Novákoviny

    Když čtyři dny po sobě skoro nepřetržitě prší, je to otrava. Pokud ale už po sotva čtyřdenním dešti přijdou katastrofální povodně se ztrátami na životech i majetku, je to přinejmenším na pováženou. Zvlášť, když se to za posledních dvanáct let stává podezřele často. Netřeba proto být jasnovidcem k tvrzení, že po opadnutí vody se začnou hledat příčiny pohromy a způsoby, jak příště velkou vodu už docela určitě zastavit.

    Skoro stejně snadné ale je uhodnout, že bude jen malý zájem na tom, aby byly pojmenované skutečné důvody - zvlášť když jsou k dispozici "důvody", které nikoho neurazí a ještě se na nich dá vydělat. Už předchozí povodně ostatně dobře ukázaly, jak to chodí.

   Jméno Trofima Denisoviče Lysenka dnes už zná jen málokdo, svého času ale představovalo noční můru tisíců lidí. Ukrajinský agronom vytvořil "novou sovětskou biologii" a ve spojení se Stalinovým vyvražďovacím aparátem likvidoval všechny, kdo s ní nesouhlasili.   

    Zlověstně vyhlížející černovlasý muž s pichlavým pohledem, Rasputin sovětské vědy, chorobně ambiciózní kariérista, člověk, který poslal do Gulagu nebo rovnou před popravčí četu zástupy vynikajících sovětských vědců - to všechno byl Denis Trofimovič Lysenko.

Americká historička vědy Helena Sheenanová o této obskurní postavě sovětské vědy říká: "Lysenkismus nemůžeme brát jen jako příběh osobního prospěchářství v podmínkách politického teroru. Je to především problém vnášení politických a filosofických prvků do vědy. Skutečná věda je nezbytně nepolitická, neideologická a nefilosofická."

Právě Lysenko by s ní ale nesouhlasil. Roku 1935 z tribuny druhého všesvazového sjezdu družstevních rolníků prohlásil: "Třídní nepřítel je vždy nepřítel, ať už je to ve vědě, nebo kdekoliv jinde." A přítomný Stalin prý přitakal: "Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!"

    Zatímco pilotovaným raketoplánům Space Shuttle zbývají už jen poslední měsíce operačního nasazení, do vesmíru se vydal stroj naznačující, že okřídlená kosmická letadla zdaleka nejsou překonanou záležitostí. Jde o bezpilotní prostředek Boeing X-37B v médiích obestřený řadou mýtů, nejasností a někdy i propagandistických dezinformací. Nechybí dokonce ani titulky jako "tajemný nástupce raketoplánů" nebo tvrzení, že je to "raketoplán vojenského letectva", který má ve vesmíru provádět špionáž, ničit cizí satelity, nést zbraní hromadného ničení a že jeho vývoj a vypuštění porušuje mezinárodní dohody.

    Jaká je ale skute?nost?

    Na den, kdy zahlédl Velkou Tlamu poprvé, nikdy nezapomněl, přestože mu tehdy nebylo ještě ani devět let. Stalo se to toho roku, kdy si rodiče koupili chatu u jezera a o prázdninách tu s ním střídavě trávili své krátké dovolené, aby nemusel být celé dny sám v letně vylidněném městě. Nedokázal si už později moc přesně vybavit, jak netvor vypadal, ale pocit, který v něm zanechal, atmosféra, která ho provázela, to zůstalo.

    Toho rána odcházejícího léta šel k jezeru jako už tolikrát před tím. Přitahoval ho podivný vodní vesmír začínající v tak bezprostřední blízkosti sluncem prosvětleného a důvěrně známého světa, ve kterém byl doma. Tady byl ještě břeh, chatové osady, pláže a lidský křik... a najednou tenká blanka a pod ní věčné ticho, zelenavé příšeří a studení němí tvorové s velkýma chladně opalizujícíma očima...

Lehl si na dřevěné molo přístaviště a zadíval se na svůj stín na hladině.

    Tehdy to uviděl.

   Na svou poslední cestu do vesmíru se vydává raketoplán Atlantis - jde o vyřazení první z flotily kosmických lodí, které vstoupily do historie pod označením Space Shuttle. Až při dvanáctidenní misi k Mezinárodní kosmické stanici vynese ruský laboratorní modul Rassvet, jeho čas se naplní. S podmíněným odkladem: zůstane k dispozici jako záchranná loď pro úplně poslední misi programu Space Shuttle, kterou uskuteční raketoplán Endeavour letos na podzim.

 Letošní supervolební rok opět postrkuje do popředí otázku internetové demokracie a světové elektronické informační sítě jako prostředí, které je údajně nejdemokratičtějším médiem všech dob. Na první pohled to tak opravdu vypadá: dát sem své myšlenky tak, aby je četli lidé po celém světě, může každý a prakticky zadarmo. A každý si tu může svobodně hledat i myšlenky jiných. Copak právě toto není ideální nástroj k uskutečnění opravdové demokracie? Nebo aspoň k nalezení pravdy o tom, co skutečně cítí, chtějí a potřebují lidé?

Tak máme v IT konečně zas nějakou revoluci: po hubených letech, kdy už se zdálo, že není v tomto ohledu co vymýšlet, přichází konec papíru, jenž bude smeten do latríny dějin elektronickými čtečkami. Jenže totéž ohlašovali výrobci elektroniky už na frankfurtském knižním veletrhu roku 1999 - a ani po deseti letech papíru v knihovnách a kancelářích neubylo, spíš naopak.

K současnému nástupu čteček jsem tedy opatrný, a zdaleka nejen díky konzervativnímu založení pamětníka, který takových pseudorevolucí v informatice už zažil desítky. První z důvodů  je opět poněkud pamětnický: film nenahradil divadlo, televize nezničila film, jednoduchou extrapolací tedy dojdeme k závěru, že čteěky nenahradí tištěný papír.

Právě před 50 lety byl zahájem projekt OZMA, první pokus hledat mimozemšťany pomocí radioteleskopů, a tedy vlastně začátek všech programů SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Přestože jde o nejslibnější metodu, kterou máme k dispozici, ani po půlstoletí nejsme v pátrání nic dál než tehdy: o kosmických civilizacích nevíme vůbec nic.

    V čem je problém?

    Pro někoho je to důkaz, že jsme ve vesmíru sami a že by tedy bylo lepší peníze utrácené v SETI věnovat na něco užitečnějšího, třeba na dobročinnost - ostatně financování projektů podle toho vypadá. Jenže 50 let je snad dlouhá doba z hlediska funkčního období lidí rozhodujících o investicích do výzkumu, ale v kosmické perpektivě méně než okamžik. Další problém může být v tom, že život ve vesmíru (a tedy i podoby možných civilizací) jsou podstatně rozmanitější, než si dnes dovedeme představit.

    K čemu nám ale jejich znalost může být dobrá?

    Stejně by se asi zeptal indiánský náčelník Šedivá Hlava, kdyby bojovník Sokolí Oko projevil přání vyslat kánoe za Velkou vodu, aby jejich posádky zjistily, jestli tam také žijí lidé. Každý přece ví, že Velkou vodu v kanoi přeplavat nelze, že nic lepšího než kánoi z březové kůry postavit nejde a že z druhé strany nikdo nikdy nepřiplul, takže tam žádní lidé nejsou.

    Dokud jednoho dne opravdu nepřipluli...

   Jan A. Novák - psáno pro Hospodářské noviny

    Pokud chcete o hledání kosmického života a civilizací vědět víc, najdete velké množství informací v mé knize Život ve vesmíru (k podrobným informacím o ní se dostanete kliknutím na obrázek obálky knihy na pravé straně této stránky) - je jediná, která se na našem knižním trhu problému věnuje v tomto rozsahu.

    Pěkně kulaté výročí mě také přimělo dát sem pár mých starších úvah na toto téma (viz dál).

    Otázka jak se lidé oddělili od zvířat, nepřestává vzrušovat laiky i vědce - zrod rodu Homo stále ještě skrývá řadu záhad. Američtí antropologové nyní přinesli důkazy, podle kterých na zadních nohách chodili už před 6 miliony let první příslušníci linie, která vede až k nám. 

    "Až dosud nebylo jasné, jak moc se naši přímí předkové odlišili od opic v počátečním stádiu naší vývojové linie," vysvětluje antropolog Brian Richmond z George Washington University. "Především jsme s jistotou nevěděli, kdy vlastně začali chodit vzpřímeně. "Naše výsledky ukazují, že chůze po dvou nohách je stará už šest milionů let. Už první příslušníci naší vývojové linie se tedy od společných předků s opicemi nápadně odlišili."

    Američtí vědci k tomuto zásadnímu poznatku dospěli na základě analýzy kosterních pozůstatků pravěkého primáta druhu Orrorin tugenensis. Žil na naší planetě před přibližně 6 miliony lety, tedy právě v době, kdy se evoluční linie lidí oddělila od šimpanzů.

    Orbitální Hubbleův teleskop zblízka nabídne návštěvníkům výstava Oko za dvě miliardy, která začala 23. dubna ve Štefánikově hvězdárně v Praze. Ústředním exponátem výstavy je funkční model orbitálního dalekohledu v měřítku 1:10 na němž si návštěvníci mohou vyzkoušet zaměřování přístroje. Výstava potrvá do 31. července.

    Nelíbí se vám v zaměstnání, máte zlého šéfa, jste nespokojení s platem nebo benefity, šikanují vás kolegové, nebo - Pámbusnámiazlýpryč - jste obětí sexuálního harašení? Chcete se domáhat svých nezadatelných práv? Pracovně-právní vztahy jsou jistě potřebná věc, nemohu se ale zbavit dojmu, že za normálních podmínek by na ně vlastně nikdy nemělo dojít. Nejen proto, že základem všech vztahů má být obyčejná lidská slušnost a základem pracovních vztahů vědomí, že zaměstnanec a zaměstnavatel jsou na jedné lodi. Ale i proto, že ten, kdo se uchýlí k vedení pracovně-právního sporu, vlastně mimoděk přiznává i jakýsi problém v hodnocení sama sebe. Nelíbí se mi tam a přesto zůstávám? Zřejmě tuším, že by mě jinde nechtěli, že dělám něco, po čem není poptávka, že ve svém oboru mám do jedničky daleko. Je až s podivem, kolik lidí u nás pořád ještě nevzalo na vědomí, že nevolnictví skončilo v roce 1848 a bolševik v roce 1989 a že tedy mohou libovolně měnit zaměstnání, přeškolovat se, zakládat vlastní živnosti... "Blbci jsou v každém systému, demokracie se ale pozná podle toho, že je můžete obejít," řekl kdosi moudrý - a týká se to i pracovních vztahů. Kdyby tohle lidé tady konečně pochopili, možná by i těch blbců na důležitých pozicích začalo ubývat rychleji.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

Mořské vlny, které dnem i nocí v nekonečném sledu dopadají na pobřeží všech moří a oceánů, ukrývají obrovské množství čisté a trvale obnovitelné energie, která zatím zůstává prakticky nevyužitá. Myšlenka zkrotit je, není nijak nová: první patent na toto téma se objevil už roku 1799 ve Francii.

    V obecné představě je církevní inkvizice ztělesněním krutosti nejtemnějšího středověku. Ve skutečnosti vyvrcholení jejího působení spadá až do novověku - a její metody byly obvykle méně kruté než u tehdejších orgánů světské moci. 

    "Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři se dopouštějí těžkých a závažných chyb, které jsou proti spravedlnosti a působí újmu nevinným ženám. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají kruté a protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem, jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením."

    Jistě pravdivá slova. Nenapsal je však žádný osvícenec, ale nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia (1567-1639). Nečekalo ho za to ani vězení, ani smrt na hranici. Jak je to možné?

    Nový supertěžký prvek uměle vytvořil mezinárodní tým vědců z USA a Ruska. Jde o transuran, který zaujímá 117. místo v periodické tabulce prvků, v místech tzv. ostrova stability - oblasti, v níž se nacházejí atomy, které se rozpadají pomaleji, než by odpovídalo jejich hmotnosti. I tak se ale atomy, jejichž vytvoření trvalo půl roku, rozpadly za několik desítek milisekund. Prvek dostal prozatímní název ununseptium. Je sice poslední objevený, ale nikoliv na posledním místě periodické tabulky prvků. Prvek s atomovým číslem 118 byl vytvořen už roku 2004 a jmenuje se ununpentium.

    "Úplně prvního snědli Jorgensena," je věta, kterou začíná sci-fi thriller  Rok pandemie - takže jestli stejně jako já trpíte zlozvykem čtení u jídla, v případě této knihy na něj zapomeňte. Ale nenechte se tím odradit, protože Carsonův román se dobře čte a je to čtení inteligentní.

Jde o klasický postkatastrofický příběh, kde bodem nula je smrtící pandemie neviditelných nanorobotů, kteří měli původně léčit rakovinu, svým tvůrcům se ale vymkli z rukou. Lidstvo přežilo jen díky tomu, že umělí mikrobi nesnášejí výšky nad tři tisíce metrů. Zbytky civilizace to tedy - na rozdíl od jiných postkatastrofických románů - mají ještě ztížené zimou, hladem a omezenými možnostmi rabování ve vylidněných osadách. Neříkejte, že byste v takových podmínkách Jorgensena aspoň neochutnali.

    Na první pohled to vypadá jako scéna z nějakého fantastického filmu. Skupina badatelů v těsné podzemní kobce obléká oranžové skafandry vybavené dýchacími přístroji, pak otevírají hermetický uzávěr - a za ním se objeví jeskyně vyhlížející jak zhmotnění snu šíleného mineraloga. Všude kolem ze skalních stěn trčí gigantické krystaly velikosti rodinného domu.

Takhle nějak ve starém kultovním filmu vypadala planeta Krypton, z níž pocházel Superman. Nebo pohádkové krystalové jeskyně, které ve svých fantastických románech Cesta do středu Země a Hvězda jihu líčil zakladatel žánru sci-fi Jules Verne. Jenže tohle není kulisa pro film.