Novákoviny

Milovníci vína chodí po této planetě už více než šest tisíciletí. Svědčí o tom nález, který se povedl vědcům z University of California, Los Angeles: v Arménii našli kompletní vinařství pocházející přibližně z roku 4100 př. n. l.<

"Poprvé jsme získali kompletní obraz o tom, jak se vyrábělo víno před 6100 lety," komentoval objev ředitel výzkumných prací Gregory Areshian z UCLA. "Je to vůbec nejstarší objevená lokalita, na níž se podařilo společně najít kompletní výrobní zařízení včetně potřeb pro lisování hroznů, fermentačních kádí a skladovacích nádob," dodává k tomu jeho kolega Hans Barnard. Zprávu zveřejnilo lednové číslo časopisu Journal of Archeological Science. Předtím byly nejstarším dokladem existence vinařství nádoby obsahující stopy vína, které našli němečtí archeologové v hrobce egyptského panovníka z doby kolem roku 3150 př. n. l. Dosud známá zařízení pro lisování vína byla ještě mladší: archeologové za ně považují dvě sádrovcové nádoby nalezené v Izraeli, které byly používané někdy mezi lety 1650 až 1550 p?. n. l

Hvězda zářící nad lidovými betlémy má téměř vždy podobu vlasatice neboli komety. Dnes už je ale skoro jisté, že tak ve skutečnosti vypadat nemohla. Pokud existovala, musela být něčím úplně jiným. Čím, o to se už celá staletí zajímají nejen astronomové, ale také historikové a teologové.

Z doby okolo počátku našeho letopočtu prakticky neexistují historické doklady potvrzující příběhy novozákonních evangelií. Málo jich je i k té části, která se týká narození Ježíše Krista. Vlastně by to ani nemělo vadit, neboť v samotné Bibli se praví: "Blažení ti, kdož neviděli a přesto uvěřili". Tak to alespoň měl říci Ježíš svému učedníkovi Tomášovi, který si vysloužil přídomek "nevěřící".

Jenže jiný Tomáš, zvaný Akvinský, jeden z nejvýznamnějších křesťanských filosofů, dal západní církvi do vínku snahu uvést v soulad víru s rozumem. Od té doby se generace teologů a křesťanských historiků snaží hledat důkazy pravdivosti Nového zákona. Betlémská hvězda je jednou z mála konkrétnějších indicií, které by mohly vnést jasno do okolností Kristova narození.

V dobách národního obrození dostal Karel IV. přízvisko Otec vlasti - a od té doby se tu o něm nedalo mluvilo špatně. Přesto nejvýznamnější panovník na českém trůnu měl i temné stránky. Největší skvrnou na jeho pověsti je masakr norimberských židů roku 1349.

   Když se řekne "Karel IV.", tak si nejspíš mnoho lidí ze všeho nejdřív vybaví moudrou a vlídnou tvář Vlastimila Brodského z muzikálu Noc na Karlštejně. Možná i to císaři Svaté říše římské a českému králi před několika lety pomohlo k prvenství v televizní anketě o největšího Čecha. Jenže život není muzikál - a nejen proto, že Karel byl Čechem ještě méně než kůň je mezek. Mnohé z jeho činů vypovídají o tom, že spíš než moudrý byl prohnaný. A norimberský masakr z roku 1349 ukazuje, že ani o vlídnosti moc mluvit nelze. Nejednou dokázal být vypočítavě krutý. A to dokonce i nad rámec své drsné doby.

Pražský orloj je jedním z velkých turistických magnetů Prahy: starobylý stroj spjatý s vesmírem představuje nejen pozoruhodné umělecké dílo, ale prohlubuje také legendu města na Vltavě jako mystického centra tajných věd. I samotný vznik orloje je obestřen tajemstvím.

 "Všude v zástupu mluvili o mistru tohoto orloje, jak je zvláštním darem a vtipem božím nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž dílo vtipně a divně udělal," píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. A mluví i o neblahém konci konstruktéra, kterého pražští konšelé podezřívali, že chce stejný stroj postavit také v jiném městě: "I sešli se v tajné schůzi... a aby měli jistotu, odhodlali se k hrůznému činu... přepadli ho a oslepili. Nuž, druhého orloje již neuděláš, vzkřikl jeden z nich."

To říká o autorovi pražského orloje Alois Jirásek, který se ovšem ve svých dílech historickou skutečností řídil jen velmi volně. Navíc jeho Staré pověsti jsou opravdu jen pověsti bez nároku na přesnost. Kdo tedy ale je skutečným stavitelem unikátního stroje?