Novákoviny

 Letošní supervolební rok opět postrkuje do popředí otázku internetové demokracie a světové elektronické informační sítě jako prostředí, které je údajně nejdemokratičtějším médiem všech dob. Na první pohled to tak opravdu vypadá: dát sem své myšlenky tak, aby je četli lidé po celém světě, může každý a prakticky zadarmo. A každý si tu může svobodně hledat i myšlenky jiných. Copak právě toto není ideální nástroj k uskutečnění opravdové demokracie? Nebo aspoň k nalezení pravdy o tom, co skutečně cítí, chtějí a potřebují lidé?

Tak máme v IT konečně zas nějakou revoluci: po hubených letech, kdy už se zdálo, že není v tomto ohledu co vymýšlet, přichází konec papíru, jenž bude smeten do latríny dějin elektronickými čtečkami. Jenže totéž ohlašovali výrobci elektroniky už na frankfurtském knižním veletrhu roku 1999 - a ani po deseti letech papíru v knihovnách a kancelářích neubylo, spíš naopak.

K současnému nástupu čteček jsem tedy opatrný, a zdaleka nejen díky konzervativnímu založení pamětníka, který takových pseudorevolucí v informatice už zažil desítky. První z důvodů  je opět poněkud pamětnický: film nenahradil divadlo, televize nezničila film, jednoduchou extrapolací tedy dojdeme k závěru, že čteěky nenahradí tištěný papír.

Právě před 50 lety byl zahájem projekt OZMA, první pokus hledat mimozemšťany pomocí radioteleskopů, a tedy vlastně začátek všech programů SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Přestože jde o nejslibnější metodu, kterou máme k dispozici, ani po půlstoletí nejsme v pátrání nic dál než tehdy: o kosmických civilizacích nevíme vůbec nic.

    V čem je problém?

    Pro někoho je to důkaz, že jsme ve vesmíru sami a že by tedy bylo lepší peníze utrácené v SETI věnovat na něco užitečnějšího, třeba na dobročinnost - ostatně financování projektů podle toho vypadá. Jenže 50 let je snad dlouhá doba z hlediska funkčního období lidí rozhodujících o investicích do výzkumu, ale v kosmické perpektivě méně než okamžik. Další problém může být v tom, že život ve vesmíru (a tedy i podoby možných civilizací) jsou podstatně rozmanitější, než si dnes dovedeme představit.

    K čemu nám ale jejich znalost může být dobrá?

    Stejně by se asi zeptal indiánský náčelník Šedivá Hlava, kdyby bojovník Sokolí Oko projevil přání vyslat kánoe za Velkou vodu, aby jejich posádky zjistily, jestli tam také žijí lidé. Každý přece ví, že Velkou vodu v kanoi přeplavat nelze, že nic lepšího než kánoi z březové kůry postavit nejde a že z druhé strany nikdo nikdy nepřiplul, takže tam žádní lidé nejsou.

    Dokud jednoho dne opravdu nepřipluli...

   Jan A. Novák - psáno pro Hospodářské noviny

    Pokud chcete o hledání kosmického života a civilizací vědět víc, najdete velké množství informací v mé knize Život ve vesmíru (k podrobným informacím o ní se dostanete kliknutím na obrázek obálky knihy na pravé straně této stránky) - je jediná, která se na našem knižním trhu problému věnuje v tomto rozsahu.

    Pěkně kulaté výročí mě také přimělo dát sem pár mých starších úvah na toto téma (viz dál).

    Otázka jak se lidé oddělili od zvířat, nepřestává vzrušovat laiky i vědce - zrod rodu Homo stále ještě skrývá řadu záhad. Američtí antropologové nyní přinesli důkazy, podle kterých na zadních nohách chodili už před 6 miliony let první příslušníci linie, která vede až k nám. 

