Novákoviny

    "Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným," komentuje deštivé počasí Antonín Dúra ve Vančurově románu Rozmarné léto. Když intenzívní deště vedou k povodním, je to už nešťastné hodně. Přinejmenším stejně nešťastné ale je také časté tvrzení, že jde o nový jev. Několikaletá období častých povodní jsou totiž v našich podmínkách běžná.  Laik si to uvědomí sotva, pokud ale o výjimečnosti současných povodní mluví odborníci, pak buď s jejich odborností něco není v pořádku, nebo účelově lžou.    

    Plzeňský Klub psychotroniky a UFO (KPUFO) se snaží podchytit zájemce o záhadno a přistupovat ke zkoumání dosud nevysvětlených jevů nezaujatým objektivním způsobem. Mezi jeho aktivity patří i vydávání periodika ZAZ, jehož třetí letošní číslo právě vychází. Obsah tohoto čísla, odkaz na webové stránky a kontakty na KPUFO najdete v pokračování tohoto článku.

   Touha znát budoucnost je silná. Jak by také ne, když znalosti věcí příštích znamenají nejen konkurenční výhodu a zisk, ale někdy dokonce rozhodnou o přežití. Historek o lidech, které varovný sen přiměl odložit cestu zřítivším se letadlem (vykolejeným vlakem, Titanikem, vzducholodí Hindenburg...) není málo. Stejně silná je proto i snaha nenechávat pohled za oponu zítřka náhodným snům a viděním, ale nahradit je něčím spolehlivějším. 

   V českém znaku je lev, i když tu žije jen v zoologických zahradách a ani s národní povahou nemá mnoho společného (pokud pomineme skutečnost, že většinu času prospí). Naproti tomu trilobit by byl jako heraldické zvíře mnohem vhodnější. Nejen proto, že u nás žilo mnohem víc trilobitů než lvů, ale také proto, že tento živočich prostřednictvím Joachima Barranda proslavil naši zemi ve světě možná víc než třeboňský kapr. Místa největšího výskytu jejich zkamenělin přitom leží na dosah: v Brdech nedaleko Jinců.

    Pokračujeme čtvrtým dílem našeho seriálu o nejasnostech týkajících se tzv. tunguzského meteoritu - podivného výbuchu, k němuž došlo před 102 lety nad Sibiří. Dnes si všimneme záhadné geomagnetické bouře, která jej doprovázela a měla všechny charakteristiky jevů pozorovaných při pokusných explozích termojaderných bomb. Nevynecháme ani svědectví o zemětřesení, k němuž tehdy došlo. Text je ukázkou z knihy Tunguzský meteorit - záhada na víc než jedno století.

    Problém života na Marsu patří k největším výzvám současné vědy. Z hlediska vnějšího pozorovatele je vše jasné: automaty vyslané na rudou planetu zatím přes veškerou snahu nic živého nenašly. Nechybí ale ani dobře podložené názory, podle kterých americká kosmická agentura NASA indicie záměrně překrucuje nebo dokonce ničí.

    Kukuřice je rostlina plná záhad a botanici i archeologové se dodnes dohadují o jejím původu. Jen jihoameričtí indiáni měli jasno: byl to dar bohů. Nelze se jim divit, je to například jediná kulturní plodina nemá v přírodě blízké příbuzné a která bez lidské péče nezplaní jako jiné plodiny, ale hned prvním rokem zahyne.

    S kukuřicí je ale spojeno ještě jedno tajemství. Přestože nepochybně pochází z amerického kontinentu a do Evropy se dostala až po Kolumbovi, mnohé nasvědčuje tomu, že se dávno před tím pěstovala v Africe. Zvláštní shodou okolností to bylo v Guinejském zálivu, tedy v těch místech "černého kontinentu" která jsou Střední a Jižní Americe nejblíže.

    Zdálo by se, že natáčení 3D snímků je přístupné jen špičkově vybaveným profesionálním týmům, třeba takovým,  které natáčely kultovního Avatara. Panasonic ale překvapil: uvádí 3D kameru HDC-SDT750, která umí snímat ve vysokém rozlišení Full HD a je určená i pro videoamatéry. Na náš trh by měla přijít během podzimu.

Česká televize tuhle vysílala zprávy o zločinech Rudých Khmérů v Kambodži a označila jejich krvavý stát zvláštním termínem: podle redaktorů zpravodajství ČT1 šlo o "ultrapopulistický režim". Vždycky jsem si myslel, že populismus znamená podbízet se lidu - a ejhle: ono je to naopak jeho decimování. Že by v ČT neměli slovník cizích slov? Ne, je to jen zoufalá snaha, jak rudý teror nenazvat správným jménem myšlenkového směru, který je srdci našich "veřejnoprávných" novinářů tak blízký. Po té, co zpravodajství ČT už téměř notoricky označuje nacisty a fašisty za "krajní pravici" (ač tyto systémy vyrostly z myšlenek socialismu a stádního kolektivismu a živě se k nim hlásily) a za peníze daňových poplatníků posílá své zpravodaje pomáhat muslimským teroristům v námořních akcích proti Izraeli, to snad už ani nepřekvapí. Jen si začínám říkat, že úvahy o zrušení levičáckého TV skanzenu nejsou zřejmě tak od věci, jak se mi ještě nedávno zdálo. Ano, máme svobodu, ať si soudruzi vysílají, čemu věří. Ale ne za moje peníze.

Jan A. Novák

Psáno pro Novákoviny. Tento text je volný pro libovolné použití, pokud bude uveden autor a webová adresa zdroje

    Takzvaný Mezivládní klimatický panel při OSN (IPCC) si už několikrát utrhl pořádnou ostudu řadou "omylů" a falšováním dat o globálním oteplování. Je to ale zjevně organizace pružná, která ze svých minulých chyb umí vyvodit důsledky. Tedy, ne že by slibovala větší objektivitu - to bychom chtěli opravdu hodně. Jdou na to od lesa: šéf organizace Rádžendra Pačaurí (na obrázku)  - mimochodem, nikoliv vědec, tím méně pak klimatolog, ale velkopodnikatel -  nyní vědcům pracujícím pro IPCC rozeslal dopis, v n?mž jim doporučuje držet si odstup od médií.

    Jako by nestačila bizarní skutečnost, že IPCC vytváří stále nové a nové zprávy o stavu klimatu, které se navzájem popírají. Nyní tedy ještě ke všemu rozhodla, že ta zatím poslední, která má být hotová někdy v letech 2013-2014, bude vařena pod pokličkou, což zcela odporuje základním zásadám  vědecké práce. Že by se už teď vědělo, co v ní bude - a „zainteresovaní“ vědci jen mají vymyslet postupy, jak předem daný výsledek učinit věrohodným?

    Programovým odstupem od médií IPCC udělala další krok od seriózní organizace k uzavřené sektě. Možná se jí tak podaří stvořit výsledky, jaké pro své výnosné vydírání klimatickými změnami potřebuje - současně ale potvrzuje podezření, že tento způsob klimatologie má víc společného s církví, než s vědou. 

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

     Sledovat internetové diskuse na zpravodajských serverech je snad ještě úchylnější než číst bulvární tisk, někdy se ale i tam můžete dočkat překvapení. Tak třeba debata u zprávy o tom, jak důchodkyni zloději ukradli půl milionu korun. Běžnou reakcí v české kotlině by byly dohady o tom, jak si baba nakradla tolik peněz a dobře jí tak. Místo toho ale najdeme zasvěcené rady: kdyby si babička založila účet u té a té banky... a zápětí následuje hláška, že ještě lepší je konto u jiné banky, protože... A v tomto duchu se pak nese téměř celá diskuse.

    Že by se ze zapšklé komunity webových diskutérů náhle stali finanční poradci? Ne tak docela. To jen finanční poradci (ale nejen oni) objevili skryté kouzlo internetových diskusí.

    To, že je Národní technické muzeum už čtyři roky mimo provoz, vím dost dobře: chodím kolem do redakce a často jsem tedy vystaven otázkám bloudících, jestli ta zavřená budova je opravdu muzeem, co mělo být už několik let po rekonstrukci. Asi na ni pro samé Open Card, tunely Blanka, garáže pod magistrátem  a podobné nezbytnosti nevybylo peněz...Nicméně letos na podzim prý už doopravdy bude konečně hotová - a nasvědčovat tomu by mohla i tisková zpráva, kterou jsem dnes dostal. Potěší především příznivce vesmíru, protože se týká připravované astronomické expozice.  

    Byla nejvýznamnějším dnem vašeho života úspěšná přijímací zkouška, svatba, promoce? Možná také, ale na ten úplně nejdůležitější si nejspíš ani nevzpomenete. Toho dne někdy v hlubokém dětství jste možná úplně náhodou zahlédli zedníky při práci - a vás pak celý život přitahovalo všechno, co souvisí se stavbami, až se z vás stal architekt, zedník, stavební inženýr, realitní makléř... Nebo jste ten den prolenošili a nestalo se z vás nic, co by stálo za řeč. A pokud jste hráli krvavou počítačovou hru, pak máte na problémový osud zaděláno. To je sice trochu zjednodušené, nicméně opravdu existuje jakési okno, které má pro další život jedince mimořádný význam. Psychologové tomu říkají imprinting (vtisk), což naznačuje, jak funguje: vše, co v tomto okně uvidíte, se otiskne do duše a ovlivňuje další život.

    Imprinting poprvé popsal slavný etolog Konrad Lorenz u divokých hus: mlád? například považuje za matku to, co v tomto období uvidí ve svém okolí. Kanadskému pilotovi Billu Lishmanovi se tak například podařilo ptáky přesvědčit, že jejich matkou je ultralehké letadlo, takže ho ve vzduchu následovali.

    Zdálo by se, že využití u lidí je nasnadě: stačí dítěti v onen den připravit vhodné zážitky. Problém je, že nikdo neví, kdy se okno otevírá - a u každého je to jinak. Dítě zkrátka musí mít okolí plné pozitivních podnětů kolem sebe požád.

    Jan A. Novák

    Psáno pro Hospodářské noviny/Víkend

    Setkat se v moři s velkým žralokem je vždy poněkud stresující zážitek. Mohou se ale stát i horší věci. Například setkat se s žralokem hodně velkým - třeba takovým, který rozměry několikanásobně překonává i Spielbergovu plastikovou příšeru z filmu čelisti. Zkuste si to představit: plavete pod hladinou a najednou se z mlhy na hranici viditelnosti začíná zhmotňovat obluda velikosti menší ponorky, jejíž do široka rozevřenou a bohatě ozubenou tlamou byste prošli ve stoje. Možná ani hlavu byste nemuseli sehnout.

    Fantazie?

    Ne tak docela. Takové monstrum na naší planetě opravdu žilo - a není to ani tak dávno. Nechybí ale ani celkem dobře podložené názory, podle kterých žije v mořích stále.

    Soukromá kosmická loď SpaceShipTwo společnosti Virgin Galactic uskutečnila 15. července v poušti Mojave v Kalifornii první ze série pilotovaných testovacích letů. Při letu trvajícím 6 hodin a 12 minut byla loď po celou dobu pevně spojená s mateřským letadlem WhiteKnightTwo. Na palubě kosmického stupně byli dva piloti, nosič měl tříčlennou posádku. Současně probíhal také test pozemních systémů.

    Představitelé společnosti Virgin Galactic po přistání poblahopřáli celému týmu a konstatovali, že cílů testu bylo dosaženo. Tento let byl celkem třetí, při předešlých však byl kosmický stupeň SpaceShipTwo bez posádky. První společný let spojených strojů se uskutečnil letos v březnu. Samotný mateřský nosič - dvoutrupové letadlo WgiteKnightTwo - už má za sebou 33 testovacích letů.

    Britská Královská zeměpisná společnost, to býval pojem: od svého založení v roce 1830 se podílela na mnoha odvážných objevitelských podnicích, které umožnily poznat tvář sv?ta. Podle toho vypadají i jména lidí oceněných její prestižní Zlatou medailí udělovanou samotným panovníkem: David Livingstone, Henry Stanley, náš rakousko-uherský rodák Julius Payer, baron Richthofen, Fridtjof Nansen, Richard Peary, Roald Amundsen, Edmund Hillary, Jacques-Yves Cousteau... Ano, samí cestovatelé, dobrodruzi, objevitelé. Pokud se ale budete ptát, jaké úžasné dobrodružství při pronikání do neznáma zažil letošní laureát, pak vězte, že Jack Dangermond si ocenění vykoledoval zdokonalováním počítačových geografických informačních systémů a vedením firmy, která je vyrábí. Tedy žádné bloudění vichřicemi, probdělé noci u kormidelního kola, nebo odhánění žraloků, ale život u klávesnice, konference, porady... Jako by to ilustrovalo jakýsi útěk od poznávání skutečného světa do umělého vesmíru počítačů, od výprav za nejzazší obzory ke krotkým dobrodružstvím bílých límečků v džunglích byznysu. Útěk, který je patrný i v mnoha dalších oblastech, na prvním místě v kosmického výzkumu. Jenže nejen státy, ale i celé civilizace se udržují pouze těmi principy, na kterých vznikly. A evropská (dnes euroamerická) civilizace od svých antických počátků jednoznačně stojí na hledání, poznávání a překonávání hranic. Pan Dangermon je jistě úctyhodný muž - nemohu se ale zbavit pocitu, že jeho zlatá medaile není dobré znamení.

Jan A. Novák

Psáno pro Hospodářské noviny

    Během takzvaných národně-osvobozeneckých válek v jihovýchodní Asii v polovině 20. století se ve zpravodajství často objevoval podivný zeměpisný název Planina džbánů (Plain of Jars, Thong Hai Hin). Málokoho tehdy asi zajímalo, proč má oblast krvavých bojů tak podivné jméno. Zajímavé to ale je: rozlehlou náhorní planinu tu pokrývají stovky gigantických kamenných nádob. Podivné monumentální objekty se nepodařilo přesvědčivě přiřadit k žádné známé kultuře, ani objasnit jejich smysl - a tak se o nich raději příliš nemluví.

    Staré námo?nické legendy se ob?ími lidožravými hlavonožci jen hemží, v?da je ale dlouho nebrala vážn?. D?kaz? o jejich existenci ale postupn? p?ibývalo. P?esto o nich dnes stále nevíme o moc víc, než to, že v hlubinách oceánu tito d?siví predáto?i opravdu žijí.

    "Je to, jako kdyby na vás úto?ila výv?va," popisuje st?et ?lov?ka s velkou chobotnicí romanopisec Victor Hugo v knize D?lníci mo?e. "Zápasíte s prázdnotou, která se pohybuje... Zví?e na vás spo?ívá tisícerými ohavnými ústy, netvor se spojuje s ?lov?kem, ?lov?k splývá s netvorem. Ztrácíte se v tomto p?ízraku. Tygr vás m?že jen pohltit, chobotnice - strašná p?edstava - vás vst?ebává. Táhne vás k sob? a do sebe a vy, spoutáni, p?ilepeni, bezmocní, cítíte, jak jste zvolna vyprazd?ováni do toho p?íšerného pytle, který je t?lem netvora. Být zaživa sežrán je hrozné, ale být zaživa vypit - n?co tak strašlivého nelze v?bec slovy vylí?it."