně naznačují dobové záznamy. Názory na to, zda skutečně sestrojil létající stroj a úspěšně se na něm vznesl, se ale rozcházejí.

Kolem takzvané sametové revoluce je hodně podivného a celou pravdu se asi hned tak nedovíme, přestože se týká reality. v níž žijeme. Opravdu nečekanou souvislost táhnoucí se napříč staletími ale našli publicisté Otomar Dvořák a Stanislav Motl: i Jan Hus mluvil o vítězství pravdy a lásky. Z „vítězství“ se pak stala historická černá díra, jejíž následky pociťujeme dodnes. V neděli o tom bude rozhlasový pořad, o němž Otomar Dvořák říká:

P?esn? 60 let uplynulo v neděli od chvíle, kdy John Mullin a Wayn Johnson představili odborné veřejnosti obrovskou těžkou bednu, která uměla neuvěřitelnou věc: zaznamenat televizní program na magnetickou pásku. Vzbudilo to nadšení, přesto nikdo netušil, že právě začíná mediální revoluce, které dodnes neskončila.

"Znám ještě pár takových lidových písniček," říká Haškův Josef Švejk, když ho vyhazují z blázince. "Třeba Kde domov měj, Vojenští páni vojnu započali, Zachovej nám Hospodine a Když jsme táhli k Jaroměři..." Císařská hymna Zachovej nám Hospodine, v níž se mimo jiné říká "Uměním i vědou silný duch se zmáhej..." se tu ocitá nejen ve společnosti budoucí hymny české, ale i přisprostlé vojenské odrhovačky, v níž se dechový hudební nástroj vkládá do tělního otvoru, který se k hraní obvykle nepoužívá. Tak nějak se narodil národ Švejků.

Omezení leteckého provozu, které před časem způsobily islandské sopky, zdaleka není to nejhorší, čím by mohly podzemní síly ohrozit lidstvo. V jejich arzenálu je i zbraň označovaná jako vulkanická zima. Ta by za určitých okolností zřejmě vedla až k rozpadu naší civilizace.

Nevím čím to je, ale Petr Nečas mi svým projevem na sněmu ODS nějak připomněl slavný projev Milouše Jakeše. Někteří soudruzi, když jim teče do bot, jsou zřejmě schopni podat neuvěřitelné dramatické výkony. Připomněl mi ale ještě něco: tuhle stranu jsem totiž kdysi pomáhal zakládat. Asi bych o tom neměl moc mluvit a spíš se někde tiše stydět v koutku, vracím se k tomu ale kvůli něčemu jinému. Možná totiž vím, kde je zakopaný pes. Přitom způsob, jak byl zakopán, je málo známý a o skutečné podstatě této strany ledacos napovídá.

Ve snu je to úplně jednoduché: mávnu rukama a letím. Máloco je tak krásné - s probuzením ale tahle dovednost bohužel mizí. Někteří lidé to však prý dokázali: ovládli umění levitovat, tedy létat bez křídel, vrtulí a turbin. Levitaci jsme se na Novákovinách už jednou věnovali zde, teď se zajímavému fenoménu vrátíme ještě jednou a podrobněji.

Dlouho se zdálo, že na Slovensku menhiry, dolmeny, kamenné řady nebo kruhy neexistují. Před několika lety ale byly objeveny pozoruhodné opracované kameny nedaleko západoslovenské obce Holíč. Podle některých amatérských badatelů jde o pozůstatky megalitické svatyně, která tu stála před více než osmi tisíciletími. Oficiální věda je však dodnes odmítá vzít na milost, protože je kolem nich mnoho nejasného.

To, co dlouho vypadalo jako pozapomenutá noční můra z nejhorších časů komunistického třeštění, je tu zase zpátky: hesla "Poručíme větru dešti" se chopili klimatičtí alarmisté. Tentokrát se ovšem nebojuje proti počasí, ale - hádáte správně - proti globálnímu oteplování. Komunisté své poroučení živlům nějak nedotáhli do konce a sklidili posměch, což byla chyba, kterou jejich zelení dědicové nehodlají opakovat. A tak se pustili do díla.

"Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej, uměním i vědou silný, duch se zmáhej, jasně skvěj..." Slova rakousko-uherské císařské hymny jsou dnes aktuálnější, než kdy předtím - stejně jako myšlenka spojení evropských vyspělých národů se společnou kulturní tradicí. Nádhernou melodii složil Joseph Haydn, celý text v české i německé verzi najdete v pokračování článku. Působivější aranžmá se symfonickým orchestrem (ale bez českého textu) najdete zde. A možná ještě působivější zpěv na pohřbu Otty Habsburského zde.

Pro svět antiky byla věštírna v Delfách něčím na způsob OSN - jen s větší autoritou. Možná i proto, že v ní nepromlouvali tajemníci, ale samotní bohové prostřednictvím zfetované kněžky Pythie. Už dva tisíce let vědci hledají drogu, na které moc nejslavnější věštírny všech dob spočívala.

V delfské věštírně se pochopitelně především věštilo - ale současně šlo i o zpravodajsou centrálu, nadnárodní politickou organizaci, arbitráž a mezinárodní soudní dvůr v jednom. Žádné významnější rozhodnutí lidé těch dob neudělali bez porady s věštírnou. A protože ta delfská byla nejvýznamnější, obraceli se na ni i králové a představitelé městských států.

Polní maršál Erhard Milch představoval jednu z kuriozit Hitlerovy Třetí říše: vlivný muž na vysokém postu německého letectva, jehož jediným nadřízeným byl Hermann Göring, měl židovské předky. Přesto výrazně zasáhl do vyzbrojování Luftwaffe i do průběhu vzdušné války v Evrop?.

Snad žádnou jinou v?c nebereme do ruky tak ?asto jako po?íta?ovou myš. Digitální hlodavci jsou nedílnou sou?ástí práce i zábavy už n?kolik desítek let a pat?í k t?m v?cem, kte?í zm?nili naše životy sice nenápadn?, ale zásadn?: máloco bereme do ruky tak ?asto Dneska z?ejm? na sv?t? není o moc mén? po?íta?ových myší než lidí. A snahy nahradit je n??ím jiným zatím p?íliš neusp?ly, i když p?ibývá hlas? tvrdících, že jim zvoní hrana.

Ukryté poklady nevýslovné ceny, tajné společnosti, záhadné rituály, temná zákoutí moci i podivný a krutý konec... to vše v sobě obsahuje legenda o templářích - záhadném řádu bojujících bankéřů zrozeném ve Svaté zemi. Co z toho je pravda a co jen mýtus, nepřestává ani dnes vzrušovat badatele i laiky.

Představte si, že je asi tak dvacet let po válce a volby ve Spolkové republice Německo vyhrává NSDAP, která se za celou tu dobu nezřekla ani Hitlera, ani holocaustu... Bizarní? V Německu možná - ale v Česku se něco takového právě děje.

Klasické sci-fi poslední dobou moc není, a když je, tak často mívá problémy s první slabikou názvu žánru, která sugeruje spojení s vědou. A takových, které by se ještě ke všemu odehrávaly v tradičním prostředí, jímž je samozřejmě vesmír, už je opravdu jak šafránu. Takže první dobrá zpráva: přesně tohle představuje Reynoldsův transport ledu. Ta druhá hlásá, že kniha je napsaná dobře a fundovaně - autor je nejen dobrý a úspěšný spisovatel, ale i bývalý astrofyzik. Čtenář sci-fi při četbě Transportu ledu ale sotva přehlédne, že základní téma není moc originální: Saturnův měsíc Janus, který se prom?ní v gigantický mimozemský artefakt a odvleče hrdiny do hlubokého vesmíru - to je přece Clarkova slavná Vesmírná odysea 2001 tak trochu střihnutá Setkáním s Rámou od téhož klasika. Vůbec to ale není na škodu…