    "Až dosud nebylo jasné, jak moc se naši přímí předkové odlišili od opic v počátečním stádiu naší vývojové linie," vysvětluje antropolog Brian Richmond z George Washington University. "Především jsme s jistotou nevěděli, kdy vlastně začali chodit vzpřímeně. "Naše výsledky ukazují, že chůze po dvou nohách je stará už šest milionů let. Už první příslušníci naší vývojové linie se tedy od společných předků s opicemi nápadně odlišili."

    Američtí vědci k tomuto zásadnímu poznatku dospěli na základě analýzy kosterních pozůstatků pravěkého primáta druhu Orrorin tugenensis. Žil na naší planetě před přibližně 6 miliony lety, tedy právě v době, kdy se evoluční linie lidí oddělila od šimpanzů.

    Orbitální Hubbleův teleskop zblízka nabídne návštěvníkům výstava Oko za dvě miliardy, která začala 23. dubna ve Štefánikově hvězdárně v Praze. Ústředním exponátem výstavy je funkční model orbitálního dalekohledu v měřítku 1:10 na němž si návštěvníci mohou vyzkoušet zaměřování přístroje. Výstava potrvá do 31. července.

    Nelíbí se vám v zaměstnání, máte zlého šéfa, jste nespokojení s platem nebo benefity, šikanují vás kolegové, nebo - Pámbusnámiazlýpryč - jste obětí sexuálního harašení? Chcete se domáhat svých nezadatelných práv? Pracovně-právní vztahy jsou jistě potřebná věc, nemohu se ale zbavit dojmu, že za normálních podmínek by na ně vlastně nikdy nemělo dojít. Nejen proto, že základem všech vztahů má být obyčejná lidská slušnost a základem pracovních vztahů vědomí, že zaměstnanec a zaměstnavatel jsou na jedné lodi. Ale i proto, že ten, kdo se uchýlí k vedení pracovně-právního sporu, vlastně mimoděk přiznává i jakýsi problém v hodnocení sama sebe. Nelíbí se mi tam a přesto zůstávám? Zřejmě tuším, že by mě jinde nechtěli, že dělám něco, po čem není poptávka, že ve svém oboru mám do jedničky daleko. Je až s podivem, kolik lidí u nás pořád ještě nevzalo na vědomí, že nevolnictví skončilo v roce 1848 a bolševik v roce 1989 a že tedy mohou libovolně měnit zaměstnání, přeškolovat se, zakládat vlastní živnosti... "Blbci jsou v každém systému, demokracie se ale pozná podle toho, že je můžete obejít," řekl kdosi moudrý - a týká se to i pracovních vztahů. Kdyby tohle lidé tady konečně pochopili, možná by i těch blbců na důležitých pozicích začalo ubývat rychleji.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

Mořské vlny, které dnem i nocí v nekonečném sledu dopadají na pobřeží všech moří a oceánů, ukrývají obrovské množství čisté a trvale obnovitelné energie, která zatím zůstává prakticky nevyužitá. Myšlenka zkrotit je, není nijak nová: první patent na toto téma se objevil už roku 1799 ve Francii.

    V obecné představě je církevní inkvizice ztělesněním krutosti nejtemnějšího středověku. Ve skutečnosti vyvrcholení jejího působení spadá až do novověku - a její metody byly obvykle méně kruté než u tehdejších orgánů světské moci. 

    "Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením."

    Jistě pravdivá slova. Nenapsal je však žádný osvícenec, ale nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567-1639). Nečekalo ho za to ani vězení, ani smrt na hranici. Jak je to možné?

    Nový supertěžký prvek uměle vytvořil mezinárodní tým vědců z USA a Ruska. Jde o transuran, který zaujímá 117. místo v periodické tabulce prvků, v místech tzv. ostrova stability - oblasti, v níž se nacházejí atomy, které se rozpadají pomaleji, než by odpovídalo jejich hmotnosti. I tak se ale atomy, jejichž vytvoření trvalo půl roku, rozpadly za několik desítek milisekund. Prvek dostal prozatímní název ununseptium. Je sice poslední objevený, ale nikoliv na posledním místě periodické tabulky prvků. Prvek s atomovým číslem 118 byl vytvořen už roku 2004 a jmenuje se ununpentium.

    "Úplně prvního snědli Jorgensena," je věta, kterou začíná sci-fi thriller  Rok pandemie - takže jestli stejně jako já trpíte zlozvykem čtení u jídla, v případě této knihy na něj zapomeňte. Ale nenechte se tím odradit, protože Carsonův román se dobře čte a je to čtení inteligentní.

Jde o klasický postkatastrofický příběh, kde bodem nula je smrtící pandemie neviditelných nanorobotů, kteří měli původně léčit rakovinu, svým tvůrcům se ale vymkli z rukou. Lidstvo přežilo jen díky tomu, že umělí mikrobi nesnášejí výšky nad tři tisíce metrů. Zbytky civilizace to tedy - na rozdíl od jiných postkatastrofických románů - mají ještě ztížené zimou, hladem a omezenými možnostmi rabování ve vylidněných osadách. Neříkejte, že byste v takových podmínkách Jorgensena aspoň neochutnali.

    Na první pohled to vypadá jako scéna z nějakého fantastického filmu. Skupina badatelů v těsné podzemní kobce obléká oranžové skafandry vybavené dýchacími přístroji, pak otevírají hermetický uzávěr - a za ním se objeví jeskyně vyhlížející jak zhmotnění snu šíleného mineraloga. Všude kolem ze skalních stěn trčí gigantické krystaly velikosti rodinného domu.

Takhle nějak ve starém kultovním filmu vypadala planeta Krypton, z níž pocházel Superman. Nebo pohádkové krystalové jeskyně, které ve svých fantastických románech Cesta do středu Země a Hvězda jihu líčil zakladatel žánru sci-fi Jules Verne. Jenže tohle není kulisa pro film.

Tak se nám u Bangladéše zase potopil ostrov - a opět to prý má na svědomí stoupání mořské hladiny v důsledku globálního oteplování. Naposledy to tvrdily zprávy světových agentur z 24. března o ostrově South Talpatti, který prý původně vyčníval nad vodu celé dva metry. Totéž se ale o dalších ostrovech této oblasti dovídáme z médií dlouhou řadu let, takže hladina světového oceánu musela za tu dobu stoupnout snad o desítky metrů. Jak je tedy možné, že Holandsko není pod vodou, nad troskami Benátek se neprohánějí ryby a Manhattan si zachovává svůj původní tvar? Vysvětlení je jednoduché: navzdory tvrzení takzvaných klimatologů nestoupla hladina ani o centimetr. Talpatti a další zmizelé kusy země ležely v deltě Gangy, kde mohutná řeka svými nánosy ostrovy pravidelně vytváří a zase ničí.

Dobrá, jednou se mohli novináři splést, většina z nich ostatně nemá vzdělání, které by zahrnovalo přírodní vědy. Jenže první články o tom, jak stoupání hladiny způsobené oteplováním u Bangladéše potápí ostrovy, se objevily už před čtvrt stoletím - a bylo tedy dost času zanedbané vzdělání doplnit. Takže ne hloupost, ale úmysl. "Nejsou zločiny, za který by se mělo střílet, pouze za lež, co se pravdě podobá...", zpíval kdysi Jaroslav Hutka.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny/Moje HN

    Záhadné křišťálové lebky vzrušují obrazotvornost milovníků tajemna už dlouho. Někteří dokonce věří, že jsou památkou na zapomenutou civilizaci Atlantidy nebo návštěvníky z vesmíru. V roce 2008 se objevily i v zatím posledním Spielbergově filmu o Indiana Jonesovi. Vědci z londýnského British Museum však ještě téhož roku koncem května oznámili, že přinejmenším některé z nich jsou moderní padělky. Některé záhady ale stále zůstávají.

    Představte si setkání s pavoukem dlouhým 40 centimetrů - právě tak velký byl největší trilobit žijící v pravěku na území České republiky. Má vědecké jméno Parahomalonotus novaki, které dostal po jednom z nejvýznamnějších českých paleontologů Otomaru Novákovi. Pocta není nijak náhodná: Novák byl jediným přímým žákem slavného Joachima Barranda.   

Joachim Barrande je u nás po zásluze známý, přestože se proslavil v oboru tak zdánlivě nepraktickém, jako je paleontologie, tedy studium pravěkého života. I díky němu jsou u nás dávno vyhynulí trilobiti mnohem populárnější než leckteří současní tvorové. Po Barrandovi se jmenuje část Prahy, významný vltavský most a celé geologické souvrství.

Jeho přímého žáka Otomara Pravoslava Nováka ale kromě odborníků nezná skoro nikdo. A přitom právě jeho si Barrande vyvolil jako korunního prince: měl se stát dědicem vědeckého odkazu francouzského paleontologa a pokračovatelem jeho díla. Předčasná Novákova smrt sice rozhodla jinak, přesto po sobě tento badatel zanechal velký kus práce při zkoumání pravěku.  

   Geneticky modifikované plodiny (GMO) jedni zuřivě odmítají, protože do přírody nepatří zatímco jiní je stejně nadšeně vítají, protože vyřeší mnohé problémy zemědělství. N?kdy to ale vypadá, že ani zelení odpůrci, ani technokratičtí přívrženci nevědí o čem mluví. Neříkají totiž to hlavní: myšlenka byla dobrá, pak se ale něco zvrtlo špatným směrem. Na počátku se totiž slibovalo, že genetické manipulace dají rostlinám odolnost proti škůdcům a plevelům, takže zmizí metla pesticidů a herbicidů. Jaká je ale skutečnost? Byly vytvořeny rostliny odolné proti pesticidům, herbicidům atd. - aby bylo možné aplikovat větší dávky, což sice důkladněji hubí škůdce a plevele, ale hlavně umožňuje lepší kšeft. Že trpí příroda i lidé? Ale to je přece jedno, protože o ně vlastně tak moc ani nejde. Geneticky modifikovat plodiny tak, aby byly samy přímo odolné sice také jde, jenže všemocné agrochemické monopoly něco takového nepřipustí, protože pak by tu vůbec nemusely být. Podobně je to s mnoha novými technologiemi: když se vyvíjejí, je plno řečí o tom, jak vyřeší všechny dosavadní problémy. A když vejdou do praxe, máme o problém víc. Není to proto, že by inovace byly ze své podstaty špatné. Je to proto, že špatný je systém založený pouze na třech věcech: za prvé na zisku, za druhé na zisku a za třetí zase jen na zisku.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

    Pořídit si na dům či venkovské sídlo solární ohřev, je jen první krok jak lze ušetřit za energie a snížit závislost na nevyzpytatelných dodavatelích - ČEZem počínaje a Putinem konče. Zdaleka ale nemusí být poslední. Máme třeba také fotovoltaické panely vyrábějící elektřinu a když se slunce schová za mraky, může svítit i topit vítr. Hodně slunečního žáru je zakleto také do dřeva a další biomasy. Existují už i domy, které jsou energeticky zcela soběstačné.

    Pravda je, že počáteční investice bývají velké a návratnost nejistá. Jenže ne všechny motivace musí být jen ekonomické, ostatně sponzoring sportovce, nebo dostihového koně také většinou nic nevynáší. Hrátky s alternativní energií navíc mohou být mnohem zábavnější a svým způsobem v dobrém slova smyslu adrenalinové - je to výzva pro všechny, kdo chtějí experimentovat, zkoušet nové věci, jít nevyšlapanými cestami. V Antarktidě už byl kdejaký zbohatlík, ale bydlení na slunce stále ještě představuje neznámý kontinent, kde je co objevovat a dobývat. A může z toho být i dobrý pocit, jak jsme udělali čáru přes rozpočet všem, kdo se nás pomocí energie snaží držet pod krkem.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